Autor originálu: Sofija Andruchovyč

Autor překladu: Petr Ch. Kalina

Jazyk originálu: ukrajinština

Ukázka z románu: Sofija Andruchovyč: Amadoka. Brno: Větrné mlýny, 2025. 732 s. ISBN 978-80-7443-504-1.

Když po obličeji tvé babičky bloudil její osobitý úsměv a pohled se jí zamlžil a znepřítomněl, měl jsi pocit, že jí vědomí začíná vypovídat službu. Proti tomu se nikdo nepojistí. Nevyhnutelné rozmazávání kontur – hrůza, která tě zachvacovala od té doby, co ses zahleděl do zmateného obličeje té ženy, která vždycky měla naprosto pod kontrolou nejen sebe samotnou, své tělo, slova a chování, ale i půlku městečka. Na druhé straně až když ses zadíval na nečekanou záři v její tváři, pochopil jsi, že v takové chvíli bude lepší povolit sevřené pěsti, rozhýbat čelisti, pomalu vydechnout a odevzdat se. Zdávalo se ti, že když jsi se naučil uvolnit, babička začala chápat zákonitosti světa, do kterého přecházela.

Ona sama si nebyla jista, zda příhody a momenty, které jí v těchto stavech vyvstávaly z paměti, byly skutečně prožitými událostmi, nebo až příliš realistickými sny.

Jako třeba vzpomínka na tmu před svítáním v zárodku srpnového dne, kdy se horký dech dotýkal její dětské tváře. Ještě ani neotevřela oči, jen pocítila chvilkovou úlevu darovanou noční svěžestí, která se každým okamžikem měla spolu s prvními slunečními paprsky zase rozplynout. Uljana už ví, že za ní přišel Pinchas. Jeho tělo se sklání nad jejím, jeho netrpělivost ji nutí, aby ze sebe ihned setřásla zbytky spánku. On se potichu narovná, vyklouzne z pokoje a míjí přitom Uljaniny sestry i rodiče, kteří tvrdě spí.

Ale nespí všichni. Uljana spěšně kráčí za chlapcem a pohledem klouže po tvářích děvčat, částečně skrytých ve tmě. Svítání se přibližuje. V momentě, kdy se Uljaniny oči zastaví na víčkách prostřední sestry, Nusja je zprudka rozevře a bez mrkání na ni civí.

Uljana uteče, aniž by se ohlédla. Ani kdyby se teď probudila celá rodina, nezastaví se a nevrátí.

Pinchas na dvorku už není. V nehybné tmě před svítáním Uljana rozeznává otevřená vrátka a pochopí, že vyšel na ulici a vyzývá ji, aby ho následovala.

Ani na ulici ho neviděla. Jen kamínky pod jeho nohama pravidelně chrastí, jak se vzdaluje.

Uljana zavírá vrátka a vtom na skráni pocítí ne zrovna svěží závan. Sklání se nad ní sousedův obličej – konečky kníru se pohupují před Uljaninými zorničkami jako udice na hraní pro kočku. Vypadá to, že se za těch pár vteřin už úplně rozednělo. Rodiče každou chvilku vstanou.

Uljana kývne na souseda, jako by se nic nestalo, a běží, aby dohonila Pinchase. Zadýchaná ho chytí za předloktí a on se na ni vesele usměje. „Kam jdeme?“ ptá se Uljana. „Daleko,“ odpoví chlapec. „Ukážu ti to, co nemůže existovat.“

Přecházejí z cestičky na cestičku, prodírají se keři rostoucími okolo stále skromnějších domů a konečně se ocitnou za městečkem. Domy klimbají v záhybech povlovných kopečků, zvlněných jako poprsí. Cesta vede podél Strypy, proti jejímu vláčnému toku. Tady Pinchas poprosí nějakého Žida se ženou, aby je svezli. Nevšímá si jejich zamračených obličejů a nesouhlasných pohledů. Žena Pinchase zná – vyptává se ho na pana šocheta, jeho manželku (svěží jak růže, zdravou jak řípa, už zdálky je vidět, že je jak znovuzrozená) a na zdraví starší i mladší Fejgy. Vyslechne Pinchasovu zdvořilou odpověď, něžně se usměje, pak její pohled znovu padne na Uljanu a úsměv jí z tváře zase zmizí.

Dětem připadá směšné, jak na voze nadskakují a jak to s nimi na cestě plné výmolů hází. Ranní sluníčko nabývá na síle: opálená kůže se pokrývá kapkami potu, okolní pole se rozpouštějí v oslepujícím jasu. Pinchas tiskne k hrudi plátěný batoh s nějakým těžkým a hranatým předmětem, látka prozrazuje jeho tvar. Uljana natáhne ruku, ale on jen nesouhlasně zavrtí hlavou a lišácky zamžourá.

Když vůz mine Podzámeček, začne Uljana poklimbávat. Její hlava rytmicky ťuká o dřevěné bočnice vozu. Přes přivřená víčka vidí, jak se pod rozvalinami hradu postupně rozvíjí svitek jabloňového sadu. Každý kopeček, který vykoukne z té nebo oné strany, má trochu jiný odstín. Cáry políček v dálce vytvářejí strakatý obrázek.

Pinchas ji znovu vytrhne ze spánku. Vůz stojí uprostřed neznámé vesnice. Muž se ženou netrpělivě čekají, až děti konečně seskočí. „Dojeli jsme,“ říká Pinchas. „Dál půjdeme pěšky.“

Uljana je skrznaskrz mokrá, zpocená. Těžký polední spánek ji oblepil ze všech stran a svaly naplnil nehybnou tíží. Kůži má pokrytou vrstvou prachu. Pinchas je taky celý mokrý a špinavý. Slunce visí přímo nad nimi, vysoko na nebi.

Vede ji někam stezkou, tráva je šlehá přes nohy. Kobylky cvrkají tak zuřivě, až od jejich vřískotu bolí uši. Uljana sotva plete nohama. Už dávno se jí to celé přestalo líbit: kam mě to vedeš a proč, k čertu? Vždyť mě doma zabijí. Kdyby to aspoň k něčemu bylo.

Jako by toho všeho bylo málo, zanedlouho jim pod nohama začne čvachtat bláto. Vtahuje je, propouští je jen neochotně a s hlasitým mlaskáním. V teplém vlhku se to hemží životem: dlouhonohé vodoměrky se rozbíhají všemi směry, žáby se rozprskávají, zpod podrážky se vlnivým pohybem snaží uniknout nějaký had a Uljana si ani nestihne všimnout, jestli měl žluté skvrny u uší, vážky kmitají křidélky a zůstávají ospale viset ve vzduchu. Lýtka i záda mají pokousaná od komárů. V nánosech bahna se vlní tlustí a lesklí piskoři.

Uljana ukazuje na piskoře – můžeme je nalovit a prodat. Pinchas nesouhlasně zavrtí hlavou. „Co blázníš? Já se jich nemůžu ani dotknout.“

Děti nakonec dojdou na suchou vyvýšeninu. Do vzduchu se vznese několik volavek. V keři něco vříská, zní to jako kočka nebo odhozené nemluvněte – až z toho oba mravenčí v zádech.

„Pojď, na chvilku si lehneme,“ žadoní Uljana. Ale Pinchas ji táhne za ruku dál. Na protější straně ostrůvku čeká malý člun.

Zují si boty a spolu s Pinchasovým batohem je položí na dno plavidla. Nějakou dobu táhnou člun blátem za sebou, dokud jim voda nesahá po kolena. Pak si Uljana vleze dovnitř, a zatímco se chlapec ještě s námahou brodí tou hustou polévkou, soustředěně si odstraňuje z lýtek pijavice. Po kůži jí stékají uzounké červené pramínky.

Uljana pak odstraňuje pijavice i z Pinchasových nohou, zatímco on se snaží zvyknout si na vesla. Člun několik desítek minut nepluje vůbec nikam, jen se bezmocně točí na jednom místě. Ale pak Pinchas ovládne situaci a chytne rytmus. Člun přídí rozráží vodu zbarvenou řasami do světle zelena. Hustý žabinec vyvolává dojem, jako by se pohybovali po souši – jen pleskání vody pod vesly prozrazuje, v čem to kouzlo spočívá. Ze zablácených oken vyhlížejí květy bílých leknínů. Místy dozrávají kulaté zelené plody a staré oddenky, podobající se páteři vyhynulého plaza, vytvářejí na trase překážky, které nezbývá než obeplout.

Stěny z rákosí a orobinců jsou čím dál vyšší a hustější. Je slyšet, jak spodek člunu dře o bahnité dno. Pinchas se chytne vrbové haluze a přitahuje je oba blíž ke kmeni, pod svěšené větvičky. Tady jim pomáhá líný proud a táhne je mezi hustými porosty vrb, které se větvemi navzájem propletly a vytvořily tak nad vodou klenbu, kterou propichují úzké sluneční paprsky.

Pinchas složí vesla na dno člunu a z batohu vytáhne tlustou knížku ve vazbě z barveného safiánu. Otáčí drsné stránky s nerovnými okraji a Uljana si všimne úhledných řádků neznámých písmen, kterými jsou listy hustě popsány. Poznává Pinchasův jazyk, ačkoliv nedokáže přečíst ani slovo. Poznává svůj jazyk i polštinu i němčinu a další naprosto neznámé řeči – vzorky složené z písmen jsou uspořádány pokaždé jinak – tu hravě, tu asketicky, tu hustě a nečitelně, jindy jasně a pečlivě. Ale Uljana jim vůbec nerozumí.

Pohledem klouže po řádcích, nebo se zastavuje na obrázcích a nárysech: na baňatých hrncích a džbánech, sférách a jejich segmentech, na váhách různých sestav, na konstrukcích podobajících se celým městečkům, v nichž se uvnitř budov otáčejí válečky, teče voda a pulzují proudy světla. „To je egyptská váha,“ říká Pinchas. „Toto je Aristotelova představa vesmíru, toto jsou sférické sluneční hodiny, tady je obraz světa podle Anaximandra. Toto je schéma uspořádání sefír a toto nárys z astronomických rukopisů, které přivezl z Bagdádu na Cejlon židovský cestovatel Jákob Ibn Tarik v devátém století. Toto je dioptra, její pomocí můžeš v noci pozorovat nebeská tělesa. Tady je jižní kruh pro pozorování Slunce. Armilární sféra, to je astronomický přístroj vynalezený geometrem Eratosthenem. Pomocí rovníkového prstence se určovaly okamžiky rovnodennosti. Podle tohoto nárysu bych chtěl postavit opravdický Archimédův nebeský glóbus. Když jsi uvnitř, můžeš pozorovat pohyb planet, Měsíce a Slunce, sledovat měsíční fáze a taky zatmění Slunce i Měsíce,“ povídá Pinchas.

Nejvíc listů zaujímají různé mapy. Stránky knížky jsou docela velké, ale značky a nápisy na těch mapách jsou drobounké jako maková zrnka. „Tady je cesta rabína Benjamína,“ vysvětluje Pinchas. „Spousta dalších map taky zobrazuje něčí cesty: Gaspara da Gamy, Ernanda Alonsa, bratrů Delmedigových, Pedra Teixeiry – prvního Žida, který uskutečnil cestu kolem světa –, Mošeho Pereiry di Paiva.“

Někde uprostřed zápisy a obrázky ustanou. Následují prázdné stránky, zub času způsobil, že už jsou poseté jen skvrnami.

„Čí je to kniha?“ zeptá se Uljana.

„Moje,“ říká Pinchas. „Vytvářím ji pro sebe. Chci toho vědět co nejvíc o světě, časech a uvažování mudrců. Ale dneska jsem ti chtěl ukázat největší jezero v Evropě, které neexistuje. Tady, podívej.“

Pinchas postupně nalistuje mapu za mapou a vypráví Uljaně o jezeru Amadoka, které je vyobrazeno na několika desítkách zeměpisných map šestnáctého a sedmnáctého století – o velikánské vodní ploše, po níž pluly koráby, pramenily v ní potoky i řeky, kolem stály osady a vyrůstaly hrady a pevnosti. Obyvatelé těchto území se živili rybami z tohoto štědrého jezera. Sloužilo jako ochrana před nepřáteli a jako hranice mezi zeměmi. Bylo tak veliké, že z jednoho břehu nebylo možné dohlédnout na protější. „To jezero se ztratilo a teď neexistuje,“ říká Pinchas a v očích mu jiskří tak, že vedle toho blednou i sluneční prasátka ve vrboví.

„Herodotos ve čtvrté knize svých Dějin nazvané Melpomené napsal:

– Třetí řeka je Hypanis, její pramen je ve Skýtii a začíná ve velkém jezeře, okolo něhož se pasou divoké bílé koně. A to jezero správně nazývají matkou Hypanisovou. Tedy z něj vytéká řeka Hypanis, ve vzdálenosti pěti dní cesty od moře v ní je ještě málo vody a její voda je sladká, ale pak, čtyři dny cesty od moře, se její voda stává velmi hořkou. Je to proto, že se do ní vlévá jeden hořký pramen, který je sice velmi malý, ale značně hořký a jeho voda se mísí s vodou z Hypanu, která je velkou řekou mezi malými a ten pramen dodává vodě takovou chuť. Ten pramen je na hranici zemí Skytů zemědělců a Alazónů. Název toho pramene a místa, odkud vytéká, je v jazyce Skytů Exampaios a po helénsky Posvátné cesty. Tyrés a Hypanis v zemi Alazónů od sebe nejsou příliš daleko, ale v tomto místě se rozcházejí a vzdálenost mezi nimi se zvětšuje.

Ve druhém století našeho letopočtu starořecký mudrc Klaudios Ptolemaios, který tak přesvědčivě dokázal, že se všechna nebeská tělesa otáčejí okolo Země, až se této veze lidstvo drželo až do příchodu Koperníka, zobrazil na jedné ze svých map Bažinu Amadoku (Amadoca palus). Od těch dob se jezero nebo bažina, bažinaté jezero či jezero mezi blaty pod názvy Amadoca, Amadoca Palus, Amadoca Lago, Amadoca Lacus objevuje na zobrazeních této části světa vyvedených různými styly a rozličnými způsoby.“

Pinchas pomalu obrací stránky a ukazuje Uljaně kopie středověkých map, které se snažil vytvořit co nejvěrněji předloze. Konečky prstů se jemně dotýká obrysů mráčku mezi kopci, uprostřed hustého spletence řek. Tady je vodní plocha kulatá s přesnými břehy, tady má složitý tvar, na souš vystupuje ostrými jazyky, jako když se látka roztrhne o hřebík. Jezero se buď podobá tržné ráně nebo slze mezi lesy a městy. Uljana není schopna přečíst ani slovo, a tak jí Pinchas trpělivě čte jednotlivé názvy, z nichž je jí většina povědomá: žijí tady, mezi těmi pojmenováními, o těch městech a řekách slýchávají téměř denně.

„Jezero leželo na hranici Volyně a Podolí, na jeho břehu bývalo často zaznamenáno městečko Horodok a nedaleko Kamenec-Podolský, Zbaraž, Ternopil, Kremenec, Vyšnevec, Krasyliv, Smotryč. Z jezera vytékaly řeky Jižní Buh, Zbruč, Sluč, Horyň, Smotryč, Hňozna, Ušycja a taky Strypa. Ale pak se ta vodní plocha vypařila.“ Uljana vdechne Pinchasův hořký povzdech. „Nevím, jestli se jezero doopravdy vytratilo, nebo jestli vůbec někdy existovalo, ale z map úplně zmizelo. Tu a tam se ještě vyskytují malé bezejmenné močály, řeky a města zůstaly, ale velikánská vodní plocha, z jejíhož jednoho břehu není vidět na druhý, už není. Propadla se do země. Stala se oblakem a vypršela se někde jinde.

Jezero Amadoka mělo být někde tady, Uljano. Ale už není. Herodotos s Ptolemaiem se mohli splést a všichni ti kartografové propadli pokušení fantazie a opakovali jejich omyl. Ale můj učitel Kirschner mi ukázal ještě jednu mapu a já jsem si ji překreslil sem: jsou na ní zachyceny všechny nejstarší osady, pohřebiště, hrady a pevnosti, které byly tady v těch končinách nalezeny. Před stovkami let ta místa vymřela, zpustla a rozpadla se, pokryla se hlínou, kamením, komnaty a obětiště zarostly keři a stromy, ale čas od času je někdo objeví. Mého učitele Kirschnera taková místa zajímají. Slíbil mi, že mě zanedlouho vezme s sebou a ukáže mi mohylu vojáků velikou jak hora. Ale o tom teď nechci mluvit.

Uljano, podívej se pozorně na tu mapu: to jsou ony, ty staré hroby a obydlí označené červeně. A tady je volný prostor, na kterém se nacházejí současná městečka a vesnice, které oba známe. V tomto prostoru červené značky nejsou. A má tvar jako látka, která se roztrhla o hřebík, nezdá se ti?“

Pinchas opatrně vrací knížku do batohu, položí ho na dno člunu a ten bezpečně přiváže k vrbě. Zpocenou dlaní vezme Uljanu za zápěstí a stiskne jí ruku tak silně, až dívka vykřikne – nestihne se ani nadechnout, protože se Pinchas celou vahou převalí přes okraj člunu, padá jako kámen do zelené vody a Uljanu strhne s sebou. Ta už si ani nevšímá kluzkého rostlinstva na tvářích, protože se najednou všechno smrskne na čtvrtinu okamžiku, do tloušťky časového vlásku, do špičky jehly a zároveň se to rozpíná a zpomaluje v nekonečno. Nestihne nic pochopit a rozpoznat, protože úlekem a překvapením zavřela oči, přesto vnímá každého vodního živočicha, lepkavé nitky zelenohnědého bahna, prameny svých vlasů prostřílené slunečním světlem, jak se pomalu pohupují okolo její i Pinchasovy hlavy. Uljana pod nohama necítí pevné dno, ale vidí ho – jsou tam přízračné pahrbky i kameny a zdá se, že dokonce rozeznává příď korábu (nedávno si ve školní učebnici prohlížela koráby). Jejích zad se dotýká něco velkého a hladkého a tře se jí o bok. Něčí tmavé tělo od ní odstrkuje Pinchase – vidí jeho vystrašené, dokořán otevřené oči – a to tmavé, těžké tělo se jí přitiskne na prsa, udeří ji a táhne dolů. Cítí napětí mohutných svalů pod slizkou kůží, drsné ploutve se dotýkají jejího obličeje, krku, břicha i nohou.

Ztrácí vědomí, křečovitě polyká vodu, až Pinchas znovu najde její zápěstí, a i když při tom zapadá do bahna, zakopává o pokroucené kořeny a sklouzává zas a znovu do vody, nakonec ji s námahou vytáhne na břeh a položí jí hlavu pokroucený kořen vrby připomínající rybí ocas. Uljana vyzvrací vodu. Pinchas ztěžka dýchá. Má provinilý, nešťastný pohled. „To měl být vtip,“ říká. „Chtěl jsem, abychom se trochu zchladili. Chtěl jsem, abychom se vykoupali v největším jezeře v Evropě, které neexistuje.“

Zpátky se vracejí mlčky. Mokré oblečení, které páchne bahnem, vyždímali, jak jen to šlo, a rozložili v člunu. Uvědomovali si, že ani přes rozpálené srpnové klima není nejmenší šance, že ty věci uschnou. Domů se budou vracet ve vlhkém, smradlavém oděvu a budou z toho mít nepříjemnosti.

Unavený Pinchas trpělivě vesluje. Uljana se na něj zlobí. Ale ne kvůli nečekané koupeli ve špinavé vodě, nýbrž z jakéhosi neznámého důvodu: nějak je jí nevýslovně líto jich obou. Je jí líto Pinchase, jeho hlasu, očí, rukou i těla, každé kudrlinky na jeho hlavě. Je jí líto sebe samé, protože on jako by jen svou existencí přispíval k její vině. Uljaně se dělá špatně z chuti bahna, z viny i ztráty. Bolest na plicích ještě zdaleka neodezněla. Myslí na obrovské, hluboké a objemné jezero Amadoku. Pinchas naproti ní čeří vesly nepoddajnou večerní vodu.

Najednou vykřikne a málem pustí veslo z ruky. Mezi rákosím se brodí stádo bílých koní.