ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Vladislav Vančura – Učitel a žák

Zpracovala: Monika Jurenová

1. ŽIVOTOPIS VLADISLAVA VANČURY

Vladislav Vančura se narodil 23. června 1891 v Háji u Opavy jako syn Václava Vojtěcha Vančury a jeho ženy Marie. Tatínek, který vychodil hospodářskou a obchodní školu, se nehodil do dravého a kapitalistického podnikání. Nevedlo se mu na Čáslavsku, odkud pocházel, ani jinde v Čechách. Neudělal štěstí na Opavsku, ani jako kantýnský ve Cvrčkově u Tovačova na Hané, ani nepřivedl k rozkvětu své povoznictví v Praze.

Během let, kdy se rodina často stěhovala, přibývalo v ní jen dětí. Teprve, když Vladislav dospěl do školního věku, usadila se rodina v Davli, kde se tatínek stal hospodářským správcem. Ani v Davli, kde Vančurovi žili sedmnáct roků, nenashromáždili žádný majetek. Za první světové války je vzal na svůj velkostatek jejich obchodně zdatný zeť Suchomel, manžel Otilie, který také umožňoval studium Vladislavovi. Další přechodnou práci a střechu nad hlavou našli na statcích dalších příbuzných v Dobronicích a Krchlebích. Na odpočinek odešli s ubohou, k životu nepostačující penzí z jakéhosi soukromého pojištění a bydleli v Čáslavi. Za Davelských let žila rodina v poměrném dostatku. Hlavní zásluhu na tom měla rázná maminka, díky jejímuž hospodářskému řízení mohl být dům, kde budoucí spisovatel vyrůstal, velkoryse pohostinný a zcela nepodobný jak škudlivě maloměšťanským, tak samozřejmě i zoufale nuzným dělnickým domácnostem. Až do matčina onemocnění, panovala v prostorném davelském domě u Vltavy dobrá pohoda. Tu odnesly nemoc, strasti a válka. Vladislav Vančura na ni však nikdy nezapomněl. Z Davle si odnesl lásku ke koním, k řece a hlavně k obyčejným lidem. S krajem tak srostl, že když hledal, kde by se po dokončení studia usadil, myslel na nedalekou Zbraslav.

V den své svatby se Vančura a Ludmila Tuhá po obřadu na radnici vypravili parníkem na Zbraslav, kde pak trvale žili.

Těžko říci, čemu připsat Vladislavovy neúspěchy ve škole. Davelskému učiteli – opilci? Omezeným profesorů na c. a k. středních školách? Snivosti, roztěkanosti nebo jeho prudké, hrdé a nepoddajné povaze? Ve školách nenarazil na dobrého a lidského pedagoga.

Když v benešovské kvartě, stejně jako Karel Nový a další spolužáci, propadl, pomýšlel na malířskou dráhu. Onemocnění maminky ho z této dráhy odvolalo. Rozhodl se dokončit gymnázium. Maturoval v létě 1915 v Praze.

Rodina, ve které měl v té době už hlavní slovo švagr Suchomel, vybrala pro další Vladislavovo studium práva. Při nichž si měl opožděný vysokoškolák už také vydělávat jako úředník na pohodlném místě v Zemědělské radě. Po semestru na právech a protivných povinnostech v úřadě si prosadil přestup na medicínu.

Na lékařské fakultě  se Vančura poznal se svou budoucí ženou Lídou, která se mu stala celoživotní oporou. Sblížení s ní přineslo do jeho života vyjasnění a jistotu. Má zásluhu na tom, že studium medicíny dokončil, ačkoli od roku 1919 už publikoval jako prozaik v časopisech a v Českém slově pravidelně referoval o výtvarném umění. Je však jisto, že úspěšné uzavření náročného studia mělo pro Vančuru, kdysi ve školách málo zdatného, velký význam psychologický. Oddálilo – li o dva, tři roky vstup do literatury, bylo i literatuře na prospěch. V lékařské praxi na Zbraslavi, v závodní ambulanci v papírně ve Vraném a pak ve funkci revizního lékaře nemocenské pokladny se dovršilo dávné sžití s prostými lidmi kraje. Jako lékař nemocenské pokladny Vančura prohloubil své poznání bídy. Ordinace dělnického doktora byla učebnou těžké reality doby. Později však zanechal lékařské praxe a věnoval se pouze literatuře. Byl členem Devětsilu Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Ruskem, v době fašistické okupace ilegálního Výboru inteligence.

Vladislav Vančura byl zatčen 12. 5. 1942 a 1. 6. 1942 v 18. 45 hodin na kobyliské střelnici v Praze pro výstrahu české inteligence popraven.

2. LITERÁRNÍ – UMĚLECKÁ ČINNOST

Knižní debut přišel v roce 1923 pod názvem Amazonský proud . Hrdinové , příznační pro Vančurova díla , se objevují již v jeho prvotině – jednak tiší a mírní lidé s dobrým srdcem, dále „ renesanční uživatatelé” krás tohoto světa, kteří jsou šťastni i přes jeho nedostatky, nakonec věční nespokojenci a rebelové.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký (1924) je druhou Vančurovou knihou. Zahrnuje tři povídky, které vyšly již dříve časopisecky.

První román V. Vančury – Pekař Jan Marhoul (1924) - vyjadřuje myšlenky období proletářské literatury. Tragický životní příběh drobného živnostníka, pekaře Marhoula, je obžalobou společnosti, která zaviní pád čestného, ale příliš dobrosrdečného člověka.

Podobný ráz má i další román – Pole orná a válečná (1925). Zaměření je tentokrát protiválečné. Válka je zobrazována v celé své absurdnosti, ironii, tragické grotesknosti.

Rozdílná od předchozích tragických děl je krátká humoreska Rozmarné léto /1926/. Podtitulem tohoto dílka je „humoristický románek”, což vystihuje jeho charakter. Opravdu z něj dýchá rozmarná, lehce ironická atmosféra. Podstatou díla není jen vyjádření filosofie životní pohody a optimismu, ale také jemná satira maloměšťáckého života. Rozmarné léto je dalším důkazem Vančurovy jazykové originality. Filmová podoba v režii J. Menzela pochází z roku 1968.

Román Poslední soud /1929/ přináší konfrontaci dvou rozdílných prostředí – Prahy a Zakarpatské Rusi. Téma této oblasti využili později i Ivan Olbracht a Karel Čapek.

Poněkud odlehčený je román Hrdelní pře anebo Přísloví /1930/. Je zde použit žánr, který právě přicházel do módy, detektivní příběh. Dílo obsahuje rovněž kritické postoje vůči společnosti, závěr ale vyznívá jako oslava života a humoru.

Na počátku 30. let došlo ve Vančurově tvorbě ke změně. Projevilo se to i v pohádkové knížce pro děti – Kubula a Kuba Kubikula /1931/. Vančura ji psal v době dětství své dcery Aleny.

Jeden z vrcholů tvorby V. Vančury představuje baladický román Markéta Lazarová /1931/. Autor se poprvé věnuje historickému námětu, který je dokonce inspirován rodovou kronikou Vančurů z Řehnic. Hlavním tématem je láska, rozmanitost a plnost života. Autor využívá prvků dobrodružného románu k vykreslení střetu charakterů s realitou. Filmové zpracování z roku 1967 režíroval František Vláčil.

Milostný příběh je rovněž námětem románu Útěk do Budína /1932/. V příběhu tragické lásky Češky a Slováka autor konfrontuje českou a slovenskou povahu i dobové měšťácké prostředí. Byl úspěšně zfilmován.

V souboru povídek Luk královny Dorotky /1932/ se projevuje další posun ve Vančurově tvorbě směrem k realismu. Povídky spojuje motiv lásky. Mají většinou humorné ladění, ale ozývá se v nich i soudobá hospodářská krize a společenská kritika.

Další jeho román Konec starých časů /1934/, představuje autorovu snahu o sdělnost a sociální dosah své tvorby. Byl zfilmován J. Menzelem roku 1991.

V románu Tři řeky /1936/ se Vančura vrací k tématu války. Děj je bohatý a dramatický, objevují se prvky pohádkového podobenství i protiválečný postoj.

Po několika povídkách se Vančura věnuje práci na rozsáhlé románové trilogii Koně a vůz, jež měla zachytit vývoj společnosti od poloviny 19. století až po přítomnost. Napsal však jen první díl Rodina Horvatova /1938/ .

Dovršením Vančurova celoživotního díla jsou Obrazy z dějin národa českého /1939,1940, torzo 3. dílu vyšlo až roku 1948/. Jejich vznik souvisel s ohrožením našeho národa, měly posílit národní vědomí. Ústřední myšlenkou je touha lidí po svobodě, ozývající se z českých dějin i pomíjivost všech událostí.

Z jeho dramatické tvorby z druhé poloviny dvacátých let pochází dvě hry: Učitel a žák /1927/ a Nemocná dívka /1928/. Jde o experimentální scénické básně, úzce spjaté s avantgardním uměním.

Z roku 1932 pochází drama Alchymista , odehrávající se v rudolfínské Praze.

V dramatu Jezero Ukereve / 1935/ oslavuje vědeckou práci, protestuje proti kolonialismu a rasismu.

Jeho poslední dramatická práce – Josefína /premiéra 1947/ je rozmarnou hrou o mládí, námětem připomínající Pygmalion. Projevuje se zde autorův zájem o nespisovný jazyk.

Za romány Pekař Jan Marhoul a Markéta Lazarová obdržel Vladislav Vančura státní ceny. Za celoživotní dílo byl pak v roce 1946 in memoriam jmenován národním umělcem.

FILM:

Vladislav Vančura byl náruživým milovníkem filmů. Často chodil do kina /jeho manželka vzpomínala, že mnohdy viděli i několik filmů denně/.

V roce 1932 dodal Vančura námět, který byl přepracován a podle něhož byl natočen film Před maturitou . Film je psychologickým dramatem ze života středoškolských studentů.

Vančura spolupracoval i s Emilem Františkem Burianem, který pro film složil několik songů, jako například Chlupatý kaktus, které sám nazpíval.

Samostatným režijním debutem Vladislava Vančury je film Na sluneční straně z roku 1933. Film řešil závažné problémy moderní kolektivní výchovy dětí. Opět je to dílo , vymykající se dobové produkci nejen závažným námětem , ale i formou.

Film Marijka nevěrnice vznikl na tehdejší Podkarpatské Rusi a kriticky zobrazil sociální a národnostní útlak. Hudbu složil Bohuslav Martinů.

Jméno Vladislava Vančury se stalo symbolem pro boj za uměleckou filmovou tvorbu. Nenajdeme ve světovém umění třicátých let tak významnou tvůrčí osobnost , v tomto případě spisovatele, který by tolik tvůrčí i organizátorské energie věnoval rozmachu nejmladší – filmové múzy. Vančura dokázal, že i v podmínkách tehdejšího výrobního systému bylo možné umělecky tvořit. Tím se stal vzorem pro mnohé další tvůrce. V době okupace pomáhal připravovat model nové, zestátněné kinematografie. Pro jeho filmovou tvorbu mu bylo vyměřeno necelé desetiletí. Když ho přišlo gestapo zatknout, zabavilo i ruční kameru, kterou dostal jako část honoráře za film Před maturitou, a kterou byly natočeny mnohé záběry pro film Marijka nevěrnice.

3. O VANČUROVI- DRAMATIKOVI

Vančura žije v paměti českého čtenářstva především jako prozaik – romanopisec i povídkář. Přesto však drama není v jeho díle složkou vedlejší, nepodstatnou. Už ta okolnost, že věnoval tak mnoho tvořivého úsilí i času filmu (Před maturitou, Marijka nevěrnice), nasvědčuje jeho schopnosti zpřítomňovat si děje a nazírat osoby jako bytosti bezprostředně přítomné. I když si Vančurova dramata nedobyla scény tak intenzívně a tak trvale, jako si získaly čtenáře jeho romány, nebylo by Vančurovo dílo jako celek bez nich úplné ani srozumitelné v své podstatě.

Vančurova dramata vešla do české divadelní tvorby v době, kdy se české drama od základů přerozovalo. Jindřich Honzl, který roku 1930 uvedl na scénu brněnského divadla Vančurova Učitele a žáka , první z Vančurových dramatických prací o několika jednáních, napsal do programu divadla o Vančurově tehdejší účasti na přerodu českého dramatu výstižně: ,,S Vančurou přichází na jeviště brněnského Národního divadla nejen nový autor, nýbrž i nový tvar hry ; ,Učitelem a žákem’ projevují se touhy po novém českém dramatu, které bylo již skoro opuštěno básníky a jehož se zmocňovali většinou mistři snadné konverzace, kteří lehce kladou slovo za slovem, větu za větou tak pohodlně, nenápadně – a také bezvýznamně, že to musí pohoršit každého, kdo ještě považuje řeč jeviště a řeč dramatikovu za výraz slovního umění…..Hra Vančurova je stejně jako Vančurova věta stavěna nikoli tak krátkodeše a lehoučko lípaná, jako bývá většina soudobých her. Vyvstává před námi jako architektura velkých stylových dob, jako dílo, jehož půdorys vytváří harmonie krásy, zatím co u ostatních her chabý a neuspořádaný vnitřek je ohazován cetkami slovíček. Jako moderní architektura i Vančurovo dramatické dílo vrací se v tom smyslu k odvěkým vzorům, k jasnému a krásnému půdorysu řeckého chrámu, neboť stavba hry Vančurovy je rozvržena jasně a s krásnou harmonií – ba více – sevřena do kruhu sledy obrazů a postupem děje.” (J.Honzl, K novému významu umění, str. 140.)

Honzl, který byl prvním režisérem Vančurovým a jenž svým režijním slohem byl důvěrně blízký Vančurovu pojetí dramatu, vycítil jako nejpodstatnější Vančurův přínos básnickost, záležející nikoli v rozplývavé lyričnosti, ale v dramatickém využití lyrických prvků. Sám Vančura byl si jasně vědom těchto vlastností svých her. Napsal o tom v časopise Nová scéna téhož roku 1930, kdy byl jeho Učitel a žák v Brně inscenován, tato slova: ,, Řeč dramatu nemůže se podobati řeči jevištní pře, ale bude to báseň apostrofující diváka, báseň vytvářející děj, v němž vše, co se nedá demonstrovati, bude zavrženo. Zdá se býti pravděpodobné, že nová scéna se opětně rozhodne pro rytcovou řeš již proto, že je spádná a nevšední. To nemluví pro lyrické drama, ale tam, kde lyrika sama bude hrát, stane se důležitou složkou divadelní právě tak, jako všechny hodnoty, jež v mohutném proudu přináší život.”

Básnickost Vančurových dramat, jejich tíhnutí k harmoničnosti, k monumentalitě a k přísnému vnitřnímu skloubení děje nebyly samoúčelné, ale sloužily jako výraz básníkovy revolty proti zmaloměšťáčtění českého dramatu v rukou Štechů, Štolbů, ale i Hilbertů. Proti divadelním hrám budovaným na nahodilostech malicherných intrik nebo zase na neurčitém klikaření duševních dějů postav stojí u Vančury prostý děj jednoduchého obrysu, proti dramatickým osobám buď bezobsažným nebo příliš neurčitým stojí postavy charakterizované několika základními rysy, výrazné ve svých vzájemných vztazích.

Vzájemné vztahy Vančurových postav se vyznačují ostrým napětím a vybíjejí se čas od času v prudkých srážkách ; jsou vlastně základem dramatičnosti Vančurových her, jsou jím mnohem spíš než děj. Dramatický konflikt se u Vančury rozkládá v řadu konfliktů dílčích, a nejsou řídké případy, kdy tyto dílčí konflikty jsou navzájem protichůdné, kdy se táž osoba v různých situacích ,někdy i ve vztahu k témuž partnerovi, chová tak, že se zdánlivě ocitá v rozporu se sebou samým. Tak hned v prvním hraném Vančurově dramatu Učitel a žák vychovává učitel žáka Jana k tomu, aby opustil rodný dům, kde je tísněn v svém mladistvém rozletu, ale v rozhodující chvíli jej sám od útěku z domova zdržuje ; naopak zase strýc Janův chce vychovat svého synovce po vlastním vzoru jako maloměšťáka oddaného pedantickému pořádku, ale ve chvíli smrti chtěl by Jana poslat do světa vstříc dobrodružstvím. Janova teta nenávidí, stejně jako strýc, Janovu touhu po dálkách, ale pojednou byla by ochotna odejít do těchto neznámých dálek s učitelem, jenž ji však odmítá.

Příklady rozporů, náhlých zvratů v jednání osob mohly by bát mnohonásobně rozmnoženy – vyskytují se tu silněji tu slaběji v každém z Vančurových dramat. Osoby působí proto často na diváka dojmem jisté nepředvídanosti. Výkyvy jejich jednání nemají však vliv na rozvoj hlavního děje, nevychylují z dráhy jeho průběh.

Vnitřní napětí, vznikající stálými zvraty v jednání osob, působí, že Vančurova dramata zaznívají jakoby několika tóny zároveň. Ačkoli děj směřuje neúchylně týmž směrem, je divák stále udržován v napětí. Vančura, spisovatel velmi vědomě utvářející svá díla, věděl dobře o této jejich vlastnosti. Napsal o ní ve studii Poznámka o novém divadle (Nová scéna I) výstižně: ,,Divadlo je organizovaná náhoda, překvapení a výjimečnost, jehož asociace a logičnost jsou vymezeny básnickou hranicí. Je tedy zbytečno vymýšleti si vzestupný příběh o lásce, lidských právech, osudu, vině či zlu a spravedlnosti, ale bez expozice je tvořiti takové scénické kony, jež by vyvěraly z lásky, zla atd. v pohnutém sledu antiteze. Nové drama bude počínati tam, kde končí dnešní, když nás ve třetím aktu dokonale přesvědčilo o mravní bezúhonnosti, lásce či zlobě svého hrdiny. Ať je fabule starého dramatu jakkoli gradována, bývá přece v podstatě lineární. Drama nové bude zníti současně několika kony jevištními, jež budou v žádoucím poměru k vlastnímu dějství, aby je podepřely buď kontrastem nebo obdobou.”

Výrazné rysy Vančurovy dramatické techniky jsou tedy úhrnem vzato dva: jednoduchost děje z jedné strany, napětí mezi osobami a nenadálé zvraty v smýšlení i jednání jednotlivých osob ze strany druhé. Soubor osob dramatu jeví se proto básníku samému ,, jako dynamický kolektiv, jenž má svrchovanou schopnost jednati v jednohlasné scéně a opět zníti jako orchestr mnohohlasnými proměnami a asociacemi.” Bylo by však mylné domnívat se , že Vančurovo pojetí postav dramatu vyplynulo z touhy po pouhé formální obnově. Vančura, když takto svá dramata stavěl, dobře vyciťoval rozklad onoho pojetí osobnosti, jaké si k svým cílům vytvořil kapitalismus a jež ke konečné degeneraci přivedl kapitalismus monopolistický.

Vančurovy divadelní hry jsou rozloženy podél jeho tvůrčí cesty většinou v poměrně značných časových vzdálenostech. Jestliže Učitel a žák a Nemocná dívka vyšly roku 1927 a 1928, tedy ve dvou po sobě jdoucích letech, přiřazuje se k nim Alchymista až roku 1932, Jezero Ukereve roku 1935 a poslední z her, Josefina, až za okupace. Tyto časové mezery nejou však ve Vančurově tvůrčí cestě bez obsahu: do každé připadá pokračování Vančurovy tvorby románové, povídkové a také filmové. Proto se v každé z her jeví Vančura na jiném stupni lidského, ideového i uměleckého vývoje, a je třeba všimnout si každé z nich os

4. UČITEL A ŽÁK

Teprve sedm let po prvních třech dramatických nábězích, r. 1927, vychází knižně první opravdová divadelní hra Vančurova nazvaná Učitel a žák . Ještě téhož roku hraje Osvobozené divadlo tuto Vančurovu dramatickou prvotinu v režii Honzlově. Tvůrčí cesta Vančury dramatika se začíná. Vančura romanopisec a novelista má za sebou v té době již díla velkého významu i velkého úspěchu, jako jsou Pekař Jan Marhoul a Pole orná a válečná. Proto se sám Šalda zabýval Vančurovým dramatickým debutem podrobně a s vážností (v Tvorbě 2, 222). Cítí, že je tváří v tvář čemusi novému, s lecčím však je mu těžko ve hře souhlasit: ,,Vadí mně, některé věci. Nerozumím dobře poměru mezi doktorem (a básníkem) a žákem. Čemu učí básník Jana? Co vyčítá Jan z jeho knih? A vyčítá z nich, co jest v nich opravdu? Jest to pouze touha po dálce, blouznivá láska k dalekému, neznámému, tajemnému? Nu, to by nebylo mnoho. Na to by stačily popřípadě i indiánky a detektivky. V této neurčitosti je vada. Zde by bylo třeba konkrétnosti co největší… Z Jana se vyklube nakonec slaboch, tatrman, frazér, hastroš ; něco polovičatého. Zabil a nezabil svého strýce. Zabíjel v myšlenkách, nezabil nožem. Doktor ho přesvědčí ve scéně originálně pojaté, že takoví slaboši ni zabít nemohou . A trosečnický Don Quijote zmoudří ; vrátí se do rodinné koleje, ke krbu, ke své slepičí snoubence. Byla by to tedy hra o iluzi a deziluzi? O vystřízlivění z opilství? Pak by to bylo přes ono originální pojetí, o němž jsem se zmínil, nenové ; odkazovalo by to nazpět k epigonskému romantismu, k letům devadesátým.”

Není pochyby, že Šaldova výtka neurčitosti a abstraktnosti je v podstatě správná – také příští Vančurova hra, Nemocná dívka, jako by na ni reagovala ; lidé se zde již bijí o hodnotu zcela konkrétní – o lidský život, a ne jen život jediný: zdařilá operace na dívce otvírá bránu k uzdravením dalším, k novému výboji lékařštví. V tomto směru teda Šalda pravdu měl: naznačuje-li však ztotožnění případu žákova s ,,umdlenými dušemi” z literatury let devadesátých, přecháhí bez pochopení kolem podstatného a trvalého rysu další dramatické tvorby Vančurovy. Nechápe totiž, že všechny osoby Učitele a žáka, netoliko Jan, jsou rozkolísané nikoli z pocitu umdlenosti, ale proto, aby bylo ukázáno, že čeho nemůže dosáhnout sám o sobě jedinec, dosáhnou všichni společným usilováním: tím, že jeden Jan zklamal a nedovedl se dostat ze začarovaného kruhu maloměšťáctví, není maloměšťáctví nikterak zachráněno. Bude jednou poraženo a vítězi nad ním budou všichni, kdo třeba zčásti jeho porážku připravovali. Zásluha Vančurovy dramatické prvotiny, Učitele a žáka, je v tom, že přes začátečnické nedostatky položil nově otázku dramatických osob, jejich vzájemných vztahů i jejich vztahů k ději dramatu.

SEZNAM ROLÍ:

Doktor, Jan, Strýc, První zloděj, Druhý zloděj, Třetí zloděj, Lékař, Soudce, První příbuzný, Druhý příbuzný, Třetí příbuzný, Chlapec, Teta, Anna, Marie, Děvče , Tančí, Tančí, Tančí

5. OSVOBOZENÉ DIVADLO A VANČURA

Založení první stálé avantgardní scény, Osvobozeného divadla, se připravovalo delší dobu. Podobně jako u jiných průkopnických divadel v evropských zemích předcházela jeho otevření předběžná příprava teoretická i umělecká. Nový názor avantgardy se konstituoval nejdříve na poli literárním a výtvarném. Zvláštní iniciativu tu projevoval Svaz moderní kultury Devětsil , založený v říjnu 1920, tedy v době vrcholení Holařova expresionismu a proletářské symboliky. Ze skupiny Devětsilu, jejímiž členy byli mimo jiné J. Fučík, J. Honzl, V. Nezval, V. Vančura , A. Hoffmeister, J. Voskovec, J. Ježek, vycházely také nejsilnější podněty pro koncipování nového divadelního názoru.

Osvobozené divadlo představuje vyšší etapu v nástupu opozice, jež se zatím projevovala komediantskou uvolněností a lyričností, avšak bez určitějšího programu. Jako sekce Devětsilu vytklo si za cíl realizovat v jevištním projevu umělecké záměry této avantgardní skupiny, uvádět hry poetistické linie a jejich metaforiku znásobovat básnivostí jevištních prostředků.

Hned od počátku činnosti osvobozeného divadla odlišily se tu dvě linie, Frejkova a Honzlova. Frejka nejdříve opakoval svá dřívější představení. Jako zahajovací pořad byl uveden Cirkus Dandin (1926). Frejka rozváděl v Osvobozeném divadle komediální konstruktivismus jako vlastní variaci tairovovského stylu, inklinoval k nové komedii typů a k volné pohybové fantazii proměnných rytmů a lyrických zkratek. Frejka, která později i teoreticky – v knize Člověk, který se stal hercem(1929) – hájil princip spontánně impulsivního herectví, se nedovedl podřídit přísné metodice Honzlova režijního vedení. Oba režiséři se nepohodli a Frejka na jaře 1927 Osvobozené divadlo opustil.

Ve srovnání s mladším Frejkou byl Jindřich Honzl cílevědomým systematikem. Odmítal Frejkovo dadaistické komediantství i jeho pojetí konstruktivismu a programově sledoval možnosti poetistického stylu. V Osvobozeném divadle od počátku roku 1926 do konce sezóny 1929 uváděl výhradně hry odpovídající poetistickém programu a snažil se, aby jejich složitá básnická kompozice byla na jevišti adekvátně vyjádřena metaforickými prostředky herecké akce, scény, hudby i tance. Uvedl především několik francouzských lyrických skladeb, hry z ruské moderny, několik her poetistického ráz poskytli Honzlově režii i čeští autoři. Z Mahelovy knížky libret Husa na provázku inscenoval hříčku Poklad krále Kadma (1926) a Trosečníky (1928). Do pořadu Revue v povijánu (1927) zařadil některé básně Nezvalovy, inscenoval dadaisticky rozmarnou Nevěstu (1927) A. Hoffmeistra, lyricky vážné hry V. Vančury Učitel a žák (1927) a Nemocná dívka (1928) a po Frejkově inscenaci znovu Nezvalovu Depeši na kolečkách (1928).

Honzl se soustřeďoval výhradně na texty nové metaforické dramatiky nebo úzce příbuzné hry a jim odpovídající scénický projev, a třebaže tím značně omezil finanční prosperitu malého divadélka poloprofesionálního rázu, vytrval u této linie s důsledností skutečného experimentátora. Snažil se vyzkoušet nové postupy poetismu v divadelní dílně dříve, než jich bude využito v divadle s větší společenskou i finanční odpovědností.

Literatura:

ALL RIGHTS RESERVED !