| Popis |
Ke stoletému výročí narození filmového režiséra Vladimíra Síse (1925-2001), který byl spolu s kameramanem Josefem Vanišem (1927-2009) prvním Čechoslovákem ve Lhase, vyšlo toto unikátní dvojsvazkové vydání jejich cestovních deníků. Oba o svém téměř ročním pobytu v Tibetu v roce 1954 přinesli několikeré svědectví, a to již během pobytu samotného, hlavně však po návratu do vlasti. Především to byla kniha v angličtině a němčině, dvě knihy v češtině a zmíněné dobové reportáže v novinách a časopisech. Nicméně klíčové informace o tom „jak to bylo doopravdy“ v padesátých letech v Číně a Tibetu se nacházejí v soukromých cestovních denících obou filmařů. Obsahují velké množství neznámých a nových skutečností o tehdejší čínské a tibetské společnosti, stejně jako množství dosud nepublikovaných fotografií. Během pobytu natočili hodinový barevný dokumentární film Cesta vede do Tibetu, jehož čínská verze Šťastná cesta do Lhasy byla nalezena ve Vojenském historickém ústavu v Praze v roce 2023; obě verze se navzájem dosti liší, neboť československé a čínské pojetí filmu se natolik odlišovalo, že nakonec musely vzniknout filmy dva, přičemž ta čínská verze je světu, kromě Číny samotné, neznámá a ostatně ani v Číně se po roce 1959 nikdy nepromítala. Cestovní deníky zachycují Tibet jen pár let po čínské okupaci, kdy země, lidé a kultura ještě zachovávala mnohé z bývalé společnosti, vedené tehdy osmnáctiletým dalajlamou, se kterým se autoři osobně setkali a také ho nafilmovali. (Znovu se potkali po třiceti šesti letech v roce 1990 při první návštěvě dalajlamy v Praze). Jedná se tedy o kombinaci populárně naučných až beletristicky laděných deníkových zápisků s odborným textem, rozsáhlým poznámkovým aparátem, bibliografií, filmografií, tabulka toponym, čínských a tibetských výrazů, jakož i podrobným rejstříkem. Její součástí jsou i černobílé fotografie, které dosud nebyly nikdy publikovány. Doprovodná studie Kamily Hladíkové a Luboše Bělky osvětluje ideologické pozadí celého projektu, jenž byl součástí propagandistické strategie Pekingu zaměřené na legitimizaci čínské okupace Tibetu a jeho začlenění do nově vzniklé Čínské lidové republiky. Studie představuje sérii čínských „dokumentárních“ filmů o dobytí Tibetu, na niž navázal projekt dokumentující výstavbu silnice do Lhasy. Českoslovenští filmaři byli pozváni, aby přispěli svými uměleckými a technickými znalostmi k realizaci prvního čínského barevného dokumentárního filmu. Jejich cesta byla umožněna kulturní dohodou uzavřenou počátkem padesátých let mezi dvěma nově ustavenými socialistickými režimy – Čínou a Československem. Podstatná část této spolupráce probíhala mezi vojenskými kulturními soubory a filmovými studii. Jak dokládají dochované soukromé deníky, Vladimír Sís a Josef Vaniš od počátku nesouhlasili s některými postupy čínské strany, které byly v rozporu s jejich vlastní představou o tom, jak by měl být dokument o Tibetu realizován. Tyto neshody přetrvávaly po celou dobu natáčení, a nakonec vedly v průběhu postprodukce v Praze ke vzniku dvou odlišných verzí filmu. Doprovodná studie tyto dvě verze porovnává a analyzuje konkrétní scény, kolem nichž se spory mezi čínskou a československou stranou soustředily, jak je zachyceno v denících.
|
