Ivo Pospíšil

V článku, který vyšel v příloze Lidových novin Orientace v rubrice Historie dne 21. 11. 2015 na s. 22, jmenuje se „Naše pomoc ruské emigraci“ a který napsal známý odborník na Rusko Vratislav Doubek, se líčí někdejší československá pomoc ruské poříjnové emigraci. O tom už bylo popsáno mnoho papíru a lze snášet další a další údaje. Základní bohatou faktografii snesl ostatně i v tomto článku autor sám, takže se k ní již nebudeme vracet. Nejsem odborníkem na tuto problematiku, i když jsem jí také věnoval pár článků. Jelikož nemám možnost proniknout do našich demokratických médií, využívám dobrodiní Proudů u vědomí, že si to přečte jen omezený počet čtenářů. Především nemohu zcela souhlasit s hledáním analogií s různými typy migrací: rozumím patosu pana profesora s tím, že uprchlíkům je třeba pomáhat, ale nevím, zda právě příklad podpory ruské emigrace je tím nejadekvátnějším. Přijetí a masivní podpora Ruské podpůrné akce prezidenta Masaryka, zejména rozvoj vzdělávací soustavy pro Rusy a Ukrajince, vysokých škol, gymnázií, středních odborných škol, osvětových zařízení apod., byla vskutku velkorysá, i když Rusové nás dodnes podezírají, že to bylo z ruského státního pokladu (říká se mu v ruských pramenech, jichž je poměrně dost, „imperátorské zlaté rezervy“ – „imperatorskij zolotoj zapas“) a že z něho prý byla vybudována i Legiobanka – sám tomu samozřejmě nevěřím, ale člověk by měl vědět, s čím se může setkat, a Rusové to v různých knihách opakují takřka všude, takže se toto tvrzení v ruském prostředí – na rozdíl od našeho – stává axiomatickým, stejně jako je jinde axiomatická vražda Sikorského, Štefánika nebo Dubčeka. Rusové se do Československa nestěhovali tak masivně jako jinam: emigrantské tiskoviny a beletrie svědčí o tom, že pro ně bylo Československo často jen východiskem z nouze, bylo příliš nicotné pro jejich velké sny, cítili se tu osamělí a většinou se nechtěli ani naučit jazyk, neboť byl pro ně bezvýznamný. To platí dosud – čestné výjimky potvrzují pravidlo. Docela nedávno jsem napsal pro prestižní ruskou edici studii (vyšla letos ve Voroněži), v níž jsem psal o vztahu literární vědy a literárního díla současně u jednoho autora, mimo jiné na příkladu románu Tundra (1925) jednoho z pražských emigrantů, kteří se dobře etablovali, původem Bělorusovi, jenž však psal rusky, Jevgenije (Evžena) Ljackého (1868–1942). Tam najdeme takových textových dokladů řadu a vše se odehrává v pražských zařízeních místních Rusů nebo v městských kavárnách. Jak uvedeno, meziválečné Československo nebylo častým cílem ruských emigrantů, spíše směřovali tam, kam je tradičně táhlo srdce: především do Francie, kde žili hlavně umělci všeho druhu, šlechta, která tam mívala své zázemí (ale jiní museli třeba taxikařit) apod. Tam také někteří utráceli československé podpory, jako například uváděný Ivan Bunin, Dmitrij Merežkovskij aj., kteří samozřejmě v Československu nežili, jen jim zde vycházely jejich spisy (Merežkovskij byl tu autorem přímo kultovním, byl také horkým kandidátem na Nobelovu cenu, již nakonec dostal Bunin). To je ona jistě chvályhodná podpora světové ruské literatury a kultury, ale i méně významných autorů ze strany kulturního státu a jeho prezidenta, ale to jistě není typický příklad soužití hostitelů a nově příchozích. Monarchisté zase směřovali do monarchií, hlavně slovanských: Bulharsko (ale to bylo později značně kontroverzní, jak ukazuje např. osud pozdějšího brněnského smluvního profesora Sergije Vilinského, jeden semestr roku 1913 učitele mladého Michaila Bachtina v Oděse), Jugoslávie, méně Rumunsko, někteří odešli i do obnoveného Polska (Michail Arcybašev, autor románu Sanin, tak krutě kritizovaného Masarykem; jeho matka byla Polka, a tak snadno získal občanství). K nám šli hlavně učitelé, studenti, všeobecně vzdělanci, jistě také inženýři, zemědělští odborníci, spisovatelé spíše druhého řádu – snad kromě Arkadije Averčenka, jenž žil v Praze od roku 1922 až do své smrti v roce 1925, a známého pobytu Mariny Cvetajevové, ale ani ta nebyla skutečnou emigrantkou u nás, bylo to zas jen přechodné období a tak je také chápala, i když pobyt v Praze zanechal dosti výrazné stopy v jejím díle a našla tu i milence, přítelkyni a narodil se tu roku 1925 i legitimní syn její a jejího manžela Sergeje Efrona Georgij, zvaný Mur (o tragickém osudu dcery Ariadny, 1912–1975, se hodně psalo, máme i pěkné české překlady včetně korespondence s Pasternakem, druhá dcera Irina zemřela v dětském útulku roku 1920); musela řešit rozpor svého germanofilského zaměření a vztah k Čechům a Čechám, zejména v době nastupujícího nacismu – to jistě nebylo lehké. Ale k věci: záměr podpory – přesněji řečeno východoslovanské emigrace – měl kromě humánních důvodů i nezanedbatelný geopolitický aspekt: s tím souviselo u založení Slovanského ústavu jako zařízení ministerstva národní osvěty, ale i věcí zahraničních. Cíl byl snadno čitelný: Praha jako centrum Slovanstva a slavistického bádání a podpora ruských liberálů, kteří po pádu bolševické vlády přijdou v Rusku k moci, může posílit mezinárodní situaci Československa a získat mu v novém Rusku privilegované postavení. Tedy na straně jedné humanismus a podpora talentů a kultury, na straně druhé politická úvaha, jejíž důležitost nelze podceňovat. Pragmatismus československého státu můžeme doložit i dále: podpora ruské emigrace slábne v souvislosti se světovou hospodářskou krizí a změněných geopolitických poměrů po nástupu Hitlera jako říšského kancléře po vítězných demokratických volbách v roce 1933 a po uzavření spojenecké smlouvy se Sovětským svazem. Bombastické oslavy Puškinova jubilea v roce 1937 se už odehrávaly v duchu československo-sovětského přátelství v režii Moskvy a sovětského velvyslanectví v Praze a emigranti, tedy dříve naši přátelé nejbližší (stranou ponechejme jejich samotné proměny až k sympatiím k SSSR), se ocitli v ofsajdu. Zasahování velvyslanectví SSSR do československých záležitostí ve 30. letech bylo patrné. Jinak řečeno: naše pomoc tu byla, ale byla přirozeně dána ekonomickou situací státu, což je pochopitelné, ale také stejně pochopitelnou geopolitickou situací kolem, na niž tehdejší vláda reagovala tak, jak reagovala, zvláště když se nyní někdy tvrdí, že o osudu Československa rozhodl finanční kapitál už na počátku 30. let. Zajímavým dokladem je mimo jiné publikační činnost v roce Puškinova výročí a také známá knížečka Věčný Puškin vzniknuvší z besedy československých spisovatelů na půdě velvyslanectví SSSR v Praze 20. ledna 1937: hranice mezi přátelstvím a obdivem k šlechtickému básníkovi a carovu podkomořímu a servility k SSSR tu byla více než tenká (knížku k tisku spolu s vydavatelem, jímž byl sám sovětský velvyslanec S. Alexandrovskij, připravili František Halas a František Kubka, prezident Československé republiky dr. Edvard Beneš poslal svůj projev přímo k rukám sovětského velvyslance).

Vynikající je v této souvislosti stať Ferdinanda Peroutky v Přítomnosti ze 7. července 1937, roč. XIV, č. 27, s. 417–419 „Měnící se Rusko“ (lze ji – na rozdíl od jiných – lehce dohledat). Ironicky posuzuje změnu sovětského Ruska za Stalina: kdyby Stalin sám sebe v roce 1925 viděl z roku 1937, asi by se divil, co je to za zrádce. Stalin se spojil proti avantgardě s průměrností, tím vyhovuje měšťáctvu (to se ukázalo v reakcích na známou pražskou výstavu sovětského výtvarného umění v roce 1947 – viz naši stať Střetnutí textů a kontextů (na pozadí ohlasů výstavy sovětského malířství v Praze roku 1947). In: Text a kontext. Květuše Lepilová a kol. Kolektivní monografie Centra pro další vzdělávání Ústavu slavistiky FF MU a České asociace slavistů. Repronis, Brno 2013, s. 111–118. ISBN 978-80-7329-374-1.). Tyto Peroutkovy názory mohou vést až k úvaze, nakolik byl Stalin extrémní levicí a nakolik byl spíše extrémní pravicovou diktaturou osobní moci pod maskou levicových hesel.

Jinou kapitolou je ovšem i úloha ruské či východoslovanské emigrace za druhé republiky a za protektorátu Böhmen und Mähren (v Praze bydlela např. běloruská básnířka Larysa Henijuš, 1910–1983, i její manžel, sama byla významnou funkcionářkou Běloruské lidové/národní republiky v exilu; její kolaborace s nacisty v protektorátu není jasně doložena, po válce byla v SSR perzekvována). Další velkou otázkou je pronásledování ruské emigrace útvary smerš: někdo – jako skvělý dostojevskolog, literární historik a racionální kritik sovětské literatury Alfred Bem – zmizel beze stopy, jiní zůstali a byli dokonce privilegováni. Byla v tom jen sovětská politika, nebo do toho zasahoval i někdo z českého prostředí? Život Romana Jakobsona, který jistě politickým emigrantem nebyl, naopak zpočátku dával Čechům za vzor ruskou revoluci, do roku 1936 byl občanem SSSR, také nesvědčí o velkém českém obdivu: víme, jak těžká a konfliktní byla jeho brněnská habilitace, když v Praze šanci vůbec neměl, známá jsou i vota separata proti němu – často s racionálním jádrem (o tom viz naši studii: Razance a citlivost: K fenoménu Střední Evropy v meziválečném období (tři vybraná vota separata k brněnské habilitaci Romana Jakobsona)). Slovensko-české vzťahy a súvislosti, zborník referátov a koreferátov z medzinárodnej vedeckej konferencie. Katedra slovanských filológií FiFUK v Bratislave v spolupráci s Ústavom slavistiky FF MU v Brne, Slovenská rada Združenia slovanskej vzájomnosti v spolupráci s Českou koordinačnou radou Spoločnosti priateľov s národmi východu, Bratislava 2000, s. 49–60; něm. verze: Rasanz und Feingefühl: Zum Phänomen Mitteleuropa in der Zwischenkriegszeit. In: Litteraria Humanitas XI. Crossroads of Cultures: Central Europe, Kreuzwege der Kulturen: Mitteleuropa, Křižovatky kultury: Střední Evropa, Perekrestki kul’tury: Srednjaja Jevropa. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav slavistiky, Brno 2002, editor: Ivo Pospíšil, ISBN 80-210-2812-2, ISSN 1213-1253, s. 265–278.). To se však ruské politické konstelace týká jen okrajově, spíše obecně osudu cizinců v jiné zemi. Tedy na jedné straně humanismus, Masarykova velkorysost (viz uváděný dopis Ivana Bunina, jehož výrok, že mu byla politika vždy cizí, nutno brát se silnou rezervou: byl aktivním protibolševickým publicistou u Děnikinovy – ten byl sám velmi literárně činný, později i v emigraci – Dobrovolnické armády; na konci války prý ve Francii radostně sledoval postup Sovětské armády – do vlasti, jak ho někteří spisovatelé přesvědčovali, se však již nevrátil). Metodologický problém emigrace či imigrace je také spojen s tím, jaké vazby naváže v přijímajícím prostředí – zde měli problémy i ruští političtí emigranti, často se uzavírající do svého malého Ruska; jiní se však činili a navazovali styky s blízkými nebo podobně zaměřenými českými komunitami, třeba s katolíky. Problémy ruské emigrace u nás se zabývala a zabývá řada badatelů, vydávají se speciální edice a je to stále práce pro několik dalších generací: materiálové studie nejsou problémem, problémem je hloubka analýzy a znalost souvislostí a průniků.

To, co je mi zcela vzdálené, je pojem „společenská elita“: samozřejmě tomu rozumím, ale nemyslím, že by se takové pojmy měly v skutečně demokratické společnosti užívat: jejich nadnesenost, skryté opovrhování tzv. neelitními strukturami, z něhož plynou ty dodnes frekventované pojmy jako „řadoví občané“, „prostí lidé“ apod., jsou pro mě zcela nepřijatelné: nevím, jak souvisejí s tolikrát opakovaným humanismem. Podivně se vyjímají právě v souvislosti s uprchlíky. Za elity sami sebe obvykle pokládají špičkoví politici, ale to nepředpokládá jen funkci, ale spíše všeobecné uznání, neboť za elitu se nikdo nemůže prohlásit sám, za elitu je považován veřejným míněním na základě určitých skutečností. Ty se nejvíce obnaží v klíčových, rozhodujících momentech, kdy jde o život: nevím přesně, jak označit politika odváděného z nebezpečného místa do bezpečí a zanechávajícího za sebou desítky tisíc zcela bezbranných „obyčejných lidí“, ale za elitu bych ho nepovažoval. VIP, tedy „velmi důležité osoby“, celebrity, tedy oslavovaní, a elity, tedy vybraná skupina, z lat. eligere = vybírat, vynímat, přes starofrancouzštinu do francouzštiny, to jsou dnes často skloňovaná slova. Jde ovšem o různé profese: pokud jde o politiky, měla by to být skutečná elita, která si uvědomuje, že politika není jen vedení žabomyších válek, nekvalifikované mediální tlachání nebo prostředek k splácení hypoték nebo ke koupi nemovitostí z finančních náhrad, ale nesmírně odpovědná, riskantní, životu nebezpečná činnost srovnatelná s prací pyrotechniků. Problém migrace se zohledněním všech aspektů – včetně humánního a humanitárního – musí řešit v první etapě především oni, tedy elita v pravém slova smyslu. Politiku by neměl dělat někdo, kdo se na výkon takového odpovědného a riskantního povolání necítí.

Jak bude řešena aktuální situace, není dnes jasné, ale myslím, že právě tu se ony elity ukážou a všichni je uvidí: to budou ti, kteří budou věci skutečně řešit s ohledem na humanismus, nezbytí pomoci bližním, na vlastní občany, odpovědně, s osobním rizikem jako skutečné elity. Potom už nebude o jejich elitnosti pochyb.

Jinak řečeno: rozumím v článku jeho přesahu, rozumím patosu podpory uprchlíkům, pro niž se hledá opora v naší minulosti, v naší tradici, rozumím autorovu dobrému úmyslu, ale když se řekne A, mělo by s říci i B: plané deklarace a hledání analogií nám tu nepomohou; rozhodně v případě meziválečné ruské emigrace nešlo o žádnou idylu. Je tedy na místě být v rýsování takových analogií opatrný a dívat se na věci realisticky a kriticky, nikoli idylicky nebo negativisticky: to ostatně dělal celý život právě Masaryk a snad je to i jeden z rysů naší národní povahy (pokud něco takového existuje).

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. – literární vědec, slavista, teoretik a historik literatury, komparatista a genolog, profesor a vedoucí Ústavu slavistiky FF MU, autor a spoluautor více než 30 knih a stovek vědeckých studií, tisíce recenzí, glos a drobných textů, předseda a člen redakčních rad evropských literárněvědných časopisů, předseda Literárněvědné společnosti ČR, České asociace slavistů, Slavistické společnosti Franka Wollmana a ředitel Středoevropského centra slovanských studií.

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz