ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Vladislav Vančura – dramatik

Zpracovala: Jana Novorytová

Ve své závěrečné práci k přednášce Osvobozené divadlo bych se chtěla zaměřit na Vladislava Vančuru a jeho dramatickou tvorbu.

Většina lidí zná Vladislava Vančuru především jako prozaika, ale vzhledem k tomu, že dramat také nenapsal nejmíň, myslím, že jsou pevnou součástí jeho spisovatelského profilu. Už to, že pracoval pro film, dokazuje, že byl svým způsobem schopný zpřítomňovat děje a dívat se na jeho postavy jako na bezprostředně přítomné.

První, kdo uvedl na scénu Vančurovo dramatické dílo, byl v roce 1930 Jindřich Honzl. Jednalo se o Vančurovu první hru Učitel a žák . Honzl tehdy napsal do programu divadla, že se v té době jednalo o přerod českého divadla, ke kterému i sám Vančura přispívá. Napsal toto: „S Vančurou přichází na jeviště brněnského Národního divadla nejen nový autor, nýbrž i nový tvar hry; Učitelem a žákem projevují se touhy po novém českém dramatu, které bylo již skoro opuštěno básníky a jehož se zmocňovali většinou mistři snadné konverzace, kteří lehce kladou slovo za slovem, větu za větou tak pohodlně, nenápadně – a také bezvýznamně, že to musí pohoršit každého, kdo ještě považuje řeč jeviště a řeč dramatikovu za výraz slovního umění. . . Hra Vančurova je stejně jako Vančurova věta stavěná nikoli tak krátkoduše a lehoučko lípaná, jako bývá většina soudobých her. Vyvstává před námi jako architektura velkých stylových dob, jako dílo, jehož půdorys vytváří harmonie krásy, zatímco u ostatních her chabý a neuspořádaný vnitřek je ohazován cetkami slovíček. Jako moderní architektura i Vančurovo dramatické dílo vrací se v tom smyslu k odvěkým vzorům, k jasnému a krásnému půdorysu řeckého chrámu, neboť stavba hry Vančurovy je rozvržena jasně a s krásnou harmonií – ba více – sevřena do kruhu sledy obrazů a postupem děje.” (J. Honzl, K novému významu umění, str. 140).

Honzl se tak stal prvním režisérem Vančurových her a jak je patrné z předchozího odstavce, vycítil Vančurův přínos dramatu – básnickost, která spočívala v dramatickém využití lyrických prvků.

Vančurova dramata mají tendenci k harmoničnosti, až monumentalitě a ke striktnímu vnitřnímu spojení děje. Jeho dramatická díla jsou charakteristická jednoduchým dějem, postavy jsou charakterizované několika základními rysy, ale jsou výrazné ve svých vzájemných vztazích. Vztahy mezi nimi jsou napjaté, uvolňují se jen občas v prudkých srážkách – tak se stávají základem dramatičnosti jeho děl mnohem víc než samotný děj. Dramatický konflikt je ve Vančurových hrách rozložený do několika menších, dílčích konfliktů. Tyto malé spory jsou navzájem protichůdné – jedna a tatáž osoba se někdy ve vztahu k témuž partnerovi chová tak, že se ocitá v rozporu se sebou sama. Tato tendence někdy dělá postavy Vančurových dramat nevyzpytatelnými. Výkyvy jejich jednání nemají vliv na vývoj hlavního děje. Tím, že se ve Vančurových hrách stále vyskytují nějaké zvraty, je divák neustále udržován v napětí. Možná přehnaná básnickost, jež je jeho dílům vlastní, odvádí divákovu pozornost. Mnohdy jsem měla pocit, že kdyby bylo dílo od tohoto fenoménu oproštěno, bylo by mnohem čtivější a lépe stravitelné, zvláště pro dnešního diváka, zvyklého na redukovaný, spíše obrazivý text současného dramatu.

Důležité je, myslím, podotknout, že Vančurovy hry jsou rozloženy podél jeho tvůrčí cesty v určitých časových rozestupech, což je důsledkem toho, že stejně tak jako se vyvíjel člověk Vladislav Vančura, vyvíjela se i díla, která tvořil. Proto se nám každá z Vančurových her může jevit jiná, na jiném stupni lidského, uměleckého, ideového vývoje.

První hrou Vladislava Vančury byla hra Učitel a žák vydaná knižně v roce 1927. Byla to jeho prvotina, a tak se ve své další hře Nemocná dívka snažil napravit to, co mu kritika u prvního kusu vytýkala. Učitel a žák Nemocná dívka se omezují jen na několik postav a soustředí se obě na jednu hlavní dějovou zápletku. V  Učiteli a žákovi se všichni zajímají o to, zda Jan odejde či neodejde do světa; v  Nemocné dívce se zase věnují tomu, jestli se podaří operace. Obě dramata jsou si také podobná jazykem. Nemohu je nazvat jinak než „dramatická báseň”. Obě dvě díla jsou zabalena určitým patosem, jsou prostoupena delšími monology osob, které vyznívají jako básně v próze. Tyto dvě hry jsou prvními a posledními dramatickými díly, kde je takto silný básnický prvek, ostatní, následující Vančurova díla kladou mnohem větší důraz na dramatickou složku.

Když porovnáme zápletky v obou těchto hrách, zjistíme, že zápletka v  Nemocné dívce je mnohem konkrétnější. Nejde tu o útěk z domova a neurčitý cíl jako v  Učiteli a žáku , ale o zcela konkrétní problém záchrany lidského života a perspektivu toho, že budou zachráněny i mnohé další životy potom. Zatímco v  Učiteli a žáku se hra rozplývá v perspektivě neurčité budoucnosti, v  Nemocné dívce je dosaženo toho, že konečná perspektiva je zcela konkrétní: nový rozvoj léčení určité skupiny nemocí. Dalším rozdílem mezi oběma dramaty je to, že v  Učiteli a žáku jsou postavy protichůdné, každá bojuje za něco jiného, kdežto v  Nemocné dívce všichni usilují o totéž. Samozřejmě, že jsou i mezi postavami v  Nemocné dívce rozpory, i ony kolísají a jejich vztahy jsou napjaté. Jenže s tím rozdílem, že tyto rozpory se uskutečňují v rámci společného cíle – postavy přemýšlí, zda bude cíle dosaženo nebo ne a jakou cestou se k němu dospěje.

Po těchto dvou dramatech, kdy byl Vančurův styl vytříbený a dovedl jej k absolutní básnické účinnosti, bylo proto třeba změnit formu. Proto se možná Vančura vrátil na několik let k próze a své další drama vydal až v roce 1932. Byl jím Alchymista .

I v tomto Vančurově dramatu zůstává napětí hry vázané k vzájemnému napětí mezi osobami a k jejich citovým výkyvům. Děj je stejně jednoduchý jako u předchozích her, od začátku až do konce se rozhoduje o tom, jestli alchymista Alessandro del Morone odejde z Čech nebo ne. Osoby v dramatu jsou však mnohem různější a jejich cíl není společný (jako v  Nemocné dívce ) ani se nijak nedvojí (jako v  Učiteli a žákovi ). Každá z postav má několik zájmů najednou. Morone usiluje o svoji slávu, ženu, i radosti života, hrabě Martin o zlato i ženu.

To, že postavy usilují o tolik věcí najednou, se odráží v jejich mnohem větší zvratovosti, která je nenadálejší a hlubší než ve Vančurových prvotinách. Často se proto ocitají v nejistotě o svých vzájemných citových vztazích. Najednou se tak rozšiřuje okruh témat, divákova pozornost je poutána mnohostranněji a z větší šířky.

Alchymista je založen na vzájemném proplétání se a střetávání osudů několika lidí. Hlavní postavu je zde alchymista Alessandro del Morone, který má v sobě mnoho z povahy dobrodruha, mnohdy je nemorální a cynický, ale zároveň se liší od svých protikladných partnerů. Ti by se mnohdy dali charakterizovat jako hloubavci, moralisté a přitom jsou to chamtivci toužící po moci, zlatě a ženách. Tato hra, myslím si, se může zdát jako drama soukromých osudů několika jedinců, odehrávající se v minulosti. Řeší se určité historické téma, jestli alchymista opustí Čechy nebo ne, ale děj se v podstatě motá kolem dvou žen, Anny a Evy Koryčanových a přesně kolem jejich vztahu ke čtyřem hlavním mužským postavám ve hře.

Hra vznikla v roce 1932 , kdy se v Německu schylovalo k nastolení fašismu. Ve vědomí lidí v celé Evropě se objevovala malomyslnost, strach o svobodu, o možnost tvořivé práce. Když Jindřich Honzl uváděl hru Alchymista v Národním divadle, napsal: „Ve hře Alchymista jsou dvě postavy, které odnášejí náš zájem přes tragický konec a neukojitelnost vášní: je to radost z díla, z cíle dělnického, pracovního snažení, z výsledku hvězdářské práce, který si odnáší alchymista Alessandro del Morone z  chmurných Čech do slunné Itálie. A druhou, stejně dělnickou a dělnou nadějí, která vykupuje a otvírá se nad tragédií slepé vitality nešťastných bratří Martina a Michaela – je neproblematická aktivita Bubnova mládí, které spěchá za dílem, za tvůrcem, za tím, kdo si vede jako muž, ba lépe, jako ten, jenž něco vykoná. Tímto vyznáním, které utváří modernost Vančurova, vyznačuje se také novost hry, jež přestává být osudovým zápolením individua s bohem, ale která nad tragikou nesmyslného běsnění pudů, běsnění smyslů a metafyzických odvah vnáší hodnoty vyšší, hodnoty, jež jediné mohou vykupovat bezcílnost narození, lásky a smrti: práce, dílo, tvar nových skutečností.”

Můžeme tedy říct, že Honzl tady vystihl pravou podstatu hry, která tkvěla v její současnosti.

Alchymista byl tedy prvním Vančurovým dramatem v pravém slova smyslu. Vyznačoval se rozmanitostí osob, jejich různorodým střetáváním i hlubokou myšlenkou.

Dalšími hrami, které Vančura napsal, byly Jezero Ukereve , knižně vydané v roce 1935, premiéru mělo o rok později. Poslední Vančurovou hrou byla Josefina , která vznikla za druhé světové války, kdy bylo okupanty Vančurovi zakázáno vydávat spisy, proto toto dílo vyšlo pod pseudonymem František Kozdera.

Myslím, že z předchozího je patrné, že dramata tvoří podstatnou část Vančurova díla a je nutné k nim přihlížet, chceme – li se zabývat jeho tvorbou jako celkem. Myslím, že velký přínos jeho dramatiky tkví v tom, že se snažil hledat stále nové formy a cesty, jak odstraňovat divadlu z cesty přežitky maloměšťáckého pojetí divadla. Stejně tak se snažil najít takový dramatický útvar, který by odpovídal tehdejší vzrušené, rychle se rozvíjející době.

ALL RIGHTS RESERVED !