ALL RIGHTS RESERVED !
 

· SOUBORY ·

Dramatická tvorba Jiřího Voskovce a Jana Wericha se zaměřením na hru
Kat a blázen

Zpracovala: Alena Procházková

Roku 1932 začali Voskovec s Werichem pod vlivem pocitu nutnosti návratu k sociální a politické skutečnosti psát své divadelní satiry. Nebylo pochyb o tom, že skutečnost dospěla ve své hnilobě stavu tak kritického, že by bylo zločinem, kdyby umělec nevyslovil svoje stanovisko. „Kdysi umění skutečnost nadobro opustilo, protože mu páchla. V dnešní době sice skutečnost také smrdí, ale cítíme potřebu spojit se s učenci, politiky a revolucionáři, abychom mrtvolu odstranili,” řekl Jan Werich v dobovém rozhovoru.

Barva a chuť satir V+W zůstala ovšem komická, i když byly více či méně útočné. Neměli totiž rádi satiru hořkou, kde autor nebo divadelník zapomněl na úsměv, a tak se v nitru zakabonil, že smích, od něhož původně vyšel, zmrzl v jakousi grimasu znechuceného a odstrčeného zoufalce. Věřili, že smích je na divadle pádnějším argumentem, silnějším protestem a zdravějším posílením než trpká grimasa nebo zamračená hrozba.

Divadelní cenzura byla počátkem třicátých let dosti liberální, ale postupným sílením nacistického a fašistického dogmatu v Československu začala přituhovat i cenzura, která byla pod diktátem velmi ledabyle maskovaných politických stran, čemuž nasvědčuje i fakt, že Osvobozenému divadlu bylo zakázáno provedení celého skeče, kde politické strany vystupovaly pod svými skutečnými jmény. Z demokratického hlediska je to velice smutný případ, neboť ve skeči byla zesměšňována jen stranická demagogie, vůbec ne státní princip nebo některé z oficiálních dogmat. Obvykle totiž cenzura škrtala pasáže, které ohrožovali vážnost dogmat režimu, kterému sloužila. Pro autora, jehož ideálem nebylo býti umlčen a jenž dával přednost šepotu před hrobovým tichem, vyvstával tedy těžký úkol. Autoři mohli být upřímní pouze v rámci tehdy v Československu platných dogmat; pokud se rozhodli zesměšňovat dogmata nedotknutelná, byli nuceni se uchylovat k jinotajům, oklikám a symbolům, které buď cenzuře proklouzly mezi nůžkami, nebo na ně nemohla, protože se daly vyložit různě. Tento systém ale vyžadoval určité pochopení ze strany publika, které v mnohých případech, bylo sice velmi bystré, ale někdy neporozumělo a pozapomnělo, že často nemohli herci říci vše, co chtěli.

Oproti této „liberální” cenzuře stála velice progresivní rozhlasová cenzura, která se nespokojila pouze s vyškrtáváním nechtěných částí, ale sama je nahrazovala vlastními. Toto nucené spoluautorství vedlo mnohdy k ohromujícím výsledkům. Např.: při vysílání skeče o popravě ze hry Kat a blázen proměnil někdo repliku „Čepelka je prevít” v nezapomenutelné „Čepelka je mrcha”.

V době, kdy V+W začali psát svoji první satirickou hru Caesar, měli autoři pocit, že „umělec už dospěl ve svém tkaní nadskutečné pavučiny k jakémusi bodu varu, kde musí nastat organický obrat”. Caesar se podstatně lišil od všech dosavadních prací V+W. Vědomě nerespektovali historii; volně zpracovali základní historickou situaci Říma v posledních dvou dnech před Caesarovou smrtí. Caesar nepředstavoval žádnou konkrétní politickou osobnost; byl to stárnoucí muž, klamaný milenec, přesvědčivý voják, jehož zrada republikánských zásad a buržoasních tradic patricijské morálky vyvolala odpor reakcionářských optimátů. Ani v tomto ani v dalším z dramat tohoto typu však neupustili od scén čistě komických a od revuální formy; tu si vypracovali až do tak standardní podoby, že každý pokus o její změnu by znamenal pokles divadelního účinku. Revuální forma jim vyhovovala nejen svojí pružností, ale byla přímo diktována technickými možnostmi jejich jeviště, ansámblu, orchestru apod.

Na další sezónu si nachystala mladá dvojice revue Osel a stín zaměřenou proti fašismu; námětem byla stará anekdota o prodeji osla, se sporem o vlastnictví stínu, z něhož se vyvine veřejná záležitost. Publiku měla připomenout věčnou historii Kocourkova. Hra dostala antický rámec s rychlým spádem proměn a obsah byl aktualizován.

Hra Kat a blázen byla zcela původním námětem V+W. Zprvu měla mít hra námět z českých dějin a Václav IV. měl být ústřední postavou; hra se měla jmenovat Král a blázen. Název byl ale po čase změněn a hra dostala španělský rámec; děj se odehrává v jakémsi imaginárním Mexiku a točí se kolem dvou národních hrdinů - Gaspara Raduza, kterého původně hrál Werich, a Melichara Mahulena, kterého ztvárnil Voskovec. Kolem nich se zaplétají politické a osobní intriky, které jsou základem všestranné dobové satiry. Autoři těžili jednak z paradoxních rozporů mezi programy a ideály stran a jejich běžnou politickou praxí (1.část), jednak z diktátorství a hysterie dnešního veřejného života (2. část).

Jednoho dne měl Don Vasco Ibayo před lidem dlouhý proslov opěvující národní hrdiny, kteří přispěli ke svrhnutí císaře největším dílem a napomohli tak vzniku republiky; Melichar Mahuleno se tenkrát nevalně zmínil o císaři. Byl zatknut a odsouzen k trestu smrti. Jeho kat Gaspar Raduzo ho na ostrově sv. Pankráce popravil a jelikož neunesl tíhu svého činu, skočil do rozbouřeného moře a zemřel.

V té době na ostrově sv. Pankráce Raduzo a Mahuleno hráli kuželky, nic netušíce, že byli prohlášeni za národní hrdiny. Během 25let, které společně prožili, se z nich stali přátelé, i když to na sobě nedali znát. Mahuleno neustále vyčítal Raduzovi, že ho nepopravil, a že jako kat je naprosto neschopný, neboť jeho gilotina je zcela nefunkční. Mahuleno trval na své popravě a lomcoval s gilotinou, v tu chvíli se dala do pohybu. Mahuleno šťastný, že popravčí stroj funguje, trval na uskutečnění popravy. Nešťastný Raduzo ho přemlouval, aby neblbnul a raději šel hrát kuželky.

Na ostrově však mezitím přistál Ibayo a Ibane (radikální revolucionáři), kteří chtěli uctít památku mrtvých národních hrdinů, díky jimž si vybudovali svoji politickou kariéru. Když však zjistili, že hrdinové jsou živí, zděšeni touto „národní katastrofou" prchli. Mahuleno zjistil, že Raduzo zatloukl do gilotiny hřebík, aby ho nemusel popravit, a tak se rozhodl si na něho ve městě stěžovat.

Conception, údajná manželka národního hrdiny, přemlouvá svoji dceru Dolores, které tvrdí, že je hrdinovou dcerou, aby si vzala Ibaya. Ta však takového starého dědka nechce a řekne matce, že ví, že je dcerou Ibaneho, jenž se doposud prohlašoval za jejího adoptivního otce. Ten ji chce provdat s Donem Cristobalem Almarou, aby ještě umocnil pevnost zamýšleného triumvirátu. Protože se Dolores staví proti jeho vůli, Ibane ji pošle do kláštera.
Existence živých národních hrdinů by však jejich plány mohla překazit. Proto povolají svědka tehdejšího soudu, Carrieru. Ten celou aféru ozřejmí; před 25 lety se se svým jezevčíkem účastnil průvodu a na exkrementu, který pes na chodníku zanechal, Mahuleno uklouzl a vykřikl „FUJ !!!". Zrovna projíždějící císař vzal tento výkřik na sebe a celou věc předal soudu. Carriera, aby dosáhl povýšení, falešně svědčil proti Mahulenovi. Ibayo a Ibane mu rozkáží, aby o všem pomlčel; slíbí mu další povýšení. Oba se domnívají, že hrdinové zůstanou na ostrově a jim nebude nic bránit v získání moci.

Hrdinové se však z ničeho nic objeví přímo v domě. Objasní, že Dolores nemůže být dcerou Mahulena, neboť Conception byla jen jeho bytnou, u které bydlel sotva týden. Poté si dělají legraci hlavně z Ibana, který je očividně dobře živený a přitom hlásá zrušení soukromého majetku. Oba hrdinové způsobí rozruch v místní putyce „U dvou hrdinů", kde se chtějí zdarma najíst. Samozřejmě, že jim nikdo nevěří, že jsou těmito hrdiny a zbiti skončí ve sklepě. Všichni členové připravovaného triumvirátu se rozhodnou přiznat, že jsou to opravdu národní hrdinové. Dohodnou se, že je nechají zvolit zfanatizovaným lidem za diktátory, ale vlastní moc budou mít v rukou oni sami.Uvědomí si přitom, že takhle by nemuselo dojít ke svatbě. Rozhodnou se proto, že nechají oba diktátory zabít Carrierou. Tomu se to ale moc nezamlouvá, i když nakonec souhlasí. Zároveň se dohodnou, že nechají zavřít Almaru a jeho funkci v triumvirátu bude plnit Ibayoův syn Rodrigo.

Hrdinům se jejich funkce vůbec nelíbí, a proto se rozhodnou za pomoci neteře hostinského Juanilly uprchnout. Do toho se zaplete Carriera, který je chce zabít. Hrdinové ho odhalí a on je prosí o smrt. Ti ho přemluví, aby se stal diktátorem, na kterého jistě někdo spáchá atentát. Carriera se chopí své funkce, která jako by mu byla šita na míru. Je krutý, před ničím se nezastaví - je nazván katem a bláznem. Domnívá se, že je všemocný, ale nakonec je přemožen vlastním stínem, kterého se snažil zbavit, až se sám probodl.
Raduzo se stal učitelem a Mahuleno ředitelem a jak zdůrazňují, jsou obyčejnými lidmi.

Hlavní postavy si sice zachovávají opět svůj klaunský charakter, ale jelikož jsou přímou osou děje, jsou povahy aktivnější než obyčejně a také jsou více herecky charakterizované; na scéně vystupují již od začátku hry.

Ostatní postavy představují většinou nechvalně proslulé typy ze soudobého života; Don Blasco Ibane a Vasco Ibayo jsou dva političtí předáci, kteří kombinují senilnost svých principů s prospěchářstvím (v původním obsazení je hráli Trégl a Černý).
Don Cristobal Almara představuje váženého měšťana, který tajně financuje podezřelé rejdy a šilhá po výhodách státního převratu (Plachta). Don Baltazar Carriera je zosobněním zbabělého a po postupu toužícího byrokrata (Záhorský). Don Rodrigo Ibayo reprezentuje fanatickou mládež, která se snaží překonat v konzervativnosti své předpotopní rodiče (Filipovský). Dona Conception Ibane (Švabíková) je intrikánské politikova manželka, která kariéře obětuje svého muže i vlastní dítě – Dolores (Vítová).

Kontrastem předešlých nečistých a složitých povah, u nichž jistá charakteristika vyplývá již z příjmení postav, je temperamentní španělská dívka z lidu Juanilla (tu hrála Ljuba Hermannová).

Španělský rámec dal znamenité možnosti hudbě, kterou napsal Jaroslav Ježek, baletu, pod vedením Jenčíka, i výpravě Feuersteina a Wachsmanna. Původně režíroval hru Jindřich Honzl. Premiéra se konala v pátek 19. října 1934 u příležitosti pětiletého výročí zahájení sezóny v nových prostorech U Nováků. Drama Kat a blázen se těší dodnes velké divácké oblibě. Divadelní soubory vkládají do hry aktualizace, odpovídající dobovým problémům a skandálům. Např.: Brněnská Mahenova činohra zakomponovala do hry reklamní skeče a tehdy „žhavou” aféru Lewinská.

ALL RIGHTS RESERVED !