Dnes k Vám budu tvrdě upřímný. Doufám totiž, že jste si mne sem nepozvali, abych Vám lhal. Když jsem v minulém roce ukončil aktivní fotbalový život, odcházel jsem s předsevzetím do každodenního sportovního dění nezasahovat. Obul jsem si vaše bačkory, začal jsem kouřit dýmku a ze své pracovny na Slovanském náměstí jsem každou neděli večer s uspokojením sledoval kapitána a sportovního managera Dumka, jak na poslední chvíli chvátá do sokolovny. Energický klus jeho trénovaných nohou mi signalizoval, že FC Hodní psi jsou v dobrých rukou, že tréninkový rytmus zůstal nezměněn a tudíž není důvod k obavám o ztrátu dosavadní skvělé výkonnosti, jež odpovídala krátké, ale o to úspěšnější tradici našeho oddílu.
Krátce se zamysleme nad touto tradicí. Náš tým byl od samého počátku tvořen souborem nezaměnitelných fotbalových individualit. Vzácně se zde snoubila zkušenost (Absolonova klička, Trávníčkova hra tělem a zejména loktem, Svobodova uklidňující přihrávka zpět), obětavost (Svitákova gentlemanská hra pro tým), tah na bránu (Voráčova střela pravačkou), postřeh (Řepovy brankářské klauniády), klid (Macíkův flegmatický fotbalový projev), výbušnost (Crazyho totální fotbal), odolnost (Dumkova poziční hra u ripstolů), akrobacie (Kubíčkova míčová technika), a zdravá fotbalová vyčůranost (pověstný Rambův věšák). Po příchodu barokního fotbalového krasoducha Jana Váně a zejména gazelího kopacího mága Aleše Vyskočila se Hodní psi ocitli na dosavadním vrcholu své výkonnosti: jen málo týmů v české fotbalové historii by se mohlo pochlubit stejným souborem individualit. (Bicanova Slavie stěží. Snad jen bělehradská jedenáctka z roku 76, a možná současný tým. Jediným skutečně souměřitelným celkem se mi jeví hvězdami prošpikovaná jedenáctka Realu Madrid.)
Když jsme na počátku července 2002 bilancovali uplynulou sezónu, ohlíželi jsme se za těmito úspěchy: třetí místo na silně obsazeném turnaji Kanický kopanec (jež jsme dosáhli v silně improvizované sestavě bez mnoha tradičních opor), první místo na jarním turnaji o mužstvo čarodějů a téměř nekonečná řada vítězství nad naším sympatickým a snaživým sparingpartnerem, týmem doktorů. Skvělá sportovní bilance byla navíc doplněna o významný rozměr společenský. Vzpomeňme například na nyní již legendární oslavy kanického triumfu. Tuto tradici je třeba připomenout zejména proto, že v minulé sezóně došlo k rozsáhlé generační obměně týmu a někteří mladší borci si nepříliš jasně uvědomují, v jak prestižním sportovním společenství se ocitli. Černé tričko s emblémem hodného psa na prsou je totiž nejen privilegiem: je i trvalým závazkem a absolutní sportovní výzvou.
Pokud je mi známo, Hodní psi přestali vyhledávat pravidelné sportovní konfrontace se spřátelenými týmy. V této pštrosí politice pokračovali i na podzim, kdy dokonce vynechali tradiční kanický turnaj. Kam se poděl někdejší soutěživý duch mužstva? Jsou v pořádku priority letitých opor, když namísto trpělivého ladění formy řeší výzkumné granty, věčně vysedávají na schůzích magistrátu a namísto pokorného vylepšování kopací techniky slabší nohy dávají přednost cestám po USA? Nadirem celé této neslavné kapitoly pak bylo vystoupení Hodných psů v Kanicích. Nebudu tak milosrdný, abych tvrdil, že se náš tým umístil na pěkném čtvrtém místě. Naopak bude terapeutické, pohlédnou-li hráči pravdě přímo do očí a přiznají si, že byli poslední. Ještě horší než konečné umístění byl však předvedený výkon. Tým, jenž v minulosti udivoval disciplinovaným a kolektivním herním projevem se utápěl individuálních bezradnostech. Všechna střetnutí byla festivalem neproměněných šancí. Ze zdravě nabroušené fotbalové šelmy se stal neškodný pejsek jenž nejen nekouše, ale už ani nezaštěká.
Seznam dalších neúspěchů je dlouhý, proto se omezím jen na nejpalčivější problémy. Trvale se nedaří přilákat Richarda Svobodu zpět na prkna sokolovny, ani Čendu Absolona na pivo do domovské restaurace. Rambouskova docházka je žalostná. Internetová stránka týmu stagnuje. Snad jen stylistická úroveň mailů sportovního managera snese přísnější měřítka, ovšem žádné slohové extempore ještě nikdy fotbalové utkání nevyhrálo.
Vánoce jsou svátky klidu, pohody a harmonie. Byl bych strašně rád, kdybych mohl své vystoupení ukončit ve smířlivějším duchu a s optimistickou vizí do budoucna. Není to ale možné. Náš tým nevzkvétá a jeho budoucnost vidím černě. Nezmění-li se od základu přístup hráčů i celého realizačního týmu, bude i nadále kráčet od porážky k porážce.
Příští fotbalová sezóna je tedy ve Vašich rukou: jestliže se vážně zamyslíte nad svými prioritami, nad individuální kondicí a technickou vybaveností, nad celkovým taktickým projevem mužstva i nad nutností tužit kolektivního ducha, možná se Vám ještě podaří navázat na slavnou minulost našeho týmu. Jestliže tak neučiníte, Vaše budoucnost je jistá: budete se dále potácet v marasmu průměrnosti a z periferie fotbalových dějin Vám nepomůže nic - ani verbální ekvilibristika schopných stylistů, jimiž se Vaše soupiska jenom hemží.