ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Vítězslav Nezval

Zpracovala: Hana Švecová

Vítězslav Nezval se narodil v Biskupkách , dne 26.5.1900, v rodině učitele a správce tamní jedno-třídky, Bohumila Nezvala. Jeho otec byl pětadvacetiletý vlastenecký učitel, vzdělaný, zanícený čtenář a milovník poezie. Z úcty k básníkovi Hálkovi dal synovi jméno Vítězslav. Po třech letech se rodina stěhovala do nedalekých Šamikovic, kam byl otec přeložen. Zde také Nezval začal v roce 1906 chodit do školy. Odmala hodně četl a hrál na klavír, na který jej učil jeho otec. V Šamikovicích vychodil obecnou školu.

V roce 1911 složil přijímací zkoušku a byl přijat na gymnázium v Třebíči. Pro venkovského chlapce zde bylo mnoho nového a vzrušujícího, do městečka se zamiloval. A když v roce 1915 jeho otec naru-koval do 1.světové války, odkud pak byl internován do koncentračního tábora, přestěhovala se mamin-ka Emilie i s  mladší dcerou Vlastou za ním do Třebíče. Nezval chodil často do knihovny a četl vše, ta-ké si už ale oblíbil básně. Přímou cestu k poezii mu otevřela kniha J. S. Machara „Konfese literáta”, kterou přečetl jako sedmnáctiletý. Poté si vypůjčil celé Macharovo dílo a během krátké doby jej pro-studoval. Mezi septimou a oktávou již měl svazeček vlastních veršů. Některé z těchto básní byly otiš-těny ve studentském časopise Svítání. V roce 1919 složil úspěšně maturitní zkoušku.

Téhož roku se dal zapsat na právnickou fakultu v Brně. Toto studium ho však hned na začátku zkla-malo a tak chodíval každé dopoledne do čítárny Zemského domu a odpoledne psal vlastní verše. Ne-zval navštívil redakci deníku Svoboda a jeho redaktora Jiřího Mahena a tyto básně pod názvem „ Me-lancholičtí upíři ” mu předal s prosbou, aby si je přečetl. Tomu se básně líbily. Vzniklo mezi nimi přá-telství, které ovlivnilo pozdější Nezvalův život. V té době se zrodily jeho prvotiny, sbírky „ Jitro ” a „ Most ”.

Na jaře roku 1920 se Nezval rozloučil se studiem práv i s Brnem a přestěhoval se do Prahy, kde se dal zapsat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Zde se ocitá osamocen. Prahu a její život mu ale přiblížil jeho přítel z dob studií v Třebíči, hudební skladatel Jiří Svoboda. Nezvalův další život ovlivnila také schůzka s několika mladými adepty literatury a umění. Na této schůzce v listopadu roku 1920 se poprvé setkal s tehdy již známým básníkem Jiřím Wolkerem. Mladí umělci se postupně sdru-žují v Uměleckém svazu Devětsil, jehož předními členy byli Jiří Wolker, Karel Teige, Jaroslav Seifert.

V roce 1922 Nezvala členové Devětsilu přijali do svých řad. V tomto roce vydává v Brně svou první básnickou knihu „ Most ”. V ní se neváže tím, zda básně mají mít rytmus a rým, anebo jsou volně vy-právěny. Stejně napsal báseň „ Podivuhodný kouzelník ”. Jde o rozsáhlou, spontánně napsanou báseň. Otiskl ji v revue Devětsilu ReD.

Studia na filozofické fakultě nedokončil, ale v roce 1924 začal pracovat v nakladatelství Kompas ja-ko tajemník Naučného slovníku. V roce 1923 otiskl v Rudém právu svůj fejeton „ Jaro ”. Také již při-pravoval verše své druhé knihy, nazvané „ Pantomima ”, kterou vydal v roce 1924. Tato kniha již nemá charakter básnické sbírky, je výrazem celé devětsilovské generace a dá se říci, že je čítankou poetis-mu. V časopise Host otiskl poetický manifest „ Papoušek na motocyklu čili o Řemesle básnickém ” spo-lečně s manifestační statí Karle Teigeho-Poetismus. Psal básně, statě a eseje a otiskoval je v různých časopisech. Souborně vyšly v roce 1925 pod názvem „ Falešný mariáš ”.

V roce 1925 se rozhodl stát spisovatelem „na volné noze”. V té době již jeho básně zaplnily několik knih. V tomtéž roce, po smrti jeho přítele a jedné z předních osobností Devětsilu-Jiřího Wolkera, na-psal knihu „ Wolker ”, kde neochvějně hájí jeho díla. V roce 1926 vydal několik dalších básnických sbí-rek-„ Menší růžová zahrada ”, „ Básně na pohlednice ”, „ Diabolo ”, „ Nápisy na hroby ” a romaneto „ Kar-neval ”. V roce 1927 vyšla jeho další básnická sbírka „ Akrobat ”, což je vrcholným dílem Nezvalova poetického období, dílem již zralým. Jde o jednu velkou třídílnou báseň. V tomtéž roce psal rozsáhlou báseň „ Edison ”, jež sám Nezval považoval za své nejkomponovanější dílo. Usiloval o to, aby vytvořil báseň ve zcela jiném pojetí než byla jeho dosavadní tvorba. V roce 1928 ji vydává knižně a v tomtéž roce vychází „ Manifest poetismu ”, jehož spoluautorem je Karel Teige. Zde již Nezval naznačil v básni „ Kapka inkoustu ” svou novou myšlenku, že skutečnost je slovníkem k vytváření poezie.

V únoru roku 1926 Sdružení moderních umělců Devětsil otevřelo avantgardní Osvobozené divadlo. Zpočátku uváděli experimentální představení francouzských a jiných modernistů, později i českých autorů poetického směru-V.Nezvala, V.Vančury, A.Hofmeistera. Nazval napsal svou první avantgard-ní hru „ Depeše na kolečkách ” v roce 1922 a dal se tak v dramatické tvorbě na cestu experimentu. Ne-malou měrou k tomu přispěli revoluční divadelníci Jindřich Honzl a Jiří Frejka, kteří byli také sdruženi v Devětsilu. Nezval se angažoval v Osvobozeném divadle, podílel se na tvorbě jeho programu. V dub-nu roku 1926 byl realizován Večer Vítězslava Nezvala, na kterém byla uvedena premiéra jeho hry „ Depeše na kolečkách ”, „ Abeceda ” a „ Vězeň a Madrigal ”. Napsal seriál jevištních grotesek „ Druhá

epocha ”, jejíž třetí část otiskl roku 1923 na pokračování v časopise Sršatec pod názvem „ Muž za 18 ”. Osvobozené divadlo uvádělo v Umělecké besedě revue složenou z různých literárních čísel. Z Nezva-lovy tvorby zde byl uveden osmý obraz z baletu „ Pan Fagot a Flétna ” pod názvem „ Květiny v baru ”. Dále zde byla uvedena „ Historie řadového vojáka ” napsaná v roce 1924, E.F.Burianem zhudebněné „ Koktajly ” a jako závěrečná část celé revue „ Epilog ke kterékoliv scénické básni ”. Tuto revui, nazýva-nou „lyrická syntéza”, sestavil V.Nezval a režíroval ji Jindřich Honzl. Vítězslav Nezval jako divadelní referent psal pravidelné recenze v deníku Rudé právo. V roce 1927 začali v Osvobozeném divadle hrát Voskovec s Werichem pod vedením režiséra Jindřicha Honzla. Později zde začal Nezval působit ja-kožto dramaturg. Této funkce se ujal s velkým nadšením, chtěl se podílet na vytváření nového drama-tického umění. Divadelní sezónu započal v září roku 1928. Pro Osvobozené divadlo pak sám napsal první celovečerní divadelní hru „ Strach ”. Ta se však dostala na scénu až v lednu roku 1934. Hru reží-roval Jindřich Honzl a scénickou hudbu napsal Jaroslav Ježek.

V roce 1927 Nezval pilně pracoval na svém prvním románu „ Kronika z konce tisíciletí ”, který vyšel roku 1929. Vzápětí na to vydal tři básně-„ Smuteční hrana za Otokara Březinu ”, „ Snídaně v trávě ” a „ Silvestrovská noc ”. Na svůj první román navázal druhým s názvem „ Posedlost ”, který vyšel roku 1930. Z poezie vydal v roce 1930 obsáhlou sbírku „ Básně noci ”. Jde o soubor básní z let 1922-1929. Toto období jeho života, kdy se rozešel s poetismem, bychom mohli nazvat obdobím osamocení, kdy hledal odpovědi na své otázky nejen ve svém vědomí, ale i v podvědomí. Práce z té doby vyšly v červ-nu roku 1930 pod názvem „ Chtěla okrást lorda Blamingtona ”. Práce svědčí o tom, že jeho odpor vůči měšťácké společnosti se začal projevovat útěkem do snů a podvědomí. V listopadu téhož roku začal vydávat časopis Zvěrokruh, měsíčník soudobého umění, ale vyšly pouhé dvě čísla. Po vydání prvních dvou románů dále pokračoval v románové tvorbě. Dokončil velkou prózu „ Dolce far niente ”. Vyšla v  roce 1931 a je to jeho nejkrásnější prozaické dílo. Během této práce stihl napsat a vydat tři menší pró-zy pod názvem „ Slepec a labuť ” a jako soukromý tisk malou prózu Sexuální nocturno ”. V témže roce dopsal román „ Pan Marat ”, který vyšel roku 1932.

V roce 1929 přijal nabídku Národního divadla, aby připravil adaptaci Calderónovy hry „ Schovávaná na schodech ”. Adaptace byla uvedena na scénu v roce 1931. Měla úspěch, proto byl Nezval požádán o další hru. Tato již byla zcela původní s názvem „ Milenci z kiosku ”, byla uvedena roku 1932 s velkým úspěchem. Ve třicátých letech věnoval mnoho svých tvůrčích sil dramatu. V roce 1934 napsal další hru „ Tři mušketýři ” a o rok později hru „ Nový Figaro ”, „ Věštírna delfská ” a „ Zlověstný pták ”. V září roku 1937 připravil pro rozhlas adaptaci opět Calderónovy hry „ Chudák ať má za ušima ”.

Kromě dramatické tvorby Nezval pokračoval v psaní poezie a tak v roce 1932 vyšla sbírka básní „ Skleněný havelok ” a „ Pět prstů ”. O rok později vyšla další sbírka „ Zpáteční lístek ”, která je plná ex-perimentů. Nezval se po rušném období Devětsilu probíjel k nové poetice, odlišné od poetismu. Hledal další cestu v umění. V roce 1932 dokončil svůj další román „ Jak vejce vejci ”.

V květnu roku 1933 odjel Nezval do Paříže, kde se setkal s představiteli surrealistického hnutí. V  březnu roku 1934 založil v ČSR surrealistickou skupinu, jejímiž členy byli Konstantin Biebl, Jindřich Honzl, Jaroslav Ježek a další. Nezval viděl v surrealismu vyřešení krize, vzniklé rozkolem avantgardy. Z cesty do Francie, z níž se vracel přes Monako a Itálii, literárně vytěžil básně své další sbírky „ Sbo-hem a šáteček ” a romaneto „ Monako ”. Obě knihy vyšly roku 1934. Za sbírku „ Sbohem a šáteček ” ob-držel státní cenu. V tomtéž roce odjel do Sovětského svazu na I.sjezd sovětských spisovatelů. Své doj-my z tohoto pobytu vyjádřil ve své prozaické knize „ Neviditelná Moskva ”, která vyšla roku 1935. Sur-realistická metoda se v jeho tvorbě výrazněji projevila ve sbírce „ Žena v množném čísle ”, vydané roku 1936. Ve sbírce „ Praha s prsty deště ”, vydané v tomtéž roce, je patrné, že Nezval již cítí hrozící válku. Jedinou čistě surrealistickou knihou je „ Absolutní hrobař ” z roku 1937. Je to výsledek surrealistického experimentu a Nezvalovy záliby v automatickém psaní, držel se zde teorie surrealistů. Nezval se stále více přesvědčoval, že v surrealistickém hnutí dochází k podivnému napětí a proto v březnu roku 1938 tuto skupinu rozpustil. Sám si uvědomoval omezenost surrealistické metody a teoretický omyl surrea-lismu.

V roce 1938 již Nezval cítil nebezpečí příchodu války a okupace a vydal knihu básní „ Matka Nadě-je ”. Objevují se zde obavy o život vlasti, ale zároveň velká naděje. V tomtéž roce vydal prózu „ Pražs-ký chodec ”, kde se opět setkáváme s obavami o rodnou zemi a o milované město. V době, kdy jeho vlast již byla pod okupací nacistického Německa, v roce 1939, vydal první část „ Historického obra-zu ”. Druhá část této knihy vyšla až po válce. Roku 1940 vyšla sbírka básní „ Pět minut za městem ”, kde se autor již dostává na pozice realismu. Po dobu okupace Nezval verše nepublikoval, vydal je až po 2.

světové válce. V době okupace však napsal velká dramatická díla. Věděl, že slovo pronesené z jeviště představuje nejkratší cestu k lidem. V roce 1940 uvedl E.F.Burian Nezvalovu básnickou hru „ Manon Lescaut ”, podle novely abbé Prévosta. Další hrou byla „ Loretka ” z roku 1941 a své dramatické dílo zakončil hrou o pěti obrazech „ Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou ”, která byla uvedena až po válce, v roce 1956. Tato měla světový úspěch a Nezval se zařadil mezi světové umělce. Nezval také spolupracoval s českými filmovými režiséry. S Gustavem Machatým psal v roce 1929 scénář k filmu „ Erotikon ” a o dva roky později scénář k filmu „ Ze soboty na neděli ”. Pro režiséra Přemysla Pražské-ho napsal scénář k filmu „ Podskalák ” v roce 1929. Roku 1941 s Ginou Hašlerem spolupracoval na fil-mu „ Za tichých nocí ”.

V roce 1945, v době, kdy docházelo k osvobozovacím bojům o Československo a v Praze vypuklo povstání, psal Nezval třetí část „ Historického obrazu ”. Zde zachytil v lyrickoepické poezii těžké dny šestileté okupace a osvobození sovětskými vojáky. V tomtéž roce vyšel vcelku „ Historický obraz I.-III. ”. Ve stejném roce vydal básnickou sbírku „ Balady Manoně ”, napsanou v letech 1939-1940, a černý román „ Valérie a týden divů ”, který napsal už v roce 1935. Novou sbírku básní „ Veliký orloj ” vydal roku 1949 a zařadil zde poezii posledních pěti let. V tomtéž roce vydal další básnickou knihu, velkou lyrickoepickou báseň „ Stalin ” věnovanou k jeho sedmdesátinám. V době studené války, v roce 1950, napsal báseň „ Zpěv míru ”, za níž mu byla udělena Zlatá medaile Světové rady míru. O rok poz-ději napsal báseň „ Z domoviny ”, která byla poctěna státní cenou. Roku 1955 vydal další básnickou sbírku „ Chrpy a města ”. Shrnul do ní své verše z let 1952-1955. Nezvalovou poslední prací vyšlou za jeho života je teorie literární tvorby, kterou sestavil ze svých teoretických prací „ Moderní poezie ”. Ta-to kniha vyšla v březnu roku 1958.

V Nezvalově pozůstalosti bylo nalezeno množství básní, které napsal po roce 1955. Tyto vyšly po-smrtně s názvem „ Nedokončená ”.

Vítězslav Nezval zemřel 6.4.1958 v Praze, je pohřben na vyšehradském hřbitově. Jeho rozsáhlé dílo básnické, prozaické a dramatické obohatilo českou literaturu, Nezvalovo novátorství a odvážné experi-menty obohatily český verš.

Použitá literatura:

ALL RIGHTS RESERVED !