ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Hana Vítová

Zpracovala: Pavlína Machačová

Pocházela z umělecké rodiny. Její otec – Hanuš Lašek býval učitelem ve svých rodných Plasech (vesnička na Plzeňsku) a při kantořině se věnoval rovněž zpívání na kůru v kostele. Později se přihlásil ke zkouškám na Mistra pěvce do Národního divadla v Praze, ale i přesto, že skončil v poli poražených, v podstatě uspěl. Zkoušky se totiž zúčastnil i intendant Dvorní opery z Vídně, který si velmi nadaného Laška všimnul a nabídl mu práci v zahraničí. A tak Lašek zpíval ve Vídni, Berlíně a dokonce i v dalekém Skotsku, kde se začal živit vyučováním hudby na místní konzervatoři. Když se pak rozhodl vrátit se zase domů, byl ihned přijat do opery Národního divadla v Praze a pak už patřil ke skutečným Mistrům pěvcům, neboť kromě opery Národního divadla působil i jako sólista německé Komorní opery v Drážďanech a v Gdaňsku. Nejen na zpěv měl však Lašek talent, on byl totiž výborný i v dorozumívání v cizích řečech – ovládal jich celkem šest! Díky svému talentu si mohl později dovolit i otevření vlastní pěvecké a jazykové školy. Tady pak učil zpívat také Hančinu maminku a později i Hanku a její sestru Vlastu. Matka Hany Vítové byla tedy vyučená operní pěvkyně, ale zpěvu se nevěnovala.

I když se chtěla stát jako malá učitelkou, rodiče ji proti její vůli přihlásili na pěvecké oddělení pražské konzervatoře. V té době však byla Hana ještě příliš mladá na studium zpěvu, a tak byla nakonec přijata na oddělení dramatické. Tady setrvala až do třetího ročníku a poznala tu hvězdy jako byla například Vlasta Fabiánová, Blanka Waleská či Jiřina Stránská. Z nedokončených studií odešla v roce 1931 do Osvobozeného divadla a to tehdy, když jí přišla konkrétní nabídka jeviště (a to prý díky trojici Waleská, Fabiánová, Stránská, které se nezištně zmínily, že by v Osvobozeném divadle byla třeba herečka se schopností zpívat). „Přijala jsem nabídku a konzervatoři dala vale,” říká Vítová. To jí bylo teprve sedmnáct let…

Tenkrát Osvobozené divadlo hledalo představitelku Sirael do chystané hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha Golem , který se stal nesmrtelným poté, kdy motivu bylo použito ve slavném Císaři Pekaři . A tehdy se také přemýšlelo nad tím, pod jakým pseudonymem bude Hana Lašková vystupovat, protože svoje jméno (tedy Lašková) kvůli svému otci – profesorovi nadále nemohla používat. Jméno Vítová dostala podle Vítězslava - Víta Nezvala. Ale zpět ke Golemovi. Tady svěřil Jaroslav Ježek Haně Vítové operní parodii, které se zhostila velmi dobře a už tehdy byla považována za výjimečnou herečku. Ostatně, její herecké předpoklady byly jaksi vrozené. Můžeme je totiž

shledávat už v jejích studentských letech, kdy vždy ráda vystupovala na různých ochotnických představeních prázdninových táborů. Později pro ni Ježek napsal píseň do Kata a blázna , kterou uměla zazpívat ze všech zpěvaček nejlépe a pak už byla obsazována do rolí rozličných druhů – zahrála si komornou v  Caesarovi , malichernou paničku v  Oslu a stínu či temperamentní Kláru ve Slaměném klobouku . Byla stylová a vkusná a její projev ženský.

Popularitu přinesl Haně Vítové pochopitelně film. I ve filmu debutovala v roce 1931 a do roku 1945 jí napočítáme více než půl stovky snímků. Svým přesvědčivým herectvím i všestranností patřila k nejvýraznějším herečkám 30. a 40. let…

Úplně první zkušenosti s filmem se jí dostalo díky skladatelovi a producentovi Honzovi Borůvkovi, který později přijal pseudonym John Gollwell. Ten ji pozval k jejímu vůbec prvnímu filmovému natáčení v životě, kde se mihla v roli nepojmenované němé Španělky. V hraném filmu vystoupila poprvé v roce 1932 (film, který Vítová nazvala „slátaninou” – Děvčátko, neříkej ne .Tady si mj. zahrála i Adina Mandlová). V tomto roce si také zahrála s Voskovcem a Werichem ve filmu Peníze nebo život (režie Jindřich Honzl), z něhož dnes všichni známe přinejmenším píseň Život je jen náhoda (Hana Vítová a Ljuba Hermanová, které tu obě hrály, byly však v této dnes již proslulé písni tehdy dabovány Jožkou Srbovou a Boženou Schlezingerovou).

Poté dostala Vítová angažmá v divadle v Olomouci, kde se více sblížila se svým budoucím mužem Járou Pospíšilem. Tady se totiž měla 21. srpna 1932 zahajovat nová sezóna Prodanou nevěstou , ale nikdo se nedokázal pořádně zhostit role Esmeraldy. Tenkrát začala Vítová do divadla chodit každý den, protože věděla, že právě roli Esmeraldy s ní otec zkoušel snad ze všech rolí nejvíce. Po přijetí nabídky stálého angažmá si tu pak zahrála v několika dalších rolích, mimo jiné si zde také zatančila v  Labutím jezeře . S Járou Pospíšilem však byli manželé pouhých patnáct měsíců, neboť jejich cesty se náhle rozešly.

Po dlouhé době, kdy žila Vítová sama, se vdala podruhé. Jejím druhým mužem se stal v té době už renomovaný publicista Bedřich Rádl. Ale ani s ním její život nebyl příliš šťastný, a to i přesto, že spolu měli dceru Bedřišku. Ta pak často utíkala z domu a nakonec spáchala sebevraždu. Zemřela Haně Vítové v náručí…S Bedřichem Rádlem se po patnácti letech rozešli.

Když Osvobozené divadlo ukončilo v roce 1935 poprvé svoji činnost, nastalo pro Hanu Vítovou období, kdy doslova vystřídala řadu divadel. Nejprve přešla na tři sezóny k Vlastovi Burianovi, ale tady se necítila příliš dobře. Dokonce se přiznala, že Buriana neměla moc v lásce.

Potom se znovu otevřelo Osvobozené divadlo, a proto ani na okamžik nezaváhala a od Vlasty Buriana doslova utekla. Avšak ani tady se dlouho neudržela, protože zemský úřad divadlu odebral licenci. Tehdy se jí otevřela další možnost: Jára Kohout a jeho operety. Při nejbližší příležitosti však dala vale i operetám a skončila v malé zájezdové skupině spolu s Bohušem Záhorským, Jindřichem Plachtou, Františkem Černým a dalšími. Avšak ani tento způsob herectví Hanu Vítovou příliš neoslovil, a proto se vrátila k operetám, tentokrát do Švandova divadla v Praze. Z této situace ji doslova a do písmene zachránil Oldřich Nový, když jí nabídl angažmá ve svém Novém divadle. Tuto spolupráci pak považovala Vítová (spolu s Osvobozeným divadlem) za nejkrásnější.

A tak se teprve naplno rozjela její kariéra. Hrála v divadle, ale především točila filmy. Pravda, ne všechny se jí zrovna zamlouvaly, ale to už k filmu asi patří. Zahrála si s hvězdami, jako byl například Hugo Haas, Oldřich Nový, R. A. Dvorský aj. Mnozí z nás ji však mají spojenou hlavně s Lídou Baarovou či Adinou Mandlovou, neboť právě tyto dámy tvořily velkou trojku našich hvězd třicátých let.

Film, který se stal jejím hereckým triumfem, byl v pořadí až čtyřicátý sedmý. Jmenoval se Noční motýl . Tady si Vítová zahrála pod taktovkou režiséra Františka Čápa (předlohou pro tento film se stala novela Medvědi a tanečnice od Karla Nováka). Hana Vítová zde hrála postavu Marty Dekasové, nejdříve vychovatelky, která však skončí ve veřejném domě, čehož příčinou je samozřejmě nešťastná láska. Noční motýl byl film, který zaujal i v Německu a Itálii (dočkal se též řady ocenění), což pro Hanu Vítovou znamenalo otevření bran do světa. Svatopluk Beneš vzpomíná: „ Kolem filmu Noční motýl byly problémy. Tušilo se, že bude divácky přitažlivý, a tak se o role ucházelo mnoho herců a – především – hereček [ … ] Moje postava Kaly se mi líbila. S mírnými rozpaky jsem však očekával scénu, která byla poněkud odvážná. ‚Odvážnost’ spočívala v tom, že jsem měl Haně Vítové strhnout z ramene košilku, aby se objevil záblesk ňadra. V ateliéru z toho byla senzace [ … ] Šlo o jednu z prvních sexy scén v našem filmu.”

Dalším velmi úspěšným filmem byla Pytlákova schovanka, která se natáčela v roce 1949. Hana Vítová o tomto filmu mluvila jako o „skvostu” režiséra Martina Friče, z něhož řada sekvencí doslova zlidověla. Pytlákova schovanka byla mimořádně vtipnou parodií většiny kýčovitých postav, které hrála Vítová ve filmech 30. a 40. let. A role Elén, kterou tu hrála, byla vlastně její poslední větší role na filmovém plátně.

Avšak nejen u nás byla Hana Vítová velmi slavnou herečkou. Točila také ve Vídni nebo v Jugoslávii. Ona sama pak neviděla nic špatného na tom, že dostávala práci i jinde než doma. Ve Vídni, kde točila u Weinfilmu, vystupovala pod jménem Hanna Witt a právě zde vznikly filmy jako Der zweite Schuss (Druhý výstřel) či Freunde (Přátelé) a další.

Její úplný konec u filmu představovala doba poválečná, neboť právě ta přinesla všeobecnou bídu. Tehdy natočila Vítová svůj první poválečný film Znamení kotvy (1947), za který ji však tendenční kritika příliš nechválila, ba naopak. Jednoduše se jim „nehodila”…

Poté se ještě mihla v několika dalších filmech a naposledy ji pak v roce 1966 oslovil režisér Jan Schmidt, který točil film Konec srpna v hotelu Ozón .

V roce 1970 zažila Hana Vítová autonehodu, po níž se doslova vytratila z povrchu zemského, protože o ní téměř nikdo neslyšel. Sedm let strávila léčením. Pak už se naplno věnovala překládání, což byla vedle herectví její druhá láska. Překládala pod pseudonymem Jana Rádlová.

Han Vítová zářila na českém filmovém nebi sedmnáct let. V březnu roku 1987 doma nešťastně upadla a celou noc bezmocně proležela na zemi. Zemřela v nemocnici o den později, v úterý 3. března 1987. Traduje se, že Vítová zemřela v samotě a zapomnění, ale úplně pravda to není. Objevila se totiž v některých pamětnických pořadech v televizi a mnozí lidé ji dosud velmi obdivují.

Filmografie:

Hana Vítová hovoří…

„Nechtějte se stát filmovým hercem! Je to nekonečné hledání. Nekonečné tápání. Nekonečné ztrácení. Říkám to bez patosu: cesta, na které není zastávky. Nechtějte se stát filmovou herečkou!”

¨

Použitá literatura

ALL RIGHTS RESERVED !