ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Jiří Frejka: Divadlo je vesmír.

Zpracovala: Barbora Šulcová

Na počátku byl chaos.

Chaos u režiséra, přetíženého dojmy a vjemy, chaos i v divácích, kteří neměli čemu uvěřit….

Hned v úvodu svého eseje Frejka píše o tom, že herectví alespoň jakési latentní, se vyskytuje téměř u většiny lidí. Nicméně plně rozvinuto je nakonec jen u malého procenta populace, neb se musí sejít několik výjimečně šťastných náhod a okolností, aby mohlo být naplněno uměním. Jak dále Frejka píše:” Podstata hereckosti je asi v určité snaze uhnout přímému kontaktu se životem…”.

Režisér a herec jsou různé typy lidí. Režisér není herec, herec není režisér, ke spojení může dojít jen velmi vzácně a ještě obyčejně na úkor jednoho nebo druhého druhu práce. Společný je tu určitý universalismus. Tedy určitá potřeba zaměřit svůj život k vyšším cílům než jakými jsou některá jiná pragmatičtěji orientovaná povolání.

Nespornou úlohu zejména v období rozhodování zde hraje jakési vědomí poslání, povolanosti, můžeme říci snad i odpovědnosti za svět a postavení jedince v něm. Není to ale vlastně nic jiného než potřeba veřejně, přede všemi,všeobecně vyhlašovat vlastní krédo o nejsubtilnějších otázkách lidství.

Tam kde filosof mluví objektivními pojmy, režisér ruku v ruce s dramatickým básníkem mluví o téže věci v obraze, jímž je člověk. Jeho myšlení by nemělo být myšlením v pojmech, ale v symbolech, obrazech, náznacích rozehrávající divákovu fantazii a zkušenost. Divadelní myšlení je tedy především myšlením emocionálním.

Režisér v první řadě podtrhuje autorovu ideu a vsunuje i svou ideu vlastní. Je vlastně jakýmsi soudcem, který rozhoduje o tom, jaký motiv hry bude akcentován o čem se hra bude hrát.

Režisér se podobá hudebnímu skladateli, který z klavírní skici instrumentuje svojí skladbu do houslí a tympán do klarinetu, hoboje a flétny. Je třeba rozvrstvit hru, rozhodnout, jaké složce kdy věnovat hlavní slovo a pozornost. On konstruuje hru, herec, který promlouvá svůj monolog může být podpořen strhující světelnou režií, hudbou, atd. Nestačí jen vkusně aranžovat obrazy (to snad patří do výlohy, ale není to divadlo,- viz režie V.Morávka…). Režisér též musí umět nadchnout a to samozřejmě jak výsledným dílem, ale především v procesu tvorby a zkoušení samotného. Herec musí být režisérem nadchnut a zajat jeho myšlenkou. Herec musí být zapleten do sítě režisérových slov, představ, obrazů, předvedení, výčitek, urážek, lásek, ale… Ale přitom na konci všech možných způsobů přivedení k roli musí nalézt sám sebe. Nesmí si být sám v rukách režiséra jaksi cizí.

Frejka dělí typy režisérů podle jejich uměleckého naturelu na dva následující typy. Sám si je označuje jako Tektoniky Impresionisty .Přitom však hned dodává, že oba dva typy těchto režisérů se prostupují a těžko je nalézt čistého tektonistu či impresionistu. Tektonik režíruje hru tak trochu jako by přebíjel neustále v kartách. Hledá kontrasty, žene je proti sobě a přes sebe, jeho hra je neustále v pohybu a nezastavujíc se, dává nejvyšší prožitky z jevištního vzruchu, z prokonstruovanosti celé hry, z dynamičnosti celku i částí a detailů.

Oproti tomu impresionista vychází z detailu. Jeho hra neletí, nýbrž je plynulým proudem. Co ztrácí na stavbě, získává na jejich vyladěnosti a intimitě nebo plastičnosti. Typ spíše intenzivní, jemuž je cizí patos a bližší vidět všestranně lidské typy.

Režisér rovněž musí znát společenskou strukturu a věci které společností hýbají. Tato dramaturgicko-režijní činnost si musí při každé hře uvědomit na co v obecenstvu navázat. Určit tendenci a směr, jímž se celá hra bude brát nejen technicky ale i umělecky, ale v první řadě sociálně, mravně. Tento sociální smysl, smysl pro včlenění hry třeba ze 4 století BC do dnešního společenského obrazu tak, aby minulá hra a dnešní divák byli spojeni vědomím kulturní sounáležitosti a příbuznosti – je režie.

ALL RIGHTS RESERVED !