ALL RIGHTS RESERVED !
 

· SOUBORY ·

V&W: Caesar (interpretace dramatu)

Zpracovala: Hana Martincová

Hru Caesar (antická féerie o jedenácti obrazech) z pera Jiřího Voskovce a Jana Wericha by bylo možné ve stručnosti charakterizovat jako revue z římské doby, na jejíž komické zpracování měly vliv zážitky z bezprostředně aktuální politické situace; hrozby fašistického persekvování a občanské nesvobody, jež významně ovlivňovala uvažování pravděpodobně každého jedince, jenž chtě nechtě spoluvytvářel rámec lidské společnosti na území našeho státu ve 30. letech dvacátého století. Příběh, jehož děj se odehrává roku 44 před Kristem na území antického Říma, nyní poskytuje poněkud nekonvenční, přesto však vhodné (po bližším seznámením s textem dalo by se říci výstižné) prostředí pro vznik dramatu, jež na základě historické pravděpodobnosti zachycuje zcela reálné současné 1 problémy.

Postupně jsou představeny postavy mocných hodnostářů, ne však z pohledu poukazujícího na jejich zdařilou kariéru, nýbrž z pozice soukromého, nepříliš úspěšného života. Patricijská společnost je zastoupena historicky proslulými osobnostmi, nyní uvedenými ve stínu svých nepříliš povzbudivých charakterových nedostatků. Julius Brutus – vystupující téměř výhradně v doprovodu značně nahluchlého Cicera – má jediný cíl a tím je Caesarova smrt. Na vraždu vládce říše pomýšlí i velekněz Ratata, ačkoli z poněkud jiného důvodu. Marcus Antonius je nenápadný, nicméně velmi ambiciózní muž se schopností vhodně promluvit ve chvíli, kdy mu správně volená slova potenciálně umožní vzestup v jeho kariéře. Popularita Juliua Caesara se přísluší pouze veřejné stránce jeho života, v soukromí je ovšem neustále šizeným civilistou, jehož vliv a pravomoci jsou minimální. Výše zmínění navíc, aniž by si toho byli navzájem vědomi, svorně kopulují s egyptskou královnou Kleopatrou, která každého z pánů jednoho po druhém bez námitek obšťastňuje…

Sám Jiří Voskovec k  Caesarovi dodává: „Zpracovali jsme volně základní historickou situaci Říma v posledních dvou dnech před Caesarovou smrtí. V našem pojetí nepředstavuje Caesar žádnou konkrétní politickou osobnost. Je to stárnoucí muž, klamaný milenec, přesvědčivý voják, jehož zrada republikánských zásad a buržoazních tradic patricijské morálky vyvolává odpor reakcionářských optimátů.” (Voskovec-Werich, 2001: 123)

Podrobná charakteristika historických postav proto není příliš důležitá. Ostatně tyto postavy společně zastávají spíše roli jakéhosi ilustrátora dramatu; jejich pozice, názory i činy zde nemají dominantní význam. Smrt Caesara i příčiny, které k ní vedly, jsou každému (alespoň přibližně) známy. Z tohoto předpokladu také pravděpodobně Voskovec a Werich při psaní své hry vycházeli. Historickou událost si navíc z účelných důvodů - pravděpodobně ve snaze o takříkajíc dokonalé znění v kontextu jejich stěžejního záměru – upravili do místy groteskní, parodické anekdoty. Po významové stránce stěžejní úlohu zde zastávají dvě od výše zmíněných zcela odlišné postavy, Terentius Bulva a Titus Papullus.

Terentius Bulva a Titus Papulus prezentují postavy, které sice jsou platnou součástí římské společnosti (zastupují plebejskou část obyvatelstva), jejich zájmy, vystupování a názory jsou však vlastnostem ostatních dramatických postav natolik vzdálené, že jim nedovolují zapojit se do děje po stránce jeho očekávatelného vývoje a spokojit se tak s úlohou bezmocného a snadno nahraditelného člověka. Ačkoli se jejich role mohou ztotožnit s životním údělem nevládnoucí společenské vrstvy, jsou přesto vzhledem ke své principielní výjimečnosti povýšeny nad rámec jakékoli society. Zobrazují úděl malého človíčka v područí neotřesitelného kolosu vládní autority (ať je jejím programem kapitalismus či demokracie), jejich repliky se však postupem času dostávají do bodu, kdy se představovaná role obyčejného nemajetného smrtelníka paradoxně jeví jako symbol určitého nadčasového poslání, jež v sobě skrývá obecný komentář o osudech lidského bytí, radu i varování.

Význam jejich přítomnosti v rámci historického příběhu je osvětlen zejména v závěru hry, kdy se děj přesouvá z antického Říma do žhavé přítomnosti – do roku 1932. Papulus a Bulva se potkávají náhodou na blíže nekonkretizovaném místě. Nepoznávají se, přesto si však jsou navzájem povědomí. Přemítají, vzpomínají, zda-li a za jakých okolností se již mohli setkat.

Papullus:
„Jestli jsme se snad nespatřili v některém z našich minulých životů?”

Bulva:
„Vy ráčíte být také duše stěhovavá?”

Papullus:
„Ano, i já jsem anděl mezi námi.”

(Voskovec,Werich, 1982: 351)

Shodli se na tom, že se náhodou setkali a krátce spolu pobyli v Římě roku 44 před Kristem; v římském vězení, v lázních a v chrámu boha Osiria v Římě, kde se jejich cesty vlivem jiné náhody rozešly. Po tomto uvědomění si navzájem sdělí, jaké životy od té doby prožili, aby se následně usnesli na tom, že snad nejlepší z těch všech životů - přes všechny jeho citelné nedostatky - je ten, který žijí právě teď. Jsou si však zároveň vědomi faktu, že svět nyní stojí před velkou zkouškou. A jejich rozhovor, v němž vzhledem ke zkušenostem načerpaným z mnoha a mnoha let strávených na tomto světě zmiňují možné příčiny, které lidstvo, jež ve své podstatě není zlé, vedou k stálým nepokojům, čítá hned několik příkladů kruté manipulace – včetně příkladu hrozivě aktuálního. V tomto případě je v jejich rozmluvě více než patrná také kritika patriarchálního mocenského uspořádání, jemuž je Evropa po staletí vystavena a jež je jednou z příčin (ne-li tou hlavní příčinou) neustálých rozbrojů a válek.

Bulva:
„Já vám řeknu něco. Ze všech těch životů ještě nejvíc se mi zamlouvá ten dnešní.”

Papullus:
„Není nejšpatnější. Lidé sice na něj nadávají, ale to jen proto, že nevědí, kdo tu krizi zavinil. To nebylo lidstvo…”

Bulva:
„… ale Evropa! Ona Evropa odjakživa byla záletná a byla pod vlivem nějakého mužského.”

Papullus:
„Už tenkrát, jak Zeus se převlékl za býka a unesl ji! To byla malá ostuda?”

Bulva:
„Pak držela s Caesarem…”

Papullus:
„V patnáctém století s papeži…”

Bulva:
„…také s Napoleonem…”

Papullus:
„… za války měla čtrnáct bodů s Wilsonem…”

Bulva:
„… teď na ni bere Hitler…”

Papullus:
„… jenže ona ho nechce.”

(Voskovec-Werich, 1982: 353-354)

Vítězslav Nezval napsal o Caesarovi u příležitosti jeho první poválečné inscenace v Divadle satiry (1955) toto: „Zařadil-li se dnes Caesar mezi díla, kterým leží na srdci mír, budeme se tím víc těšit z jeho kouzla, z jeho znovuvzkříšení na jevišti stejně jako z nestárnoucího půvabu Jana Wericha a z jeho velkého umění.” A připustíme-li i my dnes, že hra, byť vznikala pod tlakem jiných, přeci jen drastičtějších okolností, než jakým jsme svědky nyní, v sobě přináší nesmrtelné poselství, je drama Caesar excelentní satirou s nedotknutelně platnou životností. Vždyť právě otázka zachování míru je i v současné době jednou z nejpalčivějších. Neboť neexistuje odpověď; pouze polemika.

Seznam použité literatury:

1 Myšleno 30. léta minulého století, kdy byla hra napsána a poprvé uvedena na jeviště.

ALL RIGHTS RESERVED !