Prof.
PhDr. Marie Krčmová, CSc.
Ústav
jazykovědy
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Nová média – nové
styly?
New media - new styles?
Klíčová slova: Styl, teorie stylu, stylová diferenciace textů, vznik nových objektivních stylů
Anotace: Stať sleduje působení nově
vznikajících způsobů předávání informace na formování jazykového stylu. V
současnosti dochází k otevření hranic mezi kulturami, což vede i ke sbližování
stylových norem v těchto kulturách vzniklých.Usnadnění technické stránky
produkce textu vede také ke sbližování jazyka a stylu textů mluvených a
psaných. Navíc se rozšiřuje skupina osob, které tvoří veřejné věcné texty. Na
jedné straně roste významu stylu pro prezentaci produktora komunikátu, na druhé
straně se však oslabuje schopnosti vnější stránky textu ho skutečně
identifikovat.
Ve vědeckých diskusích se
poukazuje na to, jak je většina existujících textů z hlediska funkce
rozporná. Pochybnosti by měl vzbuzovat nikoli sám aparát funkční stylistiky s
představou několika málo funkčních stylů, ale způsob, jímž je běžně užíván: je třeba ho brát nikoli jako
absolutní výpověď o realitě, ale jako nástroj, který umožňuje pojmout
mnohotvárnou realitu sdělování do jistých obecných kategorií, aby o ní bylo
možno na metajazykové úrovni mluvit. Druhý extrém, maximální rozšíření počtu
obecných stylů spojené s rezignací na představu stylových norem není
vhodný, protože neguje smysl stylistiky jako zobecňujícího vědního oboru.
Inovace pojetí stylistiky by měla vést nikoli k rozšiřování inventáře stylů,
ale hlouběji – k novému řešení jejich podstaty. Takový pohled lze zatím
jen připravovat, mj. i diskusemi na odborném fóru. I tu jde o odraz nové
komunikační situace, kterou posílila nová média: odborné komunikace jako
permanentního bezprostředního diskurzu.
Annotation: The concept of functional styles has been since the 1930s part of stylistic investigations in the Czech context as well as in the broader context of Slavonic studies. The concept of functional styles operates with given general functions of language to which the individual language features are being found, mostly at the levels of naming units or composition of the text. The new, revised edition of the textbook "Stylistika současné češtiny" [Stylistics of Contemporary Czech] that is being currently prepared brings again into question what level of generalization is possible when describing the level of style in language and what viewpoint in general is acceptable, with regard to the present-day differentiation of texts. Besides, it is necessary to take into consideration style as a quality of the whole unit of communication and loosening the relationship style–stylistics–standard language. The increasing number of media of communication also plays a significant role. It results in opening borders among cultures and "national" styles, covering up differences between written and spoken utterances and devaluation of written and spoken word, enlargement of group of people who can create public texts of notional orientation, growing importance of style for the producers’ presentation and the decrease of the possibility to identify them by the appearance of the text, substitution of real communication for virtual and origin of multimedia communication. Using language in communication, effects of these influences are ambiguous.
In
scholarly discussions it is pointed out that most of the existing texts are
ambiguous as far as their function is concerned and that under these
circumstances there is a growing number of
texts which are polyfunctional or ambiguous as to their function. However, it is not the concept itself, i.e.
the concept of functional stylistics with several functional styles, that should be doubted, but rather the way
the concept is usually applied. It is
necessary to regard this concept not as an absolutely valid information about
reality, but as a tool that provides the possibility to categorize the manifold
reality of communication into certain general categories, so that it would be
possible to discuss it at the level of metalanguage. The other extreme, the
maximum enlargement of the number of general styles and giving up the
concept of stylistic norms, is not suitable, because it denies the role
of stylistics as a generalizing scholarly discipline. The innovations concerning the orientation of
stylistics should not lead to
enlargement of the number of styles, but deeper - to new investigations
concerning their essence. At present it
is just possible to prepare such approach;
apart from other things by scholarly discussions. This is also a
reflection of the new situation of communication reinforced by the new
media: a scholarly discourse as a
permanent direct discourse.
Nová média – nové
styly?
Součástí
českého, ale i šířejí slavistického uvažování o stylu je již od třicátých let
pojem funkčního stylu, který je vymezován jaksi „zvenčí“ s oporou o
filozoficky pojaté funkce, jež je možno vztáhnou k jazyku velmi obecně.
K těmto funkcím se pak nacházejí jisté rysy jazyka, patrné spíše na rovině
pojmenování, event. v syntaxi a výstavbě textu. Ustálila se přitom jejich
vazba na vyjadřování spisovné, i když to
nemusí být pravda, protože základní funkci – prostě sdělovací, odborně sdělnou
a estetickou lze realizovat jakoukoli
varietou národního jazyka, event. v téže společnosti i jazykem cizím: je
jen věcí kulturní tradice, že např. slangové vyjadřování odborných témat je
odsunuto do komunikace skupinové, tedy nikoli celospolečenské. V české
tradici stále dominují bühlerovské 4 funkce stojící za klasickou představou 4
funkčních stylů, jež je dodnes rozhodující pro klasifikaci stylu nejrůznějších
proveniencí, žánrů a způsobů prezentace.
Takové
velmi zobecněné hledisko jistě vyhovovalo na počátku koncipování teorie
funkčních jazyků (a sekundárně funkčních stylů), není však pochyb, že změny
komunikace mohou ukázat limity jeho poznávací síly v rámci lingvistiky.
Snad i proto nevymizelo chápání stylu jako záležitosti jen řečové, tedy
nenáležející vůbec k tradičně chápanému obsahu lingvistiky, a zejména
v jednotlivých studiích také tendence sledovat jen singulární styl nebo
funkci vybraných prvků v rámci různě volené množiny textů (většinou množiny
dané příslušností k některému „klasickému“ funkčnímu stylu) na úkor pokusů
o jakási – byť podmíněná – zobecnění. Ojedinělé české komplexnější práce
sledují v konečném efektu (bez ohledu na snahu o úplnost) zase jen dílčí
aspekty: Jedlička a kol. (1970) především příznakovost výrazových prostředků
nižších rovin jazyka s ohledem na rozpětí jazyka spisovného, Bečka (1992)
pojmenování, syntax a kompozici bez zobecnění typů textů v alespoň
naznačených stylových normách. Stylistika češtiny (1991) se pokouší vyjít od
vyjadřovacích potřeb a ukázat stylové normy, ale naráží přitom jak na neúplnost
vstupních poznatků, tak i na velkou variabilitu textů a na obtíže dané
komplexností vlivů, které styl textů formují. Volba konstituujících faktorů
projevů, mluvenosti, pojmovosti, získávací a přesvědčovací funkce a deklarování
estetické funkce, je zatím jen pokusem vycházet od podstaty textu samého, a jak
ukazuje samo pojmenování faktorů, pokusem oscilujícím mezi tradicí a
novostí. Kromě toho je kniha tvořena
autorským kolektivem a v jednotlivých částech se, jak připomněli i
recenzenti, názory spoluautorů rozcházejí. Ani navazující Stylistika současné
češtiny téhož kolektivu (1997) to přes patrný posun v chápání, neřešila.
Nové, doplněné vydání této práce, jež se právě připravuje, nutí zamyslet se
znovu nad tím, k jakému zobecnění je únosné při komplexnějším popisu
stylové roviny jazyka přistoupit, a také nad tím, jaký zorný úhel je pro to
obecně - a to i vzhledem k dnešnímu stavu rozrůzněnosti textů -
přijatelný. A pokusit se – i vzhledem k posunům chápání stylu ─ hledat kritéria členění v
dominantní funkci komunikátu v societě, nikoli tedy v některé obecné
funkci jazyka, a s přihlédnutím ke složce obsahové, jejíž podíl na stylu
je v rámci komunikátu nezanedbatelný. A konečně i s ohledem na to, že
se změnily výrazně podmínky mezilidské komunikace, na což by měla ta složka
lingvistiky, která se fungováním jazyka v komunikaci zabývá, tedy (v
pojetí, jež pokládáme za správné) stylistika, reagovat. Na rozdíl od minulých
století, kdy byly komunikační podmínky v podstatě stabilizované (za poslední
rozhodující změnu pokládáme rozšíření knihtisku a s ním vytvoření
celospolečenské komunikační sféry a vůdčí role psaného slova v ní), jsou
v posledních letech změny velké. Jsou sice založeny na změnách „pouhé“
techniky předávání informací, ale důsledky mají pro samy modely mezilidské
komunikace, a tedy také pro sdělování pomocí přirozeného jazyka, jež nás ve
stylistice zajímá.
Pokud
bychom pokládali za materiálovou bázi stylistiky pouze texty umělecké –
s tímto názorem se ovšem nemůžeme ztotožnit (Krčmová, 1994 v rámci
diskuse Styl? Moje dzisiesze rozumienie stylu) - , pak nová média v zásadě
podmínky komunikace, a tedy ani podmínky produkce a recepce textu, nezměnila:
rozšiřuje se jen okruh zvukových a vizuálních realizací uměleckých textů, ale
hranice mezi záměrem estetizujícím (v široké škále krásno-ošklivo) a táž jako
dříve. Možnost, že by umělecký text vnímal méně sofistikovaný čtenář jako
reálnou informaci, samozřejmě stále existuje (počítá s ní např. žánr
literatury faktu, jehož postavení je ovšem z hlediska tradičního obrazu
funkčních stylů pomezní), je však buď náhodná, nebo je součástí širšího
estetizujícího záměru autora oscilujícího mezi realitou a nerealitou. Zřejmě si
jen v teorii více uvědomujeme, že estetičnost-neestetičnost záměru není
vztahem kontradiktorickým.
Zaměříme
se na oblast textů věcných, v nichž je estetizující složka sekundární, i
když nikoli nulová (srov. výrazný podíl estetična při realizaci komunikačního
záměru v jednotlivých žánrech publicistiky, význam estetické složky komunikace
v kvalitním textu odborném a vědeckém, v nichž je vždy podstatná
složka kongitivní). Estetizující roli hraje koneckonců i jazyková hra, jež
akcentuje formu, event. vztah obsahu a formy jazykových znaků podobně jako
umělecké vyjadřování a jež je i součástí stylových norem konverzace, tedy
komunikace běžné dorozumívací sféry s výraznou funkcí fatickou
(Hoffmannová, 2001; srov. už připomínku aktuálních aktualizací
v konverzaci u Havránka, 1932, s. 53).
Při
studiu věcných textů je třeba především počítat se změnou pohledu, která
odpovídá vývoji stylistického bádání. Pokud bylo v popředí zájmu sledování
výsledku stylizačního procesu, tedy styl hotového textu oproštěného od podmínek
percepce, byly samozřejmě centrem pozornosti texty psané: v nich se mlčky
předpokládalo, že jsou realizovány v procesu záměrně stylizace spojené
s korigováním textu, že jsou v nich (na rozdíl od textu
nepřipraveného, kde existence klasických fází není patrna) vědomě přítomny
všechny tradiční fáze stylizačního procesu, protože jakýkoli psaný projev byl
(dík kulturní situaci) projevem naučeného zvládání jazyka a byl vnímán jako
něco mimořádného (srov. vzpomínková vyprávění o tom, jak se v 19. století lidé
na venkově chystali psát dopis – uplynulo drahně času a mnoho příprav, než byl
dopis napsán a posléze i odeslán). Navíc původní myšlenky funkční stylistiky
vycházely z představy o funkcích jazyka spisovného, který fungoval a
funguje bez ohledu na přání a iluze především v psané, event. předčítané
podobě. Mluvené projevy byly sice na obecné úrovni brány v úvahu (srov. i
vymezení hovorového funkčního jazyka v zmíněné klasické Havránkově stati,
1932, s. 68) ne však – vinou technických podmínek – skutečně ze stylistického
hlediska studovány (Krčmová, 1995). Tento stav se postupně rozkládá, a to
nikoli pouhým působením zásadních změn v lidské komunikaci, která pořád
existuje na úrovni soukromé i různou měrou veřejné, ale právě vlivem změn
technických podmínek komunikace, které v posledních letech staré hranice
ruší. V důsledku toho by bylo vhodné zvážit a nově vymezit dosud jako
axiomy přijímané stylotvorné faktory a v návaznosti na to uvážit i
obecnější kritéria vymezení stylů. Při stylu je pak nezbytné, jak se už dnes
děje, počítat vždy s komplexem stylotvorných faktorů, nikoli s dominancí
faktoru jediného; za simplexní
(Hausenblas, 1973, přetisk 1997) není pak při bližším pohledu možno
pokládat styl žádného komunikátu, i když se to může na první pohled zdát.
Připomeňme zde, kde můžeme
vliv změn médií pozorovat. Tytéž objektivní změny přitom mohou mít
v komunikátech různé, někdy i protichůdné efekty.
1. Rozvoj medií umožňuje otevření hranic mezi kulturami a jejich
projevy, k nimž styl také patří. Nejde tu o zvládnutí cizích jazyků,
schopnost v nich číst, psát, ústně komunikovat, ale o propojení světa
pomocí „sítě sítí“, při níž nejde jen o informace, ale i způsoby jejich
prezentace (k důsledkům Krčmová, 1999). Toto otevření má za následek také
koncentraci vydavatelů v žurnalistice s přemírou jazykových mutací různých
periodik, při níž se sice někdy adaptují texty (např. i náhradou cizích –
fiktivních - jmen osob a míst v příbězích ze života), ne však obecné
způsoby vyjadřování. V nákladných periodicích je to patrno nejen
v obrazové složce, ale např. i v záměrné „kultivovanosti“ jazyka pomocí
nemotivovaného užívání cizích slov, v levnějších v „lidovosti“ ve smyslu
primitivního jazyka s omezenou slovní zásobou a málo propracovanou větnou
a nadvětnou stavbou. V této situaci nepozorujeme odklon od spisovného
jazyka (v jeho nivelizované podobě), protože neutrální spisovnost je pro tvůrce
textu málo namáhavá a pro vnímatele nekonfliktní. Vliv však zasahuje ostatní
složky stylu a přes zdánlivou šíři vlastně nivelizuje.
2.
Ztrácejí se hranice mezi psaným a
mluveným projevem, protože nová média umožňují rychle produkovat texty
v psané podobě a rychle je předávat příjemci. Týká se to zatím komunikace
neveřejné, ale jsme možná jen na začátku procesu, který vyústí v ??? Samozřejmě
trvá rozdíl zvukové a grafické realizace, ale ten není pro rozdíl stylů jediný
a zřejmě není sám podstatný – podstatné jsou až jeho důsledky pro stavbu textu
a jazyk. Rysy pokládané u mluvených projevů za typické – nedostatek větné
perspektivy, uvolnění větné a nadvětné stavby textu atd. (srov. Hoffmannová, 19XX)
jsou najednou součástí i textů psaných, pokud ty byly spontánně a rychle
vytvořeny a obratem prezentovány příjemci. Naopak do psané komunikace se
prosazuje komplexnost komunikátu alespoň náznakem „smajlíků“ a zvýrazňování
částí komunikátů suplujícím změny dynamiky řeči. Uvolnění hranice spisovnosti
je v takových textech pravidlem. Navíc v nich ustupuje základní
dodržování pravopisné kodifikace, patrná je nechuť k opravě napsaného. Tu
ovšem přispívá i fakt, že mnohé programy pro zpracování elektronické pošty
nejsou uzpůsobeny české abecedě a nějaký ten pravopisný nebo morfologický nedostatek
se v textu „bez hacku a carek“ ztratí.
3.
Zdánlivě vedou nová média k devalvaci
slova, k tvorbě dlouhých textů těkajících od myšlenky k myšlence,
od zvláštnosti vyjádření k jiné zvláštnosti, od projevu různě vyspělé
osobnosti tvůrce k projevům směřujícím k šokování příjemce,
k nezáměrnému narušování přesnosti a obecné srozumitelnosti věcného
komunikátu atd. Je tu ale i tendence opačná: Zprávy SMS jsou omezeny v rozsahu:
buď musí dojít k selekci informace, což není snadné, nebo k její
zvláštní segmentaci do několika samostatných sdělení (pomiňme nákladnost
takového řešení), nebo k vyjadřování neúplnému, telegrafickému. Tato
způsoby tu byly již dávno přítomny, dokonce se ve škole učilo, jak formulovat
levný telegram, ale skutečnou potřebu takových textů pociťoval produktor jen
velmi omezeně. Dnes naopak SMSky posílá každý každému, často – podléhaje
reklamě – jako nástroj posílení vazeb, tedy ve funkci fatické. Místo
„popovídání“ jsou tu však jen signály, že „o tobě vím“.
SMS však vytváří také
zvláštní stylové hodnoty: rozkládá souvislou informaci, kterou bychom mohli
číst na jeden pohledů, do souboru kratičkých řádku velikosti miniobrazovky.
Např. i prostinká anekdota tak získává napětí velké epiky, protože
z části, která se na obrazovku veška, těžko odhadnete postup text
vedoucí/nevedoucí k pointě
4.
Nová média zrodila i nové způsoby komunikace – komunikaci multimediální. Jinde (Krčmová, 2001) jsme se zamýšleli
nad problémy tohoto žánru, zde tedy jen připomeneme, že nejde o pouhé propojení
slova, zvuku a obrazu, ale i zcela nový způsob segmentace informace do
velikosti obrazovky, jiný vztah mezi obrazem a jazykovým doprovodem, snazší,
neboť odkaz umožní rychle přejít k detailu, vyvolat popisku apod., ale i
těžší, protože je nutno informaci již od počátku jinak strukturovat. Je tu i
nový vztah k příjemci, který vlivem stále ještě nového atraktivního média
očekává nejen informaci, ale i jistou míru zábavy atd. I když záměr textu jako
celku může být uchopen v rámci tradičních funkcí jazyka, forma vede
v jednotlivých místech komunikátu k jejich rozmělnění a zmatení.
5.
Rozvoj technických možností ruší hranici
mezi skupinami osob, které mohou vstupovat do celonárodní komunikace, a
ostatními, kteří komunikují jen na úrovni lokální a soukromé. Jde o projev
obecnější tendence zkracování sociálních vzdáleností ve společnosti, skutečného
i jen vnějškového. Ve zvukových médiích je prezentována promluva kohokoli. I
když je např. jasně deklarováno, že do rozhlasu nebo televizní relace vstupuje
autentický záznam či telefonát bezprostředního posluchače, posluchač nemusí
tyto signály vnímat, event. se ztotožní natolik s vyjadřovanou myšlenkou,
že přijímá i způsob mluvy telefonujícího a tedy si dotváří i obraz normy
veřejné mluvy, jež může být od tradiční normy veřejné komunikace odlišná. Jinde
jsme připomněli (Chloupek-Krčmová, 1999), že se tak (i když omezeně) dostávají
do celonárodní sféry velmi okrajové variety jazyka, včetně výrazných tradičních
dialektů. Tento vliv je patrný také v kontaktních pořadech komerčních
rádií, a to nejen na straně telefonujících posluchačů.
Rozvoj médií umožňuje dík snadnosti, s níž se texty vytvářejí a šíří, vznik zájmových, skupinových periodik a rozšíření okruhu jejich příjemců (i autorů). Zatímco ještě v 80. letech byla taková periodika tvořena „na koleně“ a rozmnožována pokoutně, dnes jsou vnějškově dokonalá. A mladá – jejich autoři, hrdí na příslušnost k zájmové skupině, tvoří texty podbízející se příjemcům nejen tematikou, ale i jazykem: obecná čeština ve své stylizované podobě jako základ vyjadřování je toho automatizovaným signálem, užití jiných regionálních variet češtiny je však omezeno na zájmové skupiny malé, jejichž „oběžníky“ mohou být sice již tvořeny na počítači a vypadat docela pěkně, ale nemohou zasáhnout větší skupinu příjemců. Výrazná je v zájmových periodicích „novost“ v lexiku, kde profesní a slangové vyjadřování dominuje: tyto výrazy již neslouží jen skupinové identitě, ale dík užívání v reprezentativně vypadajících tiskovinách vstupují do pozice termínů, které jsou sice (jako ostatně terminologie obecně) omezeny sociálně, ne však regionálně. Ztráta hranice spisovnosti pak signalizuje, že stará představa o tom, že každý nespisovný prostředek je stylově aktivní, musí podlehnout korekci. Jde o obecnější proces – zajímavé je jen to, že v našem prostředí nastává dík novým médiím velmi rychle a jeho projevy se těžko vyrovnávají s tradiční představou o stratifikaci národního jazyka, s níž stylistická teorie počítá.
6.
Při stylizaci textu, jak jsme již naznačili výše, vystupuje dnes jako velmi
důležitá osobnost adresáta. Je to
samozřejmě důsledek změny v postavení jazykového projevu, který je vědomě
brán jako diskurz, nová média však umožňují tuto změnu realizovat lépe než
tradiční prostředky. V důsledku toho je stále obtížnější vymezit u textu
jeho komunikační funkci. Původní velmi zobecněná představa vycházela ze záměru
produktora. Ten může být vymezen u textů velmi připravených a určených
k vnímání bez přímého kontaktu s receptorem, tedy u psaných, hlavně
vědeckých nebo administrativních (srov. i pojetí „záměru“ u Hausenblase,
1973, přetisk 1997). V okamžiku interakce mezi produktorem a
(předpokládaným) receptorem může dojít jak ke změnám záměru, tak k jejich
desinterpretaci. Vzpomeňme na jedné straně přeceňování novinářských senzačních
zpráv, které jsou dík věcné stylizaci chápány i jako naprosto věcné, na druhé
straně nedoceňování esejisticky podané informace vědecké, byť i byla naprosto
zásadní a pro vývoj lidského poznání nenahraditelná. Ostatně – administrativní
text formulovaný s ohledem na
možnosti vnímatele by mohl spíš udivit, než aby vedl k dodržení předpisu,
protože může být chápán jako nezávazná informace. Teprve v posledních
měsících se tato situace mění, např. při formulaci příbalových letáků u léků je
závazná vyjádření jasné, nikoli odbornicky složité. Dnešní stav komunikace tak
ukazuje, že je nutno počítat s existenci textů majících funkci (pouze) fatickou.
Dominuje v konverzaci (Hoffmannová, 1998), ale projevuje se jako
doprovodná i jinde.
7.
V dnešním světě přibývá však i textů
prezentujících jen osobu tvůrce, jeho subjektivní představu o vlastní
důležitosti a jeho touhu podílet se na rozšířeném okruhu „celosvětovosti“
(např. zřízením vlastní www stránky, vstupem do korespondence s redakcí
renomovaného deníku či časopisu, posíláním SMS na veřejně dostupné adresy
rozhlasu či televize….; srov. Hoffmannová, 2000 n. Vewerkla, 1999). Tuto funkci
naši předchůdci ve formování teorie funkčních stylů neznali; mohla sice být
latentně přítomna, jen vinou nedostupnosti médií (kromě časopisů pro grafomany)
neměla celospolečenský dosah.
8.
Na druhé straně technika umožňuje oslabit identifikaci
produktora. Je možno např. vytvořit „umělou“ zvukovou řeč, v níž
samozřejmě mizí individuální fonické signály, snadné je zastřít je při
anonymizaci mluvčího (srov. např. publicistické pořady s „ujatejným“ mluvčím).
Podobné změny jsou však i v projevu psaném: ustupuje např. význam osobního
rukopisu ve společensky závažné korespondenci, rukopis jde dokonce simulovat na
počítači včetně „individuálních“ specifik, na druhé straně je tu však akcentace
povinnosti napsat životopis rukou, která se uvádí v konkurzních podmínkách
jednotlivých firem: má již jiný cíl – nechceme tvrdit, že ověřuje, zda uchazeč
umí slušně rukou psát, to je snad ještě znalost ve střední Evropě dost běžná,
ale umožňuje podrobit rukopis grafologickému hodnocení (o jehož významu si
dovolujeme pochybovat). I podpis lze nahradit jinou identifikací, vztah
písmo–pisatel se tak rozplývá. Význam však ztrácí i schopnost/neschopnost dodržet normy v textech
administrativních vypovídající o připravenosti k danému typu komunikace,
neboť možnou nejistotu řeší šablony na počítači, ne vždy dokonalé, ale
pohodlné. Znalost příslušné klávesy však o schopnostech píšícího již nic
neříká. V odborné komunikaci naopak vzhledem k tomu, že mnohdy je
autor i tvůrcem tiskové předlohy, je i tato úprava projevem subjektu: kdo neumí
text technicky zpracovat, stává se občanem „druhé kategorie“. Možnost užít
služeb příslušného odborníka je přitom omezena – v našich profesích i
finančně. V mluveném odborném textu je to ještě výraznější, protože
v nejednom oboru je již ten, kdo není vybaven dostatkem dokonale
provedených slidů, pokládán za neschopného bez ohledu na hodnotu informací,
které předkládá. Na jedné straně se tedy subjekt vytrácí nahrazen technikou, na
druhé straně se dík možnostem techniky výrazněji projevuje a rozdíl mezi typy
stylů se v tomto rysu stírá.
9.
Dostáváme se tak k další změně podnícené změnou média – náhrady, event.
doplnění komunikace skutečné komunikací
virtuální, pseudokontaktem partnerů. Nová média umožňují plnou anonymizaci
tvůrce: do chatu např. vstupuje účastník sice dobrovolně, ale pod pseudonymem a
vytváří si virtuální osobnost, která může mít jen některé skutečné znaky
subjektu. Tento způsob byl dříve do jisté míry možný pouze v umělecké
literatuře (autor-muž tvořící jednající osoby jiného pohlaví a věku apod.) a
patřil k způsobu literární fikce, dnes se přesunul do oblasti komunikace
neoficiální. Protikladnou tendencí k tomu je subjektivizace výpovědí
v médiích nebo v odborné literatuře, kde se přidává i fotografie
tvůrce (ovšem odpovídající jeho snaze „prezentovat se“); to však není jen
projevem nových médií, ale i nového stylu života a v našem prostředí
přejímá vzory komunikace jiných zemí.
Ve
vědeckých diskusích se poukazuje na to, jak je většina existujících textů z hlediska funkce rozporná a
jak se množí texty polyfunkční, event. funkce nevyhraněné. Jde jen o pokus
uchopit neuchopitelné, to, k čemu vytvořila nová média podmínky? Máme se
za těchto okolností vzdát tradičního chápání a tradiční terminologie? Hlasy
pochybující o funkčních stylech se již objevily (Chloupek, 1993). Pochybnosti
by však měl vzbuzovat nikoli sám aparát funkční stylistiky, ale způsob,
s nímž je běžně (v učebních textech, a bohužel i mezi lingvisty, pokud se
stylistikou nebo komunikací nezabývají) užíván. Je třeba ho brát nikoli jako
absolutní výpověď o realitě, ale jako nástroj, který umožňuje pojmout
mnohotvárnou realitu sdělování do jistých obecných kategorií, aby bylo možno o
ní na úrovni metajazykové mluvit.
Vzdáme-li
se obecného rámce, vzdáme se i možnosti vědecké diskuse o užívání zákonitostí
formulování myšlenek a ustrneme na analýzách individuálních jazyků a stylů
konkrétních textů. A přitom jsou takové analýzy jen prvním stupněm poznání,
protože komunikace probíhá obejmuta obecnými kulturně podmíněnými zákonitostmi,
které jsou osvojovány spolu s osvojováním jazyka a chování a podobně také
fungují. Problém tedy není ve faktu „funkce“, ale v její zjednodušené
absolutizaci, která s údivem shledává, že pojem funkce je
v komunikaci těžko definovatelný, záměr je součástí komunikační strategie,
jež je uchopitelná jen v obecných rysech atd. Nebo v druhém extrému,
kde se počet obecných stylů rozšiřuje nad dříve obvyklou míru (srov. Mistrík,
1997, Jelínek, 1997). Hierarchizace podle stylů primárních a sekundárních
(Jedlička aj., 1970), která se pokouší vnést do inventáře stylů řád, není –
obávám se – řešením, protože rozmělnění přináší stále více stylů „smíšených“,
se zřetelně přítomnými více funkcemi. A to nehledíme na aktuální komunikační
situaci, kdy se vnějškově (z obvyklého užívání výrazových prostředků) patrná
funkce mění podle složek komunikační situace na někdy i zcela opačnou. Lze
ovšem i rezignovat na představy stylových norem a vrátit se k pojetí stylu
jako singularizačního principu, ale pak se ztrácí smysl stylistiky jako vědního
oboru. Inovace pojetí by měla vést nikoli k rozšiřování inventáře stylů,
ale hlouběji – k novému řešení podstaty.
Vracím
se nyní k novému vydání Stylistika současné češtiny, které mne k této
úvaze vedlo: v textu, který je pouhou úpravou starší práce a který navíc
slouží i jako vysokoškolská učebnice, není možno starší pojetí negovat, zvláště
když je součástí standardního poučení o jazyce, jež se dostává již žákům
základních škol. Lze však nový pohled připravovat, mj. i diskusemi na odborném
fóru. I tu jde o odraz nového média, přesněji nového chápání vědecké komunikace
jako permanentního diskurzu, kde se – nikoli poprvé v historii – nástroje
poznávání zpochybňují, aby bylo možno najít jejich meze. A dospívat
k novým řešením, která vznikají jen proto, aby byla po čase –
konfrontována se změnami reality, zaměněna dalšími.
Literatura
Bečka, J. V.: Česká stylistika. Academia, Praha 1992.
Čechová, M. –
Chloupek, J. – Krčmová, M. – Minářová, E.: Stylistika současné češtiny. ISV, Praha
1997.
Havránek, B. – Weingart, M.
(eds).: Spisovná čeština a jazyková
kultura. Praha 1932.
Hausenblas, K.: Komplexní a simplexní styly. In: Poetyka
a stylistyka. Wrocław 1973, 39-46.
Hausenblas,K.: K základním pojmům v oblasti řečové
(verbální) komunikace. SlavPrag, Praha 1973, s. 21-27.
Hausenblas, K.: Od tvaru k smyslu textu. Stylistické
reflexe a interpretace. FF UK, Praha 1996; 2. vyd. 1997.
Hoffmannová, J.: Ke stylu (současné) (české) konverzace.
In: Jazyk a kultura vyjadřování. Milanu Jelínkovi k pětasedmdesátinám. Karlík, P. - Krčmová, M. (eds.).
FF MU Brno: 1998, s. 49-56.
Hoffmannová, J.: Psané a mluvené texty ve vzájemných citacích
(aluzích). Stylistyka I, 1992, s. 67-81.
Hoffmannová, J. - Műllerová, O. - Zeman, J.: Konverzace v češtině při rodinných a přátelských oslavách. Trizonia, Praha 1999.
Hoffmannová, J.: Specifické možnosti češtiny pro hru
s jazykem. In: Čeština – universalia a specifika 3, Hladká, Z. - Karlík, P.
(eds.). MU, Brno 2001, s.251-258.
Hoffmannová, J.: Stylistika a …Současná situace stylistiky. Trizonia, Praha 1997.
Hoffmannová, J.: Styl současných teanagerů (na pozadí úvahy o
„stylech věkových“). Stylistyka IX, 2000, s. 247-262.
Chloupek, J.: Pochybnosti o funkčních stylech. SPFFBU,
A 41, 1993, s. 51-56.
Chloupek, J. - Čechová, M. – Krčmová, M. – Minářová, E.: Stylistika češtiny. SPN, Praha 1991.
Chloupek, J. – Krčmová, M.: Proměny stylových norem dnešní češtiny.
In: Damborský, J. (Ed.): Jazykověda. Lingvistika. Sborník prací Filozofické
fakulty Ostravské univerzity č. 3, 1999, s. 89-100.
Jedlička, A. - Formánková, V. - Rejmánková, M.: Základy české stylistiky. SPN, Praha
1970.
Jelínek, M.: Stylistika. In: Příruční mluvnice
češtiny. Karlík, P., Nekula, M., Rusínová, Z.
(eds.). 2., doplněné vyd. NLN, Praha 1996, s. 701-782.
Krčmová, M.: K pramenům specifika mluveného projevu
(Mluvenost,či spontánnost?). In: Davidová, D. (Ed.):
K diferenciaci současného mluveného jazyka. OU, Ostrava 1995, s. 26-32.
Krčmová, M.: Rozbité zrcadlo. Nad textovou výstavbou
současného popularizačního textu. In: Dyskurs naukowy - tradycja i zmiana. Gajda, S.
(red.). Opole 1999, s. 271-281.
Krčmová, M.: O místo stylistiky v rámci věd o jazyce.
In: Damborský, J. (Ed.):
Jazykověda. Lingvistika. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity
č. 2, 1994, s. 15-22.
Mistrík, J.: Štylistika. 1. vyd. 1985, 3., upravené
vyd. 1997.
Styl? Moje dzisiesze rozumienie stylu. Diskuse
v časopise Stylistyka IV, 1995, s. 223-329. Z českých lingvistů a
literární vědců se v diskusi vyjádřili: M. Červenka, S. Čmejrková, F. Daneš, K,. Hausenblas, B. Hoffmann, J. Hoffmannová, J. Chloupek, M.
Jelínek, J. Kraus, M. Krčmová, A. Macurová, P. Mareš.
Vewerkla, S. M.: Jazyk vybraných domovských stránek českých
studentů a mladých absolventů vysokých škol v síti „World Wide Web“.
NŘ 82, 1999, s. 127-138.
Bibliografický údaj: KRČMOVÁ, M. Nová média - nové styly?
Stylistyka XI (Opole, Polsko) 2002, s. 349-360.