Ivo Pospíšil

Mám před sebou poměrně obsáhlou knihu ruského literárního vědce, vlastně kyjevského Němce Alʼfreda Ljudvigoviče Bema/Böhma (1886-1945), pravděpodobně jednoho z největších znalců Dostojevského, ale i širokého okruhu témat ruské klasické i moderní literatury, včetně sovětského období, a literatury ruské porevoluční emigrace.¹ Je psána rusky, v českém překladu se jmenuje U zdrojů/pramenů tvorby Dostojevského (U istokov tvorčestva Dostojevskogo²) a vyšla v Praze (asi se souhlasem nakladatele) v nakladatelství příznačně nazvaném Petropolis, což bylo berlínský nakladatelský dům věnující se programově ruské, nebo přesněji židovsko-ruské literární emigraci. Publikoval tam mimo jiné mladý Vladimir Nabokov svůj román Otčajanije/Zoufalství (rusky 1936, anglicky 1937 jako Despair, definitivní anglické znění vytvořil až v 60. letech 20. století, a to se do značné míry liší od výchozího ruského textu; česky jako Zoufalství vyšlo 1997, v nakladatelství H&H, Jinočany, přel. Josef Moník).

Nakladatelství a tiskárna (Druckerei Speer&Schmidt) byla, jak se ve zdrojích uvádí, významná berlínská adresa (Alexandrinenstraße 105/106) vydavatele ruskojazyčných knih a publikační centrum ruskojazyčné rusko-židovské diaspory. Knihy byly distribuovány po celém světě. Činnost nakladatelství a tiskárny je dodnes středem zájmu badatelů o ruské emigraci první vlny. Byly založeny roku 1921 a činnost vyvíjely do roku 1938, kdy byly jako židovský majetek arizovány a přestaly jako takové fungovat; budova byla zničena v průběhu masivních náletů na Berlín a bojů o město v roce 1945. Ulice byla později obnovena, její částí procházela proslulá berlínská zeď; v dokumentech o číslech 105/106 není relevantní zmínka.

Pozoruhodné je, že zmíněnou knihu autor věnoval prof. Gerhardu Gesemannovi (1888-1948), absolventu slavistiky a germanistiky na univerzitách v Mnichově, Berlíně a Kielu, přednímu evropskému slavistovi a hlavně balkanistovi, ovšem také romanopisci. V letech 1921-1944 působil v slavistickém semináři německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, byl i jejím rektorem, v roce 1941 vedl jako ředitel Němci obsazený Slovanský ústav, byl členem NSDAP – německé prameny i obecné povahy popisují tyto jevy relativně podrobně. S německými a polskými slavisty, především však s Konradem Bittnerem (1890 Brodek u Konice – 1967 Bochum), po léta programově polemizoval Frank Wollman (1888-1969), jednak o významu slovanských literatur, jednak o jejich identitě, evropském a světovém významu a identitě, což vlastně vyložil již ve svém raném díle Slovesnost Slovanů.³

Syn učitele z Braunschweigu provázel za první světové války (ocitl se roku 1914 v Bělehradě jako slavista a balkanista na studijním pobytu) jako zdravotník ustupující srbskou armádu do Albánie. Je známo, že Gesemann v Praze bydlel na tehdejší Muldenweg 28 v Podolí, což údajně odpovídá ulici V úžlabině v Praze 10. V únoru 1943 se Slovanský ústav v německé správě stal součástí Reinhard-Heydrich-Stiftung. Informace o činnosti Slovanského ústavu (Slawisches Institut) z doby německé okupace jsou z nějakých důvodů sporé, ztlumené, někdy znejasněné a neurčité; víme, že se v té době o zachování některých fondů a funkcí zasloužil Masarykem do Prahy povolaný někdejší profesor ve Štýrském Hradci (Graz) a Lipsku Slovinec Matija (Matyáš, Matthias) Murko ; i když první kroky již byly učiněny u nás, a hlavně v Německu, je třeba se touto dobou z různých důvodů zabývat. Sám Gerhard Gesemann byl ze zdravotních důvodů a také kvůli – údajně podle nacistů – politický oportunismus, předčasně roku 1944 penzionován. Během druhé světové války přišel Gesemann o velkou část své vědecké knihovny a řadu rukopisů a věnoval se psaní románů. Část jeho literární pozůstalosti je uložena v Monacensia, mnichovském centrálním archívu ve vile Hildebrandhaus jako součásti mnichovské městské knihovny (Stadtbibliothek).

Kromě vědeckých studií napsal Gesemann autobiografický román Šťastné oči (Die glücklichen Augen, vyšlo posthumně 1953), kde líčí své mládí, roku 1935 vydal svůj srbský deník pod názvem Útěk. Ze srbského deníku let 1915 a 1916 (Die Flucht. Aus einem serbischen Tagebuch 1915 und 1916, 1935) a Povídky vydané městem Salzgitter v Harzu v Dolním Sasku (Erzählungen. Hrsg. vom Archiv der Stadt Salzgitter, Bd. 7, 1990). Z Gesemannova rozsáhlého vědeckého díla slavisticko-balkanistického je asi nejvlivnější monografie Die serbo-kroatische Literatur (Akademische Verlagsgesellschaft Athenaion 1930) syntetizující vývoj této literatury nebo literatur od počátků po 20. století.

Jeho syn Wolfgang Gesemann (1925–2014) studoval také slavistiku a byl v letech 1972-1987 profesorem na Sárské univerzitě v Saarbrückenu. Jeho mládí bylo přirozeně spjato s Prahou, kde také roku 1943 maturoval, přičemž šel v otcových stopách i v orientaci na slavistiku a balkanistiku, později úzce spolupracoval s univerzitou v Sofii, v mládí studoval také v Bělehradě. Po pražské maturitě byl odveden do armády a po návratu z francouzského zajetí vystudoval slovanskou filologii, filozofii, romanistiku a anglistiku na Mnichovské univerzitě, poté pracoval v Osteuropa-Institut tamtéž a ve spolkovém tiskovém středisku a na Univerzitě v Mohuči (Mainz). Zatímco jeho disertace se týkala díla Ivana Vazova, habilitační spis pojednával o literárním motivu objevování nižších vrstev prostřednictvím ruské literatury (s podtitulem K dialektice jednoho literárního motivu od Kantěmira po Bělinského, publikováno 1972). Po působení jako soukromý docent v Mnichově a jako hostující profesor v Salzburgu zakotvil na univerzitě v Saarbrückenu, kde pracoval do roku 1987. Spolu s Helmutem Schallerem (nar. 1940 v Bayreuthu) vydával řadu Symbolae Slavicae; Schaller, s nímž jsem se měl možnost krátce setkat v Marburgu, je autorem publikací, které mapují delikátní, citlivé nacistické období německé slavistiky.⁵ Schaller publikoval i v brněnském slavistickém časopise Slavica litteraria studii o slavistice v Poznani (Posen).⁶

H. Schaller, který vystudoval v Mnichově jako W. Gesemann a ve stejném roce se habilitoval, působil na různých pracovištích, až zakotvil v Marburgu na Philipps-Universität, kde byl ordinariem slavistiky a balkanistiky, věnoval se především balkanistice, významný je jeho podíl na Balkánském atlase.

Vraťme se však znovu k Alfredu Bemovi, od něhož nás odvedla jeho dedikace a historie obou Gesemannů. Výše zmíněný svazek, jehož je Bem autorem, ukazuje na ruské prameny díla Dostojevského v několika kapitolách, v nichž zkoumá Gribojedovovu hořkou komedii Hoře z rozumu, Puškinovu novelu Piková dáma a tragédii Skoupý rytíř, Gogolovu novelu Plášť ve vztahu k Chudým lidem Dostojevského a Gogolův Nos a Dostojevského novelu Dvojník. Lev Tolstoj je přítomen jako předmět hodnocení a polemiky.

Přítomný svazek byl součástí zamýšleného rusky psaného cyklu O Dostojevském, který A. Bem redigoval. První svazek vyšel roku 1929 а obsahuje studie D. Čiževského/Čyževského o problematice Dvojníka z jeho knihy o formalismu v etice, N. J. Osipov zde zkoumá novelu Dvojník z pozice psychiatra, sám Bem píše o dramatizaci blouznění v novele Bytná (Chozjajka), I. Lapšin analyzuje genezi Legendy o velikém inkvizitorovi z Bratrů Karamazovových, S. Zavadskij nově definuje drama na pozadí románů Dostojevského, R. Pletňov píše o motivu země u Dostojevského ze své knihy o přírodě v tvorbě Dostojevského.

Druhý svazek vyšel roku 1933 a uvádí jej Bemova studie o Dostojevském jako geniálním čtenáři. P. Bicilli si klade otázku, proč Dostojevskij nenapsal plánovaný román Život velikého hříšníka, I. Lapšin zkoumá komismus v díle Dostojevského D. Čiževskij/Čyževskyj píše o Dostojevském jako o psychologovi, R. Pletňov analyzuje postavy mnichů/poustevníků (starec) ve stati Moudří srdcem, V. Zeňkovskij uvádí studii o Fjodoru Karamazovovi, někdejší brněnský a pražský profesor Jiří Horák srovnává Dostojevského se Stanisławem Przybyszewským a svazek uzavírá jako příloha slovník osobních jmen v uměleckých dílech Dostojevského.

O třetím svazku jsme informovali na počátku a plánovaný čtvrtá svazek měl být věnován Deníku spisovatele, ale podle našich informací již nevyšel, a právě tam měl být slovník dokončen materiálem z Deníku spisovatele. Takže fundovaná monografie mé někdejší doktorandky Lenky Odehnalové, roz. Paučové, je vlastně po některých jinak koncipovaných ruských a amerických pracích první celistvou komparatisticko-genologickou studií o Deníku spisovatele.⁷ Všichni přispěvatelé Bemových sborníků o Dostojevském představují samostatné téma a jejich životy někdy připomínají dobrodružný román. Ukazuje se, že forma, kterou kdysi zvolil francouzský katolický romanopisec Léon Bloy a v níž pokračoval např. Jakub Deml nebo v současnosti a jinak Michal Viewegh, je plodná, zejména v současné literatuře preferující právě útvary na pomezí fact a fiction i jako osobitý výraz extrémně subjektivního pohledu na svět, která dává rozsáhlé možnosti utváření originální poetiky.⁸

Nelehký osud dostojevskologa Alfreda Bema, pro něhož se jako světového literárního vědce v Praze nenašla – na rozdíl od jiných emigrantů – univerzitní pozice, pokračoval. Svědčí o tom i jeho korespondence se sovětským literárním historikem, archeografem a paleografem Vsevolodem Izmailovičem Srezněvským (1867-1936), dopisujícím členem Petěrburské akademie věd, později Akademie věd SSSR, synem slavného ruského slavisty Izmaila Ivanoviče Srezněvského (1812-1880), častého návštěvníka a znalce českých zemí, rusisty a ukrajinisty; dopisy editovala Miluša Bubeníková spolu s ruským slavistou Andrejem Gorjainovem.⁹

Především se A. Bem jako málokterý z ruských politických emigrantů nevyhýbal ani nové tzv. sovětské literatuře, kterou kriticky a objektivně hodnotil. Tyto studie vydaly české rusistky, a to již zmíněná znalkyně Bema Miluša Bubeníková a Lenka Vachalovská.¹⁰ Právě o těchto Bemových recenzích jsme psali ve studii o ruském fenoménu a střední Evropě.¹¹

Dovolím si tedy z této studie parafrázovat klíčovou charakterizační partii o Bemovi obecně a jeho střetávání s ruskou sovětskou literaturou.

Ruský émigré v Praze Alʼfred Ljudvigovič Bem (někdy se uvádí v české podobě s délkou jako „Bém“) se narodil v Kyjevě v rodině německého poddaného, univerzitní filologické vzdělání získal v Kyjevě a Sankt-Petěrburgu, jeho učiteli byli mimo jiné S. Vengerov a V. Srezněvskij. Podle charakteru jeho seminárních prací byl komparatistou vlivologického zaměření, zabýval se Puškinem a od roku 1910 zpracovával v rukopisném oddělení Ruské imperátorské akademie věd pod vedením V. Srezněvského pozůstalost Lva Tolstého. Zde ho zastihla Velká válka a dvě revoluce roku 1917, po Říjnové revoluci a následném zahájení občanské války se přerušilo spojení mezi severem a jihem, takže se vrátil do Kyjeva, kde měl rodinu. Tam je svědkem strašných událostí, kdy se města zmocňovaly různé síly, až po krátké období ukrajinské nezávislosti, vliv německé armády, bolševické okupace – to vše provázené zatýkáním a popravami. Bem potichu opouští Kyjev, podle všeho do Gruzie, pak zpět do Oděsy a po moři na Balkán až do Bělehradu a později Varšavy (tam pobývá na počátku 20. let). Přístupné prameny hovoří o jeho politické blízkosti eserům, tedy byl socialista (eseři, jak známo, byli po Říjnové revoluci spojenci bolševiků až od léta 1918). Nakonec se jeho trvalým místem pobytu stala Praha: zde dosahuje alespoň trochu zajištěného postavení, zde také horečně pracuje (není snad jediné větší akce ruské emigrace, jíž by se v Praze nezúčastnil, byl funkcionářem spolků, organizátorem, založil Společnost Dostojevského, zásluhou zvěčnělého Františka Kautmana a několika rusistek v 90. letech 20. století obnovenou). Roku 1937 byl v Praze pokřtěn jako pravoslavný a přijal jméno Alexej Fjodorovič. Osudovým se mu stal rok 1945. V květnu v době osvobozování Prahy Sovětskou armádou ho sovětské oddíly SMERŠ zatkly a patrně deportovaly do SSSR, kde jeho stopa mizí a patrně končí i jeho život; obvykle se jako rok smrti konvenčně uvádí rok 1945 s otazníkem, ale odvezení ještě nemusí znamenat skutečný konec života, leč všechna dosavadní pátrání byla marná. Některé materiály uvádějí podle studie znalkyně díla A. Bema, již vícekrát zmiňované Miluše Bubeníkové, vzpomínku jeho dcery Taťjany: „Byla jsem v našem bubenečském bytě, když zazvonili dva Češi a požádali ho, aby šel za nimi za roh něco přeložit, protože se nemohou domluvit. Tatínek odešel v bílých plátěných šatech, bez klobouku, jen se svou holí, bez níž už nemohl chodit. Pozorovala jsem z balkonu jeho drobnou postavičku, zkřivenou dětskou obrnou, jaka se skryla za rohem. Ubohý, ubohý tatínek, kde a na jakých místech, v jaké pustině zahynul? ¹² Podle jedné z verzí spáchal sebevraždu, podle jiné byl zastřelen ještě v Praze, podle třetí zahynul při deportaci do SSSR nebo v gulagu.

V mém uvedeném článku o Třech listech o sovětské literatuře jsem Bema jako ruského emigranta zasadil do kulturního prostoru střední Evropy. Nechci a ani nemohu přehledně komentovat jeho díla, hromadit fakta, k nimž už došli jiní nebo která jsou všeobecně známá nebo se tak alespoň tradují, když řada tajemství kolem Bema zůstává. Odkazuji tímto k poměrně rozsáhlé literatuře, která se většinou objevila až po roce 1990, a hlavně na již zmíněné edice svých kolegyň, které poprvé výrazně prolomily mlčení kolem tohoto znalce ruské literatury, zejména klasiky, Tolstého, Dostojevského, Puškina, ale také břitkého, ale uměřeného kritika tzv. sovětské literatury. Již v 80. letech 20. století, v době, kdy s o něm v SSSR zarytě mlčelo, byla u nás uspořádána jeho pozůstalost¹³ a po roce 1989 vydána i jeho bibliografie.¹⁴ Vracím se k vydání korespondence Bema a Srezněvského: je mi ctí, že jsem mohl prostřednictvím svého předsednictví Slavistické společnosti Franka Wollmana umožnit tuto edici v situaci, kdy to v Praze z různých důvodů nešlo.

Chápu Alfreda Bema jako ruského politického emigranta ve střední Evropě, přesněji v jejím srdci, a jeho pohledy, řečeno s Gogolem, z „překrásné dálky“ jako pohled Rusa, který se na ruskou literaturu dívá již tak trochu jako homo Europae centralis. Typický je jeho argument v jednom ze tří listů o sovětské literatuře, jež jsou předmětem našeho zájmu: pražská tovární dělnice se v tramvaji zabrala do četby (zjevně v překladu) románu Taškent – gorod chlebnyj (Taškent – město chleba)¹⁵ od průměrného spisovatele Alexandra Něvěrova (1886–1923). Shodou okolností byli Něvěrov i Bem vrstevníci, oba se narodili ve stejném roce, skončili předčasně a náhle, každý jinak. Mimochodem – a to ovšem Bem vědět nemohl – v roce 1968 byl podle románu natočen úspěšný sovětský film, typicky v době protrahovaného politického tání; od 30. let 20. století už román příliš vydáván nebyl, byl příliš syrový i romantický, do té doby byl naopak v SSSR nesmírně populární a byl doporučován mládeži. To byla ještě doba, kdy se v SSSR dařilo americkému pragmatismu W. Jamese, pedagogice Johna Deweye, psychologii Sigmunda Freuda, kdy se četla americká dobrodružná literatura apod. Neměl tedy Bem ani neznámá pražská dělnice špatný vkus a na signály doby ani špatný čich. Bemovo středoevropanství je nedoložitelné, ale jeho pohled na sovětskou literaturu nese stopy jisté středové uměřenosti, názorové flexibility. Jeho kritika sovětské literatury je kompozičně tezí, antitezí a syntézou, kdy tertium datur, je to snaha pochopit ruskou sovětskou literaturu, nejen ji odsuzovat, a současně vidět hranice působení ruské literatury vznikající mimo Rusko – a to vše ve prospěch celé ruské literatury, která začala ztrácet pozici světové literární špičky. Pokládám uměřenost, rozvážnost, flexibilitu, citlivost a kulturní balanc za podstatné rysy kulturního středoevropanství.¹⁶

Tragický osud a záměrná nebo nezáměrná ostrakizace Bema však pokračuje – na rozdíl od těch emigrantů, kteří nejen nebyli zatčeni nebo deportováni, ale mohli zůstat v Československu a byli zcela tolerováni nebo i všeobecně uznáváni – to je více než podivné. O to více, že se, jak uvedeno výše, zabýval sine ira et studio právě literaturou sovětského období – kriticky, objevně a objektivně.

V Rusku roku 1994, tedy už po rozpadu SSSR, vychází sborník, který se nyní stal bibliofilskou raritou.¹⁷ Mezi 25 autory-emigranty, kteří píšou o Dostojevském (všichni se jím tak či onak zabývali, ale někteří jen okrajově a poněkud laicky), Alfred Bem není. Jen pro zajímavost: koho zde najdeme: K. Balmont, N. Berďajev, A. Štejnberg, R. Pletňov (náš dobrý známý z Bemových pražských sborníků O Dostojevském), V. Vejdle, S. Frank, V. Zeňkovskij, L. Šestov, K. Močulskij, I. Šmelev, N. Losskij, I. Zander, F. Stepun, G. Mejjer, V. Maksimov, I. Brodskij, V. Nabokov, co jméno to pojem, navíc ve velkém časovém rozpětí, které daleko překračuje emigraci první vlny; filozofové, znalci ruské literatury (P. Struve, N. Berďajev, S. Frank aj,), spisovatelé, nositel Nobelovy ceny (Brodskij), slavný Vladimir Nabokov, J. Kuzmina-Karavajeva (řádová sestra pocházející ze slavného novgorodského bojarského rodu), spoluautoři kontroverzního sborníku Vechi z roku 1909, a tudíž i pasažéři „lodi filozofů“ (filosofskij parochod), ve skutečnosti pěti lodních linek, jimiž byli ze sovětského Ruska roku 1922 vypovězeni podle některých údajů v počtu od 228 do 272 ruští intelektuálové nesouhlasící s novým režimem (Berďajev, Frank), ale také přispěvatelé do Bemova dostojevskologického cyklu (Zeňkovskij, Pletňov).

Připomeňme si Alfreda Bema alespoň my, a to již proto, že žil v meziválečném Československu, jediném formálně demokratickém státě tehdejší střední Evropy, ale ani zde nebyl zcela doceněn – na rozdíl od jiných. Útěchou jemu i nám budiž to, že jeho dílo zůstává dnes, byť jako by odsunuto na vedlejší kolej, a to jak na Východě, tak na Západě i ve střední Evropě, skutečnou hodnotou, že nikdo, kdo se zabývá Dostojevským, ale i ruskou literaturou jako takovou, nemůže jeho výzkumy pominout a že se někdy stává, že se nyní objevuje to, co ve své době již objevil Alfred Bem. Nic není absolutně mrtvé, každý smysl bude mít ve velkém čase svůj svátek vzkříšení (parafráze citátu z Bachtinovy stati K metodologii literární vědy ve sb. Estetika slovesného umění, 1979).