ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

František Muzika v roli scénografa

Zpracovala: Lucie Pelikánová

Muzika ale nebyl jen scénograf, stal se významným malířem, kreslířem, knižním grafikem. Velký kus života věnoval pedagogické, kritické a organizátorské činnosti. Vše dohromady tvoří velmi všestranného umělce, který se v průběhu více než padesáti let své tvorby nezanedbatelně podílel na formování několika oborů naší výtvarné kultury.

Nejprve vás stručně seznámím s jeho plodným životem a s klíčovými okamžiky, které ho názorově ovlivnily. František Muzika se narodil v Praze 26. června 1900 a zemřel ve svém ateliéru na náhlé selhání srdce 1. listopadu 1974. V šesti letech začal navštěvovat obecnou školu, pak následovala reálka, kde úspěšně odmaturoval a mohl vykročit na akademickou půdu výtvarných umění. Byl žákem tří zcela odlišných umělců: Jakuba Obrovského, Karla Krattnera a Jana Štursy. Muzikovy první obrazy byly ovlivněny Cézannem a fauvismem, ale v roce 1920 již Kubištou a magickým realismem.

1921 se stal členem Devětsilu, kde navázal několik celoživotních přátelství s Wachsmanem, Seifertem, Teigem, Honzlem aj. Účastnil se také památné Jarní výstavy Devětsilu souborem 12 obrazů. O rok později 1923 vyměnil členství a přešel do Nové skupiny. Přiklonil se k neoklasicismu a nové věcnosti a jako člen Mánesa pravidelně vystavoval až do roku 1938. Studium na Akademii ukončil 1924 a odjel na roční studijní pobyt do Paříže. V následujícím roce tvoří pod vlivem Picassa až jeho snažení vyústí do lyrického kubismu. Od 1927 byl výtvarným redaktorem nakladatelství Aventinum, kreslil karikatury a psal výtvarné kritiky.

V témže roce vznikla jeho první práce pro divadlo, která započala dvacetiletou tvorbu, během které vytvořil 107 scénických výprav. 1929-31 redigoval s Štorcem-Marienem moderní výtvarnou revue Musaion. 1930 měl první samostatnou výstavu v Aventinské mansardě. Rok nato se oženil s Annou Kulhánkovou a obeslal mezinárodní výstavu L´Art vivant en Europe v Bruselu. 1932 se účastnil mezinárodní výstavy Poezie v Mánesu spolu s francouzskými surrealisty, na níž došlo k opětovnému spojení devětsilské generace. 1934 byl jedním z umělců, kteří vystavovali na téma karikatur a humoru v Mánesu jako první česká výtvarná manifestace proti fašismu.

1935 odcestoval do Itálie a v roce 1936 obdržel bronzovou medaili za scénické návrhy na výstavě dekorativních umění v Miláně. V tomto roce ještě stačil cestu do SSSR na divadelní festival. Připojil se k výstavě Československé avantgardy, uspořádané Burianovým D37 a k výstavám československého moderního umění v Paříži, Moskvě a Leningradě.1938 měl začít působit v roli profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze, ale v září byl mobilizován.

V průběhu druhé světové války maloval tragická podobenství národního osudu a obrazy inspirované snem, na veřejnosti se ale reprezentoval jen jako jevištní výtvarník a knižní grafik. Po osvobození konečně dostal možnost zahájit pedagogickou činnost. 1947 vyšla jeho první monografie z pera Pečírky a dokončil první verzi rukopisu Krásného písma. V tomto období se inspiroval elementárními formami organického mikrokosmu. Následující rok byl vyslán do Bruselu k započetí výstavy československého moderního umění. Další rok byl vyznamenán státní cenou za vykonané dílo v oboru knižní grafiky.

V letech 1950-58 se věnoval převážně své malířské tvorbě a pedagogickému zaměstnání. Na konci tohoto osmiletí vyšlo I. vydání Krásného písma a uskutečnila se cesta do Moskvy. 1959 byl opět oceněn, tentokráte zlatou medailí za Krásné písmo na mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku a u nás za toto životní dílo jmenován zasloužilým umělcem (1961). 1964 a 1965 jsou roky výstav, a to v Hradci Králové, Liberci, na Hluboké, v Bruselu, Miláně, Bologni, Sao Paulu, Bochumu a Baden-Badenu.

V roce 1966 spatřila světlo světa jeho velká monografie od Šmejkala a obdržel Řád práce za celoživotní výtvarné dílo. 1967 se uskutečnila Muzikova samostatná výstava v galerii Maya v Bruselu, oceněná cenou belgické kritiky. Rok 1968 byl opět zahlcen výstavami na rozličných místech. Po prvním infarktu vážně onemocněl, ale přesto mu to nezabránilo zúčastnit se Surrealismu in Europa v Kolíně nad Rýnem. 1970 ho donutily zdravotní problémy ukončit pedagogické působení, ale neustále se až do své smrti účastnil výstav, z nichž nejvýznamnější byly samostatná v galerii Lambert Monet v Ženevě nebo rozsáhlá retrospektivní výstava obrazů a kreseb z let 1930-1972 v Baukunst v Kolíně nad Rýnem.

To by bylo ve zkratce o životě jednoho z nejuniverzálnějších umělců 20. století a nyní vám trochu přiblížím jedno z jeho řemesel související s divadlem, scénografii. Sice Muzikova spolupráce s prkny co znamenají svět trvala jen dvacet let, ale zato byla velice intenzívní a přinesla pozoruhodné výsledky. Mezi léty 1927-1947 navrhl přes sto scénických výprav, které dotvářely díla předních českých režisérů a autorů, zejména Jindřicha Honzla a Bohuslava Martinů.

Poprvé Muzika vstoupil na divadelní jeviště roku 1927, a to v malém avantgardním divadle Dada, řízené Jiřím Frejkou. Jednalo se o bláznivé revue Dona Kichotka , pro nichž vytvořil několik extravagantních kostýmů vycházející z cirkusové garderoby, což bylo v plném souladu s tehdejším devětsilským obdivem k cirkusům a music-hallům. Lekci v jeho učňovských letech mu poskytla i spolupráce s naším nejradikálnějším konstruktivistickým scénografem Antonínem Heythumem na výpravě O´Neillova Velkého boha Browna v Národním divadle.

Muzika dokázal toto poučení z konstruktivismu (hlavně vertikální členění prostoru) přetavit do zcela osobité jevištní řeči, jak o tom svědčí hned jeho první samostatná výprava k Soumagnově komedii Ultimo (Stavovské divadlo 1928), režírované Karlem Dostalem. Hru přijala kritika se značnými rozpaky, ale všichni se shodli na velmi pozitivním hodnocení jeho scénického debutu. Právě Muzika byl první, který přenesl na scénu Národního divadla některé inscenační postupy malých avantgardních divadel, s kterým pak od roku 1928 natrvalo spolupracoval.

Svůj raný jevištní styl plně rozvinul v řadě inscenací realizované v letech 1929-1931 v Zemském divadle v Brně ve spolupráci s nejvýznamnějším avantgardním režisérem Jindřichem Honzlem (hry: Lišák Volpone, Život je krásný, Co je nejhlavnější, Hadrián z Římsů, Androkles a lev, Donogoo-Tonka). Oba měli obdobná ideová východiska a díky Muzikovi mohl Honzl uskutečnit svou koncepci moderního lyrického divadla na velké scéně.

V roce 1932 se podílel na Honzlově inscenaci Vančurova Alchymisty , která je podstatná tím, že se v ní sešli tři někdejší členové Devětsilu- autor, režisér, scénograf- ke společné práci na oficiální scéně Národního divadla. O čtyři roky později začaly do jeho výprav pronikat fantazijní novotvary z jeho součastných obrazů, které tvořily jevištní řeč mezi konstrukcí a imaginací vedoucí až k surrealistickému vyjádření. Příkladem proměny byly Shakespearův Hamlet (Zemské divadlo v Brně), Tylův Mistr Jan Hus (Městské divadlo v Plzni) nebo imaginativní podání parodující naivní snovou obrazotvornost usedlého pražského vašnosty v Janáčkově Výletu pana Brouška (Zemské divadlo, 1937). Nejpřesvědčivější důkaz, že malířství a divadlo byly pro Muziku spojitými nádobami, představuje výprava pro operu Julietta od Bohuslava Martinů v režii opět Honzl, která se řadí mezi nejzávažnější díla naší meziválečné scénografie (Národní divadlo, 1938). Muzika a Martinů je další velmi plodnou dvojicí, která ve své spolutvůrčí snaze vytvořila inscenace: Špalíček, Hry o Marii, Divadlo za branou.

Vrcholní Julietta se stala výchozím bodem jeho nového imaginativního jevištního stylu, v němž je scénický objekt opět nahrazen iluzivně koncipovanou scénou, a kde malířský živel znovu nabývá převahy nad architektonickým. Tento styl se uplatnil ve zbytku Muzikových zpracování např.: v Shakespearových Jak se vám líbí (Zemské divadlo, 1938) nebo Večer tříkrálový (Národní divadlo, 1944), Život je sen (Stavovské divadlo, 1939), Vrchlického Hippodamie (Zemské divadlo, 1940). Imaginativní linii uzavřela v roce 1947 Wilderova hra Jen o chlup v režii Jiřího Voskovce (Tylovo divadlo).

K jeho výhradně architektonickým výpravám patří Goethův Faust nebo Gluckův Orfeus a Eurydika (Národní divadlo, 1939), z antických tragédií Sofoklova Antigona (Národní divadlo, 1941) a rok poté Euripidova Medea nebo Mozartova Figarova svatba inspirovaná Rokokem. Nikdy to ale není pasivní rekonstrukce historických slohů, nekopíroval, ale aktualizoval. Evokoval dobové prostředí pouze několika dílčími náznaky nebo zcela obměnil ducha architektury.

Muzikova scénická tvorba byla vysoce hodnocena již za jeho života a dnes z pohledu české moderní scénografie stále stoupá.

LITERATURA

ALL RIGHTS RESERVED !