ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Miloš Nedbal

Zpracovala: Wittgruberová Lenka

Miloš Nedbal se narodil 28.5.1906 v Rožmitálu pod Třemšínem. Již jako dítě rád hrál loutkové divadlo a recitoval. Studoval na gymnáziu v Křemencově ulici a roku 1926 přešel na dramatickou konzervatoř. K Osvobozenému divadlu se dostal díky Světle Svozilové, která ho oslovila už v prvním ročníku konzervatoře a nabídla mu hrát v tomto divadle. Svoji první a zároveň hlavní roli si zahrál v Apollinairových Prsech Tiresiových . Osvobozenému divadlu už zůstal věrný. Jeho prvním učitelem byl Jindřich Honzl, díky němuž si osvojil základní zásady herecké práce.

Po jedné sezóně v Brně se vrátil do Osvobozeného divadla – již pod vládou Voskovce a Wericha. Jako doktor Kerry se Miloš Nedbal objevil ve hře Gorila ex machina čili Leon Clifton čili Tajemství Cliftonova kladívka , kterou V+W napsali jako parodii na sešitové detektivky. V+W pro něj pak napsali řadu rolí: majora Wartona (ve hře Sever proti Jihu z roku 1930), Dona Gonzáleze (hra Don Juan a comp. , 1931), Rudolfa II. (Golem , 1931), Caesara ve stejnojmenné hře z roku 1932, lorda Broadcastinga (Robin Zbojník , 1932), vůdce podsvětí Wu-Fanga (Svět za mřížemi , 1933). To už však bylo „v tom velkém a slavném Osvobozeném ve Vodičkově ulici.”(Pelc, 1981, s.6)

Za okupace hrál na Vinohradech a v Uranii. Po osvobození se stal členem činohry Národního divadla, kde s výjimkou let 1968 – 1972, kdy hrál v Divadle Za branou, působil až do roku 1976. Od roku 1942 působil 5 let jako profesor konzervatoře, od roku 1947 byl profesorem DAMU.

Postupem let vyrostl v typického představitele moderního realistického herectví, odchovaného avantgardou. Charakterizoval ho umírněný, nepatetický, v pravém slova smyslu civilní herecký projev neobyčejné niterné síly a přesvědčivosti s dokonalou dikcí mužského hlasu. Zpočátku hrál milovníky, ale brzy přešel k postavám hrdinským a charakterním, kladným i záporným. Na Vinohradech se objevil v postavě Jacquese ve hře Jak se vám líbí , Napoleona ztvárnil ve Světa pán v županu a také se objevil v postavě Hamleta. V Národním divadle vystupoval jako otec v Čapkově Matce , Solfernus v  Hrátkách s čertem , Theseus ve Faidře , Solenyj ve Třech sestrách , Kapulet v  Romeovi a Julii a dalších hrách.

Jako recitátor a herec často vystupoval v rozhlase (z jeho posledních nahrávek, z nichž mnohé byly uvedeny až po umělcově smrti, jsou to rozhlasové hry jako Oheň , Ve stínu doliny , Hrátky s čertem , Babí léto , Odyssea ).

Do historie československé televize se vepsal jako jeden z jejich prvních aktérů již v období pokusného vysílání z pražského Merva roku 1948 a hrál v ní až do své smrti.

Hrál v mnoha televizních hrách, inscenacích, filmech a seriálech, např. Strýček Váňa, Mášenka, Uličnictví pana Čabouna, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Sňatky z rozumu, Byl jednou jeden dům, Dobrá voda a ve spoustě dalších. Jeho televizní práce vyvrcholila na samém sklonku života postavou starého a osamělého Šantrocha – Šány v Hubačově televizní hře Nezralé maliny . K filmu přišel počátkem třicátých let po boku V+W. V jejich prvním filmu Pudr a benzín si zahrál ředitele Čedoku a ve druhém filmu Peníze nebo život se nám Miloš Nedbal představil jako policejní prefekt. Do roku 1945 následovaly ještě dvě desítky menších filmových postav. Režiséři však využívali spíše Nedbalova fyzického zjevu než jeho hereckého umění a svěřovali mu téměř výhradně postavy strohých přísných mužů vyšších společenských vrstev, kteří byli zvyklí poroučet a vládnout. Vznikaly tak postavy advokátů, návladních a soudců, jako ve filmech Soud boží, Druhá směna, Advokát chudých, Skalní plemeno . Nejednou se také objevil v rolích vysokých úředníků a ředitelů, jak tomu bylo v  Dvou týdnech štěstí, Katakombách, Velké přehradě nebo Tanečnici . Větší postavu přísného profesora francouzštiny si zahrál ve Fričově Cestě do hlubin študákovy duše . Do této řady postav a postaviček patřil i přísný anděl z Binovcovy adaptace Městečka na dlani .

Za okupace sám Nedbal natočil několik amatérských snímků, a tak se blíže seznámil s filmovou technikou. Podobné role jako před osvobozením hrál i v znárodněném filmu, kdy k dosavadním typům přibyly negativní postavy nacistických důstojníků – Mordová rokle, Tanková brigáda, Neporažení, Jurášek .

Často se také vyskytoval jen v pouhé epizodce, jakou byl např. holohlavý pán, ve skutečnosti generální major, s nimž se dobrý voják Švejk dostal ve vlaku do sporu, ve filmu Karla Steklého Poslušně hlásím . Z Nedbalových historických rolí byla nejvýznamnější Lamminger z Fričových Psohlavců . Jako poštmistr vystoupil v adaptaci Hrubínovy Srpnové neděle . Zahrál jej jako staromládeneckého snaživce, všedního a nenáročného člověka, který s poněkud abstraktní láskou k lidem stále něco kutí, zlepšuje, organizuje a svou plýtvanou energií se snaží přemoci komplex zakřiknutého venkovana před pražskými hosty. Nad všemi těmito postavami však stojí role pojišťovacího úředníka Doležala v psychologickém dramatu Jiřího Krejčíka Svědomí . V něm poprvé – zároveň i naposledy – mohl ve filmu rozehrát celou škálu duševních přeměn muže, který se dopustil trestného činu a teprve po dlouhém vnitřním boji se rozhodl nést následky. Doležal totiž přejel autem, v němž vezl svou milenku, malého chlapce. Více z obavy před prozrazením nevěry než z následků tohoto činu z místa nehody ujel a snažil se havárii zatajit. Avšak strach a zejména zjevné pohrdání vlastního dítěte ho přimělo k doznání viny. Díky Nedbalovu hereckému mistrovství, s jakým předvedl Doležala v pozici nevěrného manžela, rádoby pozorného milence a rozpačitého otce, který se snaží překonat pocit viny na jedné straně odměřenou přísností a na druhé straně okázalými projevy lásky – ve všech těchto polohách však člověka hluboce rozvráceného a nešťastného – se Krejčíkovi podařilo natočit jeden z nejúspěšnějších českých filmů druhé poloviny čtyřicátých let. V šedesátých a zejména v sedmdesátých a na přelomu osmdesátých let se Nedbal objevoval v českém filmu již jen velmi zřídka. Filmoví režiséři – na rozdíl od televizních – pro něj nenašli ani jedinou roli, která by se aspoň podobala Šánovi z televizních Nezralých malin . Ani v podstatě epizodní postava profesora techniky Vinkláře, který příliš věřil nadání a zejména charakteru svého žáka Luďka Turny (Jiří Bartoška) v Skalského filmu Hřiště , ani starý asociální továrník Weinlich, ochrnutý následkem šoku po pokusu o atentát, který na něj podnikla čtveřice mladých anarchistů ve filmu Václava Matějky o průkopníku českého dělnického hnutí Josefu Hybešovi (Petr Štěpánek) Hodina života , ani podobné postavy v pěti dalších filmech neodpovídaly svým významem Nedbalovu hereckému mistrovství. A tak na sklonku života dával Nedbal plným právem přednost práci televizní.

Filmografie :

Použitá literatura :

ALL RIGHTS RESERVED !