ALL RIGHTS RESERVED !
 

· SOUBORY ·

Hamlet Laforgueův a Burianův 1

Zpracovala: Klára Kovářová

Laforgueův 2 Hamlet je součástí Legendárních moralit (Moralitée Légendaires , 1887), jež se skládají ze šesti povídek, které zesměšňují a zároveň modernizují příběhy známých literárních hrdinů, např. Hamleta, Lohengrina, Salome a dalších. Laforgue do nich zřejmě promítal svůj vlastní stav tísně, zklamání a bolesti. Francouzská kritika označila tuto knihu jako „nejlepší knihu francouzské prosy od dob Flaubertových”. (Záhoř, 1909:č.12,s.373)

Hamlet má v názvu podtitul „Následky synovské lásky”. Jde o parafrázi Shakespearovy tragédie, při jejímž psaní autor zřejmě vycházel z představy, že čtenář příběh Hamleta dobře zná. Celá povídka se odehrává během jednoho dne, soboty 14. července roku 1601. Po smrti svého otce se Hamlet odstěhoval do věže na břehu mrtvé zátoky, kde žije sám spolu s myšlenkou na pomstu vraždy spáchané na jeho otci. V onu sobotu koná se pohřeb Polonia, kterého Hamlet usmrtil. Na hrad také přijíždějí herci, jimž Hamlet předloží k nastudování svou vlastní hru. Po pohřbu Polonia se koná ještě pohřeb Ofelie, která byla nalezena mrtvá. Můžeme tedy konstatovat, že potud se Laforgue přidržuje příběhu Shakespearova, dále však rozvíjí svou vlastní verzi příběhu. Při zkouškách na divadlo nachází Hamlet plačící herečku Kate, které vyzná svou lásku a rozhodne se s ní uprchnout. Ihned po skončení divadla, při kterém si Hamlet ověřil hroznou pravdu o otcově smrti, utíkají spolu pryč. Při cestě kolem hřbitova se Hamlet chce ještě rozloučit se svým otcem. Jde však k hrobu Ofelie, kde potkává Laerta, který jej probodne dýkou. Kate ho najde mrtvého a vrátí se zpátky na hrad, kde dostane od herce Williama výprask. Celá povídka končí slovy: „A vše se vrátilo do starých kolejí. O jednoho Hamleta méně; lidstvo nevezme pražádné ztráty, o tom buďte přesvědčeni!” (Laforgue, 1927:68)

Laforgue se soustředí téměř bezvýhradně na postavu Hamleta, postupně pronikáme spolu s autorem do hrdinova nitra, jeho myšlenek i povahy, dozvídáme se i o jeho fyzickém vzhledu. Laforgue zde přesně definuje i Hamletův věk - Hamlet má třicet let. Dívá se však na tuto postavu s odstupem, s jakousi ironií, čímž ji více přibližuje modernímu čtenáři

Laforgue líčí Hamleta jako člověka osamoceného. Hamlet nemá nikoho na své straně, není zde žádný Horacio ani jiný přítel. Hamlet je ve své pomstě sám. Ve svém pokoji má pověšený obraz svého otce a dále z vosku vyrobené sošky Fenga a Geruty, jejichž srdce jsou probodnuta jehlou. Vlastního činu však schopen není. Ačkoli tvrdě odmítl Ofelii, nachází nakonec lásku u herečky Kate. Svým útěkem se Hamlet vzdává činu, neboť také pochopil, že na něj nemá dost sil. Tím se naplnilo počáteční motto celé povídky: „Toť nad mé síly.” (Laforgue, 1927:7) A protože byl Hamlet ve svém úkolu sám, je zcela logické, že nikomu chybět nebude, jak vyplývá ze závěru.

A právě tohoto vyznění celé povídky se chopil E. F. Burian, který ji přepracoval do hry Hamlet III., kralevic dánský anebo Být či nebýt čili Trůny dobré na dřevo a uvedl ji ve svém divadle D 37 roku 1937. V inscenaci Burian reagoval na politické procesy s umělci, které se v tehdejší době odehrávaly v Sovětském svazu (máme zde na mysli zvláště proces s Mejercholdem). Inscenace vyvolala nevole v řadách levicové kritiky, neboť se stala otevřenou kritikou Sovětského svazu. Adolf Scherl v této souvislosti o Burianovi napsal: „Poukazuje k typu současného avantgardního umělce a nadhazuje ve všeobecné formě problematiku jeho poměru ke společnosti.” (Scherl, 1962:260)

Hra má podtitul „Výpravná komedie s jedním duchem a mnoha mrtvolami”. Za hlavní motto zvolil Burian citát z Shakespearovy komedie Jak se vám líbí : „Šat strakatý mi dejte jen a volnost promluvit jak chci”. (Burian) Z textu je patrné, že Burian jej psal jako scénář pro svou vlastní inscenaci. Skládá se ze dvou dílů a sedmnácti obrazů, které jsou ještě uvnitř členěny na menší úseky. Jen zřídkakdy se zde vyskytují scénické poznámky. Burian hodně využívá zákulisních zvuků, některé postavy se na scéně objevují pomocí hlasů, které pouze slyšíme. Duch Hamletova otce se zpřítomňuje ústy jiných postav, což znamená, že např. Hamlet rozmlouvá s Laertem, který zničehonic začne mluvit hlasem Ducha. Součástí textu jsou také tři písně, dvě z nich zpívá Hamlet a jednu Ofelie.

Fabulačně se Burian přidržuje Laforgua, navíc ale zapojuje do děje Shakespearův příběh s Fortimbrasem 3 a jeho útokem na Dánsko. Burian také důkladně vykresluje charaktery jednotlivých postav a nevzdává se při tom Laforguova ironického pohledu. Hlavní myšlenkou jeho hry je zpochybnění moci a zároveň boj jedince proti ní. Na rozdíl od Laforgua však Burianův Hamlet svou pomstu dokoná, pak až uprchne a je zabit Laertem. Zatímco se Fortimbras blíží, Kate s Williamem utíkají se zlatem pryč provázeni Williamovými slovy: „Pojď – je konec komedie.” (Burian) Většího prostoru se zde dostalo hrobníkům, kteří se v druhé půli stali komentátory děje z pozic prostých lidí. Není však pravdou, že by hrobnická dvojice procházela celým dějem, jak se často Burianův text mytizuje. Jak již správně postřehl Rejnuš, „nebyl jí propůjčen rozsáhlejší part než u Shakespeara”. (Rejnuš, 1965:182) Celkem se hrobníci omezují na čtyři výstupy, z nichž dva nepřesahují v psaném textu plochu větší než půl stránky formátu A4.

---

1. Vyňato ze studie Kláry Kovářové Fuxův Hamlet IV. ve Večerním Brně (In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada Q, č. 8, 2005).

2. Jules Laforgue (1860-1887) patří do skupiny francouzských prokletých básníků, kteří tvořili zejména v poslední třetině 19. století a mezi něž dále patřili např. Paul Verlaine, Arthur Rimbaud, Stéphane Mallarmé. Tito básníci odmítali dobově platné estetické, mravní, náboženské a politické hodnoty a normy a snažili se metaforou, symbolem a asociacemi postihnout dosud nevyjádřené a netušené spojitosti života, což následně vedlo k vytváření nových tvarů v poezii. Jejich tvorba bývá často spojována s pojmy symbolismu a dekadence.

Laforgue bývá poněkud jednostranně označován za představitele dekadence, spolu s Charlesem Crosem je však na dobových proudech spíše nezávislý a vytváří si svůj vlastní styl, který plně docení až generace pozdější, zvláště umělecká avantgarda ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Je básníkem nepřekonatelného pesimismu a ironie, v jeho tvorbě se prolínají abstraktní představy, stesk, životní únava, různé polohy citů a marná touha po opravdové lásce. Kromě poezie však ještě napsal drama Čtverák Pierot a sbírku próz Legendární morality. Viz zejména Fischer, 1976:192-197, 234-236; heslo Prokletí básníci In Pavelka-Pospíšil, 1993; Srba, 1987:30-34.

3. Nejde o chybu, Burian opravdu používá jméno Forti m bras místo původního Shakesperova Forti n brase.

POUŽITÁ LITERATURA :

ALL RIGHTS RESERVED !