ALL RIGHTS RESERVED !
 

· CHRONOLOGIE ·

Vítězslav Nezval: Věštírna delfská

Zpracovala: Jitka Páleníková

Jindřich Honzl po uzavření Osvobozeného divadla dostal nabídku k působení v Novém divadle, kde konečně mohl realizovat Nezvalovu Věštírnu delfskou, o co se už pokoušel o doby jejího vzniku v roce 1932. Hra se původně měla jmenovat Delfy a měla být hrou celovečerní, nakonec však zůstalo jen u jednoho jednání. Nezval dokončení hry neustále odkládal, i přes stálé naléhání Jindřicha Honzla, který ji chtěl ve své režii uvést. Poprvé měla být hra uvedena na podzim roku 1933 v Mánesu, v létě 1934 Honzl Nezvalovi zase navrhoval, aby hru dokončil pro Osvobozené divadlo. V pozůstalosti Jindřicha Honzla se zachoval dopis, který svědčí o jeho zřejmém vlivu na závěrečnou podobu textu dramatu:

"Byl jsem o prázdninách (když jsem si Delfy četl a když jsem přemýšlel, jak by se daly udělat v Osvobozeném divadle) v takové situaci, že jsem si je představoval dokončené ze Tvých básní, tak mi záleželo na tom, abych mohl pracovat na něčem, co se mi líbí. Ale ty mne překvapíš při dokončení obrazem, který jsem si nikdy vymyslit nemohl, a dokončíš zápletku manželovu, dělníkovu a ministrovu i kartářčinu jistě ne nějakým „dějem” z komedie, ale obratem, který by odpovídal všem těm krásným proměnám osob, věcí a situací, všem těm pokaždé jiným osvětlením, které vrháš na slovo a na každou skutečnost i rekvizitu na jevišti. A po té stránce je v prvním obraze Delf jistě dost bohatý začátek pro pokračování. Představoval jsem si, že tu i úmysl autorův a on sám vystoupí ve verších, které by objevovaly divadelního deuxa ex machina v obdobné podobě, jako ho uměl objevovat třeba Gide v románu. Nebudu ti déle o tom psát, a myslím, že když jsem Tě nepovzbudil svými nápady, že jsem tě alespoň přesvědčil, jak mi leží Tvoje hra a divadlo na srdci." 1

Ovšem nejen samo uvedení Nezvalova dramatu na scénu bylo zdlouhavé, ale i cesta vzniku samotné hry byla problematická. Věštírna delfská totiž otevřeně a ostře kritizuje poměry soudobého Československa. V textu se vyskytují jasné narážky na vládní politiku, na policejní režim či cenzuru. Z obavy, aby hra nebyla zakázána, ji Nezval několikrát přepracoval. Zachovali se dva exempláře rukopisů. Jeden v pozůstalosti Vítězslava Nezvala 2, druhý v pozůstalosti Jindřicha Honzla 3. Původní text se v létě 1934 rozhodl Honzl konzultovat s Ivanem Sekaninou, ten mu poradil, aby případným cenzurním zákázům předešli převedením reálií hry na soudobé poměry nacistického Německa. Místo „ministr” navrhoval používat „říšský ministr” apod. 4 Druhá verze scénáře se Sekaninovými pokyny důsledně řídí a byla tak také uvedena na scénu Nového divadla. Abychom pochopili oprávněnou obavu z cenzurních zásahů, přibližme si děj hry: Ke kartářce přichází postupně ministr vnitra, úřednice Marie a nezaměstnaný dělník . Ministrovi kartářka věští, že se mu splní jeho ideál policejní stát, ale že zhyne na šibenici, až hlad „všemocný generál” vezme útokem „staré tvrze”. Ministr sní o hvězdách kina, nadává krtířce a neúspěšně se dvoří Marii, již kartářka pak předpoví rozvod. Vzápětí se ukáže, že alespoň k formálnímu rozvodu bude Marie asi skutečně muset sáhnout, protože by se jinak v době restrikcí neudržela v zaměstnání, všem daným ženám totiž hrozí výpověď. Kartářka Marii věští, že upadne v podezření a že ji zachrání jen obratnost, a jako domácí paní ohlašuje zvýšení činží. Konečně nezaměstnanému dělníkovi se dostává jinoajné věštby o sopce chystající se k výbuchu. Místo pětikoruny dělník nabízí kartářce bezvýsledně revolver, nakonec mu peníze zapůjčí Marie, která se vrátila pro zapomenutou aktovka. Svou aktovku zapomněl u kartářky i ministr a dojde k záměně. Ministrovy tajné diktátorské plány jsou vyzrazeny, z ministra se rázem vyklube „docela obyčejný majitel realit a z kartářky „hezká paní domácí”, dělník od nich dostává výpověď a postřelí se. když Marie ze soucitu slibuje záruku svího muže. Marie zbe raněného dělníka do své domáctnosti, kde se ve třech lépe bude snášet hlad, ministr i dělník vyhlašují své životní krédo– hra dospěla až tam, kde se poezie mění v život” Mariinými ústy básník vyslovuje přesvědčení, že nezáleží na ničem víc a že fraška, z níž se ke konce vyklubalo drama, měla pobouřit svědomí lidí, „jako je pobuřuje čas od času sen”.

Třináctého března 1933 si básník zaznamenal do svého zápisníku: „Dostal jsem dopis od Mahena. Měl v divadle asi úspěch a zřejmě přeceňuje divadlo. Mě zajímá jen Jako poezie – jinak ne”

Delfy, které měly být podobně jako Milenci z kiosku protestem nikoli bez lyrismu a bez hyperboly, jsou stejně jako Milenci hrou o sporu a nesmiřitelnosti dvojí různé fantazie – fantazie ministra– filistra je postavena proti fantazii dělníka– milence. fantazie básníka i kartářky jsou právě tak zcela rozdílné, přestože se obě odvolávají na hvězdy, karty, náhody a záměny. I kartářka to ví: „ Nemám sice ráda příliš mnoho poezie, ale potrpím si na sny.” K tomuto poznání nesourodosti a odlišnosti, propasti mezi sněním básníka (,zastoupeném dělníkem a Marií) a filistra směřuje celá hra plná hříček. ve kterých jeden myslí na hvězdy, z nichž se čtou lidské osudy, a druhý na přeludné hvězdy kina, křeslo je hned kusem vetešnického nábytku u kartářky, hned zase křeslem ministerským ( když se poláme může mu dělník– i nemůže– opět pomoci na nohy).

Kartářčina fantazie nestačí na svou dobu, praví hra. Ale jak se vzápětí po vzniku „prvního aktu” Delf ukázalo, nepostačila na ni ani básníkova nadsázka, jak píše v Prologu k Věštírně delfské. V Německu začátkem roku 1933 nacisté zapálili Říšský sněm, chopili se moci a započali s realizací své představy policejního státu. ” Již únor 1933 se vysmál mé hyperbole.”

Z hlediska vývoje Nezvalovy dramatiky je zajímavýá postava nezaměstnaného dělníka, který poté. co je vyhozen i z bytu, propadá zoufalství a pokouší se o sebevraždu. I přes svou (ostatně zcela záměrnou) psychologickou nepropracovanost a neuvěřitelnost je to jedna z nejvýraznějších inkarnací slabého muže, který svou touhu nedovede realizovat, je to to rodný bratr nezvalovského Figara, dvacetiletého ze Zlověstného ptáka, Karla z Loretky a koneckonců i des Grieuxe z Manon Lescaut. Postavami činu byly už od Ohně, Smrti v květnu, Depeše na kolečkách až po Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou u Nezvala ženy. Muži Nezvalových her sní a touží, ženy jednají. Ve Věštírně delfské je protiklad ženské činorodosti a mužské touživé pasivity nejmarkantnější.

Těžiště a půvab Věštírny není ovšem v postavách, ale v evokaci několikeré tužby a v konfrontaci životních ideálů. Nezval přitom tvoří své ”proudné veršíčky” a ”veselou hru opakovaných větných motivků” (řečeno s Jindřichem Vodákem) z jazyka maximálně zfrázovaného, tak dělník ve skutečnosti není nic než věty lásky a revoluce, ministr nic než fráze politiky a demagogie, paní domácí nic než úsloví přiměřená jejímu poslání, kartářka téměř nic jiného než naučené formule. Proměna kartářky v paní domácí, ministra v šosáka a majitele realit se uskutečňuje proměnou či spíše výměnou jejich jazyka. Jazyková charakteristika se tu stává prvořadou, zaměření na jazyk se pak samozřejmě promítá i do difernciovaného užití verše rýmovaného a nerýmovaného, volných veršů a pravidelných strof. I v tom (stejně jako v obratu, kdy se z frašky klube drama či naopak viz Modrého jelena) souvisí Věštírna s autorovou předcházející tvorbou (o diferncovaném smyslu rýmu atd. v předcházející tvorbě psal už Zd. Heřman).

Nezvalovy postavy se nesdružují do konfliktních nebo spojeneckých vztahů, ale vystupují a zapadají podle toho, jaká je náladová gradace hry. Jinými slovy: málokdy máme co činit se skutečnými dramatickými postavami, ale dealeko častěji s jednotlivýmy party, které vedou ústřední melodii do finále. Nezval se vzdaloval od přísných kompozičních předpisů, otvíral vstup novým variacím, figurám, dějištím..

Své první hry psal vskutku nejinak než výtvory lyrické. Soustřeďoval se na atmosféru, strhoval ho volný verš, neusměrněný prou motivů, tvořil přitom ve stejné tónině i repliky i režijní poznámky. Nezvalovy představy plynou zprudka, ukládají se do výpovědí i do poznámek

ALL RIGHTS RESERVED !