ALL RIGHTS RESERVED !
 

· SOUBORY ·

Vladislav Vančura: Alchymista

Zpracovala: Zdenka Žilková

Divadelní hra Vladislava Vančury Alchymista vznikla na popud tehdejšího dramaturga Národního divadla Františka Gotze a měla premiéru ve Stavovském divadle dne 18. listopadu 1932 v režii Jindřicha Honzla a 26. listopadu téhož roku následovala brněnská inscenace. A i když se nejedná o první Vančurův dramatický počin, Jan Mukařovský tvrdí, že „Alchymista je první Vančurovo opravdové drama v tom smyslu, že se vyznačuje rozmanitostí osob, různotvárností jejich střetávání, a při vší této pestrosti hlubokou jednotící ideou.”

Vančurova hra je tvořena třemi dějstvími, závěrečným epilogem a uvádí do děje šest hlavních postav: alchymistu Alessandra del Morone, bratry Martina a Michaela Koryčany, Martinovu mladou manželku Annu, dceru Evu a alchymistova přítele a žáka Ondřeje Bubna. Okrajově se zde však objevuje i osoba Rudolfa II. či hvězdáři a alchymisté Tycho de Brahe, Kepler, Edvard Kelley a Jan Budény.

Alchymista Alessandro del Morone přijíždí do Prahy doby Rudolfa II. a stává se hostem hraběte Martina Koryčana. Zde si můžeme povšimnout Vančurovy záliby v aliteracích: a lchymista A lessandro, M artin a M ichal. Hlavním cílem Alessandra del Morone je dokázat správnost jím předpověděného zatmění slunce. Hrabě Martin Koryčan i jeho bratr se však dostávají do finančních problémů a donutí ho, aby lživě tvrdil, že ovládá transmutaci kovů a umí tedy vyrobit zlato. Za toto falešné prohlášení je souzen samotným Rudolfem II, který jej omilostní až na základě správnost jeho předpovědi zatmění slunce.

Dějová linie celého příběhu však směřuje k postavám dvou žen – Anny a Evy &ndas; a k jejich vztahům ke všem čtyřem hlavním hrdinům. Jejich vzájemné vazby jsou poznamenány růzností zájmů a nejistotou v citových vztazích: hrabě Martin se snaží udržet si svou mladou ženu a získat alchymistovo zlato, jeho bratr Michael touží po své švagrové Anně a ta v rozporu se svou křesťanskou morálkou podléhá Alessandrovi. Pro Alessandra je však vhodnější partnerkou Eva Koryčanová. Alchymista Alessandro vidí své štěstí nikoli v moci, kterou dává bohatství, ale ve svém díle a lásce a na otázku, co chce od života odpovídá:

Alessandro: To, co právě mám. Svou tvář, svého ducha, chviličku zdraví, dobrou smrt.

Buben: A vaše práce?

Alessandro: Toť jeden ze způsobů štěstí.

Buben: A vaše milenky?

Alessandro: Toť druhý a třetí.

Naopak svůj hlavní životní zájem vyjadřuje hrabě Martin těmito slovy:

Martin: … zlato, to, co je nejmocnější, to, proč se umírá, to, nad co není. Cenu království a cenu žen, podstatu lásky, manželského míru a štěstí.

A krásnou řečí Vančury – básníka vyjádřená slabost Anny Koryčanové:

Anna: Ach, šalebné radosti a srdce příliš divá, příliš nádherná, abychom se jim ubránili. Všechna rozhodnutí jsou lhostejná a příkazy boží nemají síly mě zdržeti. Kdybych měla dvě duše, neváhala bych vrhnouti je do pekel Ježíši Kriste, tvá zasažená hlava se zhrozí o posledním soudu mých přísah, tvé planoucí obrví se zavře, abys neviděl hříšnici nejbídnější. Vládce srdcí a králi lásky, proč tvoje přikázání nežhne a nepálí? Proč neobrátíš v niveč toto srdce? Proč jsi propůjčil sílu hříchu a slabost ctnostem? Proč jsi přiostřil zobák krahujcův a tesáky dravých zvířat, proč jsi znetvořil svá stvoření dříve, než vydechla?

František Gotz popsal podstatu hry těmito slovy: „Alessandro přichází do severské země. Do Čech. Přináší poselství opojného života a nesmírné radosti. Ale v Čechách působí jenom rozvrat a konflikt. Sotva se přiblíží typické puritánské rodině, probouzí ve všech jejích členech spící pudy a běsi. Alessandro přinášející v sobě slunnou radost a životní nadšení, stává se v české rodině prvkem rozkladu a zhouby.” Není tomu tak ale doslova – životnímu rozvratu souvisejícímu s alchymistovým příchodem odolává Eva a Ondřej Buben. Oba totiž přijímají cizince bez výhrad, předsudků a nedůvěry. Eva nakonec nalézá odvahu odejít s Alessandrem zpět do Itálie a Bubnovo zanícení pro dílo a poznání přetrvá i přes ztrátu důvěry ve svého mistra.

Vančurův alchymista však není postavou ryze kladnou – na rozvratu rodiny Koryčanů není zcela bez viny a nechává se svést k falešnému tvrzení, že dokáže proměnit kov ve zlato, což ovšem plně odpovídá nejen jeho vlastní víře ale i přesvědčení celé své doby. Přitom je ovšem Alessandro del Morone skutečným vědcem, který dokáže své vědění správnou předpovědí zatmění slunce. V protikladu k trojici Martin, Michael, Anna je alchymista i postavou svobodnější: před posedlostí zlatem dává přednost hvězdářským výpočtům a také vztahy s ženami nejsou mu posedlostí, ale volným svazkem dvou lidí.

Hra má ovšem ještě jednu rovinu, která je dána jednak dobou vzniku a jednak vztahem k Čechám. V roce 1932 se v Německu schylovalo k nástupu fašismu a spolu se strachem o svobodu vzrůstal i strach o možnost svobodné tvořivé práce. Zároveň Vančura ústy Alessandra del Morone vyjadřuje obžalobu vůči přísnosti a záměrné asketičnosti české povahy:

„Jste chladní a přísní a žádná vášeň se vás nedotkla, mimo jediné a právě nejzhoubnější, mimo vášeň rozumu. Mě poblázňuje život, vás úvaha.”

„Stýská se mi v těch chmurných Čechách, v té zemi bez vzletu a bez lásky, mezi lidmi, již věčně uvažují, kteří se trápí a vedou pro slovíčko války.”

Závěr hry tedy vyznívá nejen jako odsudek zavrženíhodných národních zvyků, prvků maloměšťáctví v české povaze a překřesťanštělých ctností, které neobstojí ve zkoušce pokušení, ale i jako obhajoba lásky a díla jako smyslu života. Řečeno slovy Jindřicha Honzla:

„Ve hře Alchymista jsou dvě postavy, které odnášejí náš zájem přes tragický konec a neukojitelnost vášní: je to radost z díla,(…), z výsledku hvězdářské práce, který si odnáší alchymista Alessandro del Morone z chmurných Čech do slunné Itálie. A druhou, stejně dělnickou a dělnou nadějí,(…) – je neproblematická aktivita mládí Bubnova, které spěchá za dílem, za tvůrcem, za tím, kdo si „vede jako muž, ba lépe, jako ten, jenž něco vykoná.” Tímto vyznáním, které utváří modernost Vančurova, vyznačuje se také novost hry, jež přestává být osudovým zápolením individua s bohem, ale která nad tragikou nesmyslného běsnění pudů, běsnění smyslů a metafyzických odvah vznáší hodnoty vyšší, hodnoty, jež jediné mohou vykupovat bezcílnost narození, lásky a smrti: práce dílo, tvar nových skutečností.”

Literatura

ALL RIGHTS RESERVED !