U příležitosti promítání filmu Krátká historie času, který otevíral 4. festival vědeckého filmu v Quebécu, pronesl Ilya Prigogine přednášku, ve které kritizuje Hawkingovo pojetí času z hlediska své vlastní představy evoluce budované na změnách v disipativních strukturách.
Hlavní námitka, kterou Prigogine formuluje, je namířena proti Hawkingově představě, že čas jako sukcesivní plynutí neexistuje. Prigogine toto překládá do "svého" jazyka a interpretuje Hawkingův nesouhlas s šipkou času, která by tak nebyla nic jiného než prostá iluze, jako přesvědčení, že Vesmír "je", ale "nestává se". Podle Prigogina je naopak přesvědčení o iluzornosti sukcesivního a ireverzibilního času paradoxní hypotézou. Výchozí Prigoginův argument je vybudován na naší existenční zkušenosti, která nám říká, že nejsme, ale stáváme se. A všude okolo nás sledujeme procesy, ve kterých sukcese zaujímá hlavní místo.
Prigogine je přesvědčen, že Hawkingovo pojetí ve svých důsledcích vede k eliminaci rozdílu mezi minulostí a budoucností stejným způsobem, jako je tento rozdíl vymazán symetričností přírodních zákonů. Se znalostí počátečních podmínek a odpovídajícího zákona jsme schopni předpovídat budoucí děje daného systému stejně jako odvodit jeho minulost. Pro přírodní zákony, které jsou takto symetrické vůči časovým změnám, neexistuje rozdíl mezi minulostí a budoucností.
Svou argumentaci Prigogine zdůrazňuje ještě druhým motivem, který se objevuje v Hawkingově práci v podobě optimistického názoru na brzkou (do konce století) formulaci jednotné teorie, která nám dovolí pochopit počátky a původ vesmíru. Tento názor Prigogine představuje jako Hawkingovu víru v možnost dosažení {\bf jistoty}. Jistota přírodního zákona, jistota jednotné teorie všeho je však pro Prigogina současně i jistotou Boží. A Bůh, stejně jako přírodní zákon, nemusí rozlišovat mezi minulostí a budoucností, pro něj čas nemá žádný význam.
Symetrie mezi minulostí a budoucností a víra v jistotu poznání jsou tak pro Prigogina synonyma pro statickou koncepci vesmíru, a proto pokračuje ve své argumentaci hledáním kořenů idee Přírodní Zákonitosti a jistoty, hledáním zdrojů dvou elementů moderní vědy, které v mnoha ohledech splývají. Toto hledání jej dovádí až do období třicetileté války, když se snaží zdůvodnit Descartovu snahu po jistém (jasném a zřetelném) poznání, kterou chápe jako počátek lpění na jistotě v novověké vědě. Tuto snahu po dosažení jistoty Prigogine dává do souvislosti se střetem protestantismu a katolicismu, kdy každý měl svou pravdu, kterou hájil až k smrti, a vize jedné, jisté pravdy dostupné všem se mnohým jevila jako životní nutnost.
Podobný motiv — snahu po úniku z tragického údělu -- nachází Prigogine i u Einsteina a své přesvědčení dokládá citací jeho reakce na smrt přítele M. Bessa: "Michel nás opustil, ale pro nás, přesvědčené fyziky, to nic neznamená, protože my víme, že čas je jen iluze ." A do třetice se tento motiv snaží objevit i u Hawkinga, ale zůstává jen u dohadu, protože takovéto zdůvodnění u Hawkinga nikde není explicitně doložitelné. A tak únik před tragičnem jako příčinu hledání harmonické stálosti Hawkingovi spíše vnucuje, než aby jej u něj skutečně našel.
V každém případě má však jistě Prigogine pravdu v tom, že cena za takto získanou jistotu, atemporální jistotu popisu statického vesmíru, je příliš vysoká. Je to cena karteziánského dualismu, který v této interpretaci je přímým důsledkem věčného vesmíru, který ovšem nemůže být jako takový popsán bytostmi, které jsou odkázány žít v čase. Zde tedy pramení dualismus materiálního vesmíru, který {\bf je} a řídí se deterministickými zákony, a lidského myšlení, které se {\bf stává}.
Hawkingova pozice se po všech uvedených souvislostech (mnohdy spíše literárních než přísně věcných) Prigoginovi jeví nikoli jako {\bf historie času}, ale jako {\bf negace času}. A pokud je tedy možné v souvislosti s Hawkingem mluvit o čase, bude to vždy pouze čas {\bf imaginární}. Co tím má Prigogine na mysli?
Pojem imaginárního času je úzce spjat s přechodem od Newtonovy fyziky, ve které čas, prostor a hmota jsou samostatné veličiny, ke speciální teorii relativity, kde prostor a čas jsou úzce propojené (hmota zůstává i nadále nezávislá). Přes intenzívní propojení času a prostoru ve výsledný jednotný časoprostor, však zůstává času jistá zvláštnost — jeho orientace a jednosměrnost. Prostorem lze cestovat všemi směry, včetně návratů, časem se pohybujeme pouze jedním směrem. Formálně je to vyjádřeno znaménkem $+$, které náleží času, a znaménkem $-$, které označuje prostor. Imaginární čas, jak jej Hawking navrhuje, získává stejné znaménko jako prostor a mezi časem a prostorem již není žádný rozdíl, nebo jinými slovy, jak je zdůrazňuje Prigogine, čas je v pojmu imaginárního času "zprostorověn".\footnote{Au moment o\`u on parle de temps imaginaire , on a spatialisé le temps. I. Prigogine: Temps \`a devenir: \`a propos de l'histoire du temps. Québec 1993, p. 20.} Hlavní nedostatek tohoto imaginárního času spočívá v tom, že vesmír, ve kterém nerozlišujeme prostor a čas, je vesmír bez evoluce.
Obecná teorie relativity jde ve sjednocovaní newtonovských entit ještě dále a k již jednotnému prostoročasu přidává i dosud nezávislou hmotu. Podle Prigogina však zůstává i tato teorie klasickou (newtonovskou) v tom smyslu, že buduje nové jistoty a opět v ní není {\bf šipka času} (podtrhuje Prigogine). Kosmologická šipka času, která je takto z vesmíru odstraněna, nemůže být nahrazena šipkou termodynamickou, o které se Hawking také zmiňuje. Prigogine poměrně přesvědčivě ukazuje, že náš vesmír obsahuje současně řád i neuspořádanost a neustálé přeměny jednoho v druhé. Termodynamické změny tak nejsou jenom změny směrem k neuspořádanosti, ale i změny, které produkují novou uspořádanost. Termodynamická šipka času tak nemůže nahradit kosmologickou, která je ovšem nezbytná pro evoluci vesmíru, hvězd, planet, živých tvorů.
Otázka života ve vesmíru tak otevírá problematiku uvedenou antropickým principem, kterému se nemůže nikdo, kdo hovoří o architektuře, struktuře a zákonech vesmíru, úplně vyhnout a nevyhýbá se mu ani Hawking. Prigogine, který považuje řešení antropického principu za velmi vykonstruované, umělé a málo užitečné, se snaží vzbudit dojem, že antropický princip má v Hawkingovi svého zastánce a oprávněnou kritiku tohoto principu obrátit i proti Hawkingovi. Ovšem Hawkingův postoj k antropickému principu není (a nikdy nebyl\footnote{Viz např. inaugurální přednáška při převzetí katedry matematiky v Cambridgi (Lucasian chair) v dubnu 1980. Commencement du temps et fin de la physique? Flammarion 1992, p. 56-57.}) nijak vřelý. I když je ochoten přijmout určitá vysvětlení antropického principu, omezuje je spíše jen na nejbližší okolí (galaxie), ale je velmi skeptický při jeho aplikaci na celý vesmír.
Snadnost, s jakou je opuštěna představa reálného času (vyjádřeného kosmologickou šipkou) a nahrazena časem imaginárním, je podle Prigogina důsledkem samotné podstaty fyziky, která stále studuje izolované procesy a nezabývá se komplexností. V pohybu kyvadla, v rotaci Země kolem Slunce opravdu není nutně vidět šipka času, směr času zde není nezbytný. Ovšem vědy jako je chemie a biologie, které studují procesy mnohem komplexnější, se bez představy směru času neobejdou.
Nezbytnost reálného času a jeho orientace ukazuje Prigogine na {\bf konstruktivní roli času}. Tuto konstruktivní roli času Prigogine objevuje v sukcesivních a současně kauzálních procesech, které se odehrávají v systémech ne nepodobných disipativním strukturám. Jde o komplexní systémy, které jsou vzdálené od rovnováhy a jejichž uspořádanost je výsledkem předcházejících stavů, na sebe navazujících procesů, udržujících nebo dokonce zvyšujících uspořádanost systému, který tak současně udržují daleko od rovnovážného stavu. Takové (samoorganizující se) systémy nabízejí při stejných počátečních podmínkách a daných zákonitostech velký počet řešení a každý dosažený stav je vysvětlitelný historií předcházejících stavů tohoto systému. Historie, šipka času, se tak stává konstitutivním prvkem systému.
Ovšem v tomto okamžiku Prigogine podléhá stejné logice jako zastánci slabé verze antropického principu. Z faktu existence komplexních systémů (mezi které patří samozřejmě i člověk) a z jejich potřeby orientace a nutnosti popisovat je s pomocí představy nevratného času usuzuje na nezbytnost reálnosti šipky času: "Je evidentní, že představa ireverzibility jako důsledku našich chyb je dále neudržitelná. Je možné si představit, že šipka času byla po dlouhou dobu chápána jako druhotný, banální problém, ale nyní, když vidíme, že je podstatná k tomu, abychom pochopili pozici života a člověka, je evidentní, že nemůžeme říci, že šipka času je výsledkem našich chyb."\footnote{ Tamtéž, p. 31-32.}
Prigogine považuje konstruktivní roli času za jeden z přelomových okamžiků moderní vědy. I když samozřejmě souhlasí s tím, že Newton má stále pravdu, pokud jde o reverzibilitu času v dynamických systémech, klade otázku, zda má pravdu ve všech případech. Hovoří v této souvislosti o objevech dynamických systémů, ve kterých se objevila šipka času, tj. o nestabilních, chaotických systémech, které se vymykají přísnému deterministickému popisu a časové symetrii. Prigogine v tomto okamžiku neváhá mluvit o revoluci ve vědě a uvádí ji jako třetí v pořadí po teorii relativity a kvantové mechanice. To ovšem současně znamená další argument proti Hawkingově přesvědčení o možnosti najít řešení, které naplní ideál jistoty. Objevení se šipky času míří právě opačným směrem. Komplexní dynamické systémy odsouvají determinismus do vymezených pozic, mimo které s ním již není možno počítat.
Odstoupení z deterministických pozic jako cena za objevení se šipky času samozřejmě neznamená zavržení determinismu jako takového, ale je to otázka komplexnosti. Dosavadní fyzika studovala, a mnohdy stále ještě studuje, v podstatě jednotlivé jevy, izolované stavební kameny. Tyto jednotlivé procesy je možno popisovat jako reverzibilní v čase, aniž bychom porušili jakékoli zákony a pravidla. Šipka času se objeví až v okamžiku, kdy začneme uvažovat o celém komplexu procesů, které se vzájemně ovlivňují, o celém komplexu jednotlivin (částic, molekul, lidí), které navazují vzájemně vztahy nejrůznější složitosti, a teprve v tomto okamžiku je možné hovořit o evoluci a nevratnosti v čase. Nikoli nutně samotné procesy, ale jejich komplexy ve své vlastní historii jsou ireverzibilní.
Při přechodu od jednoduchých systémů, jak je doposud studovala klasická fyzika, k systémům komplexním by se spíše než o "zprostorovění" (spatializaci) času, jak navrhuje Hawking, mělo mluvit o "zčasovění" (temporalizaci) prostoru, což je naopak představa Prigoginova.
Jedním z charakteristických rysů ireverzibilních procesů komplexních systémů je mimo jiné i to, že se v nich rovnou měrou uplatňuje tendence k vytváření řádu, stejně jako tendence k neuspořádanosti. V reálném vesmíru i v popisu jeho počátku nacházíme obě dvě tendence. Zrod našeho vesmíru, při kterém hrají podstatnou roli přechody virtuálních částic v částice reálné, je realizací pravděpodobností svázaných s neuspořádaností a vznikem řádu spojeného s částicemi reálnými, vzniklými jako důsledek některého z předchozích stavů. Oba dva aspekty nalézáme i v současném (reálném, pozorovatelném) vesmíru: reliktní záření na jedné straně, a vysoce organizované materiální struktury na straně druhé.
Závěr Prigoginovy kritiky patří představám o budoucnosti vesmíru. Vesmír, ve kterém se odehrávají události, tj. důsledky ireverzibilních procesů komplexních systémů (postavení Země na své dráze okolo Slunce v jistém okamžiku {\bf není} událost, protože je již předem dáno gravitačním zákonem), je vesmír bez jisté, předpověditelné budoucnosti. Tato budoucnost je závislá na událostech, které se mohou stát, ale také se mohou nestát. Předpovídat budoucnost komplexního systému je nemožné. Často uváděné scénáře budoucího vývoje vesmíru — termodynamická smrt, gravitační kolaps — jsou pro Prigogina důsledky neoprávněné aplikace přežívajících představ jistoty a determinismu na komplexní systém, který se ovšem takovémuto popisu vzpírá. Zrušíme-li symetrii mezi minulostí a budoucností, přírodní zákony nebudou nadále určovat, co je {\bf nutné a jisté}, ale pouze ukazovat, co je {\bf možné}. "Na začátku byl vesmír jako dítě, jako dítě, které se může stát zubařem, taxikářem, klenotníkem, advokátem, ale nikoli vším současně."\footnote{Tamtéž, p. 41.} A tak i vesmír, namísto aby byl, se stává.
Konec dvacátého století nebude podle Prigogina dosažením "jednotné teorie všeho", jak o tom sní Hawking, ale mnohem pravděpodobněji otevřením nové etapy vědy, která bude hledat jinou jednotu — jednotu dvou dosavadních extrémů: deterministického světa s jednoznačnými předpovědmi a světa nahodilosti, ve kterém není žádná předpověď možná.
Není celý spor pouhým nedorozuměním?
Na první pohled by se celý spor Hawking — Prigogine mohl jevit jako tradiční, dobře známá pře nominalismu a realismu. Hawking nevidí v čase nic jiného, než jméno matematické veličiny, s kterou je možno provádět — v rámci pravidel -- nejroztodivnější operace a vidět ji ve skutečném vesmíru je pouhá iluze. Prigogine je naopak přesvědčen, že čas existuje nejen v rovnicích, ale i v reálném vesmíru, a dokonce hraje jednu z rozhodujících rolí — hlavního konstruktéra.
Situace však není tak zcela jednoznačná a jednoduchá. Přestože Hawking mnohokrát zdůrazňuje iluzornost času jako reálné entity, je ochoten vidět jako zdroj této iluze pohyb, který se odehrává v prostoru. Není přitom nepodstatné (vzhledem k budoucím námitkám ze strany Prigogina), že to je pohyb vždy reverzibilní, symetrický vůči časovým transformacím. Čas je iluze, ale ve vesmíru existuje {\bf reálný} podklad, "něco", čím můžeme ztracenou iluzi nahradit. A náhrada je dokonce tak dokonalá, že se dá očekávat brzký velmi úplný popis vesmíru v jednotné teorii.
Prigogine také váže svou představu času na pohyb, ale tentokrát to je pohyb nevratný, orientovaný, růst (ne)uspořádanosti komplexního systému (a nikoli libovolný pohyb "izolovaného" objektu). Tento ireverzibilní pohyb nazývá Prigogine událostí a je to právě ona, která plní výše zmiňovanou konstruktivní úlohu. Vesmír skládající se z událostí však není nic definitivního, je stále proměnlivý, nevypočitatelný.
Nikoli tedy spor realismu a nominalismu, ale spíše se tu střetávají dva typy realismu, jak navrhuje spor klasifikovat J. Merleau-Ponty\footnote{J. Merleau-Ponty, osobní sdělení, 1995.}, kde pozici jakéhosi "realismu bytí" (metafyzického, deterministického) zaujímá Hawking se svým přesvědčením vybudovaným na časové invariantnosti základních fyzikálních zákonů, že v základech vesmíru je něco, co mu umožňuje být tím, čím je, a nám umožní toto bytí jednou popsat. Postoj Prigogina je také realistický, je to však "realismus dění" (stávání, ne-deterministický), budovaný na přesvědčení, že osud vesmíru neurčují pouze invarianatní zákonitosti, ale procesy a události, které mají směr, pokud jde o čas, a které nelze jednoduše extrapolovat do minulosti i do budoucnosti. V první polovině 19. století se ředitel Úřadu pro patenty a vynálezy v New Yorku rozhodl svůj úřad uzavřít, protože "již všechno bylo vynalezeno", koncem téhož století vyslovují mnozí fyzikové (lord Kelvin, Michelson) přesvědčení, že monumentální budova fyziky je těsně před dokončením a zbývá už jen několik drobných povrchových úprav, v roce 1928 vyslovuje Max Born, nositel Nobelovy ceny, názor, že fyzika bude "do půl roku uzavřena", a v roce 1988 píše Hawking Stručnou historii času, ve které často vyjadřuje víru, že již za života naší generace dojdeme k jednotné teorii vesmíru, která se už bude jen vylepšovat. Pokud tedy existuje nějaké poučení z historie, je v tomto případě spíše na straně Prigogina.