ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Joe Jenčík

Zpracovala: Zuzana Ryčlová

Vlastním jménem Josef Jenčík. Narodil se 22. října 1893 v Praze. Vyučil se strojním zámečníkem, pracoval také jako tiskárenský dělník a montér v lokomotivce, navštěvoval však také soukromé hodiny klasického baletu a jiných druhů tanců. Byl velice talentovaný tanečník, o čem svědčí i to, že i když neměl pořádné taneční vzdělání, působil i v zahraničí, například v Londýně, od roku 1918 se živil jako kabaretní tanečník na různých scénách.

Postupem času se začal věnovat také choreografii, nejprve v menších měřítku, později navrhoval choreografie masových akcí jako byly sokolské slety nebo dělnické olympiády. Jako choreograf pracoval ve Vinohradském divadle, v Rokoku a v kabaretním divadle Lucerna, kde byl během sezóny 1928/1929 dokonce uměleckým ředitelem.

Právě pro toto divadlo sestavil dívčí taneční skupinu Šest děvčátek z Lucerny, později přejmenované na Jenčíkovy girls. Tato skupina se skládala z těchto tanečnic: Nina Jirsíková, Jiřina Ašerová, Jana Černá, Anna Fulínová, Zdeňka Rubínová a Marie Špaková. Jednalo se o šest univerzálních a výborných tanečnic, schopných zatančit téměř vše od klasického baletu po kankán, což se v jeho revuích silně prolínalo. Revue Joe Jenčíka byly progresivní, pokrokové, odlišné od revuí jiných choreografů, což se průměrnému divákovi příliš nelíbilo.

Byl to člověk prudký, nesmlouvavý, výbušný a prchlivý, proto nebyl ochoten dělat ústupky měšťáckému vkusu, a když ho v roce 1929 oslovili Josef Voskovec a Jan Werich a nabídli mu spolupráci s jejich divadlem, alternativnějším a avantgardnějším, než byla ostatní divadla, rád z Lucerny i se svými děvčaty odešel a přidal se k Osvobozenému divadlu, kde zůstal až do roku 1935, tedy šest let.

Osvobozené divadlo tím přišlo k taneční skupině, která u nás v té době patřila ke špičce, ať už co do choreografické nápaditosti nebo technickému zvládání tanečních čísel. Jaroslav Ježek pro ně zkomponoval balet Equatorial Rag a baletní verzi své předehry k třetímu jednání předchozí hry Líčení se odročuje. Tančily v mnoha číslech, například v osmém obraze hry Vše pro opice na melodii hitu Diga, diga, do, ve hře Donebevejití, Don Juan, v baletech Veselí těžkooděnci, Opilci a Opiové tanečnice z cyklu Svět za mřížemi a v mnoha dalších a dalších činohrách a baletech.

V roce 1932 dostal nabídku z Národního divadla, přesto ještě tři roky spolupracoval s Osvobozeným divadlem. Roku 1936 byl jmenován baletním mistrem ND spolu s Jelizavetou Nikolskou, v této době uvedl premiéry svých baletů Špalíček, Král Lávra a Krysař. Nabídku Národního divadla přijal právě kvůli klasickým baletům, protože jejich choreografii se Joe Jenčík věnoval s velkou oblibou, ale neměl k tomu moc příležitostí – poptávka v té době byla spíš po kabaretních číslech a revuích s prvky baletu, ne však po baletech klasických. Choreografem Národního divadla byl až do roku 1943. Tanec, choreografie a divadlo vůbec však nebyly jediným oborem Jenčíkovy činnosti. Část svého života zasvětil také filmovému umění. Svou filmovou kariéru zahájil roku 1919 režií filmu Palimpsest, dále hrál ve filmech, například v Bludných duších z roku 1926 nebo v Pudru a benzínu, filmu z dílny Voskovce a Wericha, z roku 1931 a v mnoha dalších.

Za svůj život ztvárnil 27 menších i větších rolí, je autorem scénářů k filmům Setřelé písmo (1920), Proudy (1922) a Křižovatky (1922) a vytvořil choreografii celkem k devíti filmům, mimo jiné také k filmu Muzikantská Liduška na motivy stejnojmenné povídky Vítězslava Hálka.

Byl také spisovatelem – psal zejména romány z uměleckého prostředí a eseje o tanci. Jeho první esej se jmenovala Tanec a jeho tváření a vyšla roku 1926, dále následovala Aneta Barberová a potom romány Zloděj kroků, Omyl Mea Mara Indry, Skok do prázdna, Zatemněné město a autobiografický román Byly ztráty na mrtvých, který psal v letech 1942 – 1943, byl však vydán až tři roky po jeho smrti. Joe Jenčík zemřel dva dny po osvobození Prahy, 10. května roku 1945.

Joe Jenčík byl všestranně nadaný muž. Tanečník, spisovatel, scénárista, režisér, herec, ale hlavně choreograf, jeden z nejlepších choreografů první poloviny 20. století, choreografický pilíř Osvobozeného divadla, zakladatel a šéf proslulých Jenčíkových girls, choreograf Národního divadla. Za pětadvacet let práce choreograficky ztvárnil přes padesát oper, sedmdesát činoher, třicet revuí, dvacet operet, sto tanečních scén, deset baletů, z toho tři celovečerní a nespočet sólových tanečních čísel. Svou práci miloval a bral velmi vážně. Choreograf a tanečník Frank Towen, přítel Joea Jenčíka v rozhovoru pro časopis Film a divadlo z roku 1982 vzpomíná, jak mu Jenčík jednou řekl: „ Je mnoho povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas je ničím a jeho náplň vším.”

Použitá literatura:

ALL RIGHTS RESERVED !