ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Jan Werich - Herecký portrét

Zpracovala: Ladislava Blahová

Jan Werich se narodil 6. února 1905 v Praze na Smíchově. Během první světové války bydlel s babičkou Reginou(v Kostelní ulici, dnešní Kamenické), když jeho otec (a její syn), Vratislav Werich, válčil na jihu Rakousko-Uherska. Rodi4e se royvedli, dítě připadlo podle tehdejších zvyklostí do výchovy otci. Werich chtěl patřit oběma rodičům, otec ale trval na tom, že rozhodovat může jen on. Dokonce byl schopen nadiktoval třináctiletému synovi urážlivý list odloučené manželce. I proto asi zrálo jeho rozhodnutí být sám sebou. Nebýt nucen do něčeho, s čím nesouhlasí, jen proto, že to po něm někdo mocný chce. Otec byl vrchním úředníkem v První české vzájemné pojišťovně. Maminka Gabriela, rozená Choděrová, zakladatelka malostranského Sokola, patřila do restauratérské rodiny, bydlela na Smíchově. Na rodiče nevzpomínal moc rád, zato babičkám - Regině a Marii - věnoval mnohé řádky. U druhé jmenované trávíval hezké dny svého dětství se strejdou Františkem a nechyběl ani bratranec Jarda Kopecký. Díky němu se potkal s Jiřím, tehdy ještě Wachsmannem, ale přátelství mezi nimi vzniklo až později. Po válce se otec s matkou domluvili a pokračovali společně v Havlíčkově ulici. To už Jan pomalu dospíval a stával se samostatným. S otcem se Werich sblížil až ke konci jeho života. Jeho otec mu v roce 1935 opravdu zemřel přímo v náručí, cestou, když jeli s matkou z prázdnin do Prahy. Od podzimu 1916 studoval Werich na reálném gymnáziu v Praze v Křemencově ulici, kde se seznámil se svým pozdějším partnerem Jiřím Voskovcem a toto přátelství se ještě více upevnilo po Voskovcově návratu z Dijonu. Navíc zde potkali řadu lidí, kteří je provázeli po celý život. Spolužáka Adolfa Hoffmeistera nebo Miloše Nedbala. Už tehdy byli V+W komedianti. Chodili spolu do kina na němé filmy a o přestávce pantomimicky přehrávali spolužákům co viděli. „On byl drzý. Celý život říkal lidem všecko do očí,” charakterizoval Wericha Voskovec. Studenta Jana wericha neměl rád třídní profesor, konfliktů přibylo a tak kvůli drzému chování musel Werich školu opustit. Přešel na smíchovské reálné gymnázium a maturoval roku 1924. Oba (Voskovec ovšem s maturitou z francouzského Dijonu, kde studoval tři roky) se potom zapsali na pražskou právnickou fakultu Karlovy univerzity. Cestu k absolutoriu jim však zkřížilo divadlo. Vysokoškolská studia nedokončili a od roku 1927 se natrvalo věnovali divadelní činnosti. Oba mladé umělce spojoval zájem o film i dobrodružnou četbu, četli Dumase, Vernea, Maye i Haška. Brzy po nástupu zvukové éry začala i jejich spolupráce s českým filmem. V roce 1926 vytvořili s J. Voskovcem dvojici, nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzy na to začala i jejich divadelní spolupráce. V roce 1927 vstoupil s Jiřím Voskovcem dadaistickou inscenací do Osvobozeného divadla a společně napsali řadu satirických revuí (Smoking revue , Sever proti Jihu , Golem , Caesar , Osel a stín , Balada z hadrů aj.), ve kterých vytvářeli ústřední hereckou dvojici, oslovující originálním slovním humorem. Spolupracovali s hudebníkem Jaroslavem Ježkem (1906-1942), který pro jejich představení vytvářel hudbu, často ovlivněnou jazzem. Politické a sociální rozpory mladé republiky, moderní proudy v literatuře, hudbě i výtvarném umění, podněty revoluční atmosféry ze Sovětského svazu i experimentální pokusy naší divadelní avantgardy. Těmi všemi vlivy se formovala dvojice, která na okolí a jeho vzruchy odpovídala humorem jako zásadním životním postojem. I mezi nimi byl ovšem rozdíl, patrný už v odlišném líčení obličeje. Na rozdíl od Voskovcova koketního srdíčka na rtech si Werich rozšířil červení ústa, aby podtrhl řečnivost své postavy. Werich popouštěl uzdu svému temperamentu a stejnou volnost ponechával své fantazii. Za sebevědomým postojem Werichovy postavy se Voskovec ocital v jeho závěsu s trochou plachosti a zdrženlivosti, působil jemností, zkázněností a převahou sebekontroly. První společná hra Voskovce a Wericha Vest pocket revue - mysleli tím malou revui do kapsičky u vesty - měla premiéru na malostranském jevišti Umělecké besedy 19.4.1927. Toto představení mělo obrovský úspěch. Ve vlastní režii zde vytvořili zcela nové pojetí scény, vystupovali jako bíle nalíčení klauni, se vzory v pantomimickém a absurdním humoru němých filmových grotesek, kteří si povídají nejen mezi sebou, ale i s obecenstvem. Měli předem domluvené téma i směr dialogu, ale existoval dost velký prostor pro improvizaci. Werich byl na plakátech uveden jako J. W. Rich. V dobách Osvobozeného divadla splývala dvojice V+W v jedno. Jeden se ztotožňoval s druhým, ani na jevišti nepředstavovali kontrastní typ, ale typ jediný, rozdělený do dvou podob. Smýšleli a cítili stejně, chtěli se doplňovat a sjednocovat ve svém názoru. V+W byli spolu spjati jako artistické číslo, vzájemně se inspirovali. Jejich hry až do roku 1932 byly spíše zábavné, satira nebyla jejich programem a objevovala se spíše v narážkách na tehdejší společenské poměry u nás i ve světě. K těmto narážkám a kritice nezaměstnanosti docházelo především díky tomu, že jejich program byl připraven pouze rámcově a zbytek se odvíjel improvizací podle reakcí publika. V této době divadlo nejvíce využívalo hudby Jaroslava Ježka (respektive hudba zabírala výraznou část jejich programu).

Roku 1932 přišla první vyloženě politická hra Caesar , kde poprvé upozornili na nebezpečí fašismu, výrazně přitvrdili i v kritice společnosti, po této hře začalo být toto divadlo považováno za politické. Další hra Osel a stín se nejen hlásila k politické satiře (hra byla opět silně protifašistická), ale lze říci, že začali přímo propagovat myšlenky socialismu.

Roku 1934 začala být hrána hra Kat a blázen , která měla velké problémy s cenzurou. Kritika fašismu tu byla již víceméně přímá, velmi ostrá a důsledná. Roku 1935 si na ně (na základě této hry) stěžovalo německé velvyslanectví pro urážku hlavy státu, na základě čehož jim bylo vedením Umělecké besedy řečeno, že buďto svoji kritiku zmírní, nebo budou vypovězeni, to se po několika představeních a další stížnosti stalo.

Jedenáctiletá činnost Voskovce a Wericha skončila nedlouho po mnichovských událostech, když jim byla vládou tzv. druhé republiky odňata divadelní koncese pro vyhraněně pokrokovou politickou orientaci, která prý mohla vést k nežádoucí odezvě v hledišti. Divadlo bylo 9.11.1938 uzavřeno a J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek byli nuceni opustit Československo. Společně emigrovali do USA.

Druhou světovou válku strávil J. Werich v Americe, kde se živil jako herec. V divadelní práci pokračovali oba umělci. Až do konce druhé světové války hráli jak anglicky pro americké publikum, tak i česky pro krajany. Marně se snažili prosadit i v Hollywoodu, nicméně jejich hlavním polem působení se stalo české vysílání amerického rozhlasu, kde vystupovali i v politicky bojovných pořadech s aktuálními texty pro Ježkovy melodie.

Nikomu nepřišlo ani na mysl, že by se někdy V+W mohli oddělit a dokonce rozdělit ve dvě samostatné osobnosti. Proto byl s očekáváním sledován Werichův návrat na jeviště, když se koncem roku 1945 objevil sám v Praze po létech, strávených v americkém exilu. Na pražské jeviště se Werich postavil v postavě Sheridana Whitesidea z americké hry „ Přišel na večeři” v Realistickém divadle, tentokrát už v civilních šatech, bez klaunského barevného obličeje, odkázán na sílu a působivost slova, uměřeně doplňovaného mimickým nebo gestickým posuňkem. Po Voskovcově návratu (1946) obnovili divadlo Voskovce a Wericha. Nechtěli vyvolávat v nový život staré Osvobozené divadlo, protože jim chyběl jeden z jeho tvůrců, Jaroslav Ježek (zemřel v USA). Ještě než Voskovec znovu odešel do Ameriky, nastudoval americkou hudební komedii „ Divotvorný hrnec” , v níž Werich vytvořil postavu vodníka Čochtana. Jan Werich si po exilové zkušenosti během války proti nacismu nedovedl představit, že by znovu odešel. Jeho dvojče Jiří Voskovec zase po zkušenostech z let 1946 a 1947, že by v rodné zemi zůstal. Voskovec brzy opět opouští domov.

Po dvacet let tvořil Werich autorskou a hereckou polovinu dvojice V+W, v dalších třiceti letech se na tuto tradici pokoušel navazovat. Ne vždy šťastně. Po skončení společné činnosti byl Werich na počátku padesátých let scenáristou dvoudílného filmu Císařův pekař Pekařův císař, v němž sehrál titulní dvojroli, rozdělil se v dvě bytosti, rozdílné společenským postavením i životním názorem.

Film nemohl Wericha nadlouho vzdálit jeviště. Roku 1955 mu bylo svěřeno vedení někdejšího působiště Osvobozeného divadla, kde zanedlouho vzniklo Divadlo estrády a satiry, které přejmenoval na Divadlo ABC. Zde se spolu s partnerem Miroslavem Horníčkem vrátil k některým hrám Osvobozeného divadla.

Werich napsal zdařilou knihu pohádek čapkovského střihu Fimfárum a v témže roce (1960) i svěží cestopis Italské prázdniny . Dostal pár příležitostí ve filmu i v televizi. Vždy byl nadprůměrný, často excelentní. Vystupoval na scéně či před kamerou sám i ve dvojici (s Kopeckým, Horníčkem, Škutinou, nakonec - roku 1977 - dvakrát se Suchým. Nemoc ho vyřadila z pravidelné divadelní činnosti, nezbavila ho však možnosti vystupovat občas v rozhlase, v televizi, ve filmu, někdy i na jevišti.

Vedle menších rolí v Psohlavcích, Pádu Berlína Hudbě z Marsu vytvořil několik nezapomenutelných postav ve filmech Byl jednou jeden král, Až přijde kocour nebo již zmíněném filmu Císařův pekař Pekařův císař. Dále natočil filmy: Kočár největší svatosti; Jindřich VIII.; Uspořená libra; Medvěd; Slzy, které svět nevidí aj.

Společně s Voskovcem napsali Vest Pocket Revue, Baladu s hadrů, Pěst na oko, Rub a líc, Těžkou Barboru, Caesara, Osla a stín, Golema, Kata a blázna, Svět za mřížemi. Před svým odchodem do emigrace natočili filmy: Pudr a benzín , Peníze nebo život, Hej rup! Svět patří nám. Werich sám pak vytvořil ještě hlavní roli ve filmu U nás v Kocourkově.

Některé jeho výroky nebo písničky Osvobozeného divadla, které s Voskovcem a dalšími zpívali, přímo zlidověly. Napsal vzpomínkové prózy Jan Werich vzpomíná, Listování, Lincoln 1933, Úsměv klauna aj.

Jeho životní i umělecké osudy jsou nepochopitelné bez poznání doby i osudů jeho přítele Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka i Miroslava Horníčka. Všichni se stali národním majetkem – řekla bych přímo pokladem. O moudrém klaunovi a jeho neméně moudrém partnerovi i geniálním skladateli byli napsány desítky knih. V roce 1951 získal Werich titul laureát státní ceny, v roce 1963 byl jmenován národním umělcem. Zemřel 31.10.1980.

Použitá literatura :

ALL RIGHTS RESERVED !