3. 8. 2002

Tak jsme po pohřbu profesora Jiřího Cetla seděli ve Sklepě a ten nejslušnější z nás (ten, který téměř nepoužívá sprostá slova) najednou přišel s připomenutím jedné teorie, kterou dále rozvíjel. Že po pohřbech a podobných existenciálních prožitcích se ti, kteří zůstávají, snaží nějak ujistit o svém přetrvávajícím bytí (na tomto světě) a chodí tedy jíst a pít, ale hlavně souložit. Že prý sex po pohřbu je velmi intenzivní až živočišný a je to prostě něco. Snažili jsme se z něj dostat, zda je to vlastní zkušenost, nebo jenom vyčtená teorie, ale to jsme neuspěli. Až po chvíli se ukázalo, jak na to přišel. Když už to téma bylo skoro pryč, přišel s politováním (s tím, že hledal, na koho svalit vinu), že se stalo společenské faux pas, když nebyly do zmíněné hospody přizvány holky, které byly také účastny posledního rozloučení. (Holky = žačky prof. J. Cetla, profesorky na středních školách, nyní těsně před důchodem). A že by se s nimi dalo bavit, třeba o státní maturitě, doprovodit je domů, nechat se pozvat na kafe apod. Nenechal si to téma vzít, a to ani za cenu, že vzal veškerou vinu na sebe (jinak to ani také nebylo) a velmi litoval, že mu tak unikl ten správný živočišný pohřební sex. Že další příležitost už by nemusela být jím využitelná. Tak jsme to raději zabalili a šli domů. No co s takových slušňákem, ne?

Zpět