ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Dramatika v díle Jiřího Mahena

Zpracovala: Gabriela Šromová

Jiří Mahen se narodil 12. 12. 1882 v Čáslavi a zemřel 22. 5. 1939 v Brně. Byl to významný básník, prozaik, dramatik a publicista. V neposlední řadě také působil jako knihovník a organizátor kulturního života města Brna v období mezi dvěma světovými válkami. Vlastním jménem se jmenoval Antonín Vančura , narodil se jako třetí ze třinácti dětí čáslavského pekaře. Vystudoval gymnázium v Čáslavi a Mladé Boleslavi. Po absolvování pražské filozofické fakulty, kde studoval češtinu a němčinu, byl krátce středoškolským profesorem v Hodoníně a Přerově, od roku 1910 žil v Brně a působil v Lidových novinách, po válce pak jako redaktor nově založeného listu republikánské strany Svoboda.

V letech 1918 - 1922 byl dramaturgem Národního divadla v Brně a uváděl ve známost kvalitní repertoár v cyklu tzv. komorních her, v letech 1920 - 1924 učil na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře dramaturgii, režii a rozbor světového dramatu . Od roku 1921 až do konce života byl knihovníkem Městské knihovny v Brně a patří mu největší zásluha na vybudování této instituce, kterou vytvářel na základě studia odborné literatury a podle zahraničních vzorů. S jeho jménem je spojeno založení časopisu, "letáku kulturní informace" Index v roce 1929.

Mnohé z jeho života nám objasní genealogie jeho rodu . Podle rodinné tradice byli Vančurové potomky českého zemanského rodu Vančurů z Řehnic, známého od 12. století. Údajně to byli převážně lidé zarytých a ztřeštěných povah, zemanští rytíři a lapkové. Vladislav Vančura, Mahenův synovec, je věrně zobrazil ve své Markétě Lazarové. Rodová tradice byla pro Mahena jedním ze silných zdrojů jeho lásky a úcty k venkovu a venkovskému člověku. Mahenova matka, která zemřela, když bylo Mahenovi 7 let, pocházela z rolnické rodiny. Nevelké pekařství jeho otce postihovaly stálé úpadky. Nakonec se otec i se synem v době, kdy mu bylo 12 let, odstěhoval do Dubé u České Lípy. Mahen se stal pomocníkem faráře českobratrské církve a kolportérem náboženské literatury. Mahenův otec byl totiž písmákem.

Těžiště Mahenovy literární tvorby tkví v jeho dramatice. V této oblasti projevil silný dramatický talent. Je to příslušník Tomanovy generace. Jeho hry byly lyrické, poeticky psané pod vlivem impresionismu. První velký úspěch zaznamenala divadelní hra Janošík (rok 1910), inspirovaná autorovou cestou na Slovensko a setkáním s tamní lidovou tradicí. Oživuje se zde známá lidová pověst. Generačně příznačné je téma vzpoury a msty, individuálního odboje a jeho tragiky. Mahenův Juro Janošík je přitom obrazem ušlechtilé, takřka evangelijní spravedlnosti (historický Jánošík byl původně voják, Mahenův je bohoslovec). Autor tedy využil v Janošíkovi lidové tradice volbou námětu, baladičností příběhu a pojetím hrdiny, aby vytvořil reálnou, ale zároveň symbolickou postavu společenského odbojníka.

Podobně ztvárnil autor i hlavní postavu hry Mrtvé moře z doby konce „temna”. Autor se obrací k pozapomenutýmv jistotám národní tradice a domova. V dramatu je volně zachycena historie vlastní Mahenovy rodiny a život pronásledovaných českých bratří v 18. století (napsáno roku 1914, na scénu byla hra i vydání knihy povoleny po cenzurních průtazích až v roce 1918). Název „Mrtvé moře” symbolizuje situaci na české vesnici v poslední čtvrtině 18. století v době po velkých selských povstáních „utopených v krvi”. Jsou zde zobrazovány nejen konflikty náboženské, ale také sociální. Sedlák Havelka (autorův pradědeček) se odmítá vzdát českobratrské víry otců a vzepře se panské nespravedlnosti. Dává tak přednost své víře a svědomí před prospěchem. Ztrácí všechen svůj majetek, nezlomí jej ani vězení. Umírá, ale stává se mravním příkladem, po jeho smrti se k evangelické víře hlásí celá vesnice. V závěru zaznívají verše staré české evangelické písně:

„Byť vojsko povstalo,

proti mně se bralo,

byť jich bylo mnoho,

nebojím se toho zamálo.”

Vedle těchto her velkého společenského ohlasu zaujímají v Mahenově bohaté, tematicky různorodé dramatické tvorbě významné místo dobové dokumentární hry s kritickou analýzou společnosti. Válka a poválečná situace byly tedy podnětem ke vzniku her  Nebe, peklo, ráj , jako tragédie válečného slepce, jehož dohnala k sebevraždě nejen společenská, ale i rodinná situace (rok 1919), Generace (vývoj v nové republice, rok 1921) a  Dezertér . Tato tragédie je inspirována světovou válkou a pojednává o problému svobody v příběhu zákeřné vraždy rakouského zběha (rok 1923). Další Mahenovou tragédií je jednoaktovka Klíč . Ukazuje typizované portréty postav ruské společnosti revolučního roku 1905. Důležitá je zde opět cesta ke svobodě. Mahenovi tragédie jsou výrazem jeho hledání smyslu lidského života, problému úlohy jednotlivce a vyznání lásky ke svobodě.

Dodnes živá je lyrická komedie Ulička odvahy . Tato konverzační veselohra se uváděla ještě za války. Premiéra v Brně se konala roku 1917. Odehrává se v zátiší skromné malostranské domácnosti. Jednající postavy jsou drobní městští intelektuálové, prostí, čestní a otevření lidé s radostnou chutí k životu, kteří netouží po ničem jiném, než prožít tento svůj život v klidu. I když ovzduší kolem nich je dusné a i do jejich soukromí zasahují tísně jejich neradostného povolání v úřadě či jinde, dovedou tito lidé nacházet radost i v nejprostších věcech, v radosti druhých a mají odvahu žít nefalšovanými city a čistou láskou. Tyto jasné znaky českého pracujícího člověka jsou v Mahenově hře projevem víry v zdravé jádro poctivých lidí, kteří si dnes prací a bojem sami vytvářejí svoji budoucnost. V zastrčené uličce nad Prahou, bydlí půvabná Lojzička. Bláznivá pohoda jarního dne přiměje postupně tři její nápadníky, aby za ní skočili oknem. Je to vlastně anekdotická hříčka o mladých lidech, v jejímž napsání se Mahen ukázal jako umělec rozvinuté fantazie, jemného lyrismu neméně pak smyslu pro humor a grotesku.

Dále pak Nasreddin čili Nedokonalá pomsta , jedná se o pohádkovou fantazii na motivy orientálních příběhů, ve kterých se promítá lidová moudrost. Premiéra se konala v roce 1928, knižně potom hra vyšla roku 1930. K současnosti se autor obrací komedií Praha-Brno-Bratislava , kde se řeší podvodný prodej losů a podezřelé bankovní machinace (rok 1927) a komediální dilogií Rodina . V té se autor vrací k vážnému a kritickému tónu svých děl. Příběh zachycuje ženu, která zachrání svoji rodinu zmítanou krizí. Záchrana spočívá v tom, že se žena po letech trpělivého sebezapírání rozhodne rodinu opustit. Ukazuje se zde vlastně měnící se postavení ženy ve společnosti vůbec (rok 1933). Zmiňme též studentskou komedii Chroust , kde autor vyslovil složitost hledání a zrání vlastní generace (vznikla ještě za války, knižně vydána roku 1920). Jedná se o vzpomínky vojáků na jejich studentská léta. Je zde vykreslena řada studentských typů. Do kontrastu jsou postaveni hladovějící studenti a bohatý, nafoukaný Valenta. K „chudé” straně se přimykají také sazeč Baran a „podivná existence” Slavík. Hra má hluboký sociální podtext, neboť zachycuje studentské bouře kolem roku 1905.

Jiří Mahen se jako mnoho dalších v tehdejší době přiblížil k avantgardnímu divadlu. Po válce působil jako režisér a dramaturg v Brně. Vysoce je ceněn soubor jeho šesti poetistických filmových libret Husa na provázku . Je to vlastně šest literárních experimentů z dvacátých let, jejichž záměrem byl protest proti strnulosti divadla. V groteskním pokřivení se rozvíjí fantastické příběhy klaunů, milionářů, krasavic a podvodníků. Závěrečná pohádková próza vypráví o chlapci v psím království. Zde se autor přiblížil poetickému programu (rok 1925). Některé z těchto hříček, např. Klaun Čokoláda, byly často uváděny na jevišti. Názvem Mahenovy knihy se na konci 60. let inspirovali zakladatelé brněnského divadla Husa na provázku. Libreta byla blízká mladé poválečné generaci Devětsilu, k jejímž představitelům autora poutalo i osobní přátelství s Nezvalem, Halasem, Václavkem a jinými. Výsledkem se stalo Mahenovo sblížení s avantgardním divadlem (odtud název současného brněnského souboru) – v sezóně let 1924 až 1925 pracovalo České studio , tedy soubor mladých herců, inspirovaných Mahenovými uměleckými zásadami. Otázkám divadla se autor věnoval v knihách esejů Před oponou Režisérův zápisník.

Český literární historik Albert Pražák při příležitosti Mahenových padesátin postřehl, že „Mahenova bytost byla v podstatě dvojdomá: společenská i samotářská, průbojná i tradiční, soustředěná i roztěkaná, přirozená i umělkovaná, cynická i citlivá. Potácela se mezi vírou a skepsí, mezi smíchem a melancholií, mezi kladem a záporem, mezi normálem a extrémem, mezi rozmachem a depresí, mezi energií a pasivitou, jakoby v podvědomí ji cosi náhle zastavovalo a tříštilo, bralo jí z rukou veslo a vzdávalo ji proudu na lodi bez plachet."

Významný český filolog František Trávníček zase nazval Jiřího Mahena mistrem českého slova, který dovede ze starých houslí vyluzovat nejkrásnější tón a melodie .

Rozsah jeho citového života se rozpínal od hlubokých závratí z nicoty až k nejplnějšímu prožívání lidských a přírodních krás . Za svůj životní příkaz považoval, jak sám říkal, službu něčemu krásnému a rozumnému . Byl neobyčejně činorodý, nenáviděl pasivitu . Byl obdařen vášnivou touhou po poznání, které mu bylo mírou lidské hrdosti .

Použitá literatura:

ALL RIGHTS RESERVED !