ALL RIGHTS RESERVED !
 

· SOUBORY ·

Poetismus

Zpracovala: Andrea Jochmanová

„Na jaře 1923, toho nezapomenutelného roku, se vzpomínkou na nějž budu umírati, - jednoho večera, jehož všecka slova mi utkvěla v paměti, procházel jsem se s Teigem po Praze a pociťujíce atmosféru štěstí, jehož svědky byly jarní vůně, hvězdy, růžence světel v ulicích, zvracející opilci, žebravé stařenky a líčidla starých nevěstek, opírajících se o nároží, našli jsme východisko z disharmonie světových názorů, jež byly mumifikované, jedovaté a trudné – objevili jsme poetismus.”

Vítězslav Nezval

Poetismus je literární a básnický směr, který se zrodil v Praze kolem roku 1923 a jehož zakladatelé Vítězslav Nezval a Karel Teige zdůrazňovali proti starší literatuře, držící se ideologie, plánu a myšlenkové skladby, na jedné straně volnou obrazotvornost, na druhé straně nutnost svébytnosti básnického díla.

Poetismus těžil lyrické dojetí ze spontánnosti fantazie a slovních zdrojů. Pokládal noetickou, myšlenkovou a tendenční stránku básnictví za přítěž a zdůrazňoval, že hlavním účelem básně je býti básní, hrou obrazotvornosti, květem koruny života.

Mezi poetisty patřili mimo jeho zakladatele básníci Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl a v prvních svých pracích i básníci Vilém Závada a František Halas. 1

Karel Teige o poetismu píše: „Umění, které přináší poetismus, je ležérní, dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milostné. Není v něm ani špetky romantismu. Zrodilo se v atmosféře jaré družnosti, ve světě, který se směje; co na tom, slzí-li mu oči. Převládá humorná letora, od pesimismu bylo upřímně upuštěno. Poetismus chce udělati ze života velikolepý zábavní podnik. (...) Poetismus není ismem – je v nejkrásnějším smyslu slova uměním žíti. Nepochopiti poetismus znamená nepochopiti života!” 2

„Poetismus zrodil se při vzájemné spolupráci některých autorů z Devětsilu. Byl především proti u nás vládnoucí ideologické poezii. Odporem proti romantickému estétství a tradicionalismu. Opuštěním dosavadních útvarů „uměleckých”. Možnosti, jež nám neposkytovaly obrazy a básně, jali jsme se hledati ve filmu, v cirkusu, sportu, turistice a v životě samém. A tak vznikly obrazové básně, básnické hádanky a anekdoty, lyrické filmy. Autoři těchto experimentů: Nezval, Seifert, Voskovec a, s dovolením, Teige chtěli by obsáhnout všecky květy poezie, zcela odpoutané od literatury, již házíme do starého železa, poezie nedělních odpůldní, výletů, zářících kaváren, opojných alkoholů, oživených bulvárů a lázeňských promenád, i poezii ticha, noci, klidu a míru.” 3

Poetismus přišel s primitivním, ale své doby účinným zákonem kontrastu: Doba je smutná a rozvrácená, veselme se!

Vznik a vývoj poetismu souvisí s evropskými moderními směry před první světovou válkou, s italským futurismem a zejména s francouzským kubofurutismem. V širším smyslu pak poetismus navazuje na řadu tzv. prokletých básníků odmítnutých a vyvržených společností, která sahá hluboko do 19. století. Rozhodující bylo působení Rimbauda a Apollenaira, jeho uvolněného pohybu představ odstraňujících interpunkci i jeho obrazových básní, tzv. kaligramů, a ovšem své tu sehrál i vývoj francouzské postapollinairovské poezie. Ten byl zasažen působením dadaismu, který nastavoval soudobému světu zrcadlo a zároveň ho negoval. Cestu k negaci soudobé literatury a umění nalezlo dada ve hře, absurdnostech a provokacích. Jádrem projevů dadaistů byl na jedné straně vtip a hra se slovy, na druhé automatismus náhody, mechanické řazení slovních významů často za pomoci ryze nebásnických prostředků, z nichž bezděčně mohly a často vznikaly poetické texty.

Český poetismus se zvláště v počátcích vyvíjel dosti svébytně, i když v mnohém docházel k podobným výsledkům. Jeho inspirátorem po dlouhou dobu zůstal zejména Apollinaire a o něco starší proud francouzské poezie objevený Karlem Čapkem.

Rozklad tradiční hierarchie hodnot, přivoděný válkou, revolucí, rozpadem Rakousko-Uherska, demaskováním buržoazie v prvních letech existence samostatné republiky, byl dokonalý. Uprostřed rozpadu starých hodnot a vyprazdňování starých forem hledalo i umění nové cesty, nové metody, jak zachytit prudce se proměňující tvář skutečnosti, jak vyslovit nové naděje, které před ním otevřela perspektiva beztřídní společnosti. Nově byly kladeny otázky vztahu života a umění, postavení umělecké tvorby ve společnosti, jejího smyslu a funkcí. V tomto intenzivním vědomí přelomu epoch, v tomto radikálním primátu života před uměním je nejvyšší patos naší poválečné avantgardy, jejíž příslušníci netoužili obohatit muzea o několik dokonalých děl, ale chtěli formovat sám život, životní sloh budoucí beztřídní společnosti. Umění mělo být sneseno z výšin opět mezi lidi, do každodennosti jako její samozřejmá součást. Umělec chtěl pracovat vedle dělníka, vynálezce, technika jako konstruktér nového života, jako strůjce iluminací, které by prozařovaly život radostí, dojetím okouzlením citu a smyslů. Cesta, kterou prošla devětsilská avantgarda je jedním z nejplodnějších úseků českého moderního umění. Vyrostla na ní řada originálních, neobvykle všestranných osobností. I když proti tomu její teoretikové často protestovali, vytvořila svůj vlastní sloh, širší než všechny teoretické manifesty a přece právem nesoucí jméno jednoho z nich: POETISMUS.

Zjišťuje se, že indiánky, sentimentální romány, bufalobilky, v kině americký seriál či groteskní chaplináda, komedie ochotnického divadla, žongléři ve varieté, potulní zpěváci, krasojezdkyně a klauni cirkusu, lidové veselice fidlovaček, nedělní fotbalový zápas, toť téměř vše, čím proletariát ve své zdrcující většině žije. A tak jsme svědky zajímavého paradoxu, že sice nebylo stvořeno nové umění, ale tzv. vysoké umění bylo pronikavě zdemokratizováno a umělecky inspirováno světem „nejskromnějšího umění”, jehož některé žánry byly pozvednuty na úroveň umění vysokého. V novém světle se objevila i otázka tzv. exotismu. Indiánské totemy, černošské plastiky, umění Tichomoří, v poezii Moskva, Paříž, New York, námořníci, Javanky, černošská hudba, to všechno nehrálo nyní roli něčeho cizího, ale naopak stávalo se něčím blízkým, samozřejmým.

Roku 1924 vychází v Hostu Teigův článek Poetismus, označovaný tradičně za první manifest poetismu. První, co na něm zaujme, je opět snaha vyjít za hranice umění, literatury, malířství, překonat mrzačící důsledky dělby práce, které rozpolcují lidskou osobnost a proměňují ji v přívěšek hypertrofovaného orgánu obchodování, vyrábění, politizování, spisování, podle toho, jaké místo ve vysoce specializované kapitalistické civilizaci člověku připadá.

Chtěl-li poetismus učinit poezii dostupnou každému, aby s její pomocí dotvářel vlastní život, musel zvolit jistý zorný úhel, z něhož by pojímal život a svět. Poetismus intervenuje k záchraně a obnově citového života, radosti, fantazie. Měl být vlastně částí širšího programu, protipólem racionálního a funkcionalistického konstruktivismu, měl pro člověka zachraňovat oblast nevypočitatelného, okouzlujícího, zázračného, tak nemilosrdně likvidovaného moderní technickou civilizací. Nelze popřít, že v této polaritě racionality a iracionality, technického i přírodního, geometrického a organického vystihl poetismus závažný problém moderní civilizace.

Básnická konkretizace poetismu byla zcela záležitostí Nezvalovy, Seifertovy a Bieblovy tvorby. Podivuhodný kouzelník a Depeše na kolečkách jsou vlastně prvními manifesty poetismu avant la lettre. Nezval podal v Papouškovi na motocyklu a ve Falešném mariáši i svůj teoretický výklad poetismu. Program byl vysloven a realizace, které jej provázely, vycházejí nyní v prvních básnických knihách; začíná vycházet Pásmo, je založen brněnský Devětsil, při pražském Devětsilu se ustavuje jevištní sekce – Osvobozené divadlo; česká avantgarda přechází z období teoretického hledání do období praktické tvorby.

Roku 1928 jsou v ReDu otištěny Nezvalovy a Teigovy Manifesty poetismu. Jejich autoři protestují proti proměně poetismu v uměleckou školu, v ismus. Poetismus podle Nezvala „nechtěl vymýšleti nové světy, ale uspořádati tento svět, aby byl básní. Není v tématech, jež mu připisují jeho nepřátelé.”

Poetistická tvorba vyrůstala z poválečné základny proletářské literatury. Ve sborníku Devětsil, který vyšel na podzim 1922, tiskne ještě vedle sebe Vítězslav Nezval Podivuhodného kouzelníka a Jiří Wolker Baladu o očích topičových, Jindřich Hořejší verše z Korálového náhrdelníku a Jaroslav Seifert apostrofu Paříže. Nezvalův čtvrtý zpěv Podivuhodného kouzelníka se stal biblí poetismu. Druhá Nezvalova sbírka, Pantomima z roku 1924, a Seifertova třetí, Na vlnách TSF z roku 1925, znamenaly v umělecké tvorbě definitivní vyhranění nového směru. Programovou manifestací poetismu se stala Pantomima – dosud zcela neobvyklý typ básnické sbírky, volná montáž jednotlivých cyklů drobnějších básní, velké básnické kompozice, pantomimy, fotogenické básně, veršovaných hříček, asociativní poezie a obrazových básní a nevšedního programového eseje.

S novým uplatněním tradičních žánrů souvisí i experimentální aktivita poetistů, zejména pokusy kombinovat několik druhů umění, vytvořit tzv. univerzální poezii. Tak vznikly radiogenické a obrazové básně, knižní filmové scénáře aj.

Podoba poetistické prózy je spjata především s dílem Vladislava Vančury. Klasická v tomto smyslu je zejména raná povídka Dlouhý, Široký, Bystrozraký.

Roky 1926 a 1927 jsou nejplodnějšími léty českého poetismu. Tehdy k Nezvalovi a Seifertovi přistupuje Konstantin Biebl sbírkami Zlatými řetězy a S lodí, jež dováží čaj a kávu; Nezval vydává Menší růžovou zahradu, Básně na pohlednice, Nápisy na hroby, Blížence a Akrobata, Seifert sbírku Slavík zpívá špatně, Vančura Rozmarné léto. Objevuje se Voskovec a Werich s první hrou Vest pocket revue, Jiří Frejka zakládá vlastní scénu Dada, objevuje se E. F. Burian.

Roku 1926 vzniká při divadelní sekci Devětsilu Osvobozené divadlo. Založili ho mladí režiséři Jiří Frejka a Jindřich Honzl a pro svá představení volili avantgardní hry. Když na jaře 1927 J. Frejka a E. F. Burian opustili, dostali zde příležitost ke studentskému představení Jan Werich a Jiří Voskovec. Jejich Vest pocket revue dosáhla 208 repríz. Krátce po tom se Osvobozené divadlo stalo jejich trvalým sídlem. Založili tradici nového lyrického avantgardního divadla, v němž si uchovali role klaunských protagonistů, divadla herecké improvizace, podložené pevným textem a navazující zvláště improvizacemi na předscéně nepřetržitý kontakt s hledištěm, divadla, v němž se pojila zkušenost commedie dell´arte s moderním muzikálem a humorem pohybujícím se mezi bezpředmětnou komikou založenou na slovních hříčkách, záměně významů a vůbec sémantických nedorozuměních a mezi parodie. Po Honzlově přechodném odchodu do Brna začali zaplňovat repertoár divadla sami.

Po letech zrání, kdy zároveň poetismus zabíral do šířky, kdy také zrodil své epigony, přicházejí léta dovršení. Zatímco část mladších autorů ve svých debutech dotčených poetismem jde dále svým vlastním směrem, integrujíc z poetismu vše, co se zdálo užitečné, vlastní jeho básnické jádro dospívá k velkým syntetickým dílům. Nezval k Edisonovi a několika příbuzným skladbám, Biebl k Novému Ikarovi a Seifert ke sbírce Poštovní holub.

Těmito díly je první poválečná etapa české avantgardy u konce. Tato poetistická etapa nejen že podnítila vznik řady děl, která dnes už patří k základům umění dvacátého století, ale přinesla také výrazné podněty dalšímu vývoji literatury a umění.

Poetismus uvolnil logickou monotematickou stavbu básně, vnesl v ni polytematičnost a s ní i simultánnost dějů a pocitů. Vytvořil novou obraznost, zakládající se na asociativnosti představ a uvolněné fantazii; tím také významně přispěl k vytvoření moderního básnického jazyka. Rozšířil dosavadní funkce poezie o její pojetí jako hry a ve snaze zbořit přehrady mezi tvorbou a životem sblížil ji s moderními formami lidové zábavy i nejširšími oblastmi moderní civilizace. Tím vším objevil nové, netušené zdroje emotivnosti, lyričnosti, obohatil fantazii a senzibilitu soudobého člověka, přispěl k vzniku některých rysů nového životního slohu.

A především proměnil duchovní klima českého umění. I na něj lze vztáhnout slova Šaldova, původně adresovaná Nezvalově poezii: „Již dnes jest patrno, že v nejlepších svých věcech byl svému národu strůjcem radosti, a to není malá věc. Je tak důležitá jako chléb a snad důležitější ještě.”

Použitá literatura:

ALL RIGHTS RESERVED !