ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Jiřina Štěpničková

Zpracoval: Ludvík Brouček

*1912 – †1985

Jiřina Štěpničková se narodila 3. dubna roku 1912 v obyčejné pražské rodině. Její otec pracoval jako mistr ve střešovické vozovně, matka byla v domácnosti. Měla o osm let starší sestru Marii. Rodičům měla „nahradit” syna Antonína, který zemřel ve dvou letech. Dětství prožila na Letné. Později tvrdila, že ji sportovní prostředí této čtvrtě zformovalo.

Od dětství se chtěla věnovat tanci a zpěvu, chtěla jít na konzervatoř. Matka i sestra ji podporovaly, ale otec byl proti. Nakonec se zkouška na pražské konzervatoři zúčastnila a byla přijata na dramatické oddělení (pro „rozhodně komický talent”), i když chtěla zpívat. Otci doma tvrdily, že chodí na obchodní akademii. Ani ne po roce se ale dozvěděl, kde jeho dcera studuje a vyhodil ji z domu. Vyhodili ji i ze školy, když vyšlo najevo, že hostuje v Osvobozeném divadle.

Po hostovačkách v Osvobozeném divadle a krátkém působení v Moderním studiu (1929) se obrátila přímo na šéfa činohry Národního divadla Karla Huga Hillara. Jeho odpověď byla kladná – viděl ji už v avantgardních představeních a měla dobré reference.

Od začátku svého působení v ND dostávala malé i hlavní role vedle uznávaných herců. V první sezóně (1929/30) vytvořila deset rolí a upoutala na sebe pozornost kritiky i publika a „k nevůli mnohých” byla angažována. V devatenácti letech se stala sólistkou činohry Národního divadla. To za sebou už měla několik rolí, slušné kritiky a první němý film.

Dorotka ve Strakonickém dudákovi, Mařenka v Jiráskově hře M. D. Rettigová, Frozina v Lakomci, Cvrčková v Čapkově Ze života hmyzu, Hanička v Lucerně a ještě asi dvě desítky dalších rolí sehrála na scéně ND, než byla v roce 1933 obsazena do titulní role hry bratří Mrštíků Maryša. Právě tato role jí přinesla první výrazný úspěch.

Ve třicátých letech se jí otevřel i svět filmu. Poprvé stála před kamerou s Rolfem Wankou ještě v němém filmu Martina Friče Páter Vojtěch. V lednu 1933 měl v pražských kinech premiéru film Gustava Machatého Extáze. Slavnou Hedy Kieslerovou nadabovala do češtiny právě Jiřina Štěpničková. Zahrála si ještě v několika snímcích, ale i tentokrát z ní hvězdu udělala role, kterou znala z divadla – Maryša. Filmovou verzi dramatu natočil v roce 1935 Josef Rovenský a kromě Jiřiny Štěpničkové se v e filmu objevili např. Jaroslav Vojta nebo Vladimír Borský. Film získal čestné uznání na benátském filmovém Bienále a Štěpničková s Rovenským získali ocenění za herecký výkon a za režii.

O rok později Štěpničková ukončila angažmá v Národním divadle a už v sezoně 1936/37 začala hostovat na scéně Městského divadla na Královských Vinohradech a na jeho pobočné scéně – v Komorním divadle.

Začátkem roku 1939, ještě před nacistickou okupací, hrála v Paříži Maryšu. Tehdy ji přátele lákali, ať zůstane a nevrací se, jenže neposlechla. V době, kdy německá vojska okupovala zbytek Čech a Moravy a slovenský prezident Tito vyhlašoval samostatný Slovsnský štát pod patronací Hitlera, byla opět v Praze. Točila film Teď zase my a v divadle dostala roli Lízy Doolitlové v Pybmalionu. Hned potom ji čekala hlavní role v Schillerově tragédii Panna orleánská. V prosinci jí byla přidělena další komediální role: Kateřina v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. České filmy se stále ještě točily a Jiřina Štěpničková patřila k nejzaměstnanějším herečkám: natočila filmy jako Muzikantská Liduška, Jan Cimbura, Preludium, Barbora Hlavsová, Babička, Tanečnice, … V anketě o nejpopulárnější herce, herečku a film za rok 1939, kterou vypsaly Národní noviny, se objevila v kategorii hereček na třetím místě. Skončila tak za Adinou Mandlovou a Natašou Gollovou a před Lídou Baarovou a Hanou Vítovou.

Za okupace odmítla hrát v německém filmu a údajně si kvůli tomu nechala i operovat zdravou nohu, aby se vyhnula natáčení. Ještě více se upnula k divadlu, kde ji potkaly další velké příležitosti jako Strindbergova Královna Kristina, titulní postava ve Smrti Hippodamie nebo Blažena ve Shakespearově komedii Mnoho povyku pro nic.

Po roce 1945, i když se nezapletla s Němci ani netočila německé filmy, jí byla přidělena nálepka buržoazní hvězdy a v nových poměrech neměla najednou co hrát. Toužila po dítěti. Využila situace, kdy toho na divadle moc neměla a odjela dvakrát na studijní pobyt do Londýna. Poprvé v roce 1946, podruhé v dalším roce. Ze svého pobytu se už vrátila se synem Jiřím (* 10. 4. 1947), který získal anglické občanství.

V roce 1951 byla Štěpničková, tehdy členka vinohradského divadla (Ústředního divadla čs. armády), kontaktována lidmi, kteří jí odevzdali dopis od režisére Františka Čápa. V té době pracoval v zahraničí a vyzýval ji, ať přijede za ním, protože tam pro ni má práci. Dopis byl falešný a celé to byla provokace StB. Při pokusu o útěk byla 22. října 1951zatčena, obviněna z velezrady a odsouzena k patnáctiletému vězení. Protože byla členkou armádního divadla, hrozil jí i vojenský soud. Jedním z důkazů proti ní byla i žádost o nejvyšší trest, kterou podepsali např. Ota Sklenčka, Světla Amortová, Soňa Neumannová, Světla Svozilová nebo Jarmila Švabíková.

Svůj trest měla strávil v pardubické ženské věznici. 10. března 1960 byla podmínečně propuštěna na zkušební dobu čtyř let. Dlouho nemohla sehnat práci. Nejdříve začala působit v rozhlase, na angažmá v Praze neměla nárok. V roce 1961 jí nabídl ředitel Jaroslav Nezval hostování na scéně Městského divadla Kladno. Nesměla hrát v činohře, nastoupila do operetního souboru. Tehdy byla opereta široký pojem a její návrat na jeviště se uskutečnil v Tylově hře se zpěvy Marjánka, matka pluku, kde hrála hlavní roli. Premiéra se konala 18. března 1961. Hrála ještě v několika dalších inscenacích jako ošetřovatelka Bertonová v české premiéře detektivky Roberta Thomase Past, nebo hlavní postava v klíčovém díle Bertholda Brechta Matka Kuráž a její děti. Byla opět angažována a zájem, aby hrála, sílil.

V době kladenského angažmá ji obsadil do svého filmu Vladimír Čech (Kohout plaší smrt) a Zbyněk Brynych (Neschovávejte se, když prší). Byl to začátek její „druhé” kariéry. Následovaly snímky Transport do ráje (Zbyněk Brynych, 1963), Zločin v dívčí škole (Ivo Novák a Ladislav Rychman, 1966), Lidé z maringotek (Martin Frič, 1966), Skřivánci na niti (Jiří Menzel, 1969), Hvězda (Jiří Hanibal, 1969), Kladivo na čarodějnice (Otakar Vávra, 1970), Pěnička a Paraplíčko (Jiří Sequens, 1971), Všichni proti všem (Karel Steklý, 1977), Konečná stanice (Jaroslav Balík, 1982) a Komediant (Otakar Vávra, 1984).

V televizi hrála nejen v seriálech F. L. Věk nebo Sňatky z rozumu, ale i v zdramatizované Nerudově povídce Přivedla žebráka na mizinu, kde se po letech znovu sešla se svým dávným partnerem Ladislavem Peškem.

Vrátila se i do Prahy a koncem roku 1962 začala hrát na scéně Realistického divadla. První rolí byla Barbora Kabelková v Tylově báchorce Tvrdohlavá žena. Přijala nabídku ke stálému angažmá a vydržela až do roku 1985.

V roce 1968 byla „poctěna” titulem zasloužilá umělkyně, o rok později se dočkala soudní rehabilitace, čímž byla zproštěna viny v plném rozsahu.

Na scéně Realistického divadla ztvárnila např. Opalu ve dvou komediích Opalu má každý rád a Opala je poklad, Princeznu Kosmopolit ve Williamsově hře Sladké ptáče mládí, Dulskou v Morálce paní dulské nebo Kanibachu v Ostrovského Brouři.

V roce 1972 se ustanovil Svaz českých dramatických umělců v čele s Jiřinou Švorcovou a se Světlou Amortovou v předsednictvu. Štěpničková v té době moc nefilmovala a na divadle měla jen menší role.

Svůj poslední film (Komediant) natočila v roce 1984,

kdy prodělala vážnou operaci nádorového onemocnění.

Do divadla se v následující sezoně už nevrátila. Na chatě blízko Písku, kde trávila léto, se jí udělalo zle. Ještě stačila přijet autem do Prahy. Zemřela 5. září 1985 ve věku třiasedmdesáti let.

ALL RIGHTS RESERVED !