Adaptace jako opakování. Několik tezí k teorii adaptace v divadle
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2025 |
| Druh | Recenzovaný odborný článek |
| Časopis / Zdroj | DIVADELNÍ REVUE |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| www | https://asjournals.idu.cz/divadelnirevue/article/uuid:0c1e0a8d-655a-4741-b2f0-36ca75241e2d/detail |
| Doi | https://doi.org/10.62851/36.2025.2.01 |
| Klíčová slova | adaptation; theory of adaptation; theory; theatre; theatre studies; Ondřej Štefaňák; Emma Rice; spontaneity; logocentrism |
| Popis | Teorie adaptace se z podstaty opírá o jevy známé a rozpoznatelné – tedy ty, které už známé opakují. Obsahem sdělení takové teorie je pochopitelně něco nového: inovace, variace, posun. A přesto se teorie stále vrací k tomu, co je známé a co se opakuje. Jinými slovy, východisko předurčuje výsledek. Není to zásadní problém pouze z metodologického hlediska, ale i z hlediska epistemického. Jak totiž lze studovat adaptaci a psát o ní, aniž by to teorii uzavíralo v logocentrickém rámci a umožnilo, aby teorie vzešla nikoli z opakování, ale z jedinečnosti tvůrčího aktu adaptace? Tato studie na základě konkrétních divadelních příkladů adaptace představuje několik tezí, které adaptační teorii směrují k tomu, co je pro divadlo jedinečné: konkretizace uměleckého díla při představení samotném. |
| Související projekty: |