ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Otakar Mrkvička

Zpracovala: Veronika Miškelová

Musím popravdě říci, že se jménem Otakara Mrkvička jsem se setkala až nedávno, kdy jsem listovala knihou, ve které byly vyfotografovány jeho obrazy a kresby. Vlastně jen málokteré obrazy se mi vryjí do paměti, neboť mám pocit, že tomuto druhu umění až tak dobře nerozumím.

Ale Mrkvičkův obraz "Ráno" mi připadal něčím neobyčejně zajímavým, ten obraz na mě nějak zapůsobil. Ve spodní části obrazu leží dívka, zcela nahá, celý obraz se probouzí z tmavé noci, která zvolna ustupuje a přichází nový den. Nový, jasný, světlý den, na který ta dívka už čeká, zatím k němu otáčí jenom hlavu, ale postupně se k němu obrátí celá. Tak nevím, chtěl to takto Mrkvička vyjádřit? Nebo to já chápu jinak, než chtěl on? To nevím, ale já tomu obrazu takto rozumím, takto ho vnímám, působí na mě velice klidně, zároveň plný očekávání, co asi ten nový den přinese nového, proto se mi také líbí.

Co mě ještě velice zaujalo se týká obrazu Podloubí v Havelské ulici. Vpravo asi uprostřed této malby jsou dvě písmena MO, jsou jakoby namalované na zdi tohoto podloubí a přitom to jsou iniciály malíře. Na první pohled tato dvě písmena vypadají spíše jako nápis nějakého obchodu, ale přitom to je úplně něco jiného.

Ale já jsem se tu nechtěla rozepisovat nad obrazem Mrkvičky, chtěla jsem tu přeci psát o jeho životě.

Tak tedy Otakar Mrkvička se narodil 19. prosince roku 1898 v Příbrami, do rodiny zdejšího fotografa. Malý Otakar začal navštěvovat příbramské Gymnázium, kdy už projevil umělecké zájmy, ve kterých byl rodinou hojně podporován. Po absolvování gymnázia nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze a poté studoval u profesorů Dítěte a V.H. Brunnera, jehož vliv na mladého Mrkvičku můžeme pozorovat v satirických kresbách, které se objevovaly ve studentském avantgardním časopisu Trn na samém počátku dvacátých let. V této době se stal také členem uměleckého svazu Devětsil a necelý rok po vstupu byl zapisovatelem a jedním z opěrných pilířů tohoto volného sdružení. Značnou měrou se spolu s Karlem Teigem podílel na programech přednáškových cyklů o umění a lidových akademií, které Devětsil pořádal.

Zároveň touto dobou také vyšla první Mrkvičkou ilustrovaná kniha, Prokletí lidé Jaroslava Hůlky, dále pak následovaly další jako třeba Seifertova Samá láska čí Apollinairova Sedící žena.

V druhé polovině dvacátých let se z Mrkvičky stal také divadelník, od počátku vstupu do Devětsilu byl jedním z výtvarníku divadelní sekce této skupiny. Jeho jméno se na divadelních plakátech pravidelně střídalo se jmény Josefa Šímy a Jindřich Štýrského. Nejenže byl tedy tvůrcem scén a kostýmů řady Honzlových a Frejkových představení, ale dokonce se úspěšně pokoušel i o režii, kterou realizoval v pražské Uranii. Jeho vrcholným úspěchem bylo režijní a výtvarné zpracování Vančurova Alchymisty roku 1932 v brněnském divadle na Hradbách, kterého kritici ohodnotili naprosto kladně. Po tomto velikém úspěchu Mrkvička divadlo opustil, jako by ho po úspěšném prověření vlastních sil přestalo zajímat. Ale ještě jednou se k němu přece jen vrátil, a to o pět let později ve Stavovském divadle.

Ve třicátých letech vrcholí Mrkvičkova žurnalistická činnost. Jeho satirické kresby, karikatury, portréty i kritiky se objevují v Lidových novinách a jeho jméno je synonymem pro slova žurnalista a kreslíř. Současně se také soustředí na malířství, jeho mysl se přenesla z exotických dálek a přístavů do krajiny naší země a také do jeho rodného, hornického příbramska. Inspirací jsou pro něho ale také milenci a láska, tento nadčasový motiv se poprvé u něho objevuje v díle Polibek z roku 1933.

V následujících letech, v době války, je pro něj inspirací lidské utrpení, bída, bezmocnost, dusná a tíživá atmosféra okupace, kterou ztvárňuje i ve svých obrazech. Díla z této doby byla uspořádána na souborně výstavě Listy z válečného deníku roku 1945 v pražské galerii Jos. R. Vilímka.

Po válce se Mrkvička vrátil k novinářské činnosti a ilustracím knih, na kterých ostatně pracoval celý život a podílel se svými ilustracemi na vzniku asi sedmi desítek knih, např. knihy Vítězslava Hálka, Karla Čapka, Vítězslava Nezvala, Karla Poláčka, Honoré de Balzaca, Heinricha Heineho a mnoha dalších význačných spisovatelů. Jeho díla byla vystavena v předních českých galeriích, ať již s dalšími umělci nebo na individuálních výstavách. Svůj život zakončil prací v časopise Dikobraz, zemřel roku 1957.

Na tohoto výborného umělce bychom neměli určitě zapomínat, neboť jméno Otakara Mrkvičky má bezpochyby své pevné místo mezi zakladateli české umělecké avantgardy, který jako kreslíř bojoval za odstranění všeho starého, přežitého a zvětralého. Až tedy nyní uvidím v nějaké knize jeho kresby, budu vědět více o životě tohoto umělce a už nebudu přemýšlet nad tím, kdo to asi byl Otakar Mrkvička…

ALL RIGHTS RESERVED !