ALL RIGHTS RESERVED !
 

· OSOBNOSTI ·

Voskovec, Werich, Ježek a Osvobozené divadlo

Zpracoval: Jakub Hájek

Jiří Voskovec (1905-1981)

Jiří Voskovec je český herec a spisovatel neodlučitelně spjatý s osobností Jana Wericha. Studoval střední školu v Praze a ve francouzském Dijonu. Roku 1925 společně s Werichem založili Osvobozené divadlo, které se po dvou letech definitivně změnilo v jevištní centrum českého klaunství, reagující na aktuální politické a společenské problémy. Od roku 1938 žil Voskovec převážně ve Spojených státech. Pouze v letech 1948-1948 pobýval v Československu a v letech 1948-1950 ve Francii. Literárně tvořil především s Janem Werichem.

Žil ve třech zemích, ale vždy tvrdil: "Jsem Čech jako poleno." Od roku 1955 byl občanem USA, a proto je v tamějších encyklopediích George Voskovec (říkali mu Váskovek) uváděn jako americký herec charakterních rolí. České slovníky jej však považují za českého herce, dramatika, režiséra, překladatele, básníka a jeho umělecké dráze v zámoří, včetně slovníků polistopadových, se věnují velmi stroze. Emigroval po únoru 1948 a ocitl se na indexu. Nicméně jeho a Werichovo dílo z éry Osvobozeného divadla totalitní režim zcela nezapudil. Voskovcův osud se završil téměř deset let před rokem 1989.

Jan Werich (1905-1980)

Pražský rodák Jan Werich původně studoval práva, pak se zabýval literaturou, divadlem a kulturou. Podílel se na vzniku Osvobozeného divadla, na jehož scénu spolu s Voskovcem uváděl poetistické hry i ostré politické satiry. Léta 1939-1945 strávil v Americe, kam emigroval. Po návratu pracoval v divadle ABC a v Divadle satiry s Miroslavem Horníčkem.

Werich a Voskovec společně napsali Vest Pocket Revue, Baladu s hadrů, Pěst na oko, Rub a líc, Těžkou Barboru, Caesara, Osla a stín, Golema, Kata a blázna, Svět za mřížemi. Kromě her také vytvořili filmy Pudr a benzín, Hej rup, Svět patří nám, Peníze nebo život. Jan Werich ztělesnil hlavní role ve filmech Až přijde kocour, Císařův pekař a Pekařův císař. Je autorem Italských prázdnin a pohádek Fimfárum.

Jan Werich se narodil 6.2.1905. Od podzimu 1916 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici a po maturitě (1924) na právnické fakultě Karlovy univerzity. Vysokoškolská studia nedokončil a od roku 1927 se natrvalo věnoval divadelní činnosti. Už během studií na gymnáziu se seznámil se svým pozdějším partnerem Jiřím Voskovcem a toto přátelství se ještě více upevnilo po Voskovcově návratu z Dijonu. Oba mladé umělce spojoval zájem o film, jehož novinky Werich příležitostně recenzoval v Českém filmovém světě a v magazínu Přerod. Brzy po nástupu zvukové éry začala i jejich spolupráce s českým filmem. Před svým odchodem do emigrace natočily čtyři filmy: Pudr a benzín (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937). Werich sám pak vytvořil ještě hlavní roli ve filmu U nás v Kocourkově (1934). První společná hra Voskovce a Wericha Vest pocket revue měla premiéru na malostranském jevišti Umělecké besedy 19.4.1927. Ve vlastní režii v ní vytvořily dvojici klaunů se vzory v pantomimickém a absurdním humoru němých filmových grotesek. Bez vlivu na jejich jevištní projev nezůstalo ani dadaistické slovní žonglérství Vlasty Buriana.

Jaroslav Ježek (1906-1942)

Jaroslav Ježek, český hudební skladatel, klavírista, dramaturg a dirigent orchestru pražského Osvobozeného divadla, dvorní skladatel dvojice Voskovec (viz Voskovec, Jiří) a Werich (viz Werich, Jan) a zakladatelská osobnosti moderní české taneční a jazzové hudby, přichází na svět 25. září roku 1906 v Praze.

Hudební vzdělání získává Jaroslav Ježek nejprve ve slepeckém ústavu, v roce 1924 pak začíná studovat na pražské konzervatoři - studia skladby u K. B. Jiráka Ježek končí v roce 1927. Po konzervatoři Jaroslav Ježek studuje na mistrovské škole u J. Suka a A. Háby, na téže škole se věnuje i studiu hry na klavír u A. Šímy. V roce 1927, ještě během studií, se pak Jaroslav Ježek, díky podpoře mecenáše, dostává na roční pobyt do Paříže, kde se setkává s jazzem a soudobou vážnou hudbou.

V roce 1928 dochází v Ježkově životě v zásadnímu střetnutí - Ježek poznává dvojici divadelníků a komiků J. Voskovce a J. Wericha, v jejichž Osvobozeném divadle pak po příštích deset let bude působit jako skladatel, dirigent a dramaturg. Pro Voskovcovi a Werichovi divadelní hry Jaroslav Ježek skládá scénickou hudbu a písně, které tvoří základ české moderní taneční a jazzové hudby - ve spojení s Werichovými a Voskovcovými texty pak tyto písně žijí i dnes: jen namátkou, Ježek je autorem písní "Tmavomodrý svět", "Hej rup", "Nebe na zemi", "Píseň strašlivá o Golemovi" , "Šaty dělaj člověka", "Klobouk ve křoví", "Život je jen náhoda" či "Babička Mary"…, velmi známá je i Ježkova skladba "Bugatti step" z Voskovcovi a Werichovy hry "Don Juan and comp.". Kromě divadla skládá Jaroslav Ježek hudbu i pro film, a to opět především pro filmy dvojice Voskovec-Werich: Ježek je autorem hudby ke snímkům "Hej rup", "Svět patří nám", "Pudr a benzín", "Peníze anebo život" či "U nás v Kocourkově".

Ve své tvorbě ale Jaroslav Ježek neopomíná ani hudbu vážnou - Jaroslav Ježek je autorem moderně pojatých, novátorských skladeb, v nichž se nebojí využít potenciálu jazzové hudby. Z významných klavírních skladeb Jaroslava Ježka jmenujme pak alespoň ještě skladby "Fantazie pro klavír a orchestr", "Toccata", "Capriccio" či "Sonáta", kromě toho je Ježek autorem komorních skladeb pro dechový kvintet, dvou smyčcových kvartetů atd.

Ježkova hvězdná kariéra je pak ale náhle přerušena v roce 1938 - po podepsání mnichovské dohody a postoupení československého pohraničí nacistickému Německu, je Osvobozené divadlo uzavřeno, v lednu roku následujícího pak Ježek, společně s Voskovcem a Werichem, s nimiž ho pojí kromě uměleckého souznění i protifašistické postoje, odchází do emigrace do Spojených států amerických. Ve Spojených státech Jaroslav Ježek působí jako sbormistr amatérského smíšeného pěveckého sboru (Československý pěvecký sbor), kromě toho vyučuje hudbě - ve Spojených státech se pak Jaroslav Ježek seznamuje se svojí manželkou, kterou si bere krátce před svou smrtí.

Dramatická tvorba V&W

O Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, k nimž se brzy přidává geniální hudební skladatel Jaroslav Ježek, je toho napsáno hodně. Scéna původně avantgardní, posléze brojící proti sociálnímu bezpráví a fašismu. Napsali celkem sedmadvacet her (všechny pochopitelně nebyly zdařilé) a že měli problémy s politiky. Například v Caesarovi si v jedné písni dělají legraci ze Společnosti národů, a proto ministr zahraničí Beneš žádá zákaz hry. Také "pátečníci", intelektuálové kolem TGM a Karla Čapka, neměli V+W příliš v lásce. O německých národních socialistech a Hitlerovi ani nemluvě. Po uzavření mnichovské dohody V+W už ani nezahajují podzimní sezónu. Voskovec odlétá do Paříže 31. prosince 1938, Werich s Ježkem ho vzápětí následují.

Nežli se ale Osvobozené divadlo stalo r. 1929 výhradně scénou Voskovce a Wericha, střídali se jejich revue s Honzlovými inscenacemi avantgardních her, vybíraných Vítězslavem Nezvalem. Jedenáctiletá činnost Voskovce a Wericha skončila nedlouho po mnichovských událostech, když jim byla vládou tzv. druhé republiky odňata divadelní koncese pro vyhraněně pokrokovou politickou orientaci, která prý mohla vést k nežádoucí odezvě v hledišti. Neuskutečnila se proto ani připravovaná premiéra nové hry Hlava proti Mihuli, nová adaptace Nestroyovy frašky a divadlo bylo 9.11.1938 uzavřeno. V divadelní práci pokračovali oba umělci v USA. Až do konce druhé světové války hráli jek anglicky pro americké publikum, tak i česky pro krajany. Snažili se prosadit i v Hollywoodu, nicméně jejich hlavním polem působení se stalo české vysílání amerického rozhlasu, kde vystupovali i v politicky bojovných pořadech s aktuálními texty pro Ježkovy melodie.

Brzy po návratu V&W dochází k osudovému zlomu. Chtějí napsat novou hru, ale po třech měsících zjišťují, že to nejde. Je jiná doba. Mají sice úspěch s poslední předválečnou hrou Pěst na oko, ale krátce před 25. únorem 1948 ji stahují. "Už jsme věděli, co se děje. Lidi ne. Smáli se vtipům, které zítra budou tragédie," vzpomínal Voskovec v již citovaném rozhovoru s A. J. Liehmem. Nasazují muzikál Divotvorný hrnec, Werich hraje Čochtana a Voskovec se chopil režie. Voskovce deprimuje poválečná Praha, nadšení pro socialismus a plíživý nástup stalinismu, stýská se mu po New Yorku. „Nezval sice vypadá jako Nezval”, ale je to jiný člověk, šéfuje odboru na ministerstvu informací a říká: „Teď nám patří film a budeme dělat velké věci!” Werich zůstává, ale Voskovec zůstat nemůže. Získává pozvání od sekretariátu UNESCO v Paříži, stává se tam úředníkem.

R.1955 se Jan Werich ujal uměleckého vedení Divadla satira, které přejmenoval na Divadlo ABC. Nemoc vyřadila z pravidelné divadelní činnosti, nezbavila ho však možnosti vystupovat občas v rozhlase, v televizi, ve filmu, někdy i na jevišti. Vedle menších rolí v Psohlavcích, Pádu Berlína a Hudbě z Marsu vytvořil několik nezapomenutelných postav ve filmech Císařův pekař aneb pekařův císař (1951), Byl jednou jeden král (1955), Až přijde kocour (1963). Dále natočil filmy: Kočár největší svatosti (1965), Jindřich VIII. (1968), Uspořená libra (1964), Medvěd (1963), Slzy, které svět nevidí (1966). Jak před válkou, tak i po ní Werich hodně cestoval. V roce 1951 získal titul laureát státní ceny, v roce 1963 byl jmenován národním umělcem.

Jen tak, na závěr…

Hry Voskovce a Wericha zná snad každý. Minimálně se o nich dnes již učí ve škole a patří mezi důležité autory české dramatické tvorby. Pravda je, že spíše si vzpomeneme na jejich filmy, popřípadě na filmy Pana Wericha z dob komunistické éry. Ale ve všech jejich hrách se člověk pokaždé dozví něco nového, něco si uvědomí, něco pochopí. Můžete se na ně prostě koukat v jakémkoli věku a vždy přináší něco nového. Alespoň pro mě jsou velmi nadčasové. Děkuji za pozornost.

Zdroje:

ALL RIGHTS RESERVED !