Bohumil Vykypěl: Essais zur Prager Typologie (mit einer Bibliographia typologica Pragensis). München: LINCOM Europa 2006. LINCOM Studies in Language Typology. 14. 120 str. ISBN: 3-89586-865-5.

Mnichovské nakladatelství Lincom vydalo letos útlou knihu Essais zur Prager Typologie (s podtitulem mit einer Bibliographia typologica Pragensis). Její autor, brněnský jazykozpytec Bohumil Vykypěl, v ní shromáždil řadu svých příspěvků zabývajících se pražskou typologií, převážně již dříve publikovaných (v němčině, angličtině či češtině) v různých periodicích. Textům se nyní dostalo jazykové jednoty a částečným přepracováním do podoby esejů vznikl kompaktní, logicky uspořádaný celek.

Pražskou typologií se v knize rozumí typologie pražské funkčně strukturální školy, tedy ta typologická teorie, jejíž základy položil v množství svých prací Vladimír Skalička a již dále rozvíjeli především Petr Sgall a Jaroslav Popela. Specifickým autorovým příspěvkem na poli pražské typologie je – kromě řešení či pokusů o řešení řady dílčích vnitřních problémů a otázek této teorie – její vztah k jiným typologickým a šířeji obecně jazykovým koncepcím. Vykypěl porovnává pražskou typologii například s typologií Eugenia Coseria, zejména ji však zasazuje do širšího rámce významných jazykových teorií, především Sgallova funkčně generativního popisu a Hjelmslevovy glosematiky (k tomu srov. i Vykypěl 2005). Zkoumá též souvislost pražské typologie s teorií gramatikalizace (viz zejména Lehmann 2002). Pozornost věnuje rovněž inspiračním zdrojům (Mathesius) a dalším dílčím vztahům k „domácím“ teoriím (Erhart, Vachek, Ľudovít Novák).

První dva příspěvky – Der Sinn der Sprachtypologie a Die Inhaltskategorien in der Prager Typologie – se zabývají samotným smyslem pražské typologie, jejími ambicemi a explikativní sílou. V prostoru Hjelmslevovy teorie spadá pražská typologie do oblasti znakového aspektu jazykového úzu, a to v syntagmatickém ohledu. Je totiž schopna předvídat podobu jazykových znaků, totiž způsob spojení elementů výrazového plánu s elementy plánu obsahového. Na potíže ovšem naráží v ohledu paradigmatickém – nemůže předvídat vnitřní strukturaci těchto dvou plánů, tedy to, jaké konkrétní formy (fonémy) a jaké konkrétní funkce (gramémy) budou v jazyce existovat. Může se vyjádřit pouze k existenci širších kategorií obou plánů, ne však k jejich členům. Tak v plánu obsahovém lze usuzovat na příznivost onomatologickým gramatickým elementům (ty jsou hodně abstraktní, budou jim tedy více příznivé relativně „gramatické“ typy (isolační, flexivní) a méně příznivé relativně „negramatické“ typy (aglutinační a polysyntetický)) a na příznivost k existenci členu (větší u isolačního typu, menší u aglutinačního, flexivního a polysyntetického typu).

V plánu výrazovém se pražská typologie může v paradigmatickém ohledu vyjádřit pouze ke kvantitativnímu poměru vokálů a konsonantů. V textu Die Phonologie in der Typologie autor uvažuje – na příkladu slovenštiny a češtiny – nad jednou speciální otázkou této problematiky, totiž možností (navrženou kdysi Vachkem) spojovat existenci přechodové skupiny fonémů (tedy těch, jež mají jak vokalické, tak konsonantické alofony) s typologickým charakterem jazyka.

Jak známo, nezahrnul Skalička do své typologické teorie problematiku prozodie. Vykypěl se o to pokouší v textu Die Prosodie in der Typologie. Ukazuje se, že uplatnění prozodických vlastností při vyjadřování funkcí může mít z typologického hlediska různou interpretaci. Například rozdílná poloha přízvuku uplatňující se ve slovotvorbě angličtiny (the cómpound × to compóund) je rysem introflexivním, neboť prozodický rys se uplatňuje v rámci lexému, kdežto přízvuk v litevské deklinaci je vlastností flexivní, neboť se týká lexémů i koncovek.

Další příspěvky Vykypělovy knihy se zabývají diachronním aspektem pražské typologie. V textu Die Diachronie in der Typologie se vychází z faktu, že pro diachronní zkoumání platí v pražské typologii analogické principy jako pro zkoumání synchronní. Tak jako v jazykovém systému dominují vlastnosti jednoho typu a uplatňují se i vlastnosti typů ostatních, tak ve vývoji jazyka dominuje jedna typologická tendence (směřování k většímu uplatnění jednoho typu), ale uplatňují se i typologické tendence vedlejší. Otevřená však zůstává otázka, jak typologickou tendenci pojímat – jako maximální využití typu (Skalička) nebo jako jeho maximální produktivitu (návrh J. V. Bečky)?

Konkrétní příklad diachronního typologického zkoumání přináší článek Zum Artikel im Alt- und Neugriechischen. Na vývoji kategorie členu ze staré do nové řečtiny lze sledovat míru uplatňování různých vlastností různých typů. Přitom se řeší i obecná otázka kombinace vlastností více typů, a to jednak v jazyce, jednak v rámci jednoho a téhož znaku.

Nejrozsáhlejší část knihy představuje text Grammatikalisierung und Prager Typologie, zabývající se nejen vztahem pražské typologie k teorii gramatikalizace, ale šířeji různými přístupy k pojmu gramatičnost. Zatímco v americké jazykovědě se gramatičností zpravidla rozumí „správnost“, v evropské tradici se za gramatické obvykle považuje to, co stojí v protikladu k negramatickému, lexikálnímu. Přitom je třeba rozlišovat, zda se kritéria pro gramatičnost hledají pouze v obsahovém plánu (sem patří teorie Hjelmslevova, Sgallova i Mathesiova), nebo zda se přihlíží též k plánu výrazu, tedy vlastně k celému znaku (sem lze zařadit pojetí Popelovo, Skaličkovo a Erhartovo). Také Christian Lehmann v teorii gramatikalizace (pojímané procesuálně jako změna lexikálního elementu v gramatický) při popisu jejích parametrů probírá jak obsahovou, tak formální stránku. Zároveň ale nejsou dána kritéria k určení obsahových elementů. Hlavní výtka gramatikalizační teorii tedy zní, že se neopírá o žádnou obecnou teorii obsahových elementů. Pokud jde o stránku formální, je gramatikalizační teorie velmi dobře srovnatelná s pražskou typologií – čím gramatičtější je v Lehmannově pojetí znak, tím více má rysů (intro)flexivního typu. Obecněji formulováno, gramatikalizační škále z velké míry odpovídá schéma polysyntetický – isolační – aglutinační – flexivní typ. Obě teorie by tedy mohly, ba měly spolupracovat: gramatikalizační teorie může poskytnout cenný materiál, pražská typologie systematičtější vysvětlení, neboť má zřejmě větší explikativní sílu (v jejím základu je hledání souvislostí mezi jazykovými jevy).

Poslední kapitola Vykypělovy knihy – Zu den Namen der Prager Typen und zum Namen der Prager Typologie – se věnuje vývoji pražské typologie: jejím hlavním pojmům a osobnostem. V historii pražské typologie lze rozlišit tři období: rané období, kdy ještě nebyl explicitně zařazen introflexivní typ a kdy byl poněkud jinak formulován typ polysyntetický, „standardní“ období s pěti typy, a období pozdní s (nakonec ovšem odmítnutým) pokusem o včlenění dvou nových typů (ergativního a aktivního). Pro typologickou teorii pražské školy je podle autora název pražská typologie příhodný. Je v ní možno rozlišit „centrum“, tvořené Skaličkovými, Sgallovými a Popelovými pracemi, a „periferii“, tvořenou metodologicky poněkud odlišným přístupem Kurzové a Hoskovce a Isačenkovou fonologickou typologií.

Na závěr knihy zařadil autor rozsáhlou bibliografii textů týkajících se pražské typologie.

Poměrně málo prostoru autor v knize věnoval osobitému teoretickému přínosu Jaroslava Popely k pražské typologii. Popelův přístup si zjevně zaslouží samostatnou pozornost, zvláště po nedávném znovuobjevení Popelovy dizertace o typologii ruštiny (z roku 1950), z níž byl zatím vydán pouze její obecný úvod (Popela 2006). Alespoň zmínku by si podle našeho názoru zasloužil Neústupného (1993) nápad aplikovat principy Skaličkovy typologie jazyků na vnitřní dějiny jazykovědy: jako je jazyk pojímán jako kombinace vlastností různých typů, tak lze pohlížet na jazykovědný směr či školu jako na kombinaci rysů různých, předem vymezených způsobů přemýšlení.

Vykypělova kniha je přínosná hned z několika důvodů. Jednak řeší některé obecné i konkrétní otázky pražské typologie, jednak inspirativně poukazuje na ty, které dosud na řešení čekají; především však ve světovém jazyce, a tedy širokému čtenářstvu, zpřístupňuje jednu z nejhodnotnějších teorií pražské školy.

Na závěr dodejme, že kniha vychází příhodně v roce několika zajímavých výročí, z nichž zde můžeme uvést tři: osmdesát let od založení Pražského lingvistického kroužku, patnáct let od úmrtí Vladimíra Skaličky a osmdesát let od narození Petra Sgalla.

Lehmann, Christian (2002): Thoughts on grammaticalization. 2^nd, revised edition. Erfurt: Seminar für Sprachwissenschaft der Universität. (Arbeitspapiere des Seminars für Sprachwissenschaft der Universität Erfurt. 9.)

Neústupný, Jiří (1993): Poststrukturalismus a pražská škola. Slovo a slovesnost 54, 1–7.

Popela, Jaroslav (2006): Skaličkova jazyková typologie. Brno.

Vykypěl, Bohumil (2005): Glossematikstudien. Unzeitgemäße Betrachtungen zu Louis Hjelmslevs Sprachtheorie. Hamburg.