ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Nad Frejkovým esejem „O lyrickém jevišti” (1926)

Zpracovala: Soňa Doleželová

Jiří Frejka se ve svém eseji „O lyrickém jevišti” věnuje hlavně divákově reakci na dění na jevišti a působení jeviště na něj a srovnání divadla v době realismu a divadla v době poetismu a futurismu.

Podle Frejky je divadlo hlavně tvořeno pro diváka, tudíž je ze všech druhů umění „nejlidštější”, nejblíže člověku. Zdůrazňuje dramatičnost vyprávění tady a teď na příkladu komika, který při odehrávajícím se představení slouží hlavně divákovi; zároveň ale může s publikem manipulovat 1, pokud je mistrem ve svém oboru, tj. pozná mentalitu diváctva a umí předpovídat jeho reakce. Tato dovednost se však nedá teoreticky naučit, nýbrž jí komik nabude zkušeností mezi lidmi. V dnešní době s převahou diváků televizních je situace přesně opačná. Televize není interaktivní médium, takže s jejím podrobením se divákovi nemůžeme počítat. Televizi zajímá pouze masový divák, jehož možné reakce se zjišťují pomocí mediálních průzkumů. Můžeme říci, že typický divák s množstvím let hloupne. Při sledování zábavného televizního pořadu je mu „napovídáno” pomocí smíchu z playbacku a střihů do publika, jak se chovat. Také můžeme říci, že smích z playbacku jen podepírá výkon „baviče” – veškerý výkon diváctva přítomného v určité estrádě je tu kvůli „komikovi”, aby se jeho gagy lépe prodaly televizním divákům , zvýšily rating.

I přednes lyrické básně může vyvolávat velké emoce. Podle Frejky by to ale neměly být emoce stejného rázu jako z divadelního představení. Lyrická báseň je útvar plošší a subjektivnější než divadlo. Básník toliko nemyslí na posluchače, protože používá prostředky krajně subjektivní. Ani nepíše pro posluchače 2, kterému mnohdy trvá delší dobu než básníkův kus alespoň nějak pochopí a často musí být posluchač podobného/stejného naturelu jako básník. Na rozdíl od dramatika, který chce, aby jeho drama bylo zinscenováno a pochopeno většinově.

Frejkův divák je v prvé řadě určován objektivními emocemi. To znamená, že se cele citově neodevzdává divadelnímu představení jako tomu bylo v realismu, avšak hodnotí. A to rychle, takže divadlo musí na diváka útočit jasně a zřetelně, neboť ten v uspěchané moderní době nemá čas se zabývat jednou věcí při lavině hromady věcí jiných (a všechny je chce poznat). Myslím, že v dnešní postmoderní době to už je jinak. Dospělý divák má spíše pocit, že všechno už poznal. Je vyhraněný a tím pádem značně konzervativní. Rozhodně neprahne po nových pocitech a věcech, jako by zklamán dobou (všechno už tu bylo).

V 20. letech 20. století vidí Frejka funkci divadla jasně. Divadlo je prostředek zábavy pro všechny lidi zasahující všechny smysly. Divadlo je umění kolektivní.

Celý Frejkův esej je poznamenán dobou, ve které vznikl. Dobou futurismu a poetismu. Najdeme zde futuristická přirovnání jako jeviště podobné „jemně se otřásajícímu a rozechvěnému závodnímu autu, jež je pevně srostlé se svým mužem”(108). Nebo z poetismu například přirovnání herce k cirkusovému akrobatu (110). Celkově vlastně Jiří Frejka charakterizuje dnešní dobu. Dobu pokroku a techniky avšak vidí jako něco pozitivního. On totiž zároveň nezapomíná na ideje poetismu. Tak vytváří jakousi poetisticko-futuristickou epochu 3, kdy rozum je vyvážen citem. Tyto idealistické myšlenky roku 1926 si můžeme dost dobře představit, jelikož lidstvo mělo největší pohromu nového století, první světovou válku, za sebou. Bohužel druhou světovou válku před sebou. Ta ztělesňuje vítězství techniky nad lidským životem.

POUŽITÁ LITERATURA:

ALL RIGHTS RESERVED !