Prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc.
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Tvaroslovné inovace v
češtině posledních let
Recent Morphological Innovations
in the Czech Language
Klíčová slova: Čeština, tvarosloví, vývoj normy deklinace a konjugace,
příznakovost morfologických prostředků
Anotace: Stať obracející se k zahraničním bohemistům ukazuje, jak se postupně překonává rozdíl mezi tvaroslovnou normou textů veřejné komunikace a kodifikací českého spisovného jazyka. Vývoj po r. 1990 je možno z hlediska kodifikace tvarosloví charakterizovat jako další odklon od archaičnosti a otevření pole spisovného jazyka hovorovým prvkům. Tento proces se promítá do proměn stylových charakteristik morfologických prostředků, neboť knižnost nebo hovorovost tvaru je současně i limitujícím faktorem při jeho začleňování do textů. Je typické, že dnes již nejde o rozhodování o spisovnosti nebo nespisovnosti jednotlivého tvaru, ale o jeho funkční hodnocení a rámci širokého kontextu současné češtiny. Tak se v posledních letech sice nemění základní princip české flexe, ale změnil se odborný rámec hodnocení jejích inovací.
Úzus a z něj vyrůstající norma veřejné komunikace však současně ukazuje, že rozpětí hovorové - neutrální - knižní je pro některé uživatele v tvarosloví příliš široké, takže se občas setkáme jak s hyperkorektností, tak se snahou uplatňovat starší, knižní tvary i tam, kde by byla hovorovost na místě, tak s hovorovostí v textech, kde se předpokládá vybraná spisovnost až knižnost.
Vývoj posledních
let přinesl v oblasti morfologie i jeden zcela nový problém - totiž adaptaci
množství z angličtiny nově přejímaných slov na morfologický systém češtiny.
Soustřeďuje se do okruhu deklinace substantiv. Zapojení do českého textu u nově
přejatých slov se děje u apelativ často s mezistupněm v komunikaci zájmové a
neveřejné a je ve shodě s tradicí, tj. výraz se přičleňuje k rodu a typu podle
zakončení; vzhledem k znění v původním jazyce, angličtině, tak přibývá maskulin
- briefing, writter,
slide, tag. Česká flexe s poměrně živou alternací
může přinášet problémy v psané podobě a to by mohlo být i podnětem k rychlé
adaptaci psaní nového slova.
Annotation:
The article, meant for the foreign Bohemists,
shows how the differences between morphological norm of the texts of the public
communication and the codified standard Czech language are being blurred. The
development in codification of the morphology after 1990 is possible to
describe as a decline of archaisms and opening of the standard language to the
colloquial devices. This process is reflected in the changes of the stylistic
characteristics of some morphological units. Literary style feature or a spoken
language feature of a word is a limiting factor on its usage in the texts. It
is typical of nowadays that it is no
longer important whether the expression is standard or non-standard. What
matters is its function in the broad
context of the contemporary
The language
convention and the norm of the public communication which comes out of it
shows, that distinguishing between spoken – neutral – literary
style is too difficult for some
speakers. Thus we often come over over-correctness and older, literary,
expressions where a use of spoken language would be appropriate and, on
contrary, the use of spoken language
where standard or literary language would be appropriate.
The latest
development has brought a brand new problem to morphology: adjustment of the
great number of the newly adapted English words to a Czech morphological
system. This problem concerns mainly
nouns. The integration of the newly adopted common nouns into a Czech language
is often achieved in two phases. First the word is being used in technical
language, social dialects and private communication. Though even there it
occurs in correspondence with the tradition, which means that the expression is
assigned to a gender and a declination type according to its ending and its
pronunciation in the original language. Therefore the number of masculines taken from English increases: briefing,
writer, slide, tag. Czech declination system with many alternations may
cause problems with spelling and that may be the impulse for a fast adaptation
of the spelling of the new word.
Tvaroslovné inovace v češtině posledních let
Formální tvarosloví je pro flektivní jazyky velmi důležité. Tím významnější roli hraje v současné češtině, jejíž morfologie je vinou mimojazykových skutečností (diskontinuitní vývoj spisovné češtiny a její revitalizace v průběhu 19. století, jež se opírala o normu starších staletí) poměrně archaická. Toto tvrzení platí beze zbytku pro kodifikovanou normu spisovného jazyka: dodržování tvarů uznaných kodifikací jako správné zůstalo měřítkem kultivovanosti jazykového projevu v podstatě až do našich dnů. Bylo to dobře možné i dík tomu, že školní výuka spisovného tvarosloví byla metodicky dobře propracovaná a procvičování hojné a soustavné; na konci povinné školní docházky vycházeli po desítiky let ze školy lidé, kteří spisovné tvarosloví ovládali alespoň v písemných projevech a byli si dobře vědomi všech jeho záludností, jako jsou kolísání mezi jednotlivými deklinačními typy, nepravidelnosti tvarů některých slov, rozdíly mezi koncovkami sloves téže slovesné třídy atd.
Jazyk mluvených spontánních projevů, jež patřily ještě v polovině 20. století pouze soukromé komunikační sféře (v rozhlase vystupovali lidé vzdělaní, kteří většinou navíc své projevy četli) a byl až na výjimky založen na nespisovných útvarech národního jazyka, byl odlišný: i ty zdánlivě nejarchaičtější dialekty jsou po morfologické stránce poměrně progresivní, neboť jejich tvarosloví je formováno rozsáhlými analogiemi stírajícími rozdíly deklinačních a konjugačních typů a postupující vývoj interdialektický tento proces ještě prohloubil (srov. právě vyšlý 4. svazek Českého jazykového atlasu věnovaný morfologii). Mezi spisovnou kodifikací a jazykem mluvených projevů tak existovalo velké napětí. Nositelé dialektu si - jak ukazuje i dnešní jazyková situace východu a severu Moravy (viz Bogoczová aj. 2002) - byli rozdílů své soukromé mluvy a spisovného jazyka vědomi a v projevech veřejnější povahy se ke kodifikaci přikláněli, někdy i za cenu volby dublet, které se od jejich dialektu zřetelně lišily, eventuálně volby tvarů knižnějších. Ostatní mluvčí, a to včetně nositelů spisovného jazyka, tedy lidí dobře poučených a vedených sociálním postavení a profesí k užívání spisovného jazyka, naopak byli archaizující kodifikací svazováni, protože se jim svými historicky jistě správnými, ale běžné vyjadřovací neodpovídajícími tvary jevila jako umělá, a proto málo vyhovující. Především v jejich projevech se tak vytvářela nová norma spisovného jazyka, která se se starou kodifikací rozcházela. Postupně se stabilizující obecná čeština, která přejímala a přejímá zejména od 60. let 20. století část funkcí vlastních dříve pouze spisovnému jazyku, uvedené napětí ještě posílila.
Výsledkem uvedeného tlaku normy je postupné rozrušování staré tvaroslovné kodifikace a její přibližování normě. Více než jinde tu platí stará Mathesiova myšlenka pružné stability spisovného jazyka (Mathesius 1932), totiž nutnost reagovat v kodifikaci pružně na změny normy, ale současně nerozrušovat náhlými zvraty kontinuální vývoj spisovného jazyka, který je nadgenerační a musí se (na rozdíl od kodifikace) měnit průběžně ústupem starších forem a postupnou převahou forem nových. Důsledkem toho je množství dubletních tvarů, které jsou v kodifikaci výhodné pro udržení kontinuity (starší tvary se nestávají jediným okamžikem nespisovnými) i pro rozšíření stylizačních možností v rámci spisovných textů: starší tvary se stávají knižními, nové většinou do textů vstupují jako hovorové a až postupně získávají pozici tvaru neutrálního, v některých případech se navíc připomíná i možnost sémantického rozlišení mezi dubletami. Specifická situace nastává v češtině právě při obsazení pozice neutrálního tvaru, tedy tvaru základního; jak ukázal již Jedlička (1974, s. 119-136), nemusejí být obsazeny všechny tři zmíněné pozice a stává se, že je v určité fázi jazyka k dispozici jen tvar vnímaný jako knižní, zatímco dubleta má ještě pro většinu uživatelů příznak hovorovosti (v dnešní situaci např. typ moci - moct); příznak také rozdílně vnímají jednotlivé generace, neboť si spisovnou normu osvojily za různých podmínek. Dublety jsou někdy obtížné pro běžného českého uživatele, neboť ten musí mezi nimi volit a velký počet dublet rozrušuje jeho představu jednotného spisovného jazyka. Velmi složitým se takové rozvolnění stává pro cizince, jenž se jazyku učí, protože ztrácí pevnou oporu pro správnost svých projevů.
Sblížení kodifikace s normou spisovného jazyka probíhá v jednotlivých krocích a není nikdy zcela jednoduché a přímočaré. V kodifikované češtině se nové, zpočátku hovorové tvary nejprve uplatňují u výrazů spojených s běžnou komunikační sférou a teprve postupně se stávají základními. O jejich "přijetí" do spisovného jazyka, a tedy o jejich správnosti informují jednotlivé krátké příspěvky v renomovaných lingvistických časopisech, v úplnosti pak až nová vydání Pravidel českého pravopisu (nikoli tedy pouhé přetisky), která od prvních Pravidel z r. 1902 obsahují i poučení o tvarech slov. V návaznosti na ně se formulují pasáže učebnic, zatímco souhrnné gramatiky nemají v českém prostředí povahu skutečné kodifikace, i když obě mluvnice autorského kolektivu B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice a Stručná mluvnice česká, ve svých verzích po r. 1957, tj. po zásadnější změně Pravidel českého pravopisu, v praxi jako kodifikační sloužily. Dílčí informace o problematických tvarech podává dnes i Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994), zatímco jiné mluvnice včetně rozsáhlé Mluvnice češtiny (1986, 1987) zachycují normu a k samé spisovnosti nebo nespisovnosti hodnocených tvarů se vyjadřují velmi opatrně. Tyto komplexní mluvnice se ovšem neobracejí přímo k vyjadřovací praxi.
Jisté sblížení kodifikace s normou přinesla již Pravidla českého pravopisu z r. 1957 (např. jako dubleta byla přijato -ách v 6. pádě mn. č. neživ. mask. a neu. tvrdých typů, typ v domečcích/domečkách, jablcích/jablkách, nebo -nu- u tvarů trpného příčeští sloves 2. třídy typu tisknout a od nich odvozených tvarů dalších, typ tištěn/tisknut, stisknutá ruka - vytištěná kniha, tvary s koncovkou -u (l. sg.), -ou (3. pl.) vedle staršího -i, -í v prézentu sloves typu mazat, já píši/ píšu, oni pláčí /pláčou, infinitivy zakončené na -t vedle staršího -ti, typ nésti/nést apod.), ale nesoulad trval a v dalších desetiletích se ještě prohloubil. Nepochybně na to měla největší vliv obecná čeština, která, jak jsem již připomněli, ztrácela status sociálně a teritoriálně omezeného nespisovného jazykového útvaru. Teprve zásadní změna kodifikace v r. 1993 inovace, na něž upozorňovali lingvisté po desetiletí (souhrnně Kraus aj. 1981), přijala tyto tvary jako hovorové dublety. Konečně tak byly kodifikovány např. infinitivy typu říct (starší jen říci), tvary s koncovkou -u (1. sg.) a -ou (3.pl.) v prézentu sloves 3. třídy, typ já biju, maluju, oni bijou , malujou (starší biji, maluji, bijí, malují) a do spisovného jazyka byl přijat unifikovaný tvar 3. os pl. sloves 4. třídy v podobě oni prosí - trpí - sází (starší oni prosí - trpí - sázejí) nebo některé tvary číslovek (2. pád třech, čtyřech - dříve jen tří, čtyř).
Řešení, které bylo uplatněno, není zcela nové, již starší vydání Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z r. 1978 v poznámkách k morfologii některé z těchto věcí přejalo, i když tím překročilo tehdy velmi striktně chápanou kodifikaci a vlastně tak omezilo využitelnost slovníku pro adresáta, jemuž byl celkovou koncepcí vyjádřenou i v názvu určen (srov. Šimandl 1995 a Filipec 1995). V diskusích následující po vydání Pravidel byly některé z tvaroslovných inovací laickou veřejností odmítnuty, praxe dalších let však ukázala, že šlo o změny velmi potřebné, i když jistě ne definitivní.
Vývoj po r. 1990 je tedy možno z hlediska kodifikace tvarosloví charakterizovat jako další odklon od archaičnosti a otevření pole spisovného jazyka hovorovým prvkům. Tento proces se promítá do proměn stylových charakteristik morfologických prostředků, neboť knižnost nebo hovorovost tvaru je současně i limitujícím faktorem při jeho začleňování do textů (viz Čechová v Čechová aj., 1997). Úzus a z něj vyrůstající norma veřejné komunikace však současně ukazuje, že rozpětí hovorové - neutrální - knižní je pro některé uživatele v tvarosloví příliš široké, takže se občas setkáme jak s hyperkorektností, tak se snahou uplatňovat starší, knižní tvary i tam, kde by byla hovorovost na místě (např. nárůst infinitivů na -ti jako signálu vybranosti sdělení i tam, kde jde o sice veřejný, ale nevýznamný projev).
Pozorování jednotlivých velmi různorodých textu veřejné komunikační sféry, kde nabývá na významu komunikace mluvená, je prakticky nemožné. V nevelké, ale teoreticky podložené studii O. Uličného (2002) k morfologické problematice současné češtiny autor vychází z vlastního materiálu z promluv v rozhlase a televizi. Ukazuje jak posuny ve vlastním tvarosloví, např. gramatikalizovanou analytičnost tvaru minulého času typu já tam nebyl nebo aglutinační tendence v deklinaci - typ s pěti až osmi set korunami - , týkající se často slov přejatých, tak změny stylové a některé příklady změn významu pádů.
Naštěstí může o stavu jazyka velmi širokého okruhu textů dobře informovat budovaný Korpus českého národního jazyka. Obrovské množství materiálu, který již dnes obsahuje, umožňuje zejména hodnocení variantnosti tvarů a frekvence dublet (Blatná 2001). Rozsáhlejší zpracování však zatím nebylo publikováno. Je jen otázkou času, kdy bude více využit a kdy se pozorované tendence promítnou i do mluvnic a následně do kodifikace, která zůstává v českém prostředí materiálem základní orientace ve spisovnosti forem.
Vývoj posledních let přinesl v oblasti morfologie i jeden zcela nový problém - totiž adaptaci množství nově přejímaných slov na morfologický systém češtiny. Soustřeďuje se do okruhu deklinace substantiv, protože adjektivum od nově přejatého slova se do češtiny snadno zařadí dík slovotvorným afixům: escape - escapový, freestyle - freestylový, gambler - gamblerský; ve slanzích může být přejatý výraz adjektivem i bez formálních změn - být free, cool a tyto podoby dík otevřenosti ve volbě jazykových prostředků pronikají i do publicistiky. U sloves, která jsou často jen slangová (escapovat, gambleřit) a v psaných projevech se prosazují postupně, existuje i tendence vyjádřit oba vidy (srov. Rusínová 2001).
Zapojení do českého textu u nově přejatých slov se děje u apelativ často s mezistupněm v komunikaci zájmové a neveřejné a je ve shodě s tradicí, tj. výraz se přičleňuje k rodu a typu podle zakončení; vzhledem k znění v původním jazyce, angličtině, tak přibývá maskulin - briefing, writter, slide, tag. Česká flexe s poměrně živou alternací může přinášet problémy v psané podobě a to by mohlo být i podnětem k rychlé adaptaci psaní nového slova k češtině (manager/manažer - manažeři, leadr/lídr - lídři). Adaptace do textu, kde tvary vyjadřují syntaktické vazby věty, není však důsledná. Je možné také užití nominativu jmenovacího, tj. nový výraz je začleněn jako přívlastek k obecnějšímu výrazu českému a zůstává nesklonný (starší kodifikace předpokládala v těchto případech shodu). Takřka pravidlem je tento způsob začlenění u proprií, zejména firemní značky se nemění, zřejmě z reklamních důvodů (v programu Word, pij Coca-cola, zvol stavební spoření u pojišťovny Wüstenrot). V jednotlivých příspěvcích bylo již vícekrát konstatováno, že nesklonnost takových výrazů se objevuje i tam, kde obecný skloňovaný výraz chybí (typ vezmi si svoje Kinder, napij se Sprite).
Existence nesklonných přejatých výrazů samozřejmě nijak nenarušuje strukturu češtiny, ostatně taková slova tu byla i dříve a v úzu, který dnes hraje větší roli i při formování veřejných projevů, zvláště mluvených, než dříve, nebyla ani zdaleka výjimkou. I čeština konce tisíciletí zůstává plně flektivním jazykem s bohatou morfologií, jen její kodifikace je méně striktní než dříve a bude se pravděpodobně dále uvolňovat. Odborná reflexe tohoto procesu, který nemá charakter pravidelné změny celé flexe nebo alespoň jejího typu, ale odehrává se po jednotlivých slovech, dokonce podle jednotlivých významů slov nebo kontextů, zachycuje kromě již zmíněného korpusu také Oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR, jehož pracovníci pravidelně v drobných příspěvcích vývoj komentují a vyjadřují se k noremnosti nových dokladů souhrnněji Šimandl 2000). Je typické, že dnes již nejde o rozhodování o spisovnosti nebo nespisovnosti jednotlivého tvaru, ale o jeho funkční hodnocení a rámci širokého kontextu současné češtiny. Tak se v posledních letech sice nemění základní princip české flexe, ale změnil se odborný rámec hodnocení jejích inovací.
Literatura:
Balhar, J.(ed.): Český jazykový atlas. Díl 4. Academia : Praha, 2002.
Blatná, R.: Jazykové varianty
vs. jazykový systém. in In Karlík, P. - Hladká, Z. (eds.): Čeština - universalia a specifika 3. MU : Brno 2001,
s. 233-241.
Bogoczová, I.: Tvaroslovné modifikace mluvených projevů. In Bogoczová, I., aj.: Tváře češtiny. Ostrava 2000, s. 103-118.
Čechová, M. - Chloupek, J. - Krčmová, M. - Minářová, E.: Stylistika současné češtiny. ISV : Praha 1997, zvl. s. 85-109.
Český národní korpus - http://ucnk.ff.cuni.cz
Filipec, J. aj.: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Academia - Praha 1978. 2., doplněné a opravené vyd. Academia : Praha 1994.
Filipec, J.: Ještě nad 2. vydáním SSČ a zvláště tvaroslovím. Naše řeč 78, 1995, s. 179-189.
Havránek, B. - Jedlička, A.:
Stručná mluvnice česká pro střední školu. 1. vyd. .,
SPN : Praha 1950; od r. 1966 Stručná mluvnice česká. 25. opravené a doplněné vyd. Fortuna : Praha 1996.
Havránek, B. - Jedlička, A.: Česká mluvnice. Základní jazyková příručka. 1. vyd. SPN : Praha 1951, 2., opravené a doplněné vyd. 1960, 6. vyd. SPN : Praha 1986.
Hronek, J., Sgall, P.: O sbližování spisovné a obecné češtiny. NŘ 82,
1999, s. 184-192.
Jedlička, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. UK : Praha 1974.
Kraus, J. - Kuchař, J.- Stich, J. - Štícha, F.: Současný stav a perspektivy kodifikace spisovné češtiny. Slovo a slovesnost 42, 1981, 228-238.
Krčmová, M.: Proměny spisovné češtiny: Formální morfologie. In Kořenský, J.(ed.), Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Český jazyk. Universytet Opolski : Opole 1998, s. 164-176.
Mathesius, V.: O požadavku pružné stability ve spisovném jazyce. In Havránek, B. - Weingart, M.: Spisovná čeština a jazyková kultura. Melantrich : Praha 1932, s. 14-31.
Obrovská, J.: Kolokace
některých feminin přecházejících od vzoru "kost" k vzoru
"píseň". In Karlík, P. - Hladká, Z. (eds.):
Čeština - universalia a specifika 4. Nakladatelství LN : Praha 2002, s.
329-332.
Osolsobě, K.: Mluvnice versus
korpus. několik poznámek k problémům dubletních a variantních koncovek českých
substantiv. In Karlík, P. - Hladká, Z. (eds.):
Čeština - universalia a specifika 4. Nakladatelství LN : Praha 2002, s.
333-336.
Petr, J. (ed.): Mluvnice češtiny I, II, III. Academia : Praha 1986, 1987.
Rusínová, Z.: Slovesné neologismy a problém vidu. In Balowski, M.- Svoboda, J. (eds.), Český jazyk a literatura na sklonku XX. století. Ostrava - Walbrzych 2001, s. 219-226. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2., opravené a doplněné vydáníAcademia - Praha 1994.
Šimandl, J.: Nad 2. vydáním SSČ, zejména o tvarosloví, Naše řeč 78, 1995, s. 18-26.
Šimandl, J.: Morfologická problematika v jazykové poradně 1-4. Naše řeč 83, 2000, s. 57-76, 113-131, 169-192, 225-242.
Šimandl,
J.: Počešťování a dnešní české tvarosloví. In Karlík, P. - Hladká, Z. (eds.): Čeština - universalia a specifika 3. MU : Brno 2001,
s.265-276.
Šonková, J.:
Mluvená čeština a korpusová lingvistika. SaS 61, 2000, s. 190-202.
Uličný, O.: K vývojové dynamice současné české flexe. In Karlík, P. - Hladká, Z. (eds.): Čeština - universalia a specifika 4. Nakladatelství LN : Praha 2002, s. 233-236.
Bibliografický údaj: KRČMOVÁ,
M. Tvaroslovné inovace v češtině posledních let (přijato do tisku v
Polsku, Walbrzych)