ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

František Tröster

Zpracovala: Jitka Taussiková

František Tröster byl jednou z největších osobností nejen české a slovenské, ale také světové scénografie. Narodil se 20. prosince 1904 ve Slovenských Vrbičanech, gymnázium však již navštěvoval v Roudnici nad Labem, kde také začal spolupracovat s místními ochotníky. Po maturitě nastoupil na Vysokou školu architektury při ČVÚT v Praze a po čtyřech letech se stal posluchačem také Speciální školy architektury na UMPRUM u prof. Pavla Janáka. V letech 1921-31 sbírá zkušenosti v několika evropských zemích a ještě před ukončením studií začíná spolupracovat s režisérem Oldřichem Stiborem. Po absolvování vojenské služby v roce 1933 na rok odjíždí jako projektant stavební firmy do Alžírska. Po návratu se stává externím učitelem na průmyslové škole v Brně a především na Škole uměleckých řemesel v Bratislavě, kde navazuje na principy Bauhasu.

V letech 1934-1938 Tröster pracuje ve volném svazku s režisérem Viktorem Šulcem ve Slovenském národním divadle v Bratislavě a Jiřím Frejkou v Národním divadle v Praze. Již od svých začátků hledá inspiraci pro svou práci v německém divadle, především u Bertolda Brechta a Erwina Piscatora, ale také v divadle ruském - zejména u Mejercholda, Tairova či Ochlopkova. Právě režisér Viktor Šulc, který měl velké zkušenosti s německým moderním divadlem, jej již od počátku orientoval na experimenty s materiálem, prostorem, světlem a pohybem. Hlavně však Trostra ovlivnil, co se týče sociálního významu divadla. Jeho koncepce prostoru a autenticity vyjádření, byla reakcí na užívání starých malovaných pláten jako dekorací a starého, naturalistického zobrazování reality. U Tröstera byly důležité sociální postoje kloubeny s nekonvenčním tvůrčím vyjádřením. Vycházel zejména z kinetiky a určující síly světla, jeho dramatický prostor pak vytvářely především svícení a stínohra.

Mezi významnými představeními Tröstera a režiséra Šulce byly npř. Langerova Periferie (1934), první provedení Šostakovičovy Lady Macbeth (1935) a Čapkova Bílá nemoc (1937), kde T. užil aktuální citace z Nacistického zpravodajského filmu.

V Národním divadle pak byl Trösterovi partnerem režisér Jiří Frejka, jehož koncept nadsazeného symbolismu Trösterovi plně vyhovoval v jeho hledání symbolických souvislovstí a významů. Představil se zde v sérii inscenací, jako scénograf, který má nadání k dramatizaci prostoru, který umí sloučit rytmus a čas, pohyb a světlo. To např. v inscenacích Fuente Ovejun od Lope de Vegy (35), Gogolově Revizorovi (36), Puškinově Borisi Godunovi (36) či Shakespearově Romeovi a Julii (38). Ve spolupráci s Frejkou tvořil nekonvenční scénická zátiší, užívajíc kinetiku jako prostředek psychologické dimenze prostoru a dramatické akce. Užívajíc točnu přiblížil jednotlivé jevištní akce publiku a touto metodou tak aplikoval na divadle principy filmového střihu a detailu. Trösterovo tvůrčí vyjádření bylo charakterizováno jeho sociálně kritickým myšlením a vynikající vynalézavostí, a také velkou inspirací Mejercholdem, který byl výzvou pro celou tuto generaci umělců.

V důsledku antifašistických postojů byla Trösterova spolupráce s Národním divadlem a tedy i Jiřím Frejkou ukončena. V roce 1939 se stal pedagogem Ústřední školy bytového průmyslu v Praze a zde musel rok čekat na povolení pracovat jako scénograf. Posléze spolupracoval v Brně s režisérem Karlem Jernekem na inscenaci Shakespearova Richarda III a jeho návrh korespondoval s vnitřním chaosem vladaře, jehož cesta k moci byla dlážděna krvavými zločiny. V roce 1941 Tröster také navrhoval Ostrovského Bouři - jejíž uvedení se otevřeně krylo s napadením Sovětského svazu nacisty. Díky odvaze kritika Karla Šourka byla uskutečněna výstava v Praze, kde měl Tröster příležitost představit svou scénografii, včetně inscenací dramatiků či režisérů nacisty zakázaných nebo odsunutých do koncentračních táborů. V roce 1943 znovu ve spolupráci s Karlem Šourkem Tröster připravil novou výstavu svých scénických zátiší, opakovaně manifestujíc sympatii k ruskému modernímu umění. O rok později již byl ale označen, spolu se skupinou Jednadvacet jako zvrácený umělec, byla mu zakázána jakákoli umělecká aktivita a byl poslán na nucené práce.

Po roce 1945 Tröster opět rozvinul intenzivní spolupráci s Jiřím Frejkou, která trvala až do režisérovi tragické smrti. Byla to významná epocha poválečné historie českého divadla. Ale již během války, kdy byla tato spolupráce s Frejkou přerušena, tvořil Tröster s několika dalšími režiséry, a to zejména s Václavem Kašlíkem, Karlem Jernekem či Františkem Salzrem. Jako osobnost s jasným dramatickým cítěním hledal Tröster silná témata. V poválečných letech se tedy jeho zájem obrací především k opeře. Aura velikosti a touha po dokonalosti korespondovala s Trösterovou nejvnitřnější potřebou vyjádřenou právě v hudebním dramatu. Výběr titulů byl ovlivněn zdrcující válečmou zkušeností.

Obdiv si Tröster získal nejen pro své nadání, neobvyklou formu a umělecky otevřená gesta, ale také tím, že šlo o člověka neobyčejných morálních kvalit. -A on sám vnímal jedinečnost lidského bytí jako ústřední bod divadla.

Tak jako situoval lidské bytí, hrdinu, do prostoru s evidentním záměrem monumentalizovat jej, jeho koncept přesně korespondoval s jeho chápáním lidského individua. Tröster se také domníval, že scénograf musí mít svůj vlastní rukopis který je i publikum schopno rozpoznat na první pohled. Sám tvořil podle této zásady a od roku 1946, jako profesor a ředitel Scénografie na Akademii múzických umění v Praze, to vštěpoval i svým studentům. (Mezi jeho žáky patří především scénograf Josef Svoboda.)

Tröster pracoval pro divadlo celý svůj život jako umělec na volné noze, a tak byl v pozici, kdy si nabídky představení mohl vybírat. V padesátých letech, po ztrátě přítele Jiřího Frejky, obrátil svou pozornost ke světovému dramatu - Shakespearovi, Molierovi, Shawovi a k velkým operám klasickým i moderním. Odmítal přechodné novinky, zůstával věrný Janáčkovi, Šostakoviči, Bergovi… Právě pro Janáčkovy opery vytvořil mnoho scén nejen v Československu, ale také v zahraničí.

Z jeho součastníků si jej získal především turecký dramatik Nazim Hikmet, s nímž přímo spolupracoval. Tato alžírská spolupráce a okouzlení arabskou kulturou a architekturou byly pro Tröstera velkou životní inspirací.

Díky těmto principům a pravidlům Trösterovo umění našlo cestu na velké scény světa - působil mimo jiné v Milánské La Scale, v Národním divadle v Oslo, Teatro Colón v Buenos Aires. Za svou práci byl v roce 1968 vyznamenán titulem Národního umělce, krátce poté 14. listopadu 1968 v Praze zemřel.

STRUČNÝ ŽIVOTOPIS

Scénograf František Tröster se narodil 20. 12. 1904 ve slovenských Vrbčianoch. Gymnázium však studoval v české Roudnici nad Labem a již zde spolupracoval s divadelními ochotníky. Po maturitě nastoupil na Vysokou školu architektury při ČVÚT v Praze a po čtyřech letech se stal posluchačem také Speciální školy architektury na UMPRUM u prof. Pavla Janáka.

V letech 1921-31 sbírá zkušenosti v několika evropských zemích a ještě před ukončením studií začíná spolupracovat s režisérem Oldřichem Stiborem. Po absolvování vojenské služby v roce 1933 na rok odjíždí jako projektant stavební firmy do Alžírska. Po návratu se stává externím učitelem na průmyslové škole v Brně a Škole uměleckých řemesel v Bratislavě, kde také začíná spolupracovat s režisérem Viktorem Šulcem ve Slovenském národním divadle. O rok později již pracuje také v divadle Národním v Praze s režisérem Jiřím Frejkou. 1937 je vyznamenán Zlatou medailí na Milánském Triennale, účastní se také výstavy československého umění v New Yorku a Světové výstavy v Paříži. V roce 1938 přesídlil z Bratislavy do Prahy, kde však musel nedobrovolně přerušit spolupráci s Národním divadlem, zůstává ale jako profesor Ústřední školy bytového průmyslu. Od roku 1940 pokračuje v divadelní práci v Městských divadlech pražských a v Brně, a opakovaně získává Zlatou medaili na Triennale di Milano. Stává se také profesorem dramatického oddělení Státní konzervatoře. V roce 1944 byl nacisty zařazen do skupiny Jednadvaceti tzv. zvrhlých umělců a následně byl pracovně nasazen jako pomocný dělník. Po válce se vrací k umělecké a pedagogické činnosti. V roce 1946 je jmenován profesorem Akademie múzických umění, kde v roce 1950 zakládá katedru scénického výtvarnictví. Na mezinárodní výstavě Expo 58 v Bruselu je vyznamenán cenou Grand Prix za instalaci čsl. pavilónu a je také jmenován zasloužilým umělcem. O rok později pak získává cenu Grand Prix jako nejlepší zahraniční scénograf na na Biennále v Sao Paolo. U příležitosti jeho 60. narozenin mu byl udělen Řád práce a Stockholmská akademie jej vyznamenala Zlatou medailí. Šest měsíců před svou smrtí byl jmenován národním umělcem. Zemřel v roce 1968.

ALL RIGHTS RESERVED !