Autor originálu: Ksenija Bukša

Autor překladu: Martina Slaměníková

Jazyk originálu: ruština

Každý pátek vodím Ritu na bazén. Rita je moje neteř a je jí deset. Bydlím hned u bazénu, můj brácha tak dvacet minut od něj. Ostatní dny ji vodí na bazén bratrova žena, v pátky ji mám na starosti já. Táta hlídá malého Rostíka a já čekám v šatně.

Lekce trvá hoďku a půl: půl hoďky suchá příprava, hoďka ve vodě. Zatímco Rita plave, já kreslím skici: rodiče, babičky, chůvy, trenéry, kluky a holky. Nejtěžší je kreslit děcka, protože se pořád hýbou. Dycinky mi na skicách vyjdou se čtyřma nohama a třema rukama. Když se nad tím ale zamyslím, tak na tom fakt něco bude: když sedíme, máme nohy dvě, a když běžíme, máme jich dvanáct.

Během kreslení si mě nikdo nevšímá, protože tu bývá fakt hodně lidí. Například tamta žena ve fialovém svetru nemá určitě ani páru, že ji zrovna teď kreslím. Kreslím svetr, brýle, trvalou, nos, oči, její koleno, botu, prsty a mobil, ona si mě ale nevšímá. A děcka z předchozí skupinky pobíhají, dělají hluk, oblíkají se a svlíkají, suší si vlasy a balí si batohy.

* * *

A támhle stojí Denis Valerjevič, trenér plavání a víceboje, v bílých teniskách, mladý, opálený, svalnatý, v tričku a s píšťalkou. Kreslila jsem ho už několikrát. Vždycky je hezky vyfiknutý a v bílém, vypadá jako frajer. Je o deset let mladší než já. Nevím, jestli bych se do něho mohla zamilovat. Asi ne. Je na mě až moc svalnatý. Navíc má holku. Lenku, trenérku Rity. Je zábavná a je celkem fajn. Lenku jsem ale nekreslila nikdy! Protože když Lenka vychází, Rita je už oblečená, a to už musíme frčet i my.

U Denise Valerjeviče stojí maminka Aljoši. Je to taková vyzáblá uklízečka, je jí kolem čtyřiceti a má vyšší hudební vzdělání. Jednou jsem si s ní povídala a dozvěděla jsem se toho o jejich životě hodně. Vychovává Aljošu sama a strašně ho zbožňuje. Myslí si, že je hrozně talentovaný, dokonce geniální. Možná že je, ale z jejího povídání mi bylo strašně smutno. Celou dobu jsem chtěla říct: „Můžu nějak pomoct?“ Já jí ale nejspíš nemůžu pomoct nijak, protože její hlavní problémy nevyplývají ani tak z bídy nebo životní situace, ale spíš z jejího duševního stavu a její povahy. Dalo by se s ní akorát soucítit, ale i tak… Nejsem její kamarádka a bylo by pro mě těžké se s ní začít přátelit.

Stojí tu před trenérem na špičkách, hubená, s taškou, v elegantním ošuntělém saku, kostkované sukni a pokroucených punčocháčích (zachycuju ji na skicu), s dlouhým krkem, dlouhým nosem, s krásnýma rozzářenýma očima, s jemnými vlasy načechranými jako obláček.

Denis Valerjevič se k ní staví věcně: Hele, on na to nemá. Dyť ho furt něco bolí. Jestli je tak nemocný, měl by se léčit. Alexeji, rozhodni se ty sám: chceš se tomu věnovat, nebo ne? Pokud chceš, budeme se tomu věnovat dál. Pokud ne, tak sbohem.

Aljoša stojí hned vedle, s nohou povystrčenou, a mlčí. Má takový chytrý, nešťastný a prolhaný obličej. Takový mají ve starých filmech opravdoví padouši nebo hráči. Jejich obličej je taky protáhlý, oválný a bledý. Má husté dlouhé řasy. Je trochu kulatější. Jednou jsem ho i s maminkou viděla po kurzu. Z nějakého důvodu nešli hned domů, ale zůstali v prázdném vestibulu jako poslední. Do odchodu Ritiny skupinky zbývala ještě hodina. Aljoša ležel na lavičce, hlavu mu maminka držela na svých kolenou, chvílemi křivil obličej, jako by trpěl příšernou bolestí, a vyčerpaná matka ho hladila po mokrých lokýnkách. Ne, je kreslit nemůžu, jsou děsně nešťastní.

* * *

Do předchozí skupinky chodí třeťáci, devítileté děti. Skoro všechny vyzvedávají rodiče. Pro jednoho kluka ale nikdy nikdo nechodí, nevím ani jak se jmenuje. Pokud se člověk nezadívá pozorně, zdá se, že všechny děti vybíhají v houfu a každý se baví s každým. S tímto klukem si ale nikdo nepovídá a nikdo mu ani jednou neřekl jménem. Je drobnější než ostatní a vypadá tak na pět let, ne na osm a už vůbec ne na devět. Má jemné rysy v obličeji, tenké rty a husté, kudrnaté vlasy. Věci na bazén si nosí ve velké, staré, ušmudlané a potrhané sportovní tašce snad ještě z dob komunistů. Botasky má už taky ošoupané. Nejvíc bije do očí ale jeho bunda. Bývala kožená. Před ním ji museli nosit tři nebo čtyři jiní kluci: na mnoha místech popraskala a teď z ní visí cáry kůže. Tohle už není jen chudoba, toto je bída volající až do nebes, která se v dnešní době zdá až absurdní a neuvěřitelná. Kluci, jeho vrstevníci, jsou oblečení do nijak zvlášť drahých a úplně obyčejných sportovních bund. Holky na sobě zpravidla mají taky levnější „normální“ rifle nebo školní uniformu, boty mají trošku obnošené, jejich baťůžky jsou taky levné, jsou pestrobarevné a s vílami. Tyhle děti mají ale všechno a vyzvedávají je maminky. I ty jsou různé, chodí si ale pro všechny. A těm, pro které nejdou, volají. Jedna maminka do telefonu říkává: „Tak kde pořád vězíš?“ A světlovlasá Světlana odpovídá: „Ale mami, dyť už jdu, zrovna vycházím.“ Nasadí si kabát, vezme svoji koloběžku a vychází ven… A je podzim a brzo už je tma. No a mezi nimi stojí tadyten kluk; a nikdo se na něho nedívá, jako by snad byl průhledný, jako by ani neexistoval. Spodina je totiž neviditelná. Jako by vůbec nebyla… A nikdo ji nevidí. Ani já ji neviděla, dokud jsem jednoho dne náhle nenarazila na klukovu bundu. Z nějakého důvodu jsem se strašně zastyděla a už jsem nemohla v klidu kreslit.

Od té chvíle každý pátek čekám, až vyjde ven ten kluk. Pokaždé si říkám, že tentokrát pro něho možná už někdo přišel, nebo že vyjde s úsměvem obklopený kamarády nebo že dorazí aspoň… oblečený v nějaké jiné bundě. Ale ne. Vždycky je to stejné.

* * *

Celkově je náš bazén takový hrozně chudý a ošuntělý. Vím to, protože jsem tam v něm byla. Vlastně mi doporučili doktoři chodit na bazén, protože jsem přece „pořád ještě mladá“. Mám po autonehodě ale problémy se zády a mám nadváhu kvůli práškům. Plavala jsem jenom s Rostíkem, když byl ještě maličký. Byla to skupinka maminek s malými dětmi. A když jsem tu chodila, tak jsem pořád vzpomínala na to, jak jsem i já sama před čtvrt stoletím docházela na bazén coby školačka. Ten náš bazén byl taky takový: byly v něm zčernalé rozbité dlaždice a voda ve sprše tryskala buďto vařící, anebo ledová.

V Ritině skupince je holčička Dáša, která bydlí na ulici Veteránů. Každý den pro ni spolu se dvěma malými brášky jezdí maminka třistašestkou z konečné na konečnou. Někdy tyhle děti kreslím a přemýšlím nad tím, jak takhle cestují každý den. Nezdá se, že by jim to nějak vadilo, spíš to naopak dělají rádi. Když se nad tím ale člověk zamyslí, tak je docela děsivé jezdit svoji starší ségru vyzvedávat sem a tam přes celé město.

Nerozumím v tomto životě ničemu, kdo by to měl mít těžké a kdo lehké. Někdy to člověk má těžké, ale je stejně šťastný. Kdežto některé maminky tady se vztekají, křičí po dětech, a jakmile otevřou pusu, je jasné, že jejich problémy nejsou nic.

Asi si myslíte, že jsem jako stará bába, která všechny poslouchá. Když člověk sedí, tak prostě zároveň poslouchá, co se dá dělat. Já ale nepomlouvám, do ničeho se nevměšuju a jenom si kreslím.

Jen jednou jsem se do něčeho vmísila.

Hele, šlo o tohle. Když se blíží devátá hodina, sekuriťák za pultem zapíná televizi a dívá se na zprávy. A zprávy jsou v naší době fuuu-uuj, ufff, no… Prostě hrůza. Ta televize je plazmovka a je hned pod stropem, takže každý na ni chtě nechtě hnedka upne svůj zrak a kouká. Teďka už se snažím sedat si hned pod ni, abych na ni neviděla, zvuk jde ale slyšet stejně. A nerada si pouštím něco do sluchátek.

No a jednou přede mnou začaly dvě maminky ty zprávy rozebírat. A to přímo pochvalně. Říkaly, že už bylo dávno načase dát těm Ukáčkům co proto. A že USA, ty kokoty, prý celé zavalíme bombami a proměníme je v radioaktivní popel.

Možná jsem měla zrovna špatný den, možná to bylo něčím jiným, každopádně… Zvedla jsem se, přistoupila k nim a řekla:

„Jestli vám to nevadí, milé dámy, já tady očekávám dítě. A nehodlám poslouchat tyhle agresivní nesmysly. My Rusové jsme pro mír na celém světě.“

Měla jsem na mysli, že čekám na Ritu, svoji neteř. Maminy to ale pochopily tak, že jsem těhotná. A jelikož jsem navíc plnoštíhlá, tak by se klidně mohlo zdát, že jsem v jiném stavu.

„Jejda,“ pronesly, „tak to se omlouváme!“ A o válce se už přestaly bavit.

* * *

Někdy mi k nakreslení člověka stačí pár bot. Když jdou děti do bazénu, nechávají si boty pod lavičkou a já pak hádám, komu které boty patří. Pletu se často, hodně často. Ukazuje se, že v ošoupaných lakovaných mokasínech nechodí holčička, ale vysoký hubený kluk. A černé parádní botasky patří holčičce malinké jako kuřátko, která nosí copánky.

A tamhle jsou Ritiny boty. Úplně k ní sedí. Rita plave senzačně a trenér ji vždycky chválí. Pokaždé se umisťuje v první polovině žebříčku, jednou byla dokonce šestá. Trenér o ní řekl, že „to dala pod půl hodiny“. To se tak říká.

Rita by jednou chtěla přeplavat Gibraltar. Brácha i jeho žena ale pořád mluví o tom, jestli by Rita už neměla seknout se svojí sportovní kariérou. Měla by se přece věnovat angličtině a matematice, aby se dostala na dobrou školu. K čemu jí bude nějaké plavání? Je mi z toho strašně smutno, protože plavání Rita miluje… Kdežto angličtinu nesnáší. A matematika je jí úplně ukradená, i když z ní jinak má jedničky. Já do toho ale nemám co kecat. Ritini rodiče ji mají hrozně rádi a vědí přece, co je pro jejich holčičku nejlepší. Ale prdlajs!

Dyť plavání je tak zdravé! Dokonce i já ho mám moc ráda, a to nejsem žádná sportovkyně! Ve vodě úplně zapomeneš na svoje tělo, které se raduje mimo tvé skleslé já. Lepší je akorát kreslení. Protože když kreslíš, tak nejen že zapomeneš na své tělo, ale zapomeneš i na sebe samotnou, což je ještě lepší.

* * *

Stejně ale nemůžu dostat z hlavy toho kluka v otrhané bundě. A když už tu zůstane míň lidí, dojdu blíž k seznamu jejich skupinky a hádám, jak se asi jmenuje. Ani tak ale nevím, jaké má kdo příjmení. Možná bych měla zajít za trenérem a zeptat se jeho. Nebo někoho z dětí.

Předminule jsem se rozhodla, že mu prostě dám bundu, kterou jsem dostala pro Rostíka. Dyť to ještě nějakou dobu potrvá, než by do ní Rostík dorostl, koupím mu potom novou. Třeba bude tomuhle klukovi bunda akorát, vezme si ji a bude ji nosit. Tak jsem minule vzala s sebou tu bundu a nemohla jsem v klidu kreslit, pořád jsem jenom seděla a koukala, kde je ten kluk… On ale nepřišel, asi byl nemocný. Teď jsem ji donesla znovu a sedím už klidněji. Pořád jsem celá nervózní z toho, že ho nepoznám, a snažím se pod lavičkami najít jeho ošoupané botasky.

Ani za nic je ale nemůžu najít, možná dnes taky nepřišel. A možná už sem přestal chodit úplně.

Strachovala jsem se zbytečně, přišel. Nebylo možné ho nepoznat. Teď jsem na něho začala hledět pozorněji. Jako bych ho zrovna kreslila (až na to, že nekreslím). Na hubených pažích má malé svaly, krk má jako opravdový plavec. Postavou připomíná trenéra Denise. Ale jeho obličej je fakt nepříjemný, takový malý a ošklivý.

Vstala jsem a stoupla si ke dveřím, aby mi náhodou neproklouznul. Kolem mě pobíhali a dupali třeťáci a procházeli rodiče s mladšími dětmi (mnozí to na bazén vzali cestou ze školky). Někteří z nich mě pozdravili. A ten kluk se pořád šoural a šmátral kolem. Do objemné tašky vecpal své mokré oblečení, čepici si nasadil nakřivo (kuklu s otvorem na obličeji), své nohy zabořil do prošlapaných botasek a ruce prostrčil do rukávů příšerné bundy, s odchodem ale nespěchal. Prošel už poloprázdným vestibulem k tabulce nejlepších výkonů a zamířil na ni přimhouřenýma očima.

A vtom mě napadlo: Přijde si pro něho maminka? To by bylo parádní!

Kluk se ale otočil a beze spěchu přešel k jinému panelu, na kterém visely výsledky průběžných testů jejich skupinky, ale byly moc vysoko. Postavil se na lavičku, rukama se chytil za topení a začal číst seznam. Dvě děti, holčička a chlapeček, si prohlížely jeho záda a zřetelně se bavily o jeho bundě, chlapeček ho zatahal a něco řekl.

Kluk si chvíli vychutnával svůj úspěch, potom seskočil z lavičky a prošel kolem mě ven.

„Hej!“ zavolala jsem na něho.

„Co je?“ ozval se nečekaně pisklavým hlasem.

„Podívej, mám tu bundu navíc,“ řekla jsem. „Vidím, že ta tvoje je trochu ošuntělá. Možná by se ti tahle mohla hodit.“

Kluk přede mnou ucuknul, ale neutekl. Podala jsem mu tu bundu.

„Dík,“ vypískl a vzal si ji.

Uvědomila jsem si, že nebylo proč pochybovat: bunda mu bude akorát. Je tak malinký, že mu padne úplně v pohodě.

* * *

Ve vestibulu teďka už žádné děti nezůstaly. Dáša se zdržovala nejvíc ze všech, ale i ona se už s maminkou a dvěma bratry vydala na tu jejich poloprázdnou třistašestku, ve které musí být strašně příjemné upíjet čaj z termosky a k němu i kandovaný zázvor (tohle všechno bych někdy mohla nakreslit). Jen u fénů ještě seděly nějaká maminka a nějaká babička.

„Talentovaný kluk,“ řekla babička poté, co kývla hlavou k východu. „Koukám, že se drží pořád na prvních příčkách.“ Ohlédla se a ztišila hlas. „Je to pravda, že jeho maminku zabili?“

Mamina, která si tam s ní povídala, několikrát přikývla. Mě si nevšímaly.

„Říká se, že to udělal jeho nevlastní otec. S nějakým kamarádem. Umlátili ji ve vaně. Potyčka v opilosti. Však i jeho máma byla taková… Takže není divu.“

„No jo, no,“ přikývla babička.

Obě utichly a výrazně mlčely. Tato smutná skutečnost zjevně podněcovala jejich představivost.

„A kdo ho vlastně vychovává?“ zeptala se babča po chvilce ticha.

„Tak tohle už nevím,“ odpověděla dychtivě mamina.

A utichly znovu. Pokud by věděly ještě něco víc, určitě by rozebraly i to. Víc informací ale už neměly. Sekuriťák mezitím zapnul tu svou plazmovou bednu s radioaktivním popelem a ty dvě na ni upřeně zíraly, zatímco já se pustila do kreslení jejich strnulých obličejů. Ritini spolužáci začali po dvou anebo po třech vycházet a z šatny jsem slyšela už i hlas Rity.

Překlad vznikl v rámci kurzu RSn080 Rozšiřující překladatelský seminář – umělecké texty (podzim 2024).