Kateřina Tučková

Text převzat z online.muni.cz

Kateřina Tučková (1980), spisovatelka a kurátorka, patří mezi mladé absolventy Masarykovy univerzity, kteří si jdou cílevědomě za svým snem. Už jako studentka dějin umění na Filozofické fakultě se rozhodla být kurátorkou a její organizace Arskontakt dnes patří mezi výrazné pořadatele výstav současného výtvarného umění, její odborné texty o umění publikuje řada periodik. Ovlivněná svým druhým oborem, kterým je bohemistika, se také stala spisovatelkou a letos v září vyšla už její druhá kniha, Vyhnání Gerty Schnirch, vyprávějící o osudu mladé Němky po druhé světové válce odsunuté z Brna.

Na to, kolik je vám let, jste si ve svém oboru kurátorství výstav výtvarného umění vybudovala docela slušnou pozici. Jak se vám povedlo vybojovat si tak rychle respekt?
Já o něj bojuju pořád (směje se) a do značné míry to souvisí s mým věkem. Jako nezávislá kurátorka jsem začala ještě nedostudovaná ve svých dvaadvaceti letech a pokoušela se o věci, které byly celorepublikového rozsahu. Je to hlavně Konfrontace výtvarného umění mladých autorů, kterou organizuju dodnes a která představuje studenty malířských ateliérů vysokých výtvarných škol. Hlavně zpočátku to byla hrozná práce, protože jsem musela v nízkém věku vzbudit důvěru vedoucích kateder s tím, že budu organizovat něco pro jejich studenty, kteří byli často starší než já. Stálo mě to hodně přesvědčování a v mnoha případech mě to pronásleduje dodneška, protože pořád ještě jsem mladší než většina ostatních v této profesi. Ale souvisí to i s tím, že jsem na volné noze a nemám za sebou žádnou instituci.

V rozhovoru před několika lety jste říkala, že byste ráda jednou pracovala pro Moravskou nebo Národní galerii. Máte ten sen pořád?
To by bylo krásné, ale co bych tam teď mohla dělat? Kurátorských míst pro současné umění je velmi málo. Navíc mám už teď rozplánované výstavy na dva tři roky dopředu a nejsou to projekty, kterých bych se chtěla vzdát. Ráda bych spolupracovala se státními výstavními institucemi, jak se mi to daří teď, ale být zaměstnancem nějaké by bylo asi těžké – ani nevím, jestli by mě vůbec chtěli, protože kromě kontaktů bych přinesla také řadu rozjetých projektů, kterým bych se musela aspoň částečně věnovat. Kromě toho kurátoři jsou někdy jen administrativní silou a to není asi pracovní režim, kterému bych se dokázala podřídit.

Může se dnes člověk uživit jako kurátor na volné noze?
Právě jsem udělala doktorské státnice a nějak jsem zapomněla přemýšlet nad tím, co bude po tom, až mi přestane přicházet stipendium (směje se). Uživit se jako nezávislá kurátorka totiž skutečně není snadné. Když sháním prostředky na projekt, tak jsem většinou ráda, že se výstava zaplatí, a není výjimkou, že se finanční deficit musí hradit prodejem nějakého díla. Bez dalších aktivit, jako je publicistika nebo teoretické práce pro odborné časopisy, případně poradenská činnost, by to nešlo.

Co psaní beletrie? Je to jen časově náročný koníček?
Doposud to tak vlastně bylo. Ale kdyby mě mohlo psaní beletrie časem částečně živit, bylo by to úžasné. Jenže u literátů nejmladší generace je téměř nemožné, aby se psaním živili hned od začátku. Teď jsem ale za Vyhnání Gerty Schnirch dostala Förderpreise für Literatur Sudetendeutschen Landsmannschaftu pro rok 2009, a tím se mi snad otevírá možnost dostat knihu do Německa, a tak i na větší trh. Pokud by tam byla úspěšná, umožnilo by mi to vyhradit si čas na přípravu další knihy. Čechy jsou bohužel tak malá země, že většinu svých spisovatelů neuživí, takže nezbývá než doufat, že o knihu bude zájem i mimo domácí půdu.

Vyhnání Gerty Schnirch se zabývá velmi choulostivým odsunem Němců z Brna. Jak jste se k tomu tématu dostala?
Vycházelo to z mého místního určení. O celém tématu jsem prakticky nic nevěděla, až mi o něm náhodou řekl historik David Kovařík. Začalo mě to zajímat jako brněnského patriota, protože bydlím v Brně na ulici Bratislavské, což je čtvrť, která se v podstatě stala romským ghettem. Zajímalo mě, jak je možné, že taková výstavní část města se spoustou krásných klasicistních domů z 19. století se mohla tak změnit. Dozvěděla jsem se, že tam vlastně žili Němci, kteří byli odsunutí. A pak už mi to nedalo spát a celá otázka se mi rozvinula v tříleté bádání, jehož výsledkem je knížka, sledující osud dívky, která byla vyhnána. Nepoužívám záměrně slovo odsunutá, protože faktem je, že generace teprve dospělých žen, které v brněnském případě většinou pocházely z česko-německých smíšených rodin, nenesla na nacistické katastrofě moc velkou vinu.

Je to téma, které by asi čtenář nečekal od spisovatelky vašeho věku a bez nějaké vlastní osobní vazby k tomu, o čem píše. Nebyla to nevýhoda?
Možná jen proto jsem mohla knihu s takovým námětem napsat. Zvolila jsem objektivní a chronologické řazení událostí a zohlednila německou interpretaci až deseti tisíce obětí při odsunu z Brna, i tu českou, která došla k závěru, že jich bylo sedmnáct set. Fakt, že mě s tématem nespojují žádné osobní vazby, mi tedy umožňuje nepostavit se na žádnou stranu. Snažím se události podat objektivně od 40. let 20. století až do roku 2000, kdy se příběh uzavírá tím, že se Brno neomluvilo odsunutým Němcům. Myslím, že jsem dost zúročila naučený akademický dril nasbírat co nejvíce fakt a snažit se je zpracovat s racionálním odstupem.

Téma odsunu Němců i dnes vyvolává u Čechů dost negativní reakce. Setkala jste se s tím i vy sama?
Jakýsi anonymní pan Penicilin na internetu napsal, že je ta knížka opravdu hrozná a že si mě umí představit jako tu nejtvrdší gestapačku. Někteří lidé s tím nejsou vyrovnaní a nechápou, že by se mělo mluvit spíš o vzpomínkách, o kultuře a spolupráci a hledání nových cest. Jenže tu stále trvají majetkové spory a panuje obecný odpor téma vůbec otevírat.

Jak na knihu reagují na německé straně?
Ze začátku se trochu divili, proč se do toho pouštím – nemám nikoho odsunutého v rodině, nejsem germanistka ani historička. Ale ve chvíli, kdy jsem rozestřela svůj záměr a zdůvodnila, co mě vede k probádání této otázky, se mi i pamětníci otevřeli. Poslední účastníci odsunů i následující generace jsou rády, že se tomu věnuje někdo, kdo se dívá novýma očima a nezávisle z pohledu už třetí poválečné generace.

Máte nějakou spisovatelskou metu, kterou chcete zdolat?
Nechtěla bych, aby tahle kniha byla ta klíčová a poslední. I když si myslím, že byla hodně vyčerpávající a že jsem to opravdu i díky redaktorům a historikům dotáhla do nejlepšího možného konce, nechtěla bych jí skončit. Mojí další metou je uspořádat výstavu umění, které reflektuje odsun Němců z Čech, a pak také, pochopitelně, další, už připravovaná, kniha.

Jak vás připravilo studium na Masarykově univerzitě na to, co teď děláte jako kurátorka a jako spisovatelka?
Ve vztahu k psaní jsem moc ráda, že jsem mohla navštěvovat semináře tvůrčího psaní Zbyňka Fišera. To mě motivovalo a otevřelo nové obzory, jak psát a jak se na psaní dívat. Psala jsem už předtím, ale měla jsem pocit, že to nemůže nikdy vyjít. Jak jsme ale na semináři o psaní mluvili jako o práci, která má vést k cíli, tedy k vydání, můj pohled se změnil.

A pokud jde o kurátorství?
V kurátorské práci mi studium dalo veškerý potřebný rozhled po historii umění. Bylo důležité, i když tento typ humanitních znalostí se při jistém úsilí dá nastudovat i mimo univerzitu, z knih. Vůbec za celé studium na Filozofické fakultě jsem moc vděčná, protože mě prostřednictvím několika výborných pedagogických osobností naučilo především způsobu koncentrované práce i jejího objektivního zhodnocení – a to je ta nejpodstatnější věc. Získala jsem úctu k poznání a, jak doufám, i schopnost dál ho rozvíjet, teoretickou i uměleckou formou. Ale to případně potvrdí až budoucnost.