Ludvík Kundera

„Univerzitě bych přál, aby se to celé víc rozdovádělo.“

Text převzat z časopisu Absolvent, ročník 2009/2010.

Ve slunečném prázdninovém odpoledni nás básník a dramatik Ludvík Kundera přivítal ve svém domě na náměstí v moravském Kunštátě. Usadil nás s kolegyní do křesel a nabídnul čaj z oblasti Darjeelingu, věrný své pověsti výborného znalce čaje (o jeho pití dokonce napsal knížku). „Nemíchat,“ upozornil, když před nás postavil voňavé kouřící šálky, „počkejte, až se sama rozvine vůně a chuť.“ Lepší smyslový doprovod k rozhovoru pod stěnami plnými knih a surrealistických obrazů jsme si ani nemohly přát.

Už více než třicet let žijete v Kunštátě, tedy na venkově, předtím jste dlouhá léta žil v Brně. Nikdy vás nelákala Praha? Přece jen jste tam strávil nějakou dobu na studiích a měl tam řadu přátel.
Tam mě to vůbec nevábilo. Já jsem se sem takříkajíc přiženil, žena je odtud, z tohoto domu. Prahu mám rád, ale ne natrvalo, velká města, to už pro mě není. Bydlení v Kunštátě je pro nás splněný sen, vždycky jsme si se ženou říkali, že sem půjdeme „v penzi“. Vlastně to přišlo asi deset let před legální penzí, ale byli jsme rádi a rádi jsme pořád.

Jste brněnský rodák, vysokou školu jste začal studovat v Praze, pak jste opět přešel do Brna. Co bylo důvodem těchto změn?
Na sklonku první republiky jsem začal studovat v Praze, kde jsem absolvoval na Karlově univerzitě dva semestry bohemistiky a germanistiky. Tatínek byl důstojník ve výslužbě, střídali jsme různá města a v létě 1938 jsme se přestěhovali do Brna. Sotva jsem se ohřál ve třetím semestru na brněnské univerzitě, došlo k uzavření českých vysokých škol nacisty. Musel jsem být zaměstnán a dostal jsem jedno z nejkurióznějších zaměstnání svého života – byl jsem dva roky učněm v drogerii. Chybělo čtvrt roku a byl bych dostal výuční list. Škoda, býval bych mohl tvrdit: Jaroslav Hašek a já jsme jediní dva vyučení drogisté v české literatuře.

Potkala budoucího spisovatele ještě nějaká další netypická zaměstnání?
Asi čtyři měsíce jsem u nějakého inženýra stavitele obkresloval mapy, ale byli tam samí technici, kterým tehdy také zavřeli techniku, a ti mnou, jelikož jsem studoval filozofii, otevřeně pohrdali. Našel jsem tehdy inzerát, že továrna na nábytek v Rousínově hledá mzdového účetního a korespondenta – dodávali do Německa a potřebovali někoho, kdo umí německy. Po třech letech jsem byl z Rousínova „odvelen“ na práci do rajchu – říkalo se tomu totální nasazení. Dostal jsem se do obrovského vojenského skladu ve Špandavě u Berlína. Práce spočívala hlavně v nakládání a vykládání vagónů s nákladem od jehel až po kanóny, což bylo fyzicky dost náročné.

Vy jste se tam tehdy doslova podruhé narodil – co se přihodilo?
Dostal jsem tam záškrt, ale měl jsem – jako ostatně později v životě mnohokrát – zatracené štěstí. Záškrt byl tehdy smrtelná choroba, poněvadž po něm přicházely s železnou pravidelností komplikace, z nichž se u mě dostavily dvě: zánět srdečního svalu a nervová obrna, takže jsem ani nemohl psát. Tzv. fremdarbeitři se posílali do dostihových stájí v Karlshorsu, kam se vešlo zhruba osm stovek lidí, doktor žádný; vědělo se, že se tam chodí umírat. Protože bylo všechno obsazené, poslali mě do školy přebudované na nemocnici. To bylo obrovské štěstí. Mezi zaměstnanci nebyl jediný muž, všichni byli na frontě. Zůstaly tam pouze lékařky a příjemné ošetřovatelky, se kterými jsem se dobře domluvil, poněvadž pocházím ze staré rakousko-uherské rodiny – maminka byla Rakušanka, tatínek Brňák. Každou noc tam byly nálety a ošetřovatelky mě nosily do sklepa. Udělal jsem s nimi tichou dohodu, že mě nechají nahoře, a sledoval jsem nálety z druhého patra.

Nebál jste se?
Ne, mě to hrozně zajímalo. Ovšem ta otázka je na místě – čtrnáct dní po mém odjezdu nemocnici vybombardovali.

Po návratu z nemocnice už povolávací rozkaz nepřišel?
Zásluhou mnoha riskantních kroků jsem žil v jakési poloilegalitě. Ke konci války jsem do- stal už docela výhružný dopis, že mě předvedou, když okamžitě nenastoupím. Šel jsem se poradit s jedním známým, který bydlel vedle nás a pracoval na nějakém úřadě, a on prohlásil: „Chodím s dívkou, která kamarádí s jinou a ta má poměr s německým úředníkem z pracáku. Dej mi ten dopis a já něco zkusím.“ Za dva dny přišel a řekl: „Povedlo se.“ Tehdy pro mě největší problém představovalo sehnat pro ty dvě dívky bonboniéry, což bylo v lednu 1945 téměř nemyslitelné. Naštěstí se podařilo i to.

Jak vás tak poslouchám, přitahujete šťastné náhody jako magnet.
Ještě vám musím povědět, proč mě předtím tak dlouho nepředvolávali. Tušil jsem, že to mělo nějakou souvislost s mým ošetřujícím lékařem. Tak jsem se ho po válce zeptal, jak to dělal. „Víte, to bylo jednoduché,“ řekl mi, „otevřených případů bylo hodně, a když na vás přišla řada, dal jsem vás vždycky dospod hromady.“ Vyšlo najevo, že je velký hudební fanda, a můj strýček a jmenovec Ludvík Kundera, tatínek bratrance Milana, byl tehdy velice populární klavírista. Lékař chodil na jeho koncerty. Na nic se mě neptal a tiše vykonával svoji službu.

Dokončil jste po válce studia na Masarykově univerzitě?
Nejdřív žádná výuka nebyla, asi dva měsíce jsme uklízeli školu. Byl tam hrozný nepořádek. Započítali nám načatý semestr před válkou a pak jsme měli tak zvaný letní mezisemestr, abychom splnili požadovaný počet semestrů. V roce 1946 jsem udělal absolutorium.

Za normalizace jste nesměl oficiálně publikovat, ale vaše díla vycházela pod jinými jmény. Kdo vám pomáhal?
Jako „utajený dramaturg“ jsem se podílel na četných inscenacích režisérů Aloise Hajdy ve Zlíně a Evžena Sokolovského v Praze. Terminus technicus zní „pokrývač.“ Měl jsem tolik pokrývačů, že jsem si je jednu dobu pletl. Jinak mi hodně pomáhali mí němečtí přátelé – když to nebylo možné u nás, tiskl jsem v NDR i v západním Německu. Projevovala se v tom iracionalita dějin – když u nás byl tvrdý režim, u nich bylo tání. Když bylo tání v 60. letech u nás, v NDR to byla doba obrovského pronásledování.

Nenapadlo vás někdy odejít z vlasti za svobodou?
Napadlo, ale to už byla rodina, děti... Pronásledování se trochu lišilo od toho v 50. letech. 70. léta byla horší – nebylo tolik poprav, ale lidé umírali jinak. Zrůdné bylo, že vedle „pachatele“ pronásledovali i ženu, děti, široký okruh příbuzných, známých a přátel. Byl jsem v určitém pokušení odsunout se po roce 1948, kdy jsem byl ještě svobodný, do Švýcarska. Bylo dokonce domluvené na ministerstvu, že bych tam snad mohl působit jako kulturní atašé. Tento plán ovšem padl, pak jsem se oženil a vhánět další lidi do dalších zel, to si člověk rozmyslí. Později už mě ta myšlenka nepronásledovala.

Určitý únik tedy pro vás představovalo přesídlení do Kunštátu.
V Brně to bylo k nevydržení. Někde ve Švýcarsku dokonce vyšlo, že Milan Kundera emigroval do Paříže a Ludvík Kundera do Kunštátu. Moje vazba s Brnem ovšem trvala nadále, jezdil jsem tam pravidelně každý čtvrtek, zejména kvůli sauně. To je vedle čaje moje velká vášeň.

Dovedu si představit, že saunování s vašimi brněnskými přáteli bylo živnou půdou pro nové nápady a myšlenky.
To bylo fantastické. Vyskytovala se tam mimo jiné základní sestava Divadla na provázku – Bořivoj Srba, dávný kamarád a můj první dramaturg, který má na svědomí, že jsem začal psát hry. Sestavu doplňovali Scherhaufer a Oslzlý. Víceméně jsme tam ukuli Labyrint světa a lusthauz srdce. Někdy se tam ještě objevil brněnský herec Stanislav Zindulka, který nás tak bavil, že nás po sauně vždycky bolelo břicho. V temných dobách předchozího režimu se tam sdružoval kroužek asi dvanácti lidí různých profesí, což bylo ovšem podezřelé, ale byl tam výborný saunér Emil Sokol, vyhozený z televize, který nás kryl. Samozřejmě ho vyslýchali, ale vždycky tvrdil, že se tam nemluví o ničem jiném než o nemocech. To víte, že tam kolovaly ty nejlepší protirežimní anekdoty.

Vraťme se do současnosti – jak probíhají vaše dny v roce 2009 v Kunštátě?
Kamarádi mi říkají, že jsem workoholik. Je dost všelijakých oborů, kterým se věnuji – poezie, próza, drama, esejistika, věda, editorská činnost... Momentálně připravuji výbor z básnických překladů zhruba dvou set básníků. Mám mimochodem štěstí na nakladatele, píšu ještě na stroji a v nakladatelství to opisují. Režisér Scherhaufer se sice snažil vštípit mi novou techniku, strávil jsem u něho jedno odpoledne a oba jsme to vzdali. Nepotřebujete mimochodem starý psací stroj? Já jich mám pět.

Narodil jste se rok po Masarykově univerzitě, takže i vás čeká brzy stejné jubileum. Co byste jí i sobě na závěr popřál k narozeninám?
To už jste třetí, kdo mě tím straší. Sobě můžu přát jen nějaké to zdraví, a snad abych nezblbnul. Univerzitě bych přál, aby se to celé trošku víc rozdovádělo, aby bylo méně pustého šprtání a všecko bylo volnější. To, že je možné jezdit studovat do ciziny, to je ono, tak to bylo už za středověku a je dobře, že teď to jde zas.

 

Ludvík Kundera

Básník, překladatel a dramatik Ludvík Kundera, bratranec spisovatele Milana Kundery, se narodil roku 1920 v Brně. Studoval bohemistiku a germanistiku na Karlově univerzitě, studium dokončil na Masarykově univerzitě v roce 1946. Je autorem mnoha divadelních, televizních a rozhlasových her (Totální kuropění, La- byrint světa a lusthauz srdce), v letech 1968–1970 byl dramaturgem Mahenovy činohry. Za normalizace nesměl oficiálně publikovat. Jeho tvorba je spjata s avantgardními směry, především surrealismem – stál u zrodu surrealistické skupiny Ra. Jako literární historik se zaměřoval zejména na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta, ale i na dějiny dadaismu. Od roku 1976 žije a tvoří v Kunštátě.

Autor: Kamila Kvapilová
Foto: Petra Judová

Studujte u nás

Další absolventi

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.