ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Smrt v květnu - Vítězslav Nezval

Zpracovala: Jana Zapletalová

Smrt v květnu je Nezvalovou dramatickou prvotinou. Napsal ji už v roce 1920, ale vyšla až o dva roky později v obtýdeníku Divadlo (nadvakrát - 31. 7. a 16. 8.), právě v čase, kdy v jeho redakci působil Jindřich Honzl. Je věnována Jaroslavu Seifertovi, který byl mluvčím avantgardní skupiny Devětsil, jejíž novopečeným členem se v této době Nezval stal.

Rukopis hry nebyl nikde nalezen, a tak je vydání v Divadle nejstarším dochovaným. Autor nezařadil tuto lyrickou jednoaktovku do žádné své knihy, ani ji nepřepracovával. Svou dramatickou tvorbou se přihlásil k avantgardě, ale jeho nejranější hra ještě zcela avantgardní není.

Smrt v květnu se odehrává v překrásné májové přírodě. ON spí na louce, kam přichází zasmušilý STAŘEC, z jejich rozhovoru poznáváme, že ON je poeta z Prahy a Stařec je bývalým pastevcem, co žije s vnučkou. Nenávidí město, protože od ženy z něj se nakazil jeho syn a zemřel. Vnučka MADLA pase ovce s pohůnkem JURKOU. Na scénu přichází VESNICKÁ ŽENA s nůší a dává se s nimi do řeči. Stařec po chvíli odchází a On s Ženou mluví o Madlině otci a dětech. Pán říká, že děti jsou májovým darem. Žena odejde, přijde Madla s konví mléka a chlebem. Pojí spolu ,to je jejich májový dar, povídají si o tom, kdo je Madliným milým. Je to Jurka, ale líbí se jí i zedník. Pán jí čte svou báseň a potom odejdou do lesa, kde dojde k milostnému aktu. Chtějí společně odjet do města, mluví o dítěti (možném) - májovém daru. Madla se chce rozloučit s Jurkou a Starcem. Když jde za pánem, děd zadrží rozběh její lásky svou smrtí (neodjede do města). ,,Jeho mrtvola položí se na práh májových snů. Madle odjíždí láska. Zůstává ubohá skutečnost a ubohý Jurka.”

Všechny osoby, které ve hře vystupují, mají své pevné určení. Stařec je ztrápený, nenávidí město, mluví málo a když, tak o smrti, skoro každá jeho věta začíná na ,,ech”. On je poeta, žasnoucí nad krásou přírody, všeho okolo i nad ,,májovými dary”. Mluví vždy poeticky a pateticky, taky nejvíc. Vesnická žena je naprosto typickou vesnickou ženou. Vzpomíná, mluví o muži, o dětech, o práci a o tom, jak je nůše těžká. O Jurkovi toho moc nevíme, objeví se jen jednou, když volá na Madlenku. Z jejího vyprávění ale nějak vyplývá, že je trošku trouba.

Madla sama je nejzajímavější postavou. Je naprosto spontánní, vyrůstá v tom, že je pastuchova, nejchudší z celé vsi, a tak na ní nezáleží. A proto taky může všechno. Její chování je lehce živočišné. ,,Mám tě ráda! Ze všech nejraději! Zedník by mě stiskl jako kleště. Ty jsi můj miláček! - Takové dusno přichází! Sukně je mi těsná!” Ve své naivitě má také ve všem jasno, rozhodně se neobává ani těch nejtěžších variant své budoucnosti - když ji pán opustí, bude sice smutná, ale ví, že to přejde. . . Když bude mít dítě, bude ho brát s sebou na pastvu, možná si pak Jurku vezme. . .

I když se osoby ve hře setkávají a mluví spolu, říkají stejně každý to své, vzájemně se příliš neposlouchají, takže občas vzniká dojem, jakoby si mluvili spíš pro sebe. Lze snadno předpokládat, co se s kterou postavou stane. Někdy jsou narážky na budoucnost až absurdní: ON - ,,Já se vašeho věku nedočkám. Leda bych se stal tím včelařem. A na to nelze myslet. Za dvě hodiny člověk pojede. Uh!”

Ve Smrti v květnu jsou protipólem smrti „májové dary” - děti, ale i společná večeře - vše, co zachovává, co působí proti umírání. Ale s opravdovým úmrtím Starce umírá i májová láska, májový sen a zůstává ubohost, ,,ubohá skutečnost”. Jako by sám květen byl darem, ale zároveň i snem.

Osobně se nijak zvlášť nedivím, že se Vítězslav Nezval k této lyrické scéně nikdy nevracel. Nemyslím si, že proto, že není avantgardní. Osoby jsou nějakým způsobem nesympatické, možná proto, že jejich dialogy jsou spíše za sebe řazenými monology, které na společné téma reagují jen asociativně. On, jako hlavní postava, je patetický až příliš, až je to protivné a trošku nudné.

Vtírá se také myšlenka, že celá hra je jen satirou na všechnu tu májovou literaturu, plnou překrásné krajiny, citových výlevů (poeta), lásky (poměrně rychlý odchod do lesíka za účelem milostného splynutí), jarní naivity a nevinnosti (Madla), završenou tragickým koncem (smrt Starce i snů). Na to, aby se dalo tvrdit s jistotou, že jde o satiru, nám chybí nějaké jasnější vodítko. Snad jediným je provotní popis scény, kde se vše odehrává. ,,To to bude vonět… Však je také potřeba, neboť vpravo je rovina, májové louky. Ach! To bude lásky…”

Snad závisí na nastudování této lyrické jednoaktovky, aby měl divák jasno v tom, jestli je více jarním obrazem, nebo satirou na něj. Ve skrytu duše mě ale dost těší, že i ve Vítězslavu Nezvalovi nevyvolává jaro samé pozitivní ohlasy.

NEZVAL, Vítězslav. Scénické básně, hry, scenária a libreta (1920 -1932). 1.vydání. Praha: Československý spisovatel, Dílo XXII, 1964.

ALL RIGHTS RESERVED !