Petr Skvorcov - Bajky

přeložila a komentářem opatřila Natalia Rubtcova

Sovy

Seděly sovy na dubech
A měly velké jednání:
O zákonech a o právech
Řečnily dlouze, bez ustání.

Kdo může štípat lesní trávu
A jíst ji? Kam se jít napít?
Ocásky, nosy, křídla, mravy – 
Vše chtěly přísně posoudit.

A pak se v sovím pěkném zpěvu
Najednou rozlehl prudký hlas.
Zakrákal starý havran v hněvu:
„Je mi z vás zle. Je nuda z vás.

Copak vy, noční ptáčci, víte
Co znamená ten život denní?!
Vždyť povídačky blábolíte!
Prý je to zákon? Vůbec není!”

Ty sovy zostudil, a dál
Už křídly ve tmě zamával.
O titul mudrce však nestál.
Vždy jsem ho proto omlouval.

Zmije

V zákrutách žije její tělo,
A v jiskřivosti – její kůže.
A kdyby se jí jen zachtělo,
Naučí vás fen-šuj, to může!

„Je větroplaškou, - každý řekne. – 
Nevíte, kolik mužů měla!
Závist co bič vzduch rozsekne,
Když vidíš její krásné tělo.

Je nazývána dávno zmijí.
A proč? To nevzpomenou.
Proč vztahy vznikají a míjí?
Je chladnokrevnost snad příčinou?

Je, říká se, dost nebezpečná,
Tají to v ohybech těla.
Tím je magicky velmi silná,
Kdyby už něco vskutku chtěla.

Naštěstí všem ta krása dána není,
Hrozí jazykem rozeklaným.
Pro lovce hadů se však cení,
Svým množstvím jedu vskutku malým.

Hloupý osel

Osel vlekl pytle s pšenicí,
Koupil je totiž u berana.
Nesl i víno ze své vinice
Šel, mumlal modlitby z Koránu.

Potom šla cesta přes dolinu,
Tam daleko – na vrchol hor.
Od myšlenek na víno už se skoro opil,
Jiný brouk však mu v hlavě zmatek tropil.

Našemu oslovi se zdálo,
Že dal beran pšenice málo.
U potoka vzdal bohu chválu,
Napil se vody a šel dále.

Už únavou se sotva vleče
A znovu myslí na pšenici:
„Přiznám se upřímně a vkleče:
Že váží pytel dvakrát více.“

„Beran nelhal a nepodváděl,
Jen kilo mi snad nedodal“.
Máchnul ocasem: co naplat.
Alláh mu oplatí nastokrát.

V poledním žáru cesta vede dále,
Tam k rozsedlinám a horám.
Na vrcholu řek osel náhle:
„Ach vskutku! Dost pšenice mám!

Já trulant urazil jsem berana,
vždyť dal mi ještě navíc!
Kdybych to byl jen věděl ráno,
Beranovi bych byl vyšel vstříc“.

A nakonec si sed a mlčel.
A zdálo se, už nevstane.
Pak shodil pytle pryč, zavrčel:
„Ty největší jsi hlupák, berane!“

Když takhle životem se vlečeš,
A zvětšíš hloupostí svou zátěž,
Tak konec cesty neuvidíš
A poslední své síly ztratíš.

Komentář

Petr Skvorcov (nar. 1955) – básník, rodák ze Sibiře, odkud v dospělosti odcestoval do Nižegorodské oblasti. Básně napsané v různých žánrech vyšly ve dvou sbírkách – Hrany (Грани) a Objev (Откровение)1.

Tradice bajek v Rusku je stará již několik století a může být právem nazývána bohatou a mnohotvárnou. Jsou široce známé bajky, jejichž autory jsou A. P. Sumarokov, A. D. Kantěmir, V. K. Trediakovskij, I. I. Chemnicer, I. I. Dmitriev a brilantní I. A. Krylov. V ruské bajce byl také v plné míře realizován dialog kultur: literární dědictví bajkařů Ezopa a Jeana de La Fontaina bylo vždy všem ruským čtenářům k dispozici v překladech.2

Avšak v dnešní ruské literatuře bajka rozhodně nepatří k nejaktivnějším a nejaktuálnějším žánrům. Současné bajky se tu prakticky neobjevují. Zajímavou otázkou je, proč je tomu tak.

Současní ruští literární vědci uvádějí například následující důvod: tento žánr byl populární díky sociálnímu požadavku (tedy „společenskému hledání literatury, která plní funkce bajky: funkci satirickou, didaktickou a filozofickou”3). Výrazným příkladem je rozvoj bajky v sovětské době, zejména v díle Děmjana Bědného. Avšak dnešní společnost prý tento sociální požadavek nemá, neformuluje ho. Naopak spíše bojuje s jeho projevy. Proto tyto funkce jsou „předány” jiným žánrům: anekdotě, didaktické poezie pro děti a mládež, aforismům atd.

Ale zdá se, že tzv. sociální požadavek je zde chápán příliš úzce. Proto je pro autora citované práce rozhodující právě bajka ze sovětské doby: po rozpadu Sovětského svazu zmizela sovětská ideologie, což znamenalo i zánik sociálního požadavku. Nicméně v širším slova smyslu zmíněné hledání literárních projevů, které by plnily satirickou, didaktickou a filozofickou funkci bajky, existovala již ve staré Indii (viz sbírku bajek Pančatantra) a v antickém Řecku (Hésiodos, Stésichoros a samozřejmě Ezop), kde ideologie nebyla jednotná ani přímočará. Takže tvrzení, že dnešní společnost není připravena na to, aby vytvořila nový sociální požadavek, je přece jenom diskutabilní. Sociální požadavek očividně existuje i v dnešní době, ale projevuje se v jiných žánrech.

Za prvé lze předpokládat, že generace 21. století (zvláště ta postsovětská!), která už jaksi „geneticky“ odmítá jakékoliv normy, vzory, ideály či hodnoty, jen těžko vnímá samotný způsob myšlení v bajce. Čtenáři často považují význam bajky za moralismus a dogma. Za druhé tradičnost a klasičnost bajky nejsou pro postmoderního čtenáře-experimentátora velkou předností, spíše naopak. Na pozadí současných literárních her se slovy a se smysly se kompoziční struktura bajky zdá neohebná a nepoddajná.

Nicméně tvrzení, že bajka již úplně zmizela z dnešní literatury, není opodstatněné. Bajky Petra Skvorcova, které jsou zde přeloženy, jsou důkazem toho, že spisovatelská inspirace bývá i nyní ztělesněna v této literární podobě. Všimněme si toho, že důraz v těchto bajkách je kladen především na psychologické a filozofické problémy. Nejsou spojeny s konkrétní sociálněpolitickou situací, ale s procesem poznávání člověka. Právě tato nadčasovost je „šancí“ bajky.

Bajka jako žánr je tedy stále „naživu“. Přitom je však důležité, že je pro ni příznačná jakási větší žánrová volnost. Je patrné, že Petr Skvorcov definuje své texty jako bajky, ale vědomě je transformuje: v některých bajkách odstraňuje mravní ponaučení, které je charakteristické pro tento žánr. Připomínají proto alegorická podobenství4. Takové žánrové spojení (anebo prolínání) právě odpovídá myšlení současné společnosti, která odmítá veškeré rady a pravidla, ale přece jenom hledá alespoň nějaké cíle a orientační body.

Mgr. Natalia Rubtcova, Ph.D. (roz. Chuveleva) - absolventka doktorského oboru Teorie areálových studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Ve své vědecké činnosti věnuje pozornost vnímání české literatury v ruském kulturním prostředí a také interkulturnímu dialogu v širším slova smyslu. Kromě toho se zabývá překládáním českých textů do ruštiny a působí na humanitním gymnáziu v Rusku.


[1] СКВОРЦОВ, П. В. Грани, Нижний Новгород: ДЕКОМ, 2001; Откровение, Нижний Новгород: ДЕКОМ, 2002.

[2] Viz o tom podrobněji CHUVELEVA, N. Несколько слов об одном «забытом» жанре. In: Novaja rusistika, Brno: Česká asociace slavistů, 2010, č. 2, s. 77–84.

[3] ЖЕЛУДКОВА А.А. Басня ХХ века: расцвет и кризис. In: Bulletin of Medical Internet Conferences, 2013, Volume 3, issue 2, p. 96.

[4] Podobné hledání vlastní žánrové modifikace mají i miniatury sovětského (ukrajinského, hebrejského) spisovatele Felixe Krivina (nar. 1928, Mariupol), který je mezi čtenáři v Rusku dobře známý. Na začátku své tvůrčí cesty psal bajky v jejich klasické podobě. Posléze vytvořil nový žánr – „napůl pohádku“, tedy pohádku-miniaturu, mikropohádku (viz jeho knihy КРИВИН, Ф. В стране вещей, Москва: Советский писатель, 1961; Карманная школа, Ужгород: Закарпатское книжное издательство, 1962). Dalším příkladem takového tvůrčího zaměření a žánrového prolínání je sborník Karla Čapka Bajky a podpovídky sestavený Miroslavem Halíkem (ČAPEK, K. Bajky a podpovídky. Praha: Československý spisovatel, 1961).


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Vlátí stmíváním (Ladislav Jurkovič)
2 | 2016
  1. Кофейно-солнечная погода (Galina Prokudina)
1 | 2016
  1. Avion (Simeona Jedličková)
2 | 2015
  1. Первоэлемент огонь (Galina Prokudina)
2 | 2012
  1. France Balantič: Zasypaná ústa a jiné básně (přeložil a úvodem opatřil Michal Przybylski)