Lidová kultura Haliče v dílech českých národopisců a publicistů 19. století. Příspěvek k česko-ukrajinským kulturním kontaktům
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2022 |
| Druh | Článek v odborném periodiku |
| Časopis / Zdroj | Narodopisny vestnik |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| www | https://www.narodopisnaspolecnost.cz/images/Narodopisny_vestnik_1.2022.pdf |
| Klíčová slova | Folk culture; Galicia; 19th century; ethnology; Czech?Ukrainian relations |
| Popis | Po prvním dělení Polska 1772 se stává součástí rakouské monarchie další korunní země Halič (něm. Galizien, pol. Galicja, ukr. Halyčyna), která zahrnovala dnešní jihopolská a západoukrajinská teritoria na sever od Karpat v povodí horní Visly až po horní Dněstr a Prut. Kromě etnického složení obyvatelstva (Poláci, Ukrajinci, Židé, Němci, Arméni ad.) další diference vykazovala v Haliči náboženská situace. Uvedené etnické a věroučné rozdíly spolu s přírodními podmínkami se odrazily v kulturní sféře, která pestrostí svých projevů zaujala první sběratele lidových tradic z řad domácích autorů i cizích badatelů. Mezi nimi lze jako prvního uvést Balthasara Hacqueta (1739–1815). Z jiných ideových premis vycházel zájem obrozenecky orientovaných badatelů, kteří v tradiční lidové kultuře spatřovali kořeny národní svébytnosti. Představitelem slovanského národopisu se stal Pavel J. Šafařík (1795–1861), který ve spolupráci v ukrajinskými (maloruskými) vědci Ivanem D. Vahylevyčem a Jakovem Holovackým přinesli poznatky o ukrajinské (rusínské) kultuře ve východní Haliči. Mezi významné české znalce Haliče náležel Karel František Vladislav Zap (1812–1871), jenž jako státní úředník žil ve Lvově na přelomu 30. a 40. let 19. století. Dílo charakterizuje snaha o kritické, ale nestranné stanovisko k etnickým a hospodářským problémům země. Uvolnění společenského života v Rakousku po pádu Bachova absolutismu vedlo k rozvoji publicistiky. Pro oblast Haliče má zásadní význam národopisné dílo Františka Řehoře (1857–1899), který zde prožil několik let. Své příspěvky převážně popularizačního charakteru otiskoval v pražských společenských i odborných časopisech. Jeho devízou bylo shromáždění pramenného materiálu terénním výzkumem a sběratelská práce. Poslední významná kapitola kontaktů mezi Ukrajinci z Haliče a českými zeměmi spadá do 90. let 19. století a je spojena s velkými výstavami, které proběhly v Praze a ve Lvově. Ovšem politická situace Rakouska-Uherska způsobila, že jejich recepce byla diametrálně odlišná. První světová válka, rozpad Rakouska-Uherska a vznik nástupnických států ukončily proud národopisné publicistiky o Haliči určené českému čtenáři, ovšem česko-ukrajinské kontakty pokračovaly už na jiné bázi. |