ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Vladimír Šmeral

Zpracovala: Tereza Strouhalová

Vladimír Šmeral se narodil 16. října 1903 v Drásově u Tišnova a zemřel 15. března 1982 v Praze. Byl českým divadelním a filmovým hercem, členem Státního divadla v Brně v letech 1926 – 1933

Narodil se již ve zmiňované vesnici v chudé venkovské rodině, kdy otec i matka pracovali u sedláka, na tzv. panském. Léta dětství strávil spolu s o tři roky mladším bratrem Jaroslavem na moravském venkově nedaleko Brna. Své herecké schopnosti začal projevovat už v drásovské hospodě u Zichů, kde získal oblibu při napodobování místních sedláků a vesničanů.

Navštěvoval měšťanskou školu, po ní nastoupil na Vyšší odbornou školu elektrotechnickou v Brně. Poslední rok studia se ještě k tomu zapsal na brněnskou dramatickou konzervatoř a po jejím absolvování roku 1926 se stal členem činoherního souboru tehdejšího Zemského divadla v Brně. Už v době studií hrál spolu s Ladislavem Peškem role sedláků v Maryši, dále s nimi v této hře hráli Jarmila Urbánková a Jaroslav Auerswald.

Při svém prvním profesionálním angažmá se neprosadil moc výrazněji, to přišlo až po příchodu Jindřicha Honzla a E. F. Buriana v roce 1929, kdy začal mít větší herecké příležitosti. Po ne moc dlouhé době na výzvu E.F. Buriana odchází do Prahy a stává se jedním ze zakládajících členů předválečného Déčka. V něm působí do jara 1941, kdy došlo k zatčení Buriana, se ocitá po boku Voskovce a Wericha v Osvobozeném divadle. Během konce roku 1938, kdy došlo k mobilizaci, byl Smetal zastižen při práci v barrandovských ateliérech.

Po demobilizaci bylo ovšem Osvobozené divadlo zavřeno a on se stal členem nově založeného divadla s názvem Lidové divadlo v Unitarii. Zde si zahrál v Kuršově nastudování Jana Roháče (Alois Jirásek) samotného Zikmunda. Tato hra byla jednou z nejpůsobivějších inscenací českého divadelního umění v době tzv. druhé republiky. V březnu 1939 se na naše území dostali okupanti a Lidové divadlo v Unitarii bylo po Osvobozeném divadle druhou scénou, které byla odebrána koncese. Od podzimu 1939 se stal opět členem Burianova Déčka.

Až do svého zatčení roku 1944, kdy byl transportován do koncentračního tábora u Vratislavi, kde se podílel na stavbě bunkrů, působil v divadle Na Poříčí, což byla v té době pobočná scéna Vinohradského divadla.

Po osvobození v květnu 1945 pokračoval ve své herecké činnosti jako člen Divadla Na Vinohradech a ve svazku s tímto divadlem byl téměř až do své smrti. Poslední divadelní role, které zde hrál byly postavy z Dudkova nastudování Měšťáků (1970) a Barbarů (1971).

Po roce 1945 věnoval všechny své síly rozvoji socialistického dramatického umění nejen jako herec, ale i jako organizátor. V té době působil jako pedagog na AMU na divadelní fakultě, kde své zkušenosti předával dál svým studentům. Navíc se stal jedním ze zakládajících členů Svazu českých dramatických umělců.

Jeho první profesionální angažmá v činohře brněnského Národního divadla spadá do doby, kdy v čele divadla stál František Neumann, dramaturgem činohry byl Lev Blatný. Právě v letech Šmeralova nástupu docházelo ke krizi brněnské činohry, vedení ji chtělo řešit povoláním Honzla a Buriana z Prahy – prvníh ve funkci dramaturga činohry, druhého jako vrchního režiséra nově zřízeného experimentálního studia . Po odchodu Buriana zanedlouho odchází i Šmeral.

Od podzimu 1933 byl jednu z uměleckých opor nově založeného divadla Déčko. Oporou byl díky zkušenostem s E. F. Burianem. V průběhu prvních tří sezón vytvořil na dvě desítky postav (např. Život našich dnů z r. 1937 na libreto Kastnera, Mackbetha v Brechtově Žebrácké opeře z r. 1934, vězně v máchově Máji z r. 1935 a Melchiora Gabora ve hře franka Wedekinda procitnutí jara z r. 1936.

Roku 1936 Šmeral na čas opouští Burianovo Déčko . Od podzimu 1936 je členem Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha, kde je členem až do jeho uzavření v pomnichovských dnech 1938. Přesto, že v tomto období nehrál v mnoha hrách, se dokázal dost výrazně prosadit a to zejména ve hře Nebe na zemi z r. 1936, kde hrál roli záletného Jupitera. V této hře zaujal hlavně zpěvem v proslulé parodii operního kvartetu Buďte blahořečený, který se dochoval i na gramofonové desce. Největší úspěch ovšem sklidil v Revue Rub a líc z roku 1936 v roli Josefa Klokana, mladého muže, na jehož podivuhodném dobrodružství se ztrátou paměti je založena i zápletka celé hry. Po tomto úspěchu dostával už jen malé role.

Sezónu 1939/1940 strávil opět v divadle Burianova Déčka. V této sezóně vytvořil dvě ze svých nejvýznamnějších postav celé své dosavadní herecké kariéry, a sice Dykova Krysaře

(1940) a postavu rytíře des Grieuxe v Nezvalově veršované Manon Lescaut. Soudobá kritika byla z jeho výkonů nadšená.

Do uzavření divadla na jaře 1941 si zahrál ještě několik dalších rolí, mezi kterými byla mimojité i dvojrole v Trojanově novince Každý má 2 úlohy z roku 1940 a znovu hlavní mužský part v Nezvalově Loretce z roku 1941, který byl ovšem jen matným odleskem rytíře des Grieuxe.

Po zatčení a uvěznění Buriana převzala hlavní jádro souboru Městská divadla pražská, která se ucházela o koncesi pro divadlo Na Poříčí, ovšem jen za předpokladu, že se tam neobnoví „české moderní středisko” , což byl podtitul D41 v době před uzavřením.

Od první porevoluční sezóny 1945/1946 až do svého penzionování byl členem divadla Na Vinohradech. Ve všech etapách vývoje souboru patřil k oporám celého souboru, a to v éře Frejkovy, Škodovy, Pistoriovy a Pavlíčkovy, stejně jako v prvních letech ředitelování Míkova.

Po těchto úspěších nastala v Šmeralově práci téměř dvouletá odmlka způsobená onemocněním.

Po té se vrátil a stal se členem nově zformovaného souboru Ústředního divadla Československé armády, kde začal svou velkou galerii vyzrálých postav, kde se poprvé představil v Jiráskově Janu Husovi z roku 1951. V této době také často spolupracoval s hostujícími režiséry: za režijního vedení A. V. Sokolova se představil v roli Kapitána Beršeněva. S A. V. Sokolovem se sešel i při studiu další sovětské hry vichřice z roku 1954. S dalších sovětských režisérů spolupracoval např. s Leonatovem na hře Metelice (1957) a Čepurinovem na hře Stalingradci (1953).

Za svou uměleckou činnost, která šla ruku v ruce s kulturně politickou duší Komunistické strany Československa, byl odměněn mnoha cenami a poctami, roku 1952 Laureát státní ceny za ztělesnění Jiráskova Jana Husa, roku 1958 zasloužilý umělec, nositel Řádu Vítězného Února, roku 1964 národní umělec.

Počátky Šmeralovy filmově herecké činnosti spadají do druhé poloviny 30.let, do doby jeho nedlouhého působení v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Jako filmový herec debutoval ve Fričově satirické komedii Svět patří nám (1938) rolí Formana, nezaměstnaného proletáře, který odolal lákání a slibné kariéře ve fašistickém hnutí a v čele dělníků vniklo do rozhlasu a odtamtud vyzval lid k obraně demokracie. Po tomto debutu došel u soudobé kritiky zaslouženého uznání, až do roku 1945 se objevil ve více než deseti filmech rozdílné umělecké úrovně. Nejvíce filmových příležitostí mu poskytly filmy režiséra Jiřího Slavíčka, s nímž spolupracoval i po revoluci. Z těchto filmů jsou známé Cestou křížovou (1938), Vzhůru nohama (1938), Zborov (1938) a Soud boží (1939). Spolupracoval i s několika dalšími režiséry: Miroslavem Cikánem (Vandiny trampoty (1938), V pokušení (1939), s Františkem Čápem (Jan Cimbura (1939),s Martinam Fričem (Muž s neznáma (1939) a Ladislavem Bromem (Skalní plemeno (1944). Ve všech těchto filmech mimo Skalní plemeno hrál pouze epizodní role jako byli venkovští mládenci, zednícinebo tuláci.

Ve Skalním plemeně hrál roli syna starosty Zadáka, kde mohl prokázat své výraznější charakterotvorné schopnosti.

Teprve porevoluční film plně využil Šmeralových hereckých schopností a jeho specifické vlohy pro práci před filmovou kamerou. Po pár menších rolích např. ve filmech Průlom (1946) a Nikola Šuhaj (1947), následovala čtveřice velkých filmových postav. V poslední z pětice Čapkových povídek (1947) hrál vraha Kuglera, vzpomínajícího si u „posledního soudu”na rozhovory se Smolíkovým božím svědkem na zatoulanou kuličku. O postavě malíře Romana z filmu Podobizna (1948), natočeného podle fantastické povídky Gogolovy, on sám prohlásil, že to byl vlastně pokus proti tzv. nehraní ve filmu. Na některé scény Šmeral dokonce studoval v Ústavu pro duševně choré v Kateřinkách. V psychologicky složité roli nevinně odsouzeného Melichara se představil ve filmové verzi Langerovy Dvaaosmdesátky (1948).

Jednoho z vrcholů filmové dráhy dosáhl v režii Otakara Vávry ve filmovém zpracování Němé barikády (1949), kde vytvořil postavu bývalého španělského interbrigadisty Kroupy.

V padesátých letech nebylo jeho herecké umění nijak vzestupné. Často hrál jen ve filmech s dobovým schematizmem. Z více než desítky filmů se do popředí dostávají tři jeho výkony: podivínský doktor z Čapkových povídek (Čintamani a podvodník, 1965), inkvizitor Oblig z Kladiva na čarodějnice (1969) a titulní postava profesora Šimka z Kachyňova filmu Směšný pán (1969). Objevoval se i ve filmech začínajících režisérů: Ivo Novák (Bubny – 1965 a Poklad byzantského kupce – 1966), Antonín Máša (Bloudění – 1966 a Hotel pro cizince – 1967), Jan Moravec (Muž, který stoupl v ceně – 1968).

V posledním období své tvůrčí činnosti se na divadelní scéně objevoval minimálně, za to se zintenzivnila jeho filmová herecká tvorba. V mnoha filmech v této době hrál známé osobnosti z našich dějin, Vávrovy Dny zrady (1973), kde si zahrál ministerského předsedu Hodžu, Vávrovo Osvobození Prahy (1977), doktora Vacka, pozdějšího primátora Prahy. Několikrát poté se sešel ještě s režisérem Karlem Kachyňou, a to ve filmech Už zase skáču přes kaluže (1971), Tajemství velkého vypravěče (1972), Láska (1973), Pavlínka (1974).V této době spolupracoval také se začínajícím režisérem Dušanem Kleinem na filmu Lekce (1972), kde si zahrál postavu švýcarského generála.

Naposledy hrál ve filmu Temné slunce (1980), nové filmové verzi Čapkova Krakatitu, roli doktora Tomáše, v níž se poprvé objevil František Smolík.

Vladimír Šmeral byl také autorem knihy Hovory o divadle vydané roku 1954.

Použitá literatura :

ALL RIGHTS RESERVED !