ALL RIGHTS RESERVED !
 

· SOUBORY ·

Vest pocket revue

Zpracovala: Marie Špalová

19.dubna 1927 měla v koncertním sále Umělecké besedy v Praze na Malé Straně premiéru slavná Vest Pocket Revue, která sklidila obrovský úspěch a díky níž se veřejnost poprvé dozvěděla o autorské dvojici Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Potkali se na gymnáziu v Křemencově ulici a poprvé začali spolupracovat v redakci časopisu Přerod, kde 21.ledna 1927 uveřejnili společný fejeton Duše národů. Poté dohromady secvičili scénku o hrobce na mikulášském večírku v pražském Institut Francaise, a protože měli úspěch, rozhodli se ve spolupráci pokračovat. Odjeli na Sázavu, kde postupně vznikl scénář Vest Pocket Revue, v němž použili mimo jiné také již zmiňovanou scénku o hrobce.

Stavba celé hry má typický revuální formát, je tedy složena z jednotlivých obrazů, jež vystupují jako samostatné celky a které spojuje jednoduchá dějová linie. Vest Pocket Revue má devatenáct obrazů rozdělených do tří aktů se dvěma přestávkami. Obrazy se ne vždy vztahují k tématu, jsou to i jednotlivá hudební či taneční čísla. V předmluvě ke knižnímu vydání hry se proto Voskovec s Werichem zmiňují o důležitosti hudební složky a nutnosti řízného jazzového orchestru, jímž byl na premiéře orchestr Kyselkův. Strukturou hry se Voskovec s Werichem inspirovali vaudevillem, neboť liché obrazy se odehrávali na scéně a sudé na předscéně. Přestávky mezi obrazy byly odstraněny a nahrazeny tzv. předscénami odehrávajícími se vesměs před oponou, což umožňovalo rychlejší a plynulejší propojení jednotlivých obrazů.

Ve hře vystupuje celá řada postav, které můžeme rozdělit na ty, které jsou součástí hlavního příběhu, na postavy epizodní a Voskovce a Wericha, kteří sehráli zcela specifickou dvojici „kolegů”, Sempronia Housky a Publia Ruky. O těchto postavách hovoří Voskovec s Werichem takto: Publius Ruka a Sempronius Houska jsou klauny celé revue. (…) Přestože oba jsou přesvědčeni o své genialitě, jejich blbost je bezmezná. Je tak veliká, že místy hraničí s vtipností. Vedle ústřední klaunské dvojice se setkáváme s fotografem Blažejem Josskem, jenž sbírá fotografie rozzuřených a chybí mu poslední obrázek spisovatele a chorobného kliďasa Kvido Maria de la Camery von Obscury. Ten se ovšem rozzuřit nedá, a proto si Blažej Jossek pozve kolegy, aby ho svou blbostí přivedli do kýženého stádia rozzlobení. Kvido se ale zrovna vydává hledat námět své nové knihy a v patách s Houskou a Rukou, které pronásleduje Jossek s obrovským fotoaparátem, podnikne cestu kolem světa. Na této cestě je provází také Kvidova sekretářka Josefka, která je do něj bláznivě zamilována a hodlá jej ochraňovat. Společně cestují například transatlantickým parníkem či balónem a ocitají se v Paříži, v Hollywoodu, ve Skandinávii, Číně nebo u Křováků v Africe. Pokaždé se setkávají s místní kráskou (mondénní Pařížankou, nordickou kráskou Selmou, orientální intrikánkou Leprou a dalšími), kterou hraje jediná interpretka. Ruka s Houskou se nakonec zamilují do konstruktivní Evropanky Olgy, která se s oběma nechá oddat, a vytvoří tak manželský trojúhelník, jenž se stane námětem pro novou Kvidovu knihu. Jossek se během putování zamiluje do Josefky, jsou spolu šťastni a fotograf již netouží doplnit svou sbírku rozzuřených fotografií a nechává ji nedokončenou.

Nejdůležitějším rysem celé hry je hravost, která se projevuje především v práci se slovem. Slovo zde hraje důležitou roli, neboť právě na něm staví Voskovec s Werichem svou komiku, pracují s převracením významu slov a slovními hříčkami tak, že vytvářejí brilantní slovní hru. Základním stavebním kamenem jejich humoru je satira a ironie, ve Vest Pocket Revue se například nezapomněli dotknout tématu falešného krajanství, zmechanizování procesu umělecké tvorby a dalším. Zároveň se zde Voskovec s Werichem snaží deklarovat svůj umělecký postoj, když například Olga prozradí Kvidovi nový umělecký směr – poetismus, nebo v severském obrazu, kde kolegové sehrají v realistických dekoracích realistickou scénku jako z Ibsena, na což Kvido reaguje slovy:

Aby se obecenstvu nezvedaly žaludky,
hercům tohoto druhu dejte náhubky!
Realismus na scéně je hnusná stvůra!
VŠICHNI Pryč s realismem na jevišti! Hurá!

Dalším důležitým znakem komiky Voskovce a Wericha je důraz kladený na improvizaci a souhru, které se oba dovolávají také v úvodu knižního vydání Vest Pocket Revue. Název (Malá kapesní revue) odkazuje k prostotě technických prostředků, možnosti využití intimnějších sálů bez revuálního přepychu, typického tehdejším produkcím. Vůči tehdejšímu humoru se oba autoři snažili velmi výrazně vymezit, a proto končí svou předmluvu slovy:

Nejdůležitější snad však bude, aby si režisér byl vědom, že scénuje věc, která od prvního do posledního slova má býti komická, a aby si dobře uvědomil ráz této komiky. Učiní-li tak, pozná, že nesmí na jevišti připustit ani jedno gesto, ani jeden přízvuk, ani jednu masku vybledlé kormoutivé a trapně konvenční rozvleklé komiky, která dosud bují na mnohých našich scénách. Pozná, že tato hra vyžaduje především bezprostřední smysl interpretů pro přímý, prudký a goteskní humor, pro humor, který je sice často parodií, ale jenž musí dovést stát na jevišti také sám a sám, ve své soběstačné absurdnosti.

ALL RIGHTS RESERVED !