ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Milča Mayerová (1901 – 1977)

Zpracovala: Martina Procházková

Začínala jako žačka Dalcrozovy školy nejprve v Praze a po válce v Hellerau u Drážďan. Po dvou letech odtud odešla do Labanovy školy v Hamburku. V roce 1928 získala tzv. velký choreografický diplom.

Mayerová žila v těsném sepětí s naší avantgardou. Z výrazových tanečnic byla nejvíce pod vlivem surrealismu. Vytvořila choreografii k dadaistickým Cocteauovým Svatebčanům na Eiffelce (1927) s hudbou Jaroslava Ježka a ve Frejkově režii. Také její choreografie k baletu Náměsíčná neboli Dandy v konservové krabici (1931) spojovala prvky dadaismu a surrealismu.

V její taneční tvorbě se objevil také poetismus. Typickým příkladem byla choreografie k Nezvalově Abecedě (1926). Dalším příkladem poetistického pojetí byl balet Autobus (1928) na libreto a v choreografii Milči Mayerové s původní hudbou E. F. Buriana.

Ještě v době studií se uplatnila vedle avantgardní scény i jako choreografka a tanečnice v Městském divadle na Vinohradech a v ND. Už v roce 1923 připravila pro Jaroslava Kvapila tance do Shakespearovy hry Sen noci svatojánské v Městském divadle na Královských Vinohradech. Jako choreografku opět ke hře Sen noci svatojánské (1933) ji pozval do ND K. H. Hilar. Tance do Snu noci svatojánské vytvořila Mayerová ještě jednou a to v Hamburku pro tamější Městské divadlo s režisérem Lotzem. Německé divadlo ji požádalo také o choreografické nastudování taneční složky v opeře Carmen, kde nakonec vystoupila i jako sólová tanečnice.

Od pořadů Devětsilu v Umělecké besedě přešla k divadelní skupině tvůrců Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. Účinkovala v jejich hrách Vest pocket revue (1927), kde tančila se Sašou Machovem. Ve Smoking revue (1928) aranžovala Mayerová všechny tance. Jejím partnerem byl opět Saša Machov.

Skončením spolupráce s Osvobozeným divadlem se uzavřela její revuální tvorba. V té době jí nabídlo ND, aby se stala jeho členkou. Ona však tuto nabídku odmítla. Patřila totiž k mladé gardě na experimentální scénu.

Ve třicátých letech opustila expresionismus i avantgardní výboje a navázala na tradici klasického baletu. Zajímavým a odvážným pokusem bylo taneční ztvárnění Smetanovy Vltavy (1930) v Městském divadle na Vinohradech. Inscenovala také řadu krátkých čísel rytmického nebo náladového založení.

Ve druhé polovině třicátých let se objevuje i u Mayerové patrný příklon k české hudbě a revoluční tématice. V rámci salzburských slavnostních her byla poprvé uvedena Česká suita (1935). I v pedagogice upustila Mayerová od německého expresionismu a přešla od kolektivní drezúry k individuálnímu pěstění tělesného a osobního vyjádření. Revoluční tématika se objevila například v díle Nové Chopinády (1937). Během třicátých let pokračovala ve spolupráci s činohrou. V Národním divadle uvedla spolu s Jiřím Frejkou Aristofanovy Ptáky (1934).

Mayerová spolupracovala také s „Operou Studiem” na Smetanově Prodané nevěstě (1934). Opera Studio byla vytvořena v roce 1931 při studentské filharmonii a vytkla si za úkol umožnit mladým a nadaným pěvcům vystoupení na jevišti.

V počátcích 2. světové války se u Mayerové projevila silná orientace na českou hudbu. K jubilejním Dvořákovým oslavám se Mayerová připojila se scénickým tanečním vyjádřením tří z jeho symfonických básní Vodník, Polednice a Zlatý kolovrat (1941). Její choreografický a scénický zájem se soustředil i na témata evropského významu.

Tanec byl pro ni vždy architekturou, vybudovanou a promyšlenou estetickou kombinací, v níž se stejně počítá s lidským tělem, jako s jeho kostýmem a dekorací prostředí pro výsledný taneční účinek.

ALL RIGHTS RESERVED !