ALL RIGHTS RESERVED !
 

· SOUBORY ·

Jiří Voskovec a Jan Werich: Osel a stín

Zpracovala: Natálie Bartošová

Úvod

Jedním z největších přínosů, jež se českému divadelnictví během celé jeho existence dostalo, je bezesporu vznik a tvorba Osvobozeného divadla. Není pochyb o tom, že si svým novátorským přístupem, ojedinělými tématy a do té doby nevídanou koncepcí divadelních inscenací, získávalo značné pozornosti, ať už kladné či záporné. A to nejen výhradně divadelních příznivců, nýbrž celé veřejnosti. Na té početnější straně budilo vlny senzace, na straně druhé, jejímiž reprezentanty byli povětšinou představitelé té „vyšší moci” známky nevole a pobouření. Svým řekněme populismem dokázalo totiž oslovit nejen vrstvy intelektuálů, ale také prostý proletariát.

V dnešní době je Osvobozené divadlo velmi často spojováno výhradně se jmény Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Tento názor však působí poněkud mylně, neboť přestože se později právě tato dvojice stala hlavním iniciátorem divadla a určovala jeho tvář i směr, u zrodu tohoto avantgardního sdružení stály osobnosti úplně jiné.

Počáteční fáze Osvobozeného divadla je spjata se jménem tehdy velmi mladého Jiřího Frejky, který v roce 1923 založil se skupinou konzervatoristů tzv. „Volné sdružení posluchačů dramatické konzervatoře pražské, hrající s laskavým svolením rektorátu v pražské Měšťanské besedě.” Až v roce 1925 přijala tato skupina označení Osvobozené divadlo a připojením těchto mladých divadelníků k uměleckému sdružení Devětsil započala pro divadlo také velmi významná spolupráce s režisérem a divadelním teoretikem Jindřichem Honzlem.

Bližší kontakt mezi Osvobozeným divadlem a V&W nastal až v roce 1927, kdy pod hlavičkou tohoto uměleckého souboru uvedli Voskovec s Werichem svou slavnou autorskou prvotinu Vest pocket revue . Příčina, díky které je Frejkovo a Honzlovo počáteční působení v Osvobozeném divadle na úkor těchto dvou komiků (byť neprávem) upozaděno, je však lehce vysvětlitelná. Oba dva, jak Voskovec tak Werich, oplývali totiž tak obrovským uměleckým potenciálem a takovou touhou realizovat svá komická a poetická čísla na divadelním jevišti, že je jejich věhlasná popularita, naplno se odrážející i v dnešních dnech, naprosto pochopitelná.

Od zábavných revue k politické satiře

Voskovec i Werich měli již od samého počátku o své divadelní tvorbě předem jasnou představu. Vlivem francouzského moderního umění spočívala jejich vize v uskutečňování zábavných revue, veselých písniček, tančících girls a hlavně v inscenacích plných vtipu a humoru. Odmítali veškeré divadelní formy fungující v duchu realismu a naturalismu, neboť největší důležitost kladli především na těsný kontakt s divákem. Bořili tak pomyslnou čtvrtou stěnu mezi jevištěm a hledištěm a plně se oddávali formám vycházejícím z kabaretů, revue a zábavných klauniád. „Cirkusoví klauni a ještě více filmoví komici byli pro V&W moderními hrdiny. Jejich posláním bylo dávat lidem to, co potřebovali nejvíce – humor.” (Schonberg, 1988 : 49). Počáteční hry V&W se jakémukoliv politickému či ideologickému zabarvení vyhýbaly. Ač bylo již v počátku patrné, že jsou orientovani obdobně jako mnozí umělci té mladší generace prosocialisticky, (což ostatně dokládá Voskovcovo působení v Devětsilu), jejich úspěch na konci dvacátých let tkvěl především v chytrém studentském humoru opírajícím se o výtečnou schopnost slovních eskamotáží, která veškeré jejich tvorbě dominovala. Právě brilantní slovní výměny obou komiků vyznačující se jakousi hravou lehkostí a skvělou vzájemnou souhrou se staly divácky snad nejoblíbenějšími. Propojením absurdního divadla, prvků dada a českého poetismu vzniklo tedy divadlo, které si mezi oficiálními kamennými scénami vydobylo svou nečekanou civilností, uvolněností a ojedinělým pojetím obrovského diváckého ohlasu.

Ve stylu politicky neangažovaných revue by Osvobozené divadlo patrně pokračovalo i nadále, avšak zhoršující se politická a hospodářská situace počínaje krachem na newyorské burze roku 1929 a konče ustanovením Adolfa Hitlera kancléřem v roce 1933, nenechala klidnými ani Voskovce a Wericha. A přestože se jim zpočátku deklamování politických názorů na jevišti krajně příčilo, rapidně sílící nedýchatelnost politického ovzduší je k vytvoření politické satiry přivedla v podstatě přirozenou cestou. „Nelze už pochybovat o tom, že skutečnost dospěla ve své hnilobě stavu tak kritického, že by bylo zločinem, kdyby umělec nevyslovil svoje stanovisko,” odůvodňují V&W uvedení své první politicky zaměřené hry Caesar. „Něco se dělat musí, musí se dělat politická satira. Nedá se dělat divadélko a srandičky srandičky. Budeme dělat srandu dál, ale bude to politicky zaměřený,” říká Jiří Voskovec (Schonberg, 1988 : 163).

Ještě vyhrocenějšího a kritičtějšího rázu než politická prvotina Caesar byla jejich pozdější hra Osel a stín nesoucí podtitul „Deset obrazů o lidech a pro lidi.” Poprvé byla uvedena dne 13. října 1933 v režii Jindřicha Honzla. O scénu se zasloužil Bedřich Feuerstein, hudbu složil Jaroslav Ježek.

Osel a stín - charakteristika

Ústředním tématem politické satiry Osel a stín se stala ostrá kritika fašismu, mocné byrokracie, kapitalismu a lidské hlouposti, která je za podobu našeho světa vinna nejvíce. Oba autoři poukazují na tento fakt se značnou dávkou humoru a nadsázky, avšak je více než jasné, že si jsou vážností politické situace počátku třicátých let plně vědomi. Jejich hra se proto nestává pouhou karikaturou skutečnosti, nýbrž jakýmsi naléhavým apelem varujícím před následky katastrofálně hrozícího vývoje světa a společnosti.

Aby se Voskovci a Werichovi podařilo z poměrně chmurných avšak aktuálních situací stvořit humornou satiru, která by veškeré záležitosti jaksi zlehčila a umožnila divákům dívat se na nepříznivé události s větším nadhledem, vybírají si pro dějiště svých her místa imaginární či časově blíže neurčitelná. 1 V případě Osla a stínu se dějištěm stala antická Abdéra, která zaujímá v literatuře postavení podobné českému Kocourkovu. Tedy místo, které po lidské hlouposti doslova volá. „Zkusili jsme oživit jakýsi Kocourkov – Abdéru, plující kdesi na rozhraní mezi Nikde a Nikdy, kde antická moudrost a krása by se potkala v půli cestě se současnou hloupostí na svobodném území věčné směšnosti,” píší autoři v předmluvě této hry (V&W, 1980 : 21). 2

Děj hry se točí okolo sporu, který vznikl mezi oslařem Skočdopolisem (Voskovec) a zubařem Nejezchlebosem (Werich). Tito dva prostí občané se v samém počátku hry dohadují, zda by Nejezchlebos měl zaplatit za stín, který vrhá Skočdopolisův osel, a ve kterém si unavený Nejezchlebos chtěl odpočinout. Tento spor přeroste do velkých rozměrů, když se do celé věci vloží intrikující prominenti města vidící za tímto sporem snadnou cestu k získání hodnotnějšího postavení. Otrokář a průmyslník Kontokorentos (B. Záhorský) prosazuje tezi, že za stín se platit má, jelikož v opačném případě by bylo zneuctěno soukromé vlastnictví. Naopak socialista Hippodromos (J. Plachta) zastává názor, že stejně jako slunce i stín patří všem a platit za něco takového se proto příčí logickému myšlení. Ve skutečnosti ale žádnému z nich nejde ani tak o vyřešení sporu, jako o vlastní zištnost a podporu lidu, která by jim umožnila moc nad celou Abdérou. Oba dva se řadí do třídní vrstvy těch „horních deseti tisíc” žijících v přepychu buržoazní smetánky. Jak se brzy ukáže, korupce a podvody nejsou ani jednomu z nich cizí a ideologický názor, který zastávají slouží jen jako prostředek, jímž abdérský lid manipulují. Dostat se k moci, je pro oba takřka životním posláním. Proto snad ani nepřekvapí fakt, že po oslově smrti, kdy oba symboly moci, tedy osel i stín pozbývají na jakémkoliv významu, neváhají tito zdánliví protivníci své síly spojit a převlečeni do oslí kůže demonstrují před abdérským lidem vizi Nové třetí říše, říše Osla a Stínu.

„Jen stará čistá abdérská rasa bude žít. Zahoďte mozky, zapomeňte číst a psát, spalte vše, co bylo vymyšleno a napsáno, a slyšte hlas nové třetí Abdéry,” (V&W, 1980 : 144). Když se po tomto kázajícím hlasu „osla,” ozval z amplionu hlas Adolfa Hitlera, bylo již jasné, na jakou politickou situaci tato satira naráží.

Jednotlivé postavy ve hře figurující nemají příliš prokreslenou psychologii, jedná se spíše o jakési metafory znázorňující příslušné lidské vlastnosti skutečného světa.

Výstižné charakteristiky společnosti se ve hře dostává hned dvěma naprosto rozlišným vrstvám, které ve vzájemné konfrontaci tvoří ucelenou představu nejen o obyvatelstvu Abdéry, ale nastavují zrcadlo také společnosti skutečného světa. První skupinu obyvatel tvoří bohatá aristokracie, ve které jsou potlačeny veškeré principy morálky a kde na prvním místě stojí korupce, úplatkářství, lest a touha po vlastním profitování. Mezi tuto vrstvu patří již zmínění Kontokorentos, Hippodromos a velkého významu se zde dostává také ženskému zastoupení.

Hekatomba (J. Švabíková), jakožto bývalá žena Kontokorenta a současná manželka Hippodroma se vyznačuje cyničností a pokrytectvím, po jejím boku pak vystupuje poněkud hloupá a naivní Synekdocha (H. Vítová) neustále věřící v „opravdovou romantickou lásku.” Výrazným znakem této smetánky je malichernost s  jakou k životu přistupuje a společenské stanovisko vyznávající výhradně materiální hodnoty a usilující o vysoké společenské krédo. „Musí se spořit, co chcete drachmy nejsou. Já letos budu chodit v loňském kožichu, už jsem se pevně rozhodla,” stěžuje si například Synekdocha (V&W, 1980 : 43).

Kontrastní obrázek se nám naskytuje při pohledu na obyvatele patřící do „dolních deseti tisíc.” Jsou to občané žijící díky mocné buržoazii v bídě a chudobě. Oproti znuděným zbohatlíkům si však uchovávají základní vlastnosti člověka. Jsou znázorněni jako veselé postavičky, které i přes svou nesnadnou situaci neztratili smysl pro humor. „Lid abdérský je jedinou kladnou složkou lidského materiálu hry. Žebrák, Kramářky, Zelináři, Nezaměstnaný jsou každý svým způsobem zoufalí a vyčerpaní, ale živelní a moudří.(…) Jednají podle svého srdce a prázdného žaludku, nikoliv podle výpočtu nebo módy,” charakterizují sami autoři abdérský lid (V&W, 1980 :25).

Jak napsal Jindřich Honzl, krystalizací abdérského lidu je dvojice V + W představující oslaře Skočdopolise a zubaře Nejezchlebose. Nejsou to žádní intelektuálové, nýbrž prostí lidé se selským rozumem, jejichž zájmem není vypočítavost či snaha někoho ve svůj prospěch poškodit, nýbrž touha po životě, který je každému z nich dán, a to bez ohledu na to, zda se jedná o život v chudobě či v přepychu. Svůj život chtějí dobře a plnohodnotně využít, avšak nesnaží se ho žádnou převratnou cestou měnit. Spor, který mezi nimi vznikne považují spíše za jakousi hru, kterou si chtějí dokázat snad jen vlastní důvtip. Jsou však ochotni okamžitě na při zapomenout a věnovat se důležitějším záležitostem. Oba chtějí žít v klidu a harmonii, a proto, když vidí, jaké pozdvižení jejich spor způsobil, rozhodnou se raději osla zabít. „Pohádají se velmi hloupě, ale dovedou na svou hádku úplně zapomenout, jakmile před sebou spatří svůdnou perspektivu idylického kuželníku,” říká Jindřich Honzl (Pelcl, 1982 : 128).

Přestože je tedy v této hře soustředěno téma více než závažné, svou kompozicí se tato politická satira opět přibližuje revuálnímu kabaretu. Nejpříznačněji se kabaretní nádech hry odráží v samém jejím počátku, kdy se na scéně objeví usměvavý bůh vína a veselí Dionýsos (F. Černý), aby ve společnosti svých krásných družek (Jenčíkovy girls) s jakousi vzletností osvětlil obecenstvu téma předváděné hry, kterou on sám, jakožto právoplatný zakladatel divadla, sepsal. Síla tohoto boha spočívá jednoznačně v humoru, s jakým dokáže divákům podávat své moudré myšlenky. Jak je vidět, pro Voskovce a Wericha je lidská hloupost skutečně tím nejhorším zlem pro budoucnost společnosti, neboť samotný Dionýsos ve svém prologu říká:

„V této hře jde mi o to, že jste stejní,
že se lidé nemění a že vždycky byli stejně hloupí.
Můžete se tomu smát, můžete míti i vztek,
v obojím případě padne to vždycky na vás.” (V&W, 1980 : 32).

Význam boha Dionýsa tedy rozhodně netkví pouze v odlehčení tíživé situace. Tím, že totiž on sám tuto hru napsal, je průběh děje plně v jeho  rukách. Proto Voskovec s Werichem přenechávají tomuto veselému a obtloustlému bohovi zvláštní pravomoc, kdykoliv do hry vstoupit a zasáhnout do jejího děje. Nejvýznačnější je bezpochyby jeho vstup v  závěru hry, kdy zfanatizovaný abdérský lid stojí již jen krůček před nastolením fašistické diktatury. V této chvíli přichází nevídaně rozzlobený Dionýsos a se slovy „Abdéro, probuď se” skutečně přiměje abdérské obyvatelstvo k náhlému prozření a následné záchraně před nebezpečnými tyrany.

Toto božské gesto, které je pro celou hru velmi důležité, však ve skutečném světě mohlo způsobovat jen vlny beznaděje a skepse. V reálném světě, který se stejně jako Abdéra řítí doslova k záhubě, nelze příchod žádného spásného boha očekávat. Přestože tedy samotná hra končí nadějí v lepší časy, v souvislosti s realitou třicátých let se naskytuje znepokojující otázka. Kdo musí přijít do našeho světa, či co se musí stát, aby se politický a hospodářský vývoj obrátil jiným směrem? Nutno podotknout, že této otázce se nikdy nedostalo odpovědi, neboť takto hrůzně vypadající vývoj  počátku třicátých let dospěl opravdu do nejhoršího možného stádia – tedy do druhé světové války

Počáteční slova boha Dionýsa se tedy potvrdila. V samotném důsledku lidé na svou vlastní hloupost skutečně doplácejí vlastní krví.

Závěr

Proslulost přineslo této hře svým způsobem také německé velvyslanectví, které si stěžovalo na zesměšňování jejich vládní politiky, zejména pak na reprodukovaný Hitlerův hlas vycházející při představení z ampliónu.Tento fakt podnítil zájem západní Evropy, a Osel a stín se stal první hrou Osvobozeného divadla, o níž vyšly recenze také ve francouzských, anglických a německých denících.

Bylo by ale chybou se domnívat, že kolébce české divadelní avantgardy, jak Osvobozené divadlo označil v roce 1938 A.M. Píša, se dostalo mezinárodního věhlasu jen díky této jediné satiře, neboť takřka veškerou tvorbou Osvobozeného divadla prostupoval tento radikální a odvážný postoj kritizující a satirizující  celosvětovou situaci třicátých let. Do podvědomí veřejnosti se proto Osvobozené divadlo zapsalo, jakožto divadlo chránící demokratické smýšlení, zavrhující byrokracii a bojující proti ultrapravicovým fašistickým stranám. Není tedy pochyb o tom, že si zcela právem získalo uznání nejen v našich krajích, nýbrž také na kulturních polích zahraničních.

Literatura

  1. Tak je tomu například ve hře Kat a Blázen , který se odehrává v imaginárním Mexiku či v  Těžké Barboře , jejímž dějištěm je zcela smyšlené městečko Eidam.
  2. Voskovec a Werich přiznávají, že inspirací k námětu této hry se stala starověká Lukianova anekdota. Z této anekdoty pochází prý také postavy figurující v jejich hře a zejména také spor vedený o osla a jeho stín. Michal Schonberg ve své knize Osvobozené však uvádí, že obdobný námět se objevuje již v díle německého romanopisce Christopha – Martina Wielanda nazvaném Proces o oslově stínu.
ALL RIGHTS RESERVED !