Radim Marada

„Síla sociologie je v perspektivě, se kterou se dívá na svět.“

Text převzat z časopisu Muni.cz, listopad 2006.

Doc. Ing. PhDr. Radim Marada, Ph.D. se narodil 1. března 1961 ve Vyškově. Vystudoval ekonomii na pražské VŠE a sociologii na UJEP v Brně, pracoval v Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV. Od roku 1993 působí na katedře sociologie FSS (do r. 1998 FF) MU. Titul Ph.D. získal na New School for Social Research v New Yorku. Kromě mnoha výzkumných projektů a studií publikoval knihu Kultura protestu a politizace každodennosti (2003). Ve své výzkumné činnosti se nejnověji věnuje tématu mezigeneračního konfliktu. V současné době vede také výzkumný tým Etnizace, migrace, identita v Institutu pro výzkum reprodukce a integrace společnosti na FSS MU. Je editorem časopisu Sociální studia.

Jak jste se dostal od ekonomie, kterou jste původně vystudoval, k sociologii?
Během svých studií ekonomie na VŠE v Praze, což jinak nebyl nijak vzrušující obor, jsem absolvoval předmět Psychologie a sociologie. Ten byl výrazně zajímavější než ta spousta ostatních. Tehdy jsem poprvé, ve svých 20 letech, zaregistroval existenci sociologie. Navíc se také blížil čas, kdy jsem měl nastoupit na vojnu. Neměl jsem správný kulturní ani sociální kapitál k předstírání nějaké vhodné psychické poruchy, na rozdíl od některých mých kamarádů. A jelikož sociologie mě tehdy stále více zajímala, zkusil jsem další studium. Navíc jsem v té době také viděl film Letní strom s mladým Michaelem Douglasem, který v něm hrál právě studenta sociologie, jemuž se také nechtělo jít na vojnu – pravda, u něj to byl Vietnam. Jemu ovšem stačilo začít se starat o černošského sirotka. A zatímco my jsme na VŠE seděli v lavicích od rána do večera každý den včetně pátků, on prospal celé dopoledne, na přednášky chodil dvakrát týdně a tam jim promítali dokumentární filmy. To nebyla špatná perspektiva, třebaže, jak se později ukázalo, ne úplně přesná. Tak jsem ještě během studia ekonomie navštěvoval dálkové studium sociologie v Brně, pak udělal úspěšně přijímačky, prošel a zčásti obešel pár úřadů a bylo to. Brzy jsem zjistil, že to byla dobrá volba, zdaleka ne jen kvůli odložené vojně a bohémskému životu.

Studoval jste sociologii v době, kdy to byla více méně zapovězená věda. Jaká byla tehdy na katedře sociologie v Brně atmosféra?
Tehdy jsem v Brně na fakultě potkal spoustu skvělých lidí – Kellera, Možného, Stříteckého a další. A hlavně jsem poznal prostředí, které bylo nezvykle vstřícné a otevřené. Na seminářích s Jaroslavem Stříteckým se mluvilo třeba i o sporu mezi Kunderou a Havlem. Vycvičený z VŠE jsem prvního půl roku raději nic neříkal a jenom jsem se obezřetně rozhlížel. Vyučující nás nenutili stále sedět ve škole, spíš nás povzbuzovali k samostudiu. V době, kdy nejnovější anglicky psaná sociologická kniha v knihovně byla z roku 1969, nám půjčovali vlastní exempláře. Živil jsem se tehdy sám, a když Ivo Možný viděl, že po nočních směnách v pekárně to s mojí bystrostí není nejlepší, dohodil mi analýzu dat z výzkumu návštěvníků Moravské galerie. Také to byl on, kdo mi půjčil knihu Sociální konstrukce reality od Bergera a Luckmanna. Ta mě přikovala k sociologii nadobro. Během tří týdnů jsem ji nejen přečetl, ale skoro celou opsal. Pod jejím vlivem jsem se pak začal soustředit na sociologii vědění a později na kulturní sociologii. Skvělý sociologický trénink, který jsem v Brně dostal, se mi potom výborně hodil při studiu na New School v New Yorku v 90. letech. Necítil jsem žádný handicap, spíš naopak.

Tradice sociologie v Brně je dlouhá. Již ve 30. letech 20. století tady I. A. Bláha založil Brněnskou sociologickou školu. Existují nějaká specifika brněnské sociologie?
Od konce 20. let u nás existovaly dvě výraznější školy – pražská a brněnská. Každá vydávala svůj časopis, každá se zaměřovala na určitá témata, prosazovala určité metodologické přístupy. Sociologický časopis chystá o té rivalitě pěkný článek. Tyto tradice se po roce 1948, kdy byla výuka sociologie na vysokých školách několikrát zrušena a obnovena, do značné míry rozpustily. V době, kdy jsem na sociologii do Brna přišel já, převzal katedru Jaroslav Střítecký – velkorysý, vzdělaný a odvážný člověk, který na katedře přechovával například filozofa Luboše Nového nebo Iva Možného, kteří v té době nemohli oficiálně učit. Identita brněnské sociologie tehdy spočívala v rozdílné atmosféře. Lidé z Prahy, kteří museli odejít z kateder, jezdili do Brna na každoroční konferenci, jež se věnovala skutečně sociologii. Přijel Milan Petrusek, Jiří Musil a další. To byly debaty zajímavé a svěží. I jako studenti jsme se na ně těšili, nikdo nás nemusel nutit tam chodit.

V současné době se tedy rozdíly mezi jednotlivými „školami“ již stírají? Neexistují u nás už vyhraněné sociologické školy, jako byla tehdy pražská a brněnská?
Myslím si, že po roce 1989 není polarita mezi Brnem a Prahou nijak výrazná. Pořád sice jisté rozdíly existují, například v odborném zaměření, ale už se dá těžko mluvit o nějakých školách. S pražskými katedrami sociologie jsme stále v kontaktu, lidé z Prahy k nám jezdí, máme s nimi výborné vztahy. Spolupracujeme dobře také s katedrami v Olomouci a jinde, takže dnes již rozhodně nejde o takovou konfrontaci jako kdysi ve 30. letech 20. století. Sociologie u nás navíc daleko výrazněji funguje v mezinárodním kontextu, tam se chtějí katedry prosadit.

Jaké je postavení současné sociologie?
Na tu otázku se dá odpovědět řadou způsobů. Pokud jde o očekávání, která se k sociologii vztahují, nachází se tento obor v poměrně konfliktní situaci. Z jedné strany je obviňován ze sociálního inženýrství a z druhé, často těmi samými lidmi, z nepraktičnosti. Sociologie se přitom věnuje nesčetné řadě témat, otázek a problémů: od státu, chudoby a rodiny po tělo, umění a sport. Sociologie jako obor není vymezená tematicky, ale způsobem, jakým analyzuje a vysvětluje sociální jednání a sociální zkušenost. Její síla je v perspektivě, se kterou se dívá na svět a představuje ho ze stran, které nejsou běžnému pohledu vždy patrné. Dobrá sociologie vždy nějak promlouvá k dnešku, a to i historická sociologie, kterou mám zvlášť v oblibě. Nejen že nám připomíná, co nás přivedlo k současnému světu, z jakých kulturních a sociálních zdrojů vycházíme, ale upozorňuje třeba i na to, že často nejsme tak odlišní od našich předků, jak si myslíme. Také kultivuje naši pozornost vůči změnám, které zažíváme. V tom spočívá její kritická funkce.

Co tedy přesně představuje kritická funkce sociologie?
Je důležité vidět, že tady kritičnost v žádném případě neznamená stranickost, třebaže i takové pokusy registrujeme v sociologické tradici a dnešní produkci. Nejde o to proti něčemu brojit a za něco se stavět, to není úkol kritické sociologie. Stranickost naopak zabraňuje kritickému myšlení, zabraňuje klást si nepohodlné otázky a respektovat pohledy, které nejsou v lajně se stranickou pozicí. Stranickost se vždycky bojí vlastního zpochybnění, zatímco kritičnost ukazuje svět v jeho rozporuplnosti. Sociologie nemůže vycházet z toho, že něco (třeba svoboda, rovnost či solidarita) je samo o sobě dobré a něco jiného (moc, hierarchie, autorita) samo o sobě špatné. Nanejvýš se může ptát, proč, kdo a za jakých okolností považuje první za dobré a druhé za špatné. Prvoplánovým cílem sociologie nemůže být morální výchova, ale kultivace kritického myšlení – což v sobě ale jistě má i morální rozměr, pohybujeme-li se stále v tom lepším z osvícenské tradice. Sociologie se snaží vidět věci z druhé strany, domýšlet důsledky, vidět se očima druhých, podívat se na svět z jiných perspektiv. Sociologie je samozřejmě praktická i v bezprostřednějším smyslu. Pociťuje-li se něco jako problém, třeba nezaměstnanost nebo sociální vyloučení, bere v úvahu proč a pro koho je toto problémem, jaké jsou zdroje toho problému i jak je možné mu čelit. Vždy ale upozorňuje na vedlejší důsledky každého řešení nebo něčeho, co se za řešení považuje. Zvolit a realizovat určitý postup ale musí ten, kdo rozhoduje a nese za něj odpovědnost, osobní nebo politickou. To už za nikoho sociologie neudělá. Sociologie nemá odpovědnost za rozhodování o našich životech, ale má odpovědnost za naši informovanost – ať už toho využijeme nebo ne.

Jste také vedoucím redaktorem odborného časopisu, který se zaměřuje vždy na nějaké téma. Můžete jej blíže popsat?
Jde o časopis Sociální studia. Vydává ho MU a vzniká na FSS, i když publikujeme i překlady a texty autorů a autorek z jiných fakult a univerzit. Vycházel dosud dvakrát ročně, od příštího roku se stává čtvrtletníkem. Každé číslo je zaměřeno tematicky. To poslední je například věnováno kontrastu mezi přírodou a kulturou v nejrůznějších pohledech a kontextech. Jsou tam texty o kulturním statusu přírody v moderní době, vnímání ženství, biologických pohledech na kulturně definované etnicity, ale například i o nudismu, naturismu. Do tisku jde číslo o životě v pohybu, věnované hlavně různým druhům migrace, včetně turismu. Budou následovat čísla o městě, generacích atd.

Studoval jste dlouho ve Spojených státech a často se tam vracíte. Existuje nějaký rozdíl mezi americkou a evropskou sociologií?
Rozdíl není v tématech nebo paradigmatech. Ale zdá se, že v posledních desetiletích má americká sociologie nejsilnější postavení mezi národními sociologiemi, pokud vůbec ještě chceme uvažovat v těchto intencích. Sílu americké sociologie totiž znásobuje řada vynikajících odborníků z celého světa, které přitahují tamní podmínky a prostředí. Americká sociologická asociace má dobrou pověst, vydává vysoce respektované odborné časopisy, konference, které pořádá, jsou stejně jako časopisy přitažlivější než třeba konference a časopis Evropské sociologické asociace, a to i pro Evropany. Nicméně i v Evropě najdeme významná sociologická pracoviště a osobnosti, kteří se prosazují v mezinárodním kontextu. Významná je například sociologie francouzská, britská, italská i německá, která se dostala z jisté krize. Americká sociologie původně vznikla z evropských podnětů. Teď se možná ten vliv trochu převrátil nebo alespoň vyrovnal – nelze snadno ignorovat, co se děje v americké sociologii.

Co jste si ze svého pobytu ve Státech odnesl, co byste chtěl využít a co naopak postrádáte u nás?
Nejvíc bych chtěl samozřejmě využít toho, co jsem se naučil odborně. Ale pokud jde o věci, které u nás trochu postrádám, tak je to například odpovědnost a respektování pravidel ze strany studentů. Vyřizování žádostí o výjimky je každodenní součástí mé práce, zatímco na New School byly takové pokusy naprosto ojedinělé. Byla tam zkrátka mezi studujícími výrazně posunutá hranice toho, co je považováno za výjimečný případ. Dále se mi líbilo velmi dobré administrativní zázemí. U nás musejí být akademičtí pracovníci odborníky na všechno – na účetnictví, pracovní právo, fundraising atd. Na New School to třeba funguje tak, že uděláte základní náčrt výzkumného projektu a ten předáte do oddělení pro granty, kde si váš návrh převezme zkušený a akademicky vzdělaný člověk. Ten zjistí grantové možnosti, napíše podle nich varianty projektu, včetně rozpočtu a hrubého časového plánu. Vlastní výzkumnice nebo výzkumníci si to pak jen v detailech upraví. Existuje jistě řada dalších odlišností, i když zdaleka ne vždy tak podstatných pro akademický provoz, spíše zajímavých. Když jsem byl v USA naposled, letos v říjnu, shodli jsme se například s jedním kolegou, že mezi americkými akademiky, zejména v humanitních oborech, je daleko běžnější než mezi jejich evropskými kolegy, že sportují a zajímají se o sport. Já když si chci s někým dobře promluvit o fotbale, tak musím zpravidla odjet do Bučovic do hospody, protože Jarda Volek z katedry mediálních studií, s nímž to jde, není vždycky k mání.  

Zajímá Vás fotbal, je možné jej nějak vztáhnout k sociologii?
Jednou bych si přál mít čas dělat pořádně sociologii fotbalu, zatím to mám jako hobby. Tady najdete řadu sociologicky zajímavých témat: například jak vznikaly a reprodukovaly se fotbalové tradice britského fyzického a silového fotbalu a kontinentálního technického a kombinačního fotbalu. Nebo podíváme-li se na šíření fotbalu ve druhé polovině 19. století po Evropě, vidíme rychlost a mohutnost, které by existence internetu jen stěží posílila. Méně bychom si o sobě potom mohli myslet, že žijeme v bezprecedentní době kulturních a sociálních inovací. Velmi zajímavá je role fotbalu a státních reprezentací v procesu formování jihoamerických národů. Klubismus dávno sloužil ke zvýraznění a posilnění třídních nebo etnických hranic a identit. A to jsem namátkou vybral jen některá historická témata, našla by se i spousta současných, od sportovní migrace, fanouškovského transnacionalismu, vlivu expertního vědění, až po vliv fotbalu na kurzové změny na světových burzách.

Při studiu Vás jistě ovlivnili někteří sociologové, zmiňoval jste například německého sociologa Maxe Webera. Kdo z dalších sociologů Vás ještě inspiroval?
Ano, z klasiků je to určitě Max Weber. Jeho knihy zůstávají inspirativní a informačně bohaté, zejména historické analýzy v sociologii města, náboženství, byrokracie, vzniku kapitalismu a moderní racionality atd. U něj najdeme také pojetí kritické funkce sociologie, se kterým se ztotožňuji. Ze současnějších sociologů bych jmenoval třeba Christophera Lasche nebo Richarda Sennetta, zejména jeho starší věci, Pád veřejného člověka nebo Svědomí oka. Dále mě ovlivnil například Pierre Bourdieu i Michel Foucault. Z českých sociologů rád poslouchám nebo čtu práce Milana Petruska, Jan Kellera, Iva Možného, Jaroslava Stříteckého, Jiřího Musila. Z vrstevníků jsou mi blízké práce Pavla Barši, Csaby Szaló nebo Zdeňka Konopáska. Mám štěstí, že jsou to většinou moji kolegové i kamarádi.

Váš nejnovější projekt se zabývá generacemi a generačním konfliktem. Můžete toto téma přiblížit?
K tomuto tématu jsem se dostal postupně – zabýval jsem se občanskou společností, poté neziskovými organizacemi, sociálními hnutími a od nich jsem se dostal ke kulturní formě protestu. Už v knize Kultura protestu a politizace každodennosti (vyšla 2003 – pozn. red.), jsem se zajímal o kulturní status mládí, jeho revoltující konotace a podobně. Mě v této oblasti zajímá spousta věcí, ale tíhnu spíš k obecnější analýze. Ovšem zajímá mě například i generační proměna vztahu k mentální nemoci, kterou můžeme pozorovat u nás po roce 1989. Když to hodně zjednoduším, v mé generaci jediným legitimním důvodem, proč být duševně nemocným, bylo vyhnout se vojně. Dneska se zdá, že duševní nemoc je pro mladé lidi méně stigmatizující záležitost. Zajímá mě, jak to rezonuje s jinými podobnými posuny, například vztahem k homosexualitě, tělesným handicapům atd., co v mentalitě dnešních mladých lidí tyto postoje spojuje. Ale to je pouze jedna z řady otázek, jež mě na tématu generací přitahují.

Váš projekt zabývající se generacemi je nový, letos běží prvním rokem. Máte již i nějaké konkrétní příspěvky k této tematice?
V češtině jsem nedávno dopsal článek o Mannheimově pojetí generací pro učebnici sociologie určenou studentům historie. Na konferenci v Gentu budu mluvit o tom, jak aktuální generační zkušenost proměňuje náš vztah k historii na příkladu holocaustu a komunismu. No a už také pracuji na tematickém generačním čísle Sociálních studií pro příští rok.

text: Petra Nováková

Studujte u nás

Další absolventi

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.