ALL RIGHTS RESERVED !
 

· SOUBORY ·

D’34 – D’41

Zpracovala: Andrea Jochmanová

leták D34 Leták D34 II Zakladatelem tohoto progresivního divadla je E.F.Burian, který dlouhodobě vyjadřoval nespokojenost s kulturním i politickým programem českého divadelnictví. Výrazná a samostatná tvůrčí osobnost tohoto selfmademana dospěje k jedinému řešení uměleckého uspokojení, k založení vlastního divadla. Po údobí divadelních začátků s Osvobozeným, Dada a Moderním studiem, po létech tovaryšských v Brně a Olomouci, po eskapádách s kabaretem Červené eso, tedy po zkušenostech s provozem divadel oficiálních i experimentálních, se Burian uchyluje k založení souboru na základě vize divadla jako družstva (či komuny). Nezopakuje ani neokopíruje Gamzův pokus o divadlo-studio-komunu, vytvoří vlastní stanovy a realizuje vlastní vize, které v marasmu českého divadla 30. let působí na mnoho mladých a duchovně spřízněných umělců jako příjemná změna k lepšímu. (O tom píše například Burianova dlouholetá spolupracovnice Lola Skrbková.) Programové směřování vznikajícího souboru zformuloval v Letáku D34.

Výjev z Burianovy inscenace Máchova Máje, 1935 Vladimír Šmeral a Marie Burešová z Burianovy inscenace Žebrácká opera, 1934 Václav Vaňátko a Zdeněk Podlipný v inscenaci Jegor Bulyčov, 1934 První sezóna je zahájena v roce 1933 inscenací původně pro recitaci určeného textu Ericha Kästnera Život za našich dnů. Tento i následující tituly jsou naplněny silnou sociální tematikou, jsou aktuální ve své reflexi skutečného života a i proto mají silnou výpovědní hodnotu. Repertoár je také zčásti tvořen a ozvláštňován komorními večery voicebandu, prvním z nich je obnovené voicebandové provedení Havlíčkova Křtu sv. Vladimíra , které bylo poprvé uvedeno v roce 1928, dále byla obnovena Píseň písní či Máj. Následující sezóna, D´35, pak přináší několik výrazných počinů, včetně uvedení Brechtovy Žebrácké opery (tu uvedl už v roce 1930 v Brně), československé premiéry hry M. Gorkého Jegor Bulyčov, a inscenace hry Mládí ve hře Adolfa Hoffmeistera, prozatím jediného českého autora, který uposlechl výzvu v Letáku D34.

theatergraph Sezóna D´36 je ve znamení praktického využití Burianova a Kouřilova vynálezu – theatergraphu. Již v prvních inscenacích D byla užita projekce (nejčastěji diapozitivní projekce), dalším důležitým faktorem bylo kladení důrazu na precizní práci se světlem. V případě Burianových režií se světlo stává výrazným prvkem se silnou výpovědní, totiž dramatickou, funkcí. Na základě předchozích ověřených postupů vzniká první rozsáhlejší pokus, kde je diapozitivní a tentokrát i filmová projekce a práce se světlem ještě důsledněji prokomponována s dramatickým dějem. První inscenací, kde bylo principu theatergraphu využito, je Wedekindovo Procitnutí jara. Před plochou jeviště byla zavěšena lehká průsvitná tylová opona, která jednak evokovala jistou snovost, zároveň sloužila jako projekční plátno, projekce však byla i zadní, podobné opony byly různě rozmístěny v prostou jeviště, a tak bylo možno jednotlivé projekce navzájem propojovat. Nešlo o pouhou ilustrující či dekorativní složku inscenace, projekce se stává nositelem metafory, vnitřního života postav či přímo jevištní akce. Tento princip byl vždy v nových variacích využit i v Puškinově  Evženu Oněginovi, v Hamletu III. a v  Utrpení mladého Werthera. Po druhé světové válce se ke kombinace filmové a diapozitivní projekce s divadlem chopil Alfréd Radok, někdejší Burianův asistent režie, a spolu s Josefem Svobodou ji rozvíjí v Laterně magice.

Taneční scéna španělského lidu z inscenace Lazebník sevillský, 1936 Výjev z inscenace Wedekindova Procitnutí jara, 1936

Výjev z inscenace Hamlet III. aneb Být či nebýt čili Trůny dobré na dřevo, 1937 Werther

V květnu 1937 je také uspořádána mezinárodní divadelní konference a výstava československé avantgardy, té se účastní 15 delegátů ze šesti zemí, např. Bojan Stupica či dr. Lothar Metzl. (Ostatně už od počátku svého působení se v D’34 objevují mezi zahraničními hosty mj. Leon Schiller, Mejercholdův žák Seke Sano, Herbert Kline či režisérka Mary Andrews, která pak na podzim roku 1938 přijíždí do Prahy, aby u Buriana studovala režii). Na programu jsou mj. témata jako funkce divadla ve společnosti, divadelní krizi, postavení architekta, funkce hudby, tanečního umění, vztah divadla k rozhlasu a televizi, je také nastolena otázka vzniku případné organizace, zaštiťující avantgardní divadlo na mezinárodní úrovni a vydávání vlastního mezinárodního časopisu této organizace.

Lidová suita Na konci sezóny D’38 obrací Burian pozornost k tradici lidového divadla a v rámci Pražského baroka uvádí ve Valdštejnském paláci První lidovou suitu, jejíž program tvoří Hra o sv. Dorotě, Salička a Žebravý Bakus. Druhá lidová suita byla uvedena v květnu 1939. Ostatně lidové hry a kompozice lidové poezie patří k jedné z nejpozoruhodnějších linií Déčka.

V listopadu 1939 byla uvedena adaptace prózy B.Benešové Věra Lukášová, kterou poté Burian také zpracoval do stejnojmenného lyrického filmu, který se stal záhy trnem v oku správcům tzv. Protektorátu a byl z českých kin stažen.

V květnu 1940 byla uvedena Nezvalova Manon Lescaut , inscenace se dočkala 128 repríz a hra brzy zdomácněla na mnoha českých jevištích.

Výjev z baletu Z. Přecechtěla Pohádka o tanci, 1941 D´41 mělo pak pro svůj repertoár připraveno 21 původních českých dramatických novinek, k realizaci všech textů však nedošlo. Divadlo bylo ke 12. 3. 1941 uzavřeno gestapem, po té, co dlouhodobě odolávalo tlaku protektorátních úřadů. Oficiální příčinou měly být některé jinotajné výstupy v baletu Z. Přecechtěla na libreto N. Jirsíkové, Pohádka o tanci.

Projekt Divadla práce V divadle D’34 – D’41 bylo za dobu jeho existence uvedeno celkem 62 premiér, ať už šlo o činohry, hudební či taneční večery, vedle toho divadlo uspořádalo (nejen voicebandové) koncerty, literární večery a výstavy, vydávalo svůj programový leták D (po válce bylo jeho vydávání obnoveno), kam přispívaly významné osobnosti současné kultury, připravovalo rozsáhlý projekt divadla práce, v sezónách D’39 – D’40 už jeho aktivita evidentně přesahuje rámec divadelní tvorby, v tomto období začíná působit jako Moderní české kulturní středisko. Expanze jeho aktivit souvisí velmi těsně se získáním nového samostatného a moderního prostoru Na Poříčí (dnes divadlo Archa), kam se stěhuje v roce 1939. V roce 1940 otvírá Hereckou školu, která má za úkol vychovat herecký dorost (k žákům patřili mj. Vlastimil Brodský, Jana Dítětová, Stella Zázvorková, aj.), záhy ale otvírá také scénografické oddělení a soustředí se také na výchovu režisérů (viz např. Josef Šmida). Václav Vaňátko, jeden z dlouholetých členů souboru, zakládá také tzv. malé d41, které se věnuje dětskému diváku a divadelní tvorbě pro děti. Mimořádnou podporu také získávalo divadlo v organizaci Kruh přátel divadla D.

Svou teoretickou činnost v tomto období rozvinul Burian zejména ve studiích Zaměťte jeviště (1936) a Pražská dramaturgie 1937 (1938), svou vizi nového divadla popsal spolu s Miroslavem Kouřilem v publikaci Dejte nám divadlo (1939), dvě z jeho válečných přednášek pak vyšly pod názvem Pojďte, lidé, na divadla s železnýma kladivama! (1940). Spolu s Petrem Bogatyrevem prováděl Burian rozsáhlý výzkum lidové slovesnosti a folklóru. Velkou pozornost věnoval osobnosti K.H.Máchy.

Doporučená literatura :

ALL RIGHTS RESERVED !