Mgr. Michal Křístek, M.Phil.,
Ph.D.
Ústav českého jazyka
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Vybrané
shody a odlišnosti českého a anglosaského pojetí stylu a stylistiky
Klíčová slova: srovnávací stylistika, české a
anglosaské teorie stylu
Anotace: Příspěvek
se věnuje možnostem srovnávání teorií stylu, v tomto konkrétním případě
českých a anglosaských, jak se vyvinuly během 20. století. Věnuje se především
třem hlavním bodům: definicím stylu a stylistiky, stratifikaci stylistiky,
vzájemnému vlivu českých a anglosaských teorií stylu. Připojen je rovněž
podrobný soupis prací souvisejících s touto problematikou.
Annotation: The contribution
deals with possibilities of comparing stylistic theories, namely in Czech and Anglo-Saxon 20th century context. Attention is paid to three
points: definitions of style and stylistics,
stratification of stylistics, mutual influences of Czech
and Anglo-Saxon theories of style. A detailed bibliography is added.
Vybrané
shody a odlišnosti českého a anglosaského pojetí stylu a stylistiky
Cílem tohoto příspěvku je
prezentovat některé shody a odlišnosti v chápání stylu a stylistiky, jak je lze
najít v teoretických pracích z české a anglosaské oblasti. Toto srovnání
představuje jednu z dílčích částí výzkumného projektu GA ČR „Kontrastivní studium věcných textů“, zpracovávaného na
Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (projekt č. 405/02/0349;
bližší informace jsou k dispozici na internetové adrese
http://www.phil.muni.cz/angl/gacr_ling/grant_info.html).
Základní zaměření tohoto projektu se v teoretické rovině týká srovnání
českého teoretického pojetí stylu a stylistiky s koncepcemi existujícími v
anglosaské, germánské a románské oblasti. Praktická stránka projektu se opírá o
zkoumání věcných textů nejrůznějšího druhu (administrativa, právo, odborný
styl) a je zaměřena především na vytvoření souboru informací použitelných v
překladatelské a tlumočnické praxi. Vzhledem k tomu, že v současné době v
souvislosti s rozvojem evropské integrace narůstá množství překládaných textů
zmíněného druhu, narůstá také nutnost, aby vznikající překlady byly nejen věcně
a gramaticky správné, ale aby byly adekvátní rovněž z funkčního hlediska (tzn.
aby například český příbalový leták k zahraničnímu
léku nebyl jen mechanickým překladem originálního textu, ale aby respektoval
také úzus existující u tohoto typu textů v české oblasti). Projekt tedy v tomto
ohledu navazuje na tradice meziválečného funkčně orientovaného strukturalismu
Pražské školy a snaží se je dále rozvíjet s využitím moderních teoretických
poznatků.
Srovnání českého a anglosaského pojetí stylu a stylistiky si v této fázi všímá tří hlavních bodů:
I.
současné
definice stylu a stylistiky,
II. stratifikace stylistiky,
III. vzájemný vliv českých a anglosaských teorií stylu.
Při srovnávání bylo nejprve zapotřebí vymezit oblast, jíž se
srovnání bude týkat, tedy užívání adjektiv český
a anglosaský. Pokud mluvíme o českých koncepcích stylu, českých
stylistických příručkách apod., máme na mysli česky psané práce týkající se
stylistiky češtiny, určené českým adresátům a vydané v České republice, resp. v
bývalém Československu. Adjektivum anglosaský
je užíváno pro práce týkající se stylistiky angličtiny, napsané anglicky a
primárně určené adresátům, jejichž mateřským jazykem je angličtina. Srovnávání
se zaměřuje na práce vzniklé během 20. století, tedy v období, kdy se moderní
stylistika konstituovala jako samostatná teoretická disciplína (Krčmová in
Čechová, aj., 2003, s. 19).
Způsob, jímž byly české a anglosaské teoretické práce
srovnávány, se v obecné rovině opírá o práci slovenského lingvisty F. Mika Štýlové konfrontácie (Miko, 1976). V kontextu českých a slovenských prací
věnovaných stylu a stylistice se jedná o první monografii, která jak po
teoretické, tak po praktické stránce rozpracovává metodologii srovnávací
stylistiky. F. Miko rozlišuje celkem tři roviny, na
nichž může být srovnávací přístup uplatněn (Miko,
1976, s. 17-19).
1) Základní rovina se týká stylových hodnot výrazových
prostředků na všech jazykových rovinách a srovnávání stylových norem
jednotlivých stylů vymezovaných v rámci každého ze srovnávaných jazyků. Tento
typ srovnávacího stylistického zkoumání se uplatňuje zejména v pracích
věnovaných teorii překladu (např. Vinay a Darbelnet, 1995, Knittlová, 1990,
Knittlová, 1995); v tomto srovnání je ponecháváme
stranou, protože se zaměřujeme především na teoretické práce věnované stylu a
stylistice.
2) Druhá rovina, kterou F. Miko
označuje jako hlavní oblast zájmu srovnávací stylistiky, se zaměřuje na
srovnávání stylistických koncepcí (systémů) exitujících v příslušných jazycích.
Jedná se například o srovnávání počtu stylů rozlišovaných v rámci srovnávaných
jazyků, jejich hierarchie, a také míry, v jaké jsou příslušné styly a jejich
stylové normy rozvinuty (pro českou a anglosaskou stylistiku podává základní
přehled tohoto druhu Vachek, 1974).
3) Na nejvyšší rovině pak lze srovnávat příslušné jazyky
podle pozice, jakou mezi jednotlivými varietami zaujímá spisovný jazyk, podle
míry, v jaké je norma spisovného jazyka ustálena a respektována, i podle
oblastí, v nichž se jednotlivých variet příslušného jazyka užívá; pokud je nám
známo, podobné srovnání zatím pro češtinu a angličtinu nebylo zpracováno.
Srovnání prezentované v tomto příspěvku má nejblíže ke druhé ze tří výše
uvedených rovin.
I. Současné definice stylu a
stylistiky
Problematice definic stylu a
stylistiky jak v českém, tak v evropském kontextu se dlouhodobě věnuje M.
Jelínek (1992, 1995b, 2002). Na základě zobecňování jednotlivých definic dospěl
celkem k deseti typům definic stylu (Jelínek, 1992), z nichž některé
vycházejí z osobnosti autora, jiné z funkce promluvy, výběru
výrazových prostředků, vyjadřování expresivních hodnot, odchylek od normy,
variací jazykového systému apod. V českém prostředí převládají definice
opírající se o funkční pojetí, spjaté s výběrem výrazových prostředků,
jehož kořeny lze najít zejména v pracích B. Havránka ze 30. a 40. let 20. století.
M. Jelínek definuje styl jako výsledek výběru jazykových
prostředků z množin konkurenčních prostředků (1995a, s. 701, v návaznosti
na pojetí poprvé podrobněji prezentované in Jelínek, 1974) a charakterizuje jej
- v saussurovském pojetí - jako záležitost
řečovou, parolovou (Jelínek, 1995b, s. 251-252). M.
Krčmová (in Čechová, aj., 2003, s. 17) při definování jazykového stylu
rozlišuje proces vzniku textu, kdy lze styl chápat jako výběr a uspořádání
výrazových prostředků, a zkoumání hotového komunikátu. U hotového komunikátu je
styl vymezen jako princip organizace výrazových prostředků, která z nich
vytváří jednotu odpovídající komunikačnímu záměru autora; připomenuto je také
sepětí obsahové a výrazové složky komunikátu; jako předmět zkoumání je uvedena
složka výrazová (tamtéž). V kontextu českého, resp. československého prostředí je zapotřebí připomenout ještě
alespoň tzv. výrazovou teorii stylu
slovenského lingvisty F. Mika, vytvořenou koncem 60. let 20. století, v níž je
styl definován jako konfigurace výrazových kategorií v textu, reprezentovaná
jazykovými prostředky (Miko, 1969, Miko, 1970, Miko, 1973; anglická
verze viz Miko, 1978); výrazovou hodnotou jazykového
prostředku je míněna jeho schopnost plnit určitou funkci (například přispívat
k expresivnosti vyjádření; Miko,
1970, s. 39). Mikovo pojetí M. Jelínek charakterizuje jako příbuzné některým
francouzským definicím, např. pojetí J. Marouzeaua a
P. Guirauda (Jelínek, 1992, s. 20-21).
V anglosaských pracích lze najít různé
definice stylu; jazykový styl je definován například jako alternativní
způsob(y) vyjádření téhož obsahu, jako typický rys textu vytvořeného
jednotlivcem nebo skupinou lidí (Short, 1994, s.
4375-4378), jako variace v uměleckých nebo věcných textech, ovlivněné
estetickými a kontextovými činiteli; styl je zde chápán jako záležitost
nadvětné struktury textu (Carter a Cureton, 1992, s. 79-80). Tyto definice byly přejaty z obecně
zaměřených lingvistických encyklopedií; k dispozici je kromě toho také
speciální slovník stylistiky – Dictionary of Stylistics (Walesová, 1997, 2., upravené vyd.
2001), v němž lze najít další vymezení
stylu, z nichž některá jsou založena na principu variací a obměn, například
variace podle komunikační situace nebo podle míry formálnosti vyjádření, dále
pak styl jako soubor jazykových prostředků, které jsou charakteristické pro
určité období nebo typ textu, styl ve vztahu k normám vyjadřování, jako míra, v
níž jsou různé normy dodržovány nebo porušovány a podobně (Walesová,
2001, s. 370-372).
Definice
stylistiky pak většinou vycházejí z uvedených definic stylu: stylistika bývá
charakterizována jako disciplína studující stylu nebo - obecněji - variace v
užívání jazyka (Birch, 1994, s. 4378; Matthews, 1997, s. 357). Může se jednat o variace a rozdíly
mezi uměleckými a věcnými texty nebo – opět při obecnějším vymezení - jako
systémové variace vztahující se k příslušnému typu komunikace nebo kontextu, v
němž se uplatňuje (Matthews, 1997, s. 357). K. Walesová (2001, s. 372-374) kromě toho připomíná, že
stylistika průběžně čerpá inspirací z nově se prosazujících disciplín; pokud
jde o lingvistické disciplíny, mezi zdroji inspirace se mj. uvádí generativní
gramatika 60. let 20. století, pragmatika a analýza diskursu
v 70. a 80. letech a kognitivní lingvistika 90. let. O vztahu stylistiky a
dalších disciplín jak v synchronní, tak v diachronní perspektivě, a to
především v kontextu západní Evropy a USA, píše podrobně J. Hoffmannová (1997).
II. Stratifikace stylistiky
Stratifikace stylistiky představuje
jeden z bodů, při jejichž zkoumání se objevují výrazné odlišnosti mezi
českým a anglosaským pojetím. V českém kontextu je běžné členění na
teoretickou a praktickou stylistiku, kdy teoretická stylistika je brána jako
lingvistická disciplína zkoumající zákonitosti stylizace textů nejrůznějšího
druhu, s přihlédnutím ke stylovým hodnotám výrazových prostředků na všech
jazykových rovinách, praktická stylistika se pak chápe jako nauka o stylizaci
různých typů textů, v současné době textů věcných spíše než uměleckých
(Krčmová in Čechová, aj., 2003, s. 18-19). Připomíná se však současně, že
stylistika v tomto pojetí má blízko mj. také k literární teorii, a to tam,
kde se jedná o zkoumání struktury uměleckého díla (tamtéž). V odborné literatuře
se lze proto setkat rovněž s členěním na lingvistickou a literárněvědnou
stylistiku, s připomenutím, že vymezování vzájemného vztahu obou disciplín
při zkoumání uměleckých děl je nejednotné (Vlašín, red., 1984, s. 361-362).
Nověji
se v českém kontextu objevují také jiné způsoby členění. M. Jelínek
v Encyklopedickém slovníku češtiny
(Jelínek, 2002) vymezuje stylistiku jednak obecně, jako disciplínu
společenskovědní (zkoumání stylu v malířství, hudbě apod.), jednak jako
disciplínu lingvistickou, v jejímž rámci mj. vyčleňuje – podle
teoretického zaměření badatelů – například stylistiku funkční (Pražská škola),
expresivní (Bally), generativní (užívající metod
generativní gramatiky). Dále M. Jelínek připomíná členění na synchronní a
diachronní stylistiku a do přehledu zahrnuje rovněž nauku o stylizaci, tedy
podle výše uvedeného členění praktickou stylistiku. Jako doplnění a rozšíření
informací obsažených v základním hesle a jako prezentaci dalších možných
pohledů na stylistiku lze chápat další tři příbuzná hesla obsažená v Encyklopedickém slovníku češtiny –
kvantitativní stylistika (Kraus, 2002), pragmatická stylistika (Hoffmannová,
2002) a psychologická stylistika (Veselovská, 2002).
Pokud
jde o moderní anglosaskou stylistiku, způsoby její stratifikace jsou značně
rozmanité; dále uvádíme celkem tři různé přístupy, z nichž první dva jsou
orientovány synchronně a jako základní kritérium používají typ textů, jichž si
stylistika všímá, a cíl stylistického zkoumání; třetí způsob stratifikace je
zaměřen diachronně a zabývá se různými koncepcemi stylistiky, jak se postupně
vyvíjely během 20. Století, a to především během jeho druhé poloviny.
Stratifikace založená na typu
zkoumaných textů vymezuje dvě hlavní podskupiny stylistiky: aplikovanou stylistiku a literárněvědnou stylistiku (applied stylistics, literary stylistics; Carter a Cureton, 1992, s.
80-81); aplikovaná stylistika v tomto pojetí je omezena především na
zkoumání jazyka věcných textů, literárněvědná stylistika se týká užívání
výrazových prostředků za účelem dosažení estetického efektu.
Stratifikace založená na cíli
stylistického zkoumání (Birch, 1994, s. 4378) pracuje
se třemi základními podskupinami. Cílem stylistického zkoumání může být
v tomto pojetí 1) porozumění okolnostem a kontextu, v němž příslušný
text vznikl, 2) bližší charakteristika jednotlivých žánrů nebo určování
autorství anonymních textů, 3) porozumění systému jazyka.
V diachronní
perspektivě, minimálně v rámci 20. století, je možné vyčlenit několik
způsobů stratifikace stylistiky. Podrobněji si všimneme jednoho z nich,
který jako základní kritérium bere disciplíny výrazně ovlivňující stylistiku
v anglosaském světě (viz také Walesová, 2001, s.
373). V přehledné formě tuto stratifikaci podává Weber (1996, s. 1-8) jako
úvod k antologii nejdůležitějších studií ovlivňujících především
anglosaskou stylistiku v průběhu 20. století; omezuje se však na období po 2.
světové válce, stranou tedy ponechává například ruský formalismus a meziválečný
strukturalismus.
V úvodu
jsou zmíněny formalistická stylistika
(formalist stylistics, jako
hlavní představitel je uváděn R. Jakobson) a funkční stylistika (M. Halliday). Právě v těchto pasážích se snad
nejvýrazněji projevila nevýhoda výše zmíněného omezení – vůbec není brána úvahu
Jakobsonova role při rozvoji meziválečné funkčně
orientované lingvistiky v rámci Pražské školy. Jako další je připomenuta afektivní stylistika (affective stylistics; S. Fish), vycházející z předpokladu, že styl (resp. jeho
účinek) není záležitostí textu samotného, ale jeho vnímání čtenářem. Tato větev
stylistiky byla někdy označována také jako nová
stylistika (new stylistics),
ale jak připomíná Walesová (1997, s. 319) toto
označení může být mimo kontext poněkud zavádějící, protože všechny dosud
zmíněné koncepce jsou spjaty s obdobím 50.-60.let 20. století.
Pokud
jde o 70. léta 20. stol., Weber uvádí dva důležité směry ve vývoji stylistiky.
Prvním z nich je pedagogická
stylistika (pedagogical stylistics;
H. Widdowson, R. Carter, A.
Durant, M. Cummings).
Orientuje se především na problematiku výuky jazyků, a to jak mateřštiny, tak
cizích jazyků. Důraz je kladen především na rozvíjení schopnosti studentů
identifikovat stylově příznakové výrazové prostředky a pak je naučit používat
jich ve vhodných kontextech (Enkvist, 1964, s. 47
používá pro první fázi termín stylolinguistics a pro druhou fázi stylobehaviouristics; vzhledem
pevnému zakotvení těchto termínů v původním kontextu je ponecháváme
v původním znění).
Dalším
významným směrem v 70. letech 20. století byla pragmatická stylistika (pragmatic stylistics; M. L. Prattová, M. Short), spjatá především s vlivem disciplín jako
pragmatika, teorie řečových aktů a analýza diskursu.
Pojetí stylu se, podle Webera, u pragmatické stylistiky pohybuje mezi
formalistickou, funkční a afektivní stylistikou – styl je chápán jako efekt
vznikající během interakce mezi textem a čtenářem a skrze tuto interakci.
Pokud jde o významné směry
následujících desetiletí, základním teoretickým východiskem kritické stylistiky (critical
stylistics; R. Fowler, D. Birch) je předpoklad, že každé jazykové zachycení reality
je pouze přiblížením se realitě a že neexistuje žádné neutrální vyjádření
reality; proto při se analýze textů klade důraz spíše na schopnosti
interpretace než na snahu dosáhnout objektivních závěrů. Důraz je kladen
především na vztah mezi jazykem a různými ideologiemi a na charakteristiku
způsobů, jimiž se ideologie v textech prezentují, což je míněno mj. jako
návod pro čtenáře, jak nepodlehnout manipulaci.
Feministická stylistika (feminist stylistics; D. Burtonová,
S. Millsová) vychází z podobných zdrojů jako
kritická stylistika. Hlavním cílem feministické stylistiky je studovat
zpodobení žen v literatuře i populární kultuře a následně se snažit o
jazykové a/nebo o společenské změny. Předpoklad, že realitu lze ovlivnit skrze
jazyk, je jedním ze společných rysů kritické a feministické stylistiky.
Poslední
větví stylistiky, kterou Weber do svého přehledu zahrnuje, je kognitivní stylistika (cognitive stylistics; G. Lakoff, D. Wilsonová). Zaměřuje
se především na způsoby, jimiž předpoklady a očekávání adresátů ovlivňují
jejich interpretaci textů. Počítá se s tím, že při těchto interpretacích, při
domýšlení toho, co v textu není explicitně vyjádřeno, hrají důležitou roli
intertextové vazby a širší kulturní kontext obecně.
Závěrem
svého přehledu Weber uvádí, že budoucí stylistická zkoumání by měla vycházet ze
syntézy kognitivního a společenskovĕdního
přístupu, aby výsledky byly co nejkomplexnější a nejefektivnější.
Z hlediska českého pojetí stylistiky je zajímavé, že ani
v nejnovějších pracích nejsou opomíjeny přínosy funkčního a
strukturalistického pojetí – například v souboru studií vydaném pod názvem
Cognitive Stylistics (Seminová a Culpeper, ed., 2002, s. ix) je v úvodu
připomenuto Mukařovského pojetí automatizace a
aktualizace, jak bylo prezentováno ve studii Jazyk spisovný a jazyk básnický (Mukařovský,
1932), a je výslovně zmíněn vliv tohoto pojetí na moderní angloamerickou
stylistiku, včetně poznámky, že Mukařovský věnuje
pozornost také kognitivním aspektům jazyka.
Jak bylo uvedeno výše,
v anglosaské stylistice existuje v posledních desetiletích tendence
propojit stylistiku ve větší míře se společenskovědními disciplínami i se
společenským děním obecně. Například K. Walesová
(1995) se zamýšlí nad perspektivami tzv. etické
stylistiky (ethical stylistics)
a dochází k závěru, že na základě předchozího vývoje v oblastech,
jako je analýza diskursu, pragmatika a podobně, se
může také stylistika výrazně uplatnit ve veřejném životě, například při tzv.
sociálních intervencích (organizování různých vyjednávání apod.). Ať už se
situace vyvine v budoucnu jakkoliv, dá se říci, že toto pojetí je svými
východisky výrazně zakotveno v anglosaské oblasti; jeho pronikání např. do
českého kontextu by nezbytně muselo být spjato s obecnějšími společenskými
změnami a muselo by se nějakým způsobem vyrovnat s domácími tradicemi -
výhledově nelze podobný vývoj vyloučit.
Porovnáváme-li české a anglosaské
stratifikace stylistiky, je možno říci, že v obou oblastech – obecně
řečeno – najdeme příklady jak synchronní, tak diachronní stratifikace,
využívání opozice věcných x uměleckých textů a podobně. Kromě toho se
v českém prostředí objevují také ohlasy disciplín jako pragmatická
stylistika, feministická stylistika apod.; v tomto ohledu by tedy bylo
možné mluvit o jistých společných rysech českých a anglosaských teorií stylu.
Terminologická soustava moderní české stylistiky, jak ji nejnověji prezentuje Stylistika současné češtiny (Čechová,
aj., 2003), je však natolik propracovaná, že lze do jejího rámce bez problémů
začlenit také novější obory, které bývají vyčleňovány zvlášť (jako právě např.
pragmatická nebo feministická stylistika, kdy – z hlediska domácího pojetí
citovaného výše – jde prostě o větší důraz na působení slohotvorných činitelů).
Srovnání stratifikací stylistiky
však lze provést také na základě jiného kritéria, totiž s přihlédnutím
k cíli stylistických zkoumání, který jednotlivé větve stylistiky sledují.
Toto kritérium bylo už připomenuto výše (Birch,
1994), zahrnovalo však značně nestejnorodé cíle. Pokusíme se proto nyní
nabídnout jiné srovnání jednotlivých stratifikací stylistiky, které sice rovněž
bere v úvahu cíl stylistického zkoumání v rámci jednotlivých větví
stylistiky, ale opírá se o způsob praktického využití výsledků rozboru. Můžeme
vyčlenit tři základní přístupy: 1) deskripce, 2) preskripce,
3) evaluace.
Termíny deskripce a preskripce jsou spjaty především se zkoumáním pravidel
fungování jazyka a s určováním, která z nich jsou v určitých
situacích závazná – ta jsou pak zahrnuta do jazykových příruček, učebnic apod.
(Cullen, 1994 s. 3310-3311; Milroyová
a Milroy, 1992, s. 269 – k situaci
v češtině viz Nebeská, 1996). Někdy je explicitně vyčleňována pouze deskripce
a evaluace, např. Turner (1973, s. 233), avšak i v tomto případě je preskripce přítomna, i když pouze implicitně. Pokud má být
provedena evaluace, je nejprve zapotřebí uvést kritéria, podle nichž se
příslušné texty posuzují – tedy opět preskripční fáze.
Pokud
termíny deskripce, preskripce a evaluace vztáhneme na
stylistickou analýzu textů, můžeme pod deskripcí chápat inventář výrazových
prostředků relevantních z hlediska stylistiky (podle pojetí, které podává
Krčmová in Čechová, aj., 2003 to potenciálně může být jakýkoliv druh výrazových
prostředků). Vyšší roviny, rovina preskripce, podává
informaci o způsobech užívání výrazových prostředků (podle terminologie
zavedené v českém kontextu se tedy jedná o stylové normy; preskripce
samotná se uplatňuje v oblasti praktické stylistika, viz výše). Evaluace
bývá charakterizována jako posouzení účinnosti nebo přiměřenosti výrazových
prostředků z hlediska jejich funkce; ačkoliv některé práce o stylistice
nepokládají evaluaci za žádoucí (Crystal a Davy,
1969), podle jiných představuje důležitou součást stylistiky (Walesová, 1997, s. 161).
Při srovnání stratifikace české a
anglosaské stylistiky za použití těchto tří termínů lze říci, že teoretická
stylistika je v současném českém kontextu převážně deskriptivní, praktická
stylistika preskriptivní. Evaluace se kromě
pedagogického procesu uplatňuje v oblasti literární kritiky. Anglosaské
teorie stylu, zvláště novější směry jako např. kritická stylistika a
feministická stylistika, jsou nejen deskriptivní, ale výrazně evaluativní, a to
ze zorného úhlu svých ideologických východisek, kam mj. patří názor, že
naprosté objektivity a neutrálnosti nelze prakticky dosáhnout (viz výše).
III. Vzájemný vliv českých a
anglosaských teorií stylu
I přes relativní odlehlost české a
anglosaské oblasti a přes malou míru přímých vlivů a kontaktů (v porovnání
například se slovanským světem nebo s germánskou oblastí) lze hovořit o
existenci styčných bodů. Kontakty v oblasti lingvistiky a literární teorie
obecně rámcově mapuje Dirven a Fried,
ed. (1987); jedná se například o vliv Pražské školy
na lingvisty tzv. Londýnské školy (M. Halliday) a
holandské badatele (Dik) a také o vliv amerického generativismu
N. Chomského na P. Sgalla.
Pokud jde přímo o kontakty z oblasti stylistiky, české teorie
stylu jsou založeny především na domácích zdrojích reprezentovaných jmény jako
B. Havránek, V. Mathesius nebo J. Mukařovský
(kteří sami byli ovlivněni zvláště F. de Saussurem a
J. B. de Courtenay). Zahraničních teoretických
přístupů, včetně ohlasů v českém prostředí, jak bylo uvedeno výše, si
podrobněji všímá J. Hoffmannová (1997). Pokud jde o vliv českých teorií v
anglosaské oblasti, lze vysledovat především vliv představitelů Pražské školy a
jejich pokračovatelů, přestože někdy je vzájemné působení poněkud komplikované
a na první pohled nepřehledné. Například Leech a Short
(1981) nebo Fowler (1996) pracují se systémem funkcí
jazyka, jak je vymezuje M. Halliday. M. Halliday však svou teorii rozpracoval nejen na základě
prací např. J. R. Firthe nebo B. Malinowského,
ale také na základě některých teorií Pražské školy. Jedná se především o
koncepci aktuálního členění větného, jak se objevuje v pracích J. Firbase, F. Daneše, P. Sgalla a
dalších (Kress, ed., 1976,
s. 26n.). Naopak Hallidayovy práce, zvláště Cohesion in English (Halliday a Hasanová, 1976)
částečně ovlivnily slovenského lingvistu J. Mistríka,
který ve svém pojetí stylistiky navazuje rovněž na Pražskou školu. Mistrík své výsledky zkoumání koheze začlenil do knihy Štylistika (Mistrík, 1997), jež byla a je cenným zdrojem inspirace i
pro českou stylistiku.
Nejedná se však pouze o nepřímý vliv, zprostředkovaný
odbornou literaturou. Výrazný podíl na tom, že se v anglosaské oblasti zejména
od 50.-60. let 20. stol. šířily teoretické postupy rozpracované v meziválečném
Československu, má také osobní působení badatelů jako např. R. Jakobson, R. Wellek nebo L.
Doležel v zahraničí. R. Jakobson jakožto představitel
ruského formalismu, meziválečného funkčního strukturalismu v Československu a
poválečného strukturalismu v USA představuje velice důležitý spojovací článek
mezi evropskými a angloamerickými teoretickými koncepcemi (jeden z použitých
pramenů se s jistou nadsázkou zmiňuje o Jakobsonově
„všudypřítomnosti“ - Threadgold, 1994).
R. Wellek
žil od r. 1935 ve Velké Británii a později v USA; práce Literary Theory, napsaná společně s A. Warrenem
(Wellek a Warren 1968)
využívá přístupů českého meziválečného strukturalismu, zejména prací J. Mukařovského týkajících se estetických hodnot krásné
literatury. Funkční přístup odpovídající tradicím Pražské školy je prezentován
například v pasáži, kdy autoři
zdůrazňují, že při zkoumání děl krásné literatury je nutno sledovat jakékoliv
odchylky od normy především za účelem zjištění jejich specifických estetických
hodnot (Wellek a Warren,
1968, s. 180).
L. Doležel, působící od 70. let 20.
století na amerických a kanadských univerzitách (v současné době na univerzitě
v Torontu), představuje další osobnost spjatou s tradicemi stylistického
zkoumání vedeného v duchu Pražské školy. Věnuje se především stylu krásné
literatury (Doležel, 1960, 1973, 1993), v poslední době především tzv. teorii
fikčních světů (Doležel, 1998), kromě toho však věnoval pozornost také úloze
kvantitativního zkoumání při stylistických analýzách (Doležel a Bailey, ed., 1969).
Dalším
faktorem, který výrazně ovlivnil šíření funkčně orientovaného strukturalismu,
byly překlady nejdůležitějších teoretických prací do angličtiny, a to zhruba od
50.-60. let 20. století. Funkční pojetí
bývá obvykle považováno za nejpůvodnější přínos Pražské školy pro moderní
lingvistiku obecně, tedy nejen pro stylistická zkoumání (viz Daneš, 1987, Fronek, 1988 a Johnsonová, ed., 1978). Kromě prací Romana Jakobsona
však bylo na Západě v období po 2. světové válce o pracích ostatních členů
Pražské školy známo poměrně málo; různé antologie byly proto doprovázeny také
komentáři týkajícími se historie a teoretických východisek Pražské školy. Níže
uvedený seznam obsahuje anglicky vydané práce týkající se alespoň zčásti
českého pojetí stylu a stylistiky, včetně obecnějších prací týkajících se
Pražské školy (pro přehlednost je zařazen přímo do textu; časem bude jistě
možno počet položek v něm uvedených dále rozšířit).
Funkční pojetí lingvistiky, historie Pražské školy:
Dirven, R. a Fried V., ed. 1987. Functionalism in Linguistics. Amsterdam; Philadelphia
: John Benjamins Publishing
Company.
Matejka, L., ed.
1978. Sound, Sign and Meaning. Quinquagenary of the Prague
Linguistic Circle. Ann Arbor : University of Michigan.
Matejka, L. a Titunik,
I. W., ed. 1986. Semiotics of Art. Prague School Contributions. 3. vyd. Cambridge, Mass.; London : The Massachusetts Institute of
Technology Press.
Vachek, J. 1966. The Linguistic School of Prague. Bloomington;
London : Indiana University Press.
Funkční pojetí stylistiky
Doležel,
L. a Bailey, R. W., ed.
1969. Statistics and Style.
New York : Elsevier.
Doležel,
L. 1973. Narrative Modes in
Czech Literature. Toronto; Buffalo : University of Toronto Press.
Fried, V. 1972. The Prague School of
Linguistics and Language Teaching. London :
Oxford University Press.
Garvin, P. L. 1964. A Prague School Reader on Aesthetics, Literary Structure and Style. Washington,
D.C. : Georgetown University Press.
Johnson[ová], M.
K., ed. 1978. Recycling the Prague Linguistic
Circle. Ann Arbor : Karoma Publishers, Inc.
Mukařovský, J. 1970. Aesthetic function,
norm and value as social facts. Translated from Czech, with notes and afterword by Mark E. Suino.
Mukařovský, J. 1977. The Word and Verbal
Art. Selected Essays.
Mukařovský, J. 1978. Structure,
Sign and Function. Selected Essays. New Haven; London : Yale University Press.
Steiner,
P., ed. 1982. The Prague School. Selected Writings, 1929-1946. Austin : University of Texas Press.
Vachek, J., ed. 1964. A Prague School Reader
in Linguistics. Bloomington
: Indiana University Press.
Vachek, J., ed. 1983. Praguiana. Some Basic and Less Known
Aspects of the Prague Linguistic
School. Praha : Academia.
Závěry
Na základě provedeného srovnání je
možno dojít k následujícím závěrům:
1)
V českém i v anglosaském prostředí existují velice různorodá vymezení
stylu a stylistiky. V českém kontextu převládají definice založené na
funkčním pojetí, vymezující styl jako výsledek vývěru výrazových prostředků
s přihlédnutím ke specifické funkci komunikátu a dalším složkám
komunikační situace. V anglosaském prostředí je teoretická a metodologická základna stylistiky mnohem
rozmanitější, bylo by tedy obtížné označit některé pojetí jako dominantní.
2)
Současná česká stylistika, na rozdíl od anglosaské stylistiky, má k dispozici
podrobně propracovaný a relativně homogenní teoretický rámec, vycházející
především z meziválečného funkčního strukturalismu Pražské školy. Tato
skutečnost nemusí automaticky znamenat výhodu ani nevýhodu - jedná se spíše o
důsledek odlišného vývoje, kdy se vliv členů Pražské školy postupně prosazoval
(minimálně od debaty o spisovném jazyce r. 1932, která znamenala výrazný odklon
od puristických tendencí), a s výjimkou krátkého období počátku 50. let se dále
rozvíjel. V úvahu je třeba brát také fakt, že české teorie stylu se vyvíjely v
relativně malém a uzavřeném prostoru, na rozdíl od anglosaského prostředí, kde
při pozici angličtiny jako světového jazyka používaného v mnoha zemích nebylo
v případě stylistických zkoumání nutné snažit se najít společnou
teoretickou a metodologickou základnu pro vědeckou práci a případné střety
protichůdných koncepcí měly možnost se rozptýlit na větším území.
Česká teoretická stylistika je svou povahou především
deskriptivní, praktická stylistika - jak odpovídá jejímu vymezení v českém
kontextu - spíše preskriptivní. Anglosaské práce o
stylistice se zaměřují spíše na hodnotící prvky v práci s textem a výrazněji
deklarují obtížnost objektivního
hodnocení.
3)
Působení českých a anglosaských teorií stylu během 20. století lze
charakterizovat jako vzájemné, i přes absenci dlouhodobějších přímých kontaktů.
Vliv českých teorií (především tedy teorií Pražské školy) lze v anglosaských
zemích pozorovat zhruba od 50. let 20. století, anglosaský vliv v českém
prostředí výrazněji cca od 60. let 20. století (což pravděpodobně souvisí s
jistou liberalizací poměrů a zvýšení kontaktů se Západem).
Prezentované shody a odlišnosti českého a anglosaského pojetí stylu a
stylistiky bude možno průběžně doplňovat a rozšiřovat dílčími analýzami
vybraných jevů jako jsou například shody a odlišnosti v chápání stylistiky
jako pomezní disciplíny v českém a v anglosaském kontextu.
Literatura (následující soupis obsahuje pouze položky, na něž se v
článku přímo odkazuje; rozšířený seznam literatury vztahující se k tématu je k
dispozici na internetové adrese uvedené na začátku příspěvku):
Birch, D. 1994. Stylistics. In Asher, ed., 1994. The Encyclopedia of Language and
Linguistics. Vol. 8 (Soc-Sze).
Oxford; New York; Seoul; Tokyo : Pergamon Press. s.
4378-4383.
Carter, R. a Cureton, R. D. 1992.
Style. In Bright, ed. 1992.
International Encyclopedia of Linguistics. New York; Oxford :
Oxford University Press, s. 79-86.
Crystal, D. a Davy, D. 1969. Investigating English Style.
London : Longmans.
Cullen, C. 1994. Prescriptive and Descriptive Grammar. In Asher, ed., 1994. Vol. 6 (Pac-Qur).
Oxford; New York; Seoul; Tokyo : Pergamon Press, s.
3310-3311.
Čechová,
M., aj. 2003. Současná česká stylistika. Praha : ISV nakladatelství. (autorský
kolektiv: M. Čechová, J. Chloupek, M. Krčmová a E. Minářová)
Daneš,
F. 1987. On Prague School Functionalism in Linguistics. In Dirven, R. a Fried, V., ed. Functionalism in Linguistics. Amsterdam;
Philadelphia : John Benjamins
Publishing Company, s.
3-38.
Doležel, L. 1960. O stylu moderní české
prózy. Praha : Nakladatelství ČSAV.
Doležel,
L. 1973. Narrative Modes in
Czech Literature. Toronto; Buffalo : University of Toronto Press.
Doležel,
L. 1993. Narativní způsoby v české literatuře. Praha : Český spisovatel.
Doležel,
L. 1998. Heterocosmica. Fiction and
the Possible Worlds. Baltimore : Johns Hopkins University Press.
Enkvist, N. E. 1964. On Defining Style. In Spencer, J., ed. Linguistics and Style. London : Oxford University Press, s. 3-56.
Fowler, R. 1996. Literary Criticism. 2., upravené vydání. Oxford; New
York : Oxford University Press.
Fronek, J. 1988. T. G. Masaryk and
Prague School Linguistic Structuralism. In On
Masaryk. Studien zur österreichischen Philosophie. Band XIII. Amsterdam : Rodopi, s. 81-96.
Halliday, M. A. K. a Hasan[ová], R. 1976. Cohesion in English. London : Longman Group, Ltd.
Hoffmannová, J. 1997. Stylistika a... Praha : Trizonia.
Hoffmannová,
J. 2002. Stylistika pragmatická. In Karlík, P.,
Nekula, M. a Pleskalová, J., ed.
Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, s. 465.
Jelínek, M. 1974. Stylistické aspekty
gramatického systému (gramatické dublety a konkurenty). Stylistické studie 2.
Praha : Ústav pro jazyk český ČSAV.
Jelínek,
M. 1992. Problematika definice pojmu styl. In Gajda, S., ed.
Stylistyka I. Opole : Polish Academy of Sciences; Pedagogical
University, s. 15-25.
Jelínek,
M. 1995a. Stylistika. In Karlík, P., Nekula, M. a Rusínová,
Z., ed. Příruční mluvnice češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny,
s. 701-782.
Jelínek,
1995b. Teze o stylu. In Gajda, S., ed. Stylistyka IV. Opole : Polish Academy of Sciences; Pedagogical
University, s. 251-257.
Jelínek,
M. 2002. Styl. In Karlík, P., Nekula, M. a Pleskalová, J., ed.
Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, s.
447-448.
Knittlová, D. 1990. Funkční styly v
angličtině a češtině. 2., upravené vydání. Olomouc : Univerzita Palackého.
Knittlová, D. 1995. Teorie překladu. Olomouc
: Univerzita Palackého.
Kraus,
J. 2002. Stylistika kvantitativní. In Karlík, P.,
Nekula, M. a Pleskalová, J., ed.
Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, s.
464-465.
Kress, G., ed. 1976. Halliday : system and Function in Language. Selected Papers. London : Oxford University Press.
Matthews, P. H. 1997. The
Concise Oxford Dictionary of Linguistics. Oxford; New York : Oxford University Press.
Miko, F. 1969. Estetika výrazu. Teória
výrazu a štýl. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo.
Miko, F. 1970. Text a štýl.
Bratislava : Smena.
Miko, F. 1973. Od epiky k lyrike.
Bratislava : Tatran.
Miko, F. 1976. Štýlové konfrontácie. Kapitolky z porovnávacej
štylistiky. Bratislava : Slovenský spisovateľ.
Miko, F. 1978. Style, Literature,
Communication. Translated
by Jessy Kocmanová. Bratislava : Slovenské
pedagogické nakladateľstvo.
Mills[ová], S. 1995. Feminist Stylistics. London; New York : Routledge.
Milroy[ová], L. a Milroy, J. 1992. Prescriptive Grammar. In Bright, ed. 1992. International Encyclopedia of Linguistics. Vol.
3 (Morp-Slav). New York;
Oxford : Oxford University Press, s. 269-271.
Mistrík, J. 1997. Štylistika.
3., upravené vyd. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo.
Mukařovský, J. 1932. Jazyk spisovný a jazyk
básnický. In Havránek, B. a Weingart, M., ed. Spisovná
čeština a jazyková kultura. Praha : Melantrich, s. 123-244.
Nebeská, I. 1996. Jazyk, norma,
spisovnost. Praha : Univerzita Karlova.
Semino[vá], E. a Culpeper, J., ed. 2002. Cognitive Stylistics : Language and Cognition
in Text Analysis. Amsterdam; Philadelphia
: John Benjamins Publishing
Company.
Short, M. 1994. Style : Definitions.
In Asher, ed. 1994. The Encyclopedia of Language and
Linguistics. Vol. 8 (Soc-Sze).
Oxford; New York; Seoul; Tokyo : Pergamon Press,
s. 4375-4378.
Threadgold, T. 1994. Structuralism
and Semiotics, Literary. In Asher, ed. 1994. The Encyclopedia
of Language and Linguistics. Vol. 8 (Soc-Sze). Oxford; New York; Seoul; Tokyo : Pergamon Press, s.
4359-4373.
Turner,
G. W. 1973. Stylistics. Harmondsworth
: Penguin Books.
Vachek, J. 1974. Chapters from Modern English
Lexicology and Stylistics. Praha : Státní pedagogické nakladatelství.
Veselovská,
L. 2002. Stylistika psychologická. In Karlík, P.,
Nekula, M. a Pleskalová, J., ed.
Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, s.
465-466.
Vinay, J.-P. a Darbelnet, J.
1995. Comparative Stylistics
of French and English. Amsterdam; Philadelphia : John Benjamins Publishing Company.
Vlašín, Š., red. 1984. Slovník
literární teorie. 2., rozšířené vyd. Praha :
Československý spisovatel.
Wales[ová], K. 1995. The Ethics of Stylistics
: Towards an Ethical Stylistics? In Moderna Språk, roč. LXXXIX, č. 1,
s. 9-14.
Wales[ová], K. 1997. A Dictionary of Stylistics. 1. vydání, 5.
dotisk. London; New York.
Longman.
Wales[ová], K. 2001. A Dictionary of Stylistics. 2., upravené
vydání. Harlow : Pearson Education Limited.
Weber,
J. J., ed. 1996. The Stylistics Reader. London; New York; Sydney; Auckland :
Arnold.
Wellek, R. a Warren, A. 1968. Literary theory. 3. vyd. Harmondsworth : Penguin Books.
Bibliografický údaj: KŘÍSTEK,
M. Vybrané shody
a odlišnosti českého a anglosaského pojetí stylu a stylistiky. Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity
v Opavě : Řada jazykovědná : D3, ročník 2003, s. 36-47.