· OSOBNOSTI ·
Mira Holzbachová(1901 – 1982)
Zpracovala: Martina Procházková
Jako sedmnáctiletá se po maturitě na státní reálce v Kroměříži přestěhovala i s rodiči do Prahy. Protože se sama chtěla zapojit do kulturního dění, vstoupila na dramatickou konzervatoř, aby zde studovala herectví. Kromě toho, že navštěvovala hereckou výchovu u paní profesorky Jandové a paní profesorky Suchánkové, se zde seznámila také se základy taneční výchovy. Dalcrozovu rytmickou gymnastiku studovala u A. Dubské a klasický balet u paní profesorky Borecké, bývalé primabaleríny Národního divadla v Praze.
Holzbachová prokázala výrazné herecké i pohybové nadání a ještě během studia působila jako elévka v Národním divadle . Ale tanec byl pro ni přece jen prvořadý, takže se po absolutoriu na konzervatoři v roce 1922 rozhodla odjet „na zkušenou” do ciziny, kde by mohla prohloubit své taneční umění. Podařilo se jí to v rytmicko-gymnastickém institutu Dalcroze v Hellerau u Drážďan a Labanově škole v Hamburku a Paříži.
Samostatnou uměleckou tvořivou práci začala ve 23 letech po návratu do Prahy.Vzhledem k tomu, že se Holzbachová už z dřívějška znala s Jiřím Wolkerem, ocitla se také u zrodu Devětsilu , nejvýznamnějšího uskupení meziválečné levicové avantgardy. V tomto uskupení se sešlo mnoho rozličných umělců, ale Holzbachová tehdy byla jedinou tanečnicí.
Vedle Jarmily Horákové se pro své herecké a především pohybové nadání stala Mira Holzbachová členkou Osvobozeného divadla . Toto divadlo přičítalo v období Frejky a Honzla velký význam pohybové složce představení. Díky tomu se vizuální stránka celé scény rozhýbala, stala se pestrou a dala jevišti bohatý rytmus.
Počátky samostatné taneční tvorby Míry Holzbachové byly podobně jako u ostatních představitelek výrazového tance ovlivněny německým expresionismem. Nový typ výrazového tance si u nás získal mnoho vyznavačů, a proto Holzbachová v Praze záhy založila školu výrazového tance. Z nejnadanějších adeptek své školy vytvořila v roce 1928 vlastní taneční skupinu a nazvala ji Umělecké studio . S tímto souborem absolvovala více než 150 celovečerních vystoupení. Studio vedla až do roku 1937.
Holzbachová nejraději tančila na dráždivé rytmy tangy a charlestonu, ale na druhou stranu si vybírala také různá drobná lyrická témata. V obou případech k sobě řadila nejrůznější zmechanizované úkony každodenního života, z nichž vytvářela veselé obrazy. Spolupracovala s předními současnými hudebníky jakými byli například Jaroslav Ježek a Josef Stanislav. Nejblíže měla Holzbachová ke grotesce. To dokazují také názvy představení, v nichž účinkovala: Salve Ementalia , Karneval princezny Li – li – hit , Intelektuálky a podobně.
Svým projevem byla Holzbachová výbušná, temperamentní, srozumitelná a nezaujatá přílišným intelektuálním pojetím svých tanců, jak tomu bylo v mnoha případech jiných výrazových tanečnic té doby. Její taneční projev měl bohatou hereckou mimiku nejen tváře, ale i celého těla. Holzbachová nikdy nezapřela, že dříve bývala herečkou.
Postupně se v jejím díle dostala ke slovu rostoucí obsahovost a nová věcnost. To dokázala například sólová Panychida a cyklus Ulicí lidé jdou . Tančila n hudbu Brahmse, Debussyho, Dalcroze, Smetany, Dvořáka, Chopina, Mozarta a dalších velikánů klasické hudby. Pokoušela se i absolutní tanec bez hudby a o taneční vyjádření veršů (například básně Listopad od S. K. Neumanna).
Protože témata svých tanců hledala v současné skutečnosti, v denním životě, boji a utrpení malého člověka a díky tomu, že nastavovala zrcadlo vládnoucí vrstvě, dostalo se jí celkem ojedinělého pojmenování. Začalo se jí říkat „politická tanečnice”. Kritiky popisovaly její tanec jako divoký, temperamentní, mladý a odvážný, jako tanec někoho, komu patří svět. Tanci Holzbachové byla občas vyčítána technická nedokonalost a neucelenost. Její další slabina spočívala v soužití tance s hudbou. Ve svém pojetí hudby zůstávala více na povrchu, kde se řídila spíše rytmem a melodií než vnitřním proniknutím do stylu a charakteru hudby.
Miru Holzbachovou můžeme bez nadsázky nazvat představitelkou revolučního tance, který hrál významnou roli v proletářské kultuře, politickém boji a agitaci. Prostřednictvím své práce se totiž dostala do styku s mnoha politicky angažovanými lidmi, které sama svou prací také podporovala.
Ve 30. letech se někteří představitelé levicové divadelní scény snažili založit vlastní divadlo. Jednou z nich byla i Mira Holzbachová a její snaha založit první profesionální dělnickou scénu – v roce 1933 bylo otevřeno Nové avantgardní divadlo . Mira Holzbachová zde působila jako režisérka, choreografka a scénografka. V tomto divadle však bylo odehráno pouze jediné představení hry Jiříha Mahena Klaun a čokoláda . Policie zamítla povolení k další hře v Praze, a tak po několika zájezdech po republice divadlo zaniklo.
Tanec pro Holzbachovou neznamenal jen pokus o nový směr pohybového projevu, vždycky mu přikládala i hluboký politický význam. Její umění sloužilo nejen jako prostředek k vyjádření ušlechtilých tužeb člověka v boji za velké ideály lidstva, ale i jako zbraň proti nastupujícím fašistickým myšlenkám. Mnohokráte vystoupila i v různých význačných evropských městech a po vypuknutí občanské války ve Španělsku věnovala výtěžek ze svých vystoupení v Madridu, Valencii, Barceloně aj. na pomoc španělským sirotkům. Další finanční prostředky pro potřebné nejen v zahraničí, ale i u nás získávala na svém turné po Anglii a USA. Právě když pobývala ve Spojených státech byla naše republika obsazena fašisty. Holzbachová tedy zůstala v USA, kde dále vystupovala pod pseudonymem Miss Slavonica, vyučovala na taneční škole Free School , studovala americké a indiánské tance a učila děti českým lidovým písním a tancům. Po návratu z Ameriky napsala knihu Amerika, země indiánů , která se zabývá tragickým osudem původních obyvatel Nového světa.