· OSOBNOSTI ·
Jiří Frejka: Divadlo je vesmír.
Zpracovala: Barbora Šulcová
Na počátku byl chaos.
Chaos u režiséra, přetíženého dojmy a vjemy, chaos i v divácích, kteří neměli čemu uvěřit….
Hned v úvodu svého eseje Frejka píše o tom, že herectví alespoň jakési latentní, se vyskytuje téměř u většiny lidí. Nicméně plně rozvinuto je nakonec jen u malého procenta populace, neb se musí sejít několik výjimečně šťastných náhod a okolností, aby mohlo být naplněno uměním. Jak dále Frejka píše:” Podstata hereckosti je asi v určité snaze uhnout přímému kontaktu se životem…”.
Režisér a herec jsou různé typy lidí. Režisér není herec, herec není režisér, ke spojení může dojít jen velmi vzácně a ještě obyčejně na úkor jednoho nebo druhého druhu práce. Společný je tu určitý universalismus. Tedy určitá potřeba zaměřit svůj život k vyšším cílům než jakými jsou některá jiná pragmatičtěji orientovaná povolání.
Nespornou úlohu zejména v období rozhodování zde hraje jakési vědomí poslání, povolanosti, můžeme říci snad i odpovědnosti za svět a postavení jedince v něm. Není to ale vlastně nic jiného než potřeba veřejně, přede všemi,všeobecně vyhlašovat vlastní krédo o nejsubtilnějších otázkách lidství.
Tam kde filosof mluví objektivními pojmy, režisér ruku v ruce s dramatickým básníkem mluví o téže věci v obraze, jímž je člověk. Jeho myšlení by nemělo být myšlením v pojmech, ale v symbolech, obrazech, náznacích rozehrávající divákovu fantazii a zkušenost. Divadelní myšlení je tedy především myšlením emocionálním.
Režisér v první řadě podtrhuje autorovu ideu a vsunuje i svou ideu vlastní. Je vlastně jakýmsi soudcem, který rozhoduje o tom, jaký motiv hry bude akcentován o čem se hra bude hrát.
Režisér se podobá hudebnímu skladateli, který z klavírní skici instrumentuje svojí skladbu do houslí a tympán do klarinetu, hoboje a flétny. Je třeba rozvrstvit hru, rozhodnout, jaké složce kdy věnovat hlavní slovo a pozornost. On konstruuje hru, herec, který promlouvá svůj monolog může být podpořen strhující světelnou režií, hudbou, atd. Nestačí jen vkusně aranžovat obrazy (to snad patří do výlohy, ale není to divadlo,- viz režie V.Morávka…). Režisér též musí umět nadchnout a to samozřejmě jak výsledným dílem, ale především v procesu tvorby a zkoušení samotného. Herec musí být režisérem nadchnut a zajat jeho myšlenkou. Herec musí být zapleten do sítě režisérových slov, představ, obrazů, předvedení, výčitek, urážek, lásek, ale… Ale přitom na konci všech možných způsobů přivedení k roli musí nalézt sám sebe. Nesmí si být sám v rukách režiséra jaksi cizí.
Frejka dělí typy režisérů podle jejich uměleckého naturelu na dva následující typy. Sám si je označuje jako Tektoniky a Impresionisty .Přitom však hned dodává, že oba dva typy těchto režisérů se prostupují a těžko je nalézt čistého tektonistu či impresionistu. Tektonik režíruje hru tak trochu jako by přebíjel neustále v kartách. Hledá kontrasty, žene je proti sobě a přes sebe, jeho hra je neustále v pohybu a nezastavujíc se, dává nejvyšší prožitky z jevištního vzruchu, z prokonstruovanosti celé hry, z dynamičnosti celku i částí a detailů.
Oproti tomu impresionista vychází z detailu. Jeho hra neletí, nýbrž je plynulým proudem. Co ztrácí na stavbě, získává na jejich vyladěnosti a intimitě nebo plastičnosti. Typ spíše intenzivní, jemuž je cizí patos a bližší vidět všestranně lidské typy.
Režisér rovněž musí znát společenskou strukturu a věci které společností hýbají. Tato dramaturgicko-režijní činnost si musí při každé hře uvědomit na co v obecenstvu navázat. Určit tendenci a směr, jímž se celá hra bude brát nejen technicky ale i umělecky, ale v první řadě sociálně, mravně. Tento sociální smysl, smysl pro včlenění hry třeba ze 4 století BC do dnešního společenského obrazu tak, aby minulá hra a dnešní divák byli spojeni vědomím kulturní sounáležitosti a příbuznosti – je režie.