Prof.
PhDr. Marie Krčmová, CSc.
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Contribution of the phonic level
of texts to constituting style of present-day public speeches
Klíčová slova: Stylistika, rétorický styl, příznakovost zvukových prostředků, stylové využití
zvukových prostředků
Anotace: Pokud
má řečnictví plnit svůj úkol, skutečně posluchače pro nějakou myšlenku
získávat, musí se obracet jakoby k jednotlivci, vytvářet iluzi, že řečník
oslovuje nikoli anonymního kolektivního posluchače, ale skutečně každého
z posluchačů. Sledujeme-li zde zvukové ztvárnění textu, pak právě
výslovnost je prostředkem, který může tuto iluzi významně posílit.Ve veřejném
projevu jeho zvuková složka samozřejmě zabezpečuje plnou srozumitelnost
vyjadřovaných myšlenek, nerozptyluje pozornost posluchače a usnadňuje mu
percepci dík tomu, že jej neunavuje nutností domýšlet výrazy, které jsou při
nepřesné výslovnosti narušeny. Je však také prostředkem prezentace osobnosti:
je náležité, aby se veřejný mluvčí i ve zvukové stavbě promluvy představil jako
osobnost kultivovaná, která si uvědomuje svou zodpovědnost vůči posluchačům.
Kromě toho je kultivovaná výslovnost regionálně i sociálně nepříznaková, a
proto nevytváří nežádoucí asociace. Zvuková
stavba řeči je navíc důležitým estetizujícím činitelem, který uskutečnění
základního cíle veřejné promluvy - informování spojenému s persvazí
- účinně napomáhá. Nejde však o výslovnost totožnou s mluvou hereckou, i když
se při výchově řečníka některé přístupy herecké výchovy uplatňují.
Annotation: If oratory is meant
to fulfil its tasks, i.e. to persuade the audience about particular ideas, it must
create the illusion that the
speaker is addressing an individual rather
than anonymous collective audience. If attention is paid
to the sound structure of the
text, it is possible to find out that it
is pronunciation that can considerably
support creating the illusion. The sound
structure of a public speech must primarily
ensure full comprehensibility of the ideas presented.
However, it is also a means
by which the speakers are presenting themselves as cultivated personalities who are aware of their
responsibility towards the audience. Besides, cultivated pronunciation is unmarked from
both regional and social viewpoints,
with no undesirable connotations. Moreover, the sound structure
is an important
element also from the aesthetic point of view, which
considerably contributes to
reaching the aims of public speech: information plus persuasion. Although methods used in training of future
actors are sometimes used, the pronunciation
described above is not identical with requirements for the speech of
actors.
Podíl fonické roviny textu na konstituování stylu dnešních řečnických
projevů
V posledních
desetiletích jsme dík prudkému vývoji technických možností přenosu a fixace
zvuku a obrazu svědky výrazného nárůstu role mluvených projevů
v celospolečenské komunikaci. Styl těchto projevů tak získává důležité
místo v souboru možností využití národního jazyka. Zaslouží si více proto
pozornosti nejen v zobecnění, ale i při studiu jeho jednotlivých složek.
Obecně platí, že komplexní
styl veřejných mluvených projevů je jedním ze stylů věcných, i když není zbaven
(zejména v řečech slavnostních) estetizujících prvků. Na rozdíl od
ostatních objektivních stylů je v něm výběr a uspořádání jazykových
prostředků formován především cílem působit na vnímatele a volbou mluveného
kódu (KRČMOVÁ 1997). Prostředky, jimiž se mohou vyjádřit stylové hodnoty
komunikátu, jsou zde (podobně jako v jiných typech funkčních stylů)
samozřejmě přítomny na všech rovinách jazyka, a nadto i ve volbě, a zejména
uspořádání prvků tematických. Jejich studium a popis však mají různých rozsah a nestejně živou tradici. O invenční,
dispoziční, stylizační úrovni přípravy projevu, na niž navazuje složka elokuční, vlastní přednes (na který se ostatně řečník podle
doporučení praktických rétorik pečlivě připravoval), se mluví už od antiky
(KRAUS 1999). V návaznosti na ně se všem složkám – někdy dokonce
s tendencí k detailní systematizaci - věnuje rétorika, která hrála
důležitou roli ve výchově vzdělaného člověka minulých generací a stává se
aktuální i dnes. V české tradici připomeňme příslušné pasáže Slowesnosti J.
JUNGMANNA (1846), mnohé školské příručky – rétorika totiž patřila
v didakticky pojímané nauce o stylizaci textů, ve své době ovšem zejména
psaných, prakticky orientované knihy o řečnickém umění v první polovině
minulého století (např. HURT 1934), a nakonec i různá doporučení pro veřejné
mluvené projevy včetně interních materiálů zaměřených na činnost lektorů
zájmových organizací nebo politického vzdělávání, pracovníků státní správy
pověřených vedením občanských obřadů atd. po r. 1948. Vyvrcholením tohoto zájmu
byla v česko-slovenském prostoru zejména široce informující MISTRÍKOVA
Rétorika (1980) a práce HUBÁČKOVA (1983). Příručky podobného zaměření vznikají
i po roce 1990: z nich drobné publikace A. LANGRA nebo J. KOHOUTA, propracovaná
práce LOTKOVA a šířejí koncipovaná publikace Argumentace a umění komunikovat navazují
na českou a evropskou tradici, zatímco práce zaměřené na public relation jsou odezvou západního pojetí problému. Oba typy
informačních materiálů jsou vyhledávány uživateli, což svědčí o tom, že
problematika je velmi živá.
Je evidentní, že tradicí vymezované
čtyři složky projevu (invence, dispozice,stylizace, elokuce) musejí být
přítomny vždy, jiná je však pozornost, která se jim věnuje, a způsob, kterými
je uživatel vytváření náležitého projevu veden. Je to dáno jak proměnami
veřejné mluvené komunikace v běhu času, tak postavením, jaké měl mluvený
veřejný projev ve společnosti, a tím, jak se měnili jeho tvůrci a příjemci.
Také možnosti jazykovědy při popisu a orientace při výchově mluvčího vedly
k tomu, že se pozornost přesouvala od jedné složky ke druhé až nakonec
některé z nich zplaněly. Je to patrné především na vývoji zájmu o zvukovou
složku přednesu: Staré rétoriky s ní, jak jsme již připomněli, počítaly,
ale nikoli v dnešním smyslu. Fáze
„elokuce“ znamenala naučení řeči zpaměti tak, aby mohla být souvisle a
srozumitelně přednesena. V technice řeči se pozornost věnovala
(QUNTILIANUS, čes. vyd.
1985, 518-544) dechovému rytmu, hlasu a
členění řeči, dnes bychom řekli frázování, a to včetně připomínky trojího cíle
přednesu, totiž „získat náklonnost, přesvědčit a zapůsobit“ (tamtéž, s. 539).
Je pochopitelné, že se přitom neřešila otázka vlastní artikulace, a tím méně
její kultivované (dnes bychom řekli spisovné) úrovně a že základní úkol fonické
složky – předat jistou informaci (věcnou) se mlčky předpokládal. Ještě JUNGMANN
(1844, s.161) žádá „hlas jasný, výřečnost a přednášení výtečné“, ale nezabývá
se tím, jak ho dosáhnout: ostatně není ani proč – veřejný mluvený projev i toho
nejlepšího řečníka mohl mít v jeho
době jen velmi omezené auditorium. A hlavně, představa o kultivovaném
znění češtiny se teprve rodila, takže regionální výslovnost, pokud si ji
posluchač vůbec uvědomoval, byla – podobně jako v přirozené denní
komunikaci – pouhou osobnostní charakteristikou mluvčího. Problém zvukové
kultury češtiny si naše společnost klade až daleko později a v souvislosti
se scénickou mluvou (DURDÍK 1873), akcentuje však přitom spíše spisovnost
tvaroslovnou a vytříbenost lexikální, eventuálně eufoničnost, než vlastní výslovnost. Teprve po 1. světové
válce se v českém prostředí, snad i dík tomu, že se čeština stává jazykem
státní správy a diplomatického protokolu, objevují pokusy popsat její zvukovou
stavbu s cílem vytvořit teoreticky podložený obraz kultivovaného znění
jazyka, který by mohl být oporou pro veřejné mluvčí, a také pro práci divadla
(TRÁVNÍČEK 1935 a 1940.) Ke zvukové
kultuře češtiny se ve 30. letech vyjadřuje také M. WEINGART ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura
(1932), jeho myšlenky však nebyly obecně přijaty. Veřejný mluvený projev
zůstává záležitostí lokální, celonárodní sféra příjmu mluvených projevů se
teprve vytváří s rozvojem rozhlasu a zvukového o filmu, ale vrstva
mluvních profesionálů je malá a ostatní – z hlediska své profese
příležitostní takto veřejní mluvčí – se na vystoupení pečlivě připravují a své
texty nanejvýš kultivovaně čtou. Při nedostatku základního poučení o artikulaci
a o skutečném vztahu zvuků v souvislé řeči (popisy artikulace češtiny se
teprve tvoří) tak trvá představa, že kultivovaná výslovnost je poplatná psané
podobě textu, že ve všech případech existuje v češtině jednoduchá paralela
mezi písmeny slova psaného a vyslovovanými hláskami. Současně obíhají některá
poučení osvojená při elementárním čtení, např. „přízvuk je vždy na předložce“,
„u tečky klesni hlasem, u otazníku stoupni“, i když mají v souvislém
veřejném mluveném projevu velmi omezenou pravdivost.
Bohužel ani vytvoření
skutečných ortoepických zásad pro kultivované znění češtiny (Výslovnost spisovné češtiny I –1955 a
II-1978) nenašlo dostatečně silný ohlas ve veřejné mluvní praxi, i když vedle
popisu výslovnosti uvádějí i některá fakta o stylovém rozlišení výslovnosti a
vedle pozitivních popisů výslovnosti spisovné výslovně odmítají vybrané prvky
nářeční. Příjemci těchto ortoepických zásad se stávají samozřejmě profesionální
mluvčí, jsou také zahrnuty do materiálů pro hereckou výchovu. Trochu jiné je to
s neprofesionály. Na rozdíl od situace před r. 1948, kdy byl veřejný
projev uskutečňován lidmi všeobecně vzdělanými a vědomými plné zodpovědnosti za
obsah i formu promluvy, je veřejné vystupování v této době přístupno (a
dokonce vnuceno) lidem nepřipraveným, „pracujícím“ řídícím pracovní porady a
schůze, předávajícím v rámci různých školení předem zadané politické
názory plénu, promlouvajícím v parlamentu. Tito mluvčí vystupují také
v rozhlase a v rodící se televizi. A jejich projev může ovlivnit
představu posluchače o tom, jak má kultivovaná „veřejná“ čeština znít. Je
zajímavé, že v příručkách pro masově politickou práci vznikajících v
70.-80. letech se začíná poučení o výslovnosti stále více objevovat:
v některých (HUBÁČEK, DOHALSKÁ) se dokonce
autoři věnují popisu mluvních orgánům nebo systematice hlásek
v nepoměrně větším rozsahu, než je pro neodborníka potřebné: domníváme se,
že v době, kdy byla obsahová stránka řeči limitována předloženými tezemi a
nuceným opakováním vybraných myšlenek, se tyto popisy stávají autorům příruček
únikem před nutností opakovat fráze. Text zaplněný fonetickým poučením byl
dostatečně rozsáhlý a dík schématům a tabulkám vypadal odborně až vědecky, ale
současně dík české terminologii jakoby srozumitelně, tj. nešlo tu o skutečné
poučení o fonické stránce řeči, ale o pouhé předvedení informací.
Není divu, že faktografický výklad nemohl a snad ani
nechtěl mít na skutečnou výslovnost vliv. Teoretické, avšak formální informace
o kultivované výslovnosti, kterou by měl budoucí veřejný mluvčí užívat,
dostával dospělý člověk s plně automatizovanou výslovností zvládnutou běžném
denním životě, tj. na úrovni komunikačně úspěšné, ale velmi soukromé. Přitom
byl bez větší motivace, a také bez možnosti odborně vedeného nácviku a výcviku
soustředěného nejen na hlasovou práci, ale také na tvoření hlásek, výslovnost
slov a promluvových úseků, tedy celků, na jejichž existenci ani nebyl – i vinou
vztahu k psanému textu, kde se slova pečlivě oddělují, připraven.
Můžeme právem předpokládat, že toho
období už skončilo a že dnešní veřejný mluvčí má zájem o projev skutečně
řečnický, v němž už neopakuje předem dané myšlenky, ale skutečně tvoří.
V této situaci by měly přijít znovu ke slovu staré rétorické zásady o
invenci, dispozici a stylizaci, a samozřejmě i o elokuci. V současnosti se
však, bez ohledu na rostoucí význam mluveného slova ve veřejném životě, dostává
realizační fáze, tj. vlastní přednes textu, znovu do pozadí. Není to však
zřejmě vinou podcenění, ale tím, že mluvčí bohužel nejsou stejně jako dříve na
tuto situaci připraveni. Předpokládejme, že budoucí řečník má ke kultivaci
vlastní výslovnosti motiv, ale není to snadné. Na rozdíl od psaného projevu,
kde je možno záznam dodatečně korigovat, výslovnost se uskutečňuje
v mnohem rychlejším tempu a vědomí chyby je pod prahem pozornosti
mluvčího: o vlastní výslovnosti může mít iluze, uvědomí si snad hezitační zvuky (zvuky podobné e, é vznikající u
některých mluvčích po pauze) nebo nemotivované opakování slabik a slov, nikoli
však drobnější, ale stejně závažné nedostatky. Opakované upozornění na
výslovnostní chyby, které do té doby mluvčímu v komunikaci nevadily (např.
na nesprávnou spodobu, na zkracování vokálů í
a ú nebo na nadměrné
zjednodušování skupin souhlásek, nespisovné kladení přízvuku), může dokonce
mluvčího traumatizovat, brzdit plynulost jeho řeči, a tak se sama péče o
dokonalost stane zdrojem komunikačních potíží. Vzhledem k tomu, že
neexistují metody rychlé a spolehlivé
ortoepické výchovy dospělých, je rezignace na dokonalost výslovnosti běžná -
nikoli však správná. Důležité je především poznat samy hranice spisovnosti,
uvědomit si, které nedostatky se by se mohly v projevu objevit. Tomu
napomohou novější publikace, bohužel už těžko dostupné (především HŮRKOVÁ
1995); úroveň různých kurzů rétoriky je z tohoto hlediska nevyrovnaná.
Pokud má řečnictví plnit svůj úkol,
skutečně posluchače pro nějakou myšlenku získávat, musí se obracet jakoby
k jednotlivci, vytvářet iluzi, že řečník oslovuje nikoli anonymního
kolektivního posluchače, ale skutečně každého z posluchačů. Sledujeme-li
zde zvukové ztvárnění textu, pak právě výslovnost je prostředkem, který může
tuto iluzi významně posílit.
Na obecné úrovni má samozřejmě
fonická složka řeči jedinou funkci – totiž vytvářet zvukovou linii, již
artikulací modifikujeme tak, aby vytvářela jednotlivé pojmenovávající prvky
jazyka, tj. je způsobem realizace fonologicky relevantních složek řeči (na
úrovni segmentů i suprasegmentální). Tato obecná
funkce se však realizuje v konkrétních podmínkách komunikační událostí,
jen v hrubém zobecnění ji lze vztáhnout na typy těchto situací, a pak má
fonická složka mnoho dalších funkcí. Jsou přirozeně přítomny v spontánní
mluvené komunikaci, ve veřejné mohou být buď nezáměrně přítomny, nebo záměně
využity. Zároveň může zvuková stavba promluvy vytvořit jistou komunikační
bariéru, a to jak při předání věcné informace (nesrozumitelnost nebo zkomolení
sdělení), tak, a to především, informace pragmatické: může způsobit mylnou
interpretaci vztahu řečníka k obsahu sdělení nebo k adresátovi, může
narušit míru emotivnosti projevu apod. Jak ukážeme, stávají se tak zvukové složky
důležitým činitelem při tvorbě veřejné promluvy a v konečné fázi i
prostředkem diferenciace stylů veřejných promluv.
Fonická
složka komunikátů podává (nezávisle na obsahu sdělení) velmi různé informace:
Zvuková stránka řeči je
především signálem individuálnosti
mluvčího. Tuto funkci má jak osobní zabarvení hlasu, tak specifický způsob
artikulace hlásek a hláskových spojení a
prozodická složka řeči. Pronáší-li projev obecně známá osobnost, mají tyto
signály význam pro interpretaci závažnosti sdělení: identifikují mluvčího a
navozují tak na základě důvěry v něj i důvěryhodnost informací a postojů,
které sděluje. Pokud ovšem posluchači nemají k mluvčímu předem kladný
vztah, může se tatáž výslovnostní zvláštnost stát zástupným argumentem pro to, že názor odmítají. Je tedy
důležitá nejen činnost mluvčího, ale i zkušenosti a postoje posluchačů.
Dnešní řečnické projevy se
tvoří v situaci, kdy má vnímatel dík mediální komunikaci vytvořenu alespoň
rámcovou představu o tom, jak by měl veřejný projev znít. Jako posluchači
předpokládáme, že řečník je znalý norem celospolečenského komunikačního
prostředku – spisovného jazyka také na úrovni výslovnostní. Nedbalého
člověka poznáme podle toho, že nedokonale vyslovuje konce slov („polyká
koncovky“), vypouští některé hlásky (často v,
j, h mezi samohláskami nebo nosní souhlásky na konci slov) a zjednodušuje
souhláskové skupiny, omezuje kvantitu vysokých vokálů, protahuje samohlásky před pauzou, vypouští
slabiky uvnitř slov výplňkových a kontaktových, komolí výslovnost poměrně
běžných slov přejatých atd. Taková výslovnost se stává signálem obecně malé
připravenosti na veřejný mluvní výkon a je také negativním signálem ve vztahu
k posluchači, neboť podceňuje jeho náročnost a vytváří komunikační bariéru
– řeči není dobře a pohodlně rozumět; naopak artikulace nápadně výrazná s
vyslovováním úplně všech souhlásek v psané předloze, výrazně oddělující
slova, nebo dokonce jednotlivé slabiky vytváří dojem přezírání osobnosti
posluchače: přehnaně pečlivě totiž mluvíváme s člověkem, u něhož
předpokládáme poruchu sluchu, malou pozornost nebo dokonce sníženou chápavost.
Významné jsou v této souvislosti prostředky
prozodické (melodie, síla, tempo): nevýrazné melodické a silové odstínění, síla
řeči, která není adekvátní prostoru nebo je nevhodná vzhledem
k přenosovému zařízení, přehnané tempo, ale i zvýrazněné odstiňování a
tempo velmi pomalé – to vše svědčí o
malé schopnosti mluvčího veřejně mluvit, je i negativním signálem pro interpretaci
jeho myšlenek. Problémem tu je míra vhodného využití prozodických prostředků,
protože dosavadní poznatky o nich nepodávají informaci o jejich adekvátnosti
k určité situaci.
Zvuk řeči se stává signálem okamžitých emočních stavů mluvčího, což je pro interpretaci sdělení
velmi významné. Ve veřejném projevu musí samozřejmě jít o emoce zvládnuté a
stylizované a možnost jejich uplatnění je výrazně poplatná jak žánru veřejného
projevu, tak dobové zvyklosti – patetický projev se dnes obecně přijímá jako
málo upřímný, tj. jeho persvazivní funkce se obrací
v pravý opak.
Pravidelné fonetické jevy slouží jako
signál odlišnosti jednoho jazyka od
druhého. Tento aspekt se ve veřejných projevech uplatní jen dílčím způsobem
– např. při citaci cizojazyčných textů: vzhledem k tomu, že takové citace
mohou být pro některé posluchače v plénu těžko vnímatelné, je dokonalost
cizojazyčné výslovnosti spíše prostředkem osobnostní exhibice mluvčího, tj.
sice posiluje význam jeho osobnosti, ale může tvořit negativní konotaci v
posluchačích.
Zvuková podoba textů ukazuje také odlišení regionální. Liší se výslovnost česká a moravská a
v rámci nich i laik vnímá zvukové odlišnosti mluvy jednotlivých menších
regionů, západu a jihu Čech, Valašska nebo Slezska. V první řadě jde o
rozdíly založené na artikulační bázi, tj. specifickém způsobu koordinace
výslovnosti hlásek a jejich seskupení, který charakterizuje také míru jejich
variability. V daném prostředí jde o výslovnost běžnou, a tedy
nepříznakovou, pozornost vzbudí až v u cizího vnímatele nebo je-li užita
v médiích. V jazykové situaci severní Moravy je např. výrazně pražská
výslovnost odmítána, neboť se spojuje s politickým, hospodářským a
kulturním pragocentrismem mediální scény.
Zvuková stavba je (v zobecnění
odhlížejícím od individuálních obměn znění zvuků a pravidelných obměn
fonetických realizací hlásek) prostředkem
pro diferenciaci jednotlivých pojmenovávacích
jednotek jazyka, slov a jejich tvarů. Z tohoto hlediska je součástí
jazyka, nikoli pouze řeči, jde o rovinu zobecnění konkrétních zvuků na úrovni
fonologické. Využití variant výrazů (např. typ létat-lítat) nebo tvarů
(např. Pražané-Pražani) hranice fonické stavby
řeči přesahuje, i když je pro styl veřejné promluvy důležité.
Zvukové signály slouží k segmentaci víceméně kontinuálního řetězce mluvy na významové
jednotky typu slov, přízvukových taktů, taktových skupin (výpovědních,
promluvových úseků) a výpovědí. K tomu lze využít jak prostředky na úrovni
hlásek, zejm. užívání rázu (tvrdého hlasového začátku) před vokálem (typ připravit *usneseňí,
mít f*úmislu), tak prostředky prozodické:
přízvukové členění, intonační průběh výpovědních úseků, pauzy. Rozbor většího korpusu textů (KRČMOVÁ 2000)
ukázal, že mezi různými typy projevů nejsou v průměrné délce rytmických
jednotek, tj. přízvukových taktů, ale v jejich stavbě: v kontaktových
projevech stoupá na počátku fonace vlivem užívání kontaktových částic podíl
taktů s nepřízvučným začátkem a v taktech tvořených původní
předložkou a následujícím jménem se zase ve veřejných projevech zvyšuje přízvukování jména a předložka je - v nehodě
s představami tvůrců ortoepické kodifikace – předklonkou. Takové přízvukování je odmítáno spíše staršími posluchači jako
chyba, uvědomují si ji však více v mediální komunikaci, kde se vazba
mluvčí - posluchači uvolňuje.
Zřetelně odlišné je členění vyšších jednotek řeči: V dialogu je průměrná délka
promluvových úseků celkem stálá bez ohledu na vztah komunikantů. Úseky se
zřetelně prodlužují ve veřejných promluvách,
které mají oslabený kontakt s adresátem (formální veřejné projevy),
zatímco projev oslovující kolektivního posluchače s jistou naléhavostí se
v délce výpovědních úseků blíží běžnému dialogu.
Shrneme-li, jak
může fonická rovina přispět podobě stylu veřejné promluvy, musíme konstatovat,
že ani jedna z jejích složek nemá v konkrétní situaci jednoznačnou
interpretaci. Mohli bychom tu srovnávat doporučení výše uvedených materiálů o
spisovné výslovnosti a připomínat, jak jsou formulovány a co akcentují.
Shledali bychom, že ortoepických změn je minimum a že se stále počítá
s tím, že oporou veřejného mluveného projevu je psaná předloha, při jejíž
realizaci se mluvčí soustřeďuje už jen na
vlastní přednes, tj. artikulaci, tempo, hlasitost a melodii řeči vedoucí
k promyšlenému zvukovému členění celku. Podstatnější změny výslovnostní
zásad nastávají jen u cizích slov, a to ještě v kombinaci s proměnami
jejich psaní. Jde tu o stabilitu spisovného jazyka, nebo o to, že kodifikační
materiály se v ortoepii míjejí s vyjadřovací praxí? Jakoukoli, třeba i dokonale promyšlenou a
propracovanou výslovnostní kodifikační zásadu je totiž možno ve vyjadřovací
praxi uplatnit až tehdy, přijmeme-li společenství uživatelů spisovného jazyka
skutečnost, že výslovnost veřejného projevu je věc důležitá a že kultivace
mluvy je stejně významná jako kultivace psaného projevu nebo lidského chování
obecně. Právě v tom vytváří současnost nové podmínky a klade na mluvčího
zcela jiné nároky než doby i jen nedávno minulé. Nejen že se (dík technického
pokroku) výrazně rozšířil okruh veřejných mluvených komunikátů, jež již nemusejí
být spojeny s přímým kontaktem mluvčího a posluchačů, ale změnil se i sám
charakter takových projevů, persvaze se v nich
uskutečňuje nejen na úrovni obsahové, ale i tím, že mluvčí působí na posluchače
svou přirozeností, spontánností jazykové reakce. Tu adresát přijímá jako signál
jeho hlubokého přesvědčení o obsahu a smyslu projevu, jako signál osobního
zaujetí tématem a vstřícnosti k posluchačům. Potřeba kultivované
výslovnost za těchto podmínek nemizí, naopak je výraznější a ve svém
uskutečňování složitější než dříve.
Ve veřejném projevu jeho zvuková
složka samozřejmě zabezpečuje plnou srozumitelnost vyjadřovaných myšlenek,
nerozptyluje pozornost posluchače a usnadňuje mu percepci dík tomu, že jej
neunavuje nutností domýšlet výrazy, které jsou při nepřesné výslovnosti
narušeny. Je však také prostředkem prezentace osobnosti: je náležité, aby se
veřejný mluvčí i ve zvukové stavbě promluvy představil jako osobnost
kultivovaná, která si uvědomuje svou zodpovědnost vůči posluchačům. Kromě toho
je kultivovaná výslovnost regionálně i sociálně nepříznaková, a proto nevytváří
nežádoucí asociace - např. nedává posluchači nepřímou informaci o tom, že
mluvčí se sice obrací ke všem občanům, ale je zakotven v severomoravském
pohraničí nebo že sice promlouvá jménem všech starých obyvatel Prahy, ale ve
skutečnosti se (podle mluvy) nedávno přistěhoval. Zvuková stavba řeči je navíc důležitým estetizujícím činitelem,
který uskutečnění základního cíle veřejné promluvy - informování spojenému s persvazí - účinně napomáhá. Nejde však o výslovnost
totožnou s mluvou hereckou, i když se při výchově řečníka některé přístupy
herecké výchovy uplatňují.
Jednotlivé typy veřejných mluvených
projevů jsou žánrově rozlišeny a toto rozlišení se promítá i do nároků na
kvalitu výslovnosti: odborné a soudní řeči zůstávají většinou tak jako dříve
v rámci kontaktových projevů, také duchovní řečnictví (kazatelství) se
k celonárodní obci posluchačů obrací jen zcela ojediněle; rozrostlo se
však řečnictví politické, zatímco žánry slavnostního řečnictví s velmi
pečlivou a propracovanou stavbou mají stále omezenější okruh využití. Ve
fonické složce jsou rozdíly především mezi projevy čtenými, kde lze očekávat
plné soustředění na zvukovou stránku, a spontánními nebo jen z části
připravenými, kde mluvčí sleduje obsahovou stránku a dbá na kontakt
s posluchači, zatímco vlastní výslovnosti a celkové technice tvorby mluvy
pozornost nestačí věnovat. Nepochybně však vždy platí nutnost výslovnosti plně
srozumitelné, ve slavnostních a obřadních projevech navíc očekáváme výslovnost
vybranou, zatímco v projevu odborném se spokojíme se stejně spisovnou,
avšak artikulačně méně propracovanou výslovností neutrální a při vzrušené
diskusi i s výslovností zběžnou, tedy (opět v mezích spisovnosti)
zjednodušenou. Při silné expresi možná zazní i výslovnost nedbalá. Poslech
veřejných promluv nás dokonce přesvědčuje o tom, že při velkém zaujetí tématem
(zaujetí na straně mluvčího i posluchače) přijmeme i výslovnost nějak
narušenou. Tato zkušenost však neznamená, že by bylo možno vždy a všude
pečlivou výslovnost zanedbávat. Je totiž nedílnou součástí řečnického projevu a
většinou je i prvním prostředkem, kterým
mluvčí navazuje kontakt s posluchači.
Literatura:
ČMEJRKOVÁ,
S.: Spisovnost a nespisovnost v současné rozhlasové a televizní
publicistice. In: Spisovnost a
nespisovnost dnes. Šrámek, R. (ed.). Brno 1996.
DANEŠ,
F.: Kultura mluvených projevů. In: Kultura
českého jazyka. Liberec 1969.
DAVIDOVÁ,
D. (ed.): K diferenciaci
současného mluveného jazyka. Ostrava 1995; zvl. s. 5-38.
DOHALSKÁ-ZICHOVÁ,
M., a kol.: Mluvím, mluvíš, mluvíme;
mluvené slovo v teorii a praxi. Praha : Svoboda 1988.
KRAUS,
J.: Rétorika v evropské kultuře.
Praha : Academia 1998.
DURDÍK,
J.: Kallilogie čili o výslovnosti. Praha 1873. Přetisk
Olomouc : Votobia 1996.
FINDRA,
J.: Stavba a prednes
rečníckeho prejavu. Bratislava 1989.
FRINTA,
A.: Novočeská výslovnost. Praha 1909.
HÁLA,
B. a kol.: Výslovnost spisovné češtiny I.
Výslovnost slov českých. Praha 1955, 2. vyd.
Praha : Academia 1967.
HOFFMANNOVÁ,
J.: Psaný a mluvený projev ve vzájemných citacích. In: Stylistyka I. Opole 1992, s. 67-81.
HŮRKOVÁ,
J.: Česká výslovnostní norma. Praha :
Scientia 1995.
HURT,
J.: Řečnictví v theorii
a praksi. Praha 1934.
JELÍNEK,
M. – ŠVANDOVÁ, B. (eds.): Argumentace a umění komunikovat. Brno – PedFMU
1999.
JUNGMANN,
J.: Slowesnost aneb Náuka o wýmluwnosti básnické a řečnické... 3. vyd. Praha 1846.
KOHOUT,
J.: Rétorika. Praha 1995.
KOŘENSKÝ,
J.: Komunikační úspěšnost a spisovnost v různých typech jazykových
komunikátů. In: Spisovnost a nespisovnost
dnes. Šrámek, R. (ed.). Brno 1996.
KRAM.
J.: Zarys kultury żywego
słova. Warszawa 1995.
KRČMOVÁ,
M.:Dnešní problémy kultury mluveného projevu.
In: Karlík, P. – Krčmová, M. (eds.): Jazyk a kultura vyjadřování. Milanu
Jelínkovi k pětasedmdesátinám. Brno: Mu 1998, s. 107-112.
KRČMOVÁ,
M.: Persvazivní funkce jako konstituující faktor
projevu – funkční styl rétorický. In: Čechová, M. a kol.: Stylistika současné češtiny. Praha : ISV 1997, s. 201-209.
KRČMOVÁ,
M.: Proměny mluvené komunikace a vývoj ortoepické normy. In: Języki
słowiańskie 1945-1995. Gajda, S. (ed.),
Opole 1995, s. 119-126.
KRČMOVÁ, M.: Rétorika mezi tradicí, přítomností a budoucností. In: Odaloš, P. (Ed.): Všeobecné retrospektívne
a perspektívne
pohľady na jazykovú komunikáciu. Banská Bystrica PedF
UMB 1999, s. 51-56.
KRČMOVÁ, M.: Výslovnost ve veřejném projevu. In: Jelínek, M. - Švandová, B. (Eds.), Argumentace a umění komunikovat. PedF
MU: Brno 1999, s. 297-312.
KRČMOVÁ, M.: Zvuková stavba
textů. In: Jandová, E. (ed.), Tváře češtiny. Ostrava : Ostravská
univerzita 2000, s. 119-
138.
LANGER,
A.: Úspěch veřejné promluvy. Praha
1993.
LOTKO,
E.: Kapitoly ze současné rétoriky.
Olomouc 1997.
MISTRÍK,
J.: Rétorika. Bratislava 1980.
PALKOVÁ,
Z.: Fonetika a fonologie češtiny. Praha
: Karolinum 1997.
QUINTILIANUS,
M. F.: Základy rétoriky. Přeložil M. Blahník. Praha :
Odeon 1985.
ROMPORTL,
M. a kol.: Výslovnost spisovné čeština
II. Výslovnost slov cizích. Praha – Academia 1978.
TRÁVNÍČEK,
F.: Správná česká výslovnost. Brno
1935.
TRÁVNÍČEK,
F. : Spisovná česká výslovnost. Brno 1940.
WEINGART,
M.: Zvuková kultura českého jazyka. In: HAVRÁNEK, B. – WEINGART, M. (eds.): Spisovná
čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 157-244.
Bibliografický
údaj: KRČMOVÁ, M. Učastije zvukovogo urovnja teksta v formirovaniji sovremennych oratorskich vystuplenijach. In
Neščimenko, G.P. aj. (eds.),
Vstreči etničeskich kuľtur v zerkale jazyka
v sopostaviteĺnom lingvokuľturnom
aspekte. Nauka: Moskva 2002, s. 329-340.