Předchozí * Další

5. Renesance a pojetí společnosti
Pojem renesance; renesance a reformace
V době středověku se pozvolna mění společenská, hospodářská a duchovní tvář Evropy. Rozdíl mezi Evropou katedrál ve 13. století a Evropou 7.-8. století je markantní. Impuls k nejpodstatnější změně však přichází ve 13. století ze severní Itálie, jejíž rozvíjející se města existují na území prosyceném památkami na římskou říši. Právě zde vzniká renesance chápaná jako obnovení - znovuzrození - antické kultury. Odtud se pak renesance šíří na všechny strany, takže o dvě století později zasahuje již celou Evropu. Končí v podstatě na přelomu 16. a 17. století, kdy je nahrazována v umění manýrismem a později barokem a ve filozofii a vědě počátky moderního myšlení. Ty ovšem podstatnou měrou navazují právě na to, co přinesla renesance.
Renesance sama sebe chápala jako návrat k antice po "noci" středověku. Byla to právě ona, která - aby se od něj distancovala - vytvořila představu "temného středověku". Ve skutečnosti však renesance nebyla ani úplným popřením středověku, ani úplnou obnovou antiky.
Renesance na středověk navazovala jak v kontinuitě sociálního a hospodářského vývoje, který vytvářel materiální předpoklady pro rozkvět evropské kultury, tak v kontinuitě vývoje duchovního, jenž obnovoval vzdělanost. Středověká interpretace antiky se sice podstatně lišila od interpretace renesanční, přesto si však vznik renesance nemůžeme představit bez středověkého poznání děl starých autorů a rozvoje jazykových a jiných znalostí sloužících k tomuto účelu.
Obnovení antiky se odehrálo v podmínkách, které se od antických značně lišily. Existovalo tu náboženství odlišné od antického a jistá kulturní jednota celé Evropy daná jak tímto náboženstvím, tak alespoň podobným hospodářským a sociálním vývojem na celém, nebo téměř celém, území. Během renesance došlo k dalším podstatným změnám, především k počátku evropské expanze ztělesněné tehdy v objevných námořních cestách a ke vzniku knihtisku, jenž umožnil jistou demokratizaci literární kultury.
13.-17. století však není jen obdobím mohutného kulturního rozvoje připisovaného renesanci. Je také obdobím rozvoje náboženských hnutí, jež vyvrcholila vznikem a rozšířením reformace zejména ve střední a severní Evropě. Renesance a reformace jsou často kladeny do protikladu, avšak tento protiklad není absolutní. Uveďme si nejprve to, co renesanci a reformaci spojuje:
l. Obě hnutí byla nesena podobnými sociálními vrstvami, tj. především měšťanstvem. V renesanci jde o bohatší vrstvy měšťanstva, reformace je do jisté míry lidovější. To souvisí i s věroučnými příkazy reformace, která zejména ve svém pozdějším vývoji reagovala na vznik knihtisku a rozvoj gramotnosti tím, že - v některých svých proudech - přikazovala, aby v každé rodině existovala bible a aby byla každý den používána, tj. aby se z ní četlo a aby se uvažovalo o jejím poselství.
2. Reformace ponižuje člověka tím, že zvětšuje vzdálenost mezi člověkem a bohem. Avšak tím, že to dělá "demokraticky", tj., že z tohoto ponížení nevylučuje klerus, který tak fakticky likviduje pokud jde o jeho prostřednickou funkci mezi člověkem a bohem, vede ke skepsi vůči lidské autoritě. Každý člověk je nyní povolán k tomu, aby uvažoval o tajemstvích náboženství a tím se paradoxně může posílit jeho sebevědomí. Navíc, zvětšená vzdálenost mezi bohem a člověkem je také zvětšená vzdálenost mezi bohem a přírodou, která je tak ponechána člověku, který ji může zkoumat svobodněji v tom smyslu, že už se nemusí příliš ohlížet na náboženské příkazy. (I to je ovšem jen relativní.)
3. Reformace a renesance vycházely filozoficky z téhož pramene, a to z platonismu. Byla to reakce na přesycenost scholasticky interpretovaným Aristotelem. Zatímco se však renesance pokoušela navazovat na antického myslitele více méně přímo, reformace si jeho vliv nechala zprostředkovat Augustinem.
Zdůraznění odlišnosti renesance a reformace bylo zdůvodněno tím, že tato hnutí odlišně hodnotí člověka a jeho roli ve světě, případně vztah člověka a boha. Zatímco se renesance v triádě ßvět - bůh - člověk" na rozdíl od středověku, který preferoval boha, soustředila na člověka, reformace se i nadále zajímá především o vztahy mezi bohem a člověkem.
Pro renesanci je tedy charakteristický humanismus. Zdůrazňuje pozemský život člověka, kterého chápe především jako tvůrce a poukazuje na to, že právě v této své kvalitě je člověk podoben bohu. Vzniká tak nová harmonie mezi bohem a člověkem, která je základem důstojnosti člověka. Renesanční myslitelé nebyli ateisty, ale při své interpretaci křesťanství vynechávali ty jeho aspekty, které jejich pojetí člověka nevyhovovaly. Např. se kladl jen malý důraz na dogma o prvotním hříchu a na důsledky, které z něho plynou. Naopak se rehabilituje i příroda, která je chápána jako to, co bylo stvořeno bohem pro člověka, který v ní má šťastně žít. V této souvislosti se do jisté míry obnovuje i epikureismus.
Tím, že renesance kladla větší důraz na pozemské hodnoty, vytvořila také nové pojetí společenského života člověka.
Dante Alighieri
Jakýmsi přechodem mezi středověkým a renesančním pojetím společnosti je dílo Danta Alighieriho (1265-1321). Dante je znám především jako autor Božské komedie (Divina Commedia) a - v souvislosti s chápáním společnosti - Hostiny (Convivio). Vychází ze středověkého pojetí světa jako hierarchie. Protože však tuto hierarchii chápe novoplatónsky, zdůrazňuje i možnost vzestupu od lidského k božskému a tedy i schopnost lidí podílet se na božském. To zároveň znamená ospravedlnění světa, jako prostoru, kde se tato spolutvůrčí činnost odehrává. Dante je na rozdíl od středověku přívržencem činného života, odmítá jej zasvětit pouze kontemplaci a asketismu.
V jeho díle se objevuje myšlenka rovnosti lidí, která je zdůvodněna biblicky. Dante odmítá i majetkovou nerovnost. Domnívá se, že velké bohatství nemůže vzniknout jinak, než nepoctivým jednáním.
Dante považuje člověka za tvora společenského. Podmínkou jeho šťastného života je mír a harmonie. Tu má podle Dantova názoru zajistit univerzální monarchie vedená císařem. Zde se Dante projevuje jako účastník sporu, který v jeho době otřásal Itálií, tj. sporu mezi guelfy a ghibeliny.¹ V souladu s tímto svým postojem Dante odmítá nároky církevní moci zasahovat do moci světské.
Niccolo Machiavelli
Spor o to, kdo má mít v Itálii převahu, souvisel se skutečností, že Itálie v té době byla rozstříštěna na větší počet malých státečků. Tato situace pokračovala i v době, kdy se vedle ní začaly tvořit velké národní státy (zejména Španělsko a Francie), které ji začaly ohrožovat. Proto zesílily snahy o její vnitřní sjednocení. Ačkoli uspěly až daleko později - v 19. století - bylo jedním z jejich důsledků dílo Niccoly Machiavelliho (1469-1527).
Machiavelli jako florentský občan a - v době Florentské republiky jako jeden z jejích nejvyšších úředníků - těžce nesl neustálé soupeření mezi jednotlivými italskými státy, které vedlo k oslabování Itálie. Navíc měl před očima vzor antické římské republiky, kdy právě Itálie byla nejsilnějším politickým útvarem v Evropě.
Z úvah nad těmito problémy vznikla hlavní Machiavelliho díla: Vladař (Il principe), Úvahy o vládě a Historie Florencie (Istorie Fiorentine).
Bezesporu nejznámější z nich je Vladař. Díky tomu také zobecněl poněkud zúžený pohled na Machiavelliho jako na tvůrce machiavellismu, tj. značně bezohledného politického přístupu, jemuž "účel světí prostředky". Tento pohled nebere ohled na ostatní Machiavelliho díla a názory.
Účelem Vladaře bylo poskytnout rady politikovi, který by se chtěl pokusit o sjednocení Itálie. Údajně byl inspirován pokusem Cesare Borgii o ovládnutí země. Machiavelli zde vystupuje jako zcela pragmatický politik, který svému cíli podřizuje všechny prostředky. To je umocněno i skutečností, že člověka považuje za od přírody egoistického a tedy zlého. Vladař proto musí využívat všech jeho vlastností k tomu, aby si jej podřídil, případně zavázal. Zlo, které přitom způsobí, má být sice omezeno na minimum, ale důvodem tohoto omezení je opět především obava o stabilitu státu, kterou by přehnaná krutost mohla ohrozit.
Tyto Machiavelliho názory vzbudily rozruch a pobouření mj. také proto, že se Machiavelli neohlížel na křesťanské morální předpisy, které jeho předchůdci a současníci alespoň deklarativně ctili. Církev a náboženství jsou v jeho pojetí součást společnosti jako každá jiná a jako takové, tj. z hlediska stability státu, mají také být posuzovány.
Machiavelliho Vladař je návodem k vytvoření jednotného, silného a stabilního státu. Jakmile je takový stát vytvořen, dává Machiavelli přednost jeho přeměně na republiku. Vyplývá to z jeho obdivu k antickému republikánskému Římu. Teorií státu a vlády se zabývá v této souvislosti obecněji v Úvahách o vládě, které navazují na historické dílo Tita Livia. Teoreticky se Machiavelli opírá o Polybia a Aristotela a snaží se vytvořit podmínky pro vznik trvalého státu. V této souvislosti se u něho objevuje teorie virt. Tento termín, který se obvykle převládá jako "ctnost", má širší význam, než se tomuto slovu obvykle připisuje. Virt můžeme charakterizovat jako sílu a schopnost jednání osvobozenou od morálního i náboženského hodnocení, jako spojení aktivity, vůle a energie se snahou o úspěch a dosažení stanoveného cíle. Kde se tato síla a schopnost objevuje, tam se objevují také politické úspěchy. Problém je v tom, že v momentu, kdy daný stát dosáhne svého vrcholu, může jej virt opustit a přestěhovat se jinam, protože jí je ve světě konstantní množství. Prozíravý politik se tedy musí starat o to, aby se v jeho státě odehrávala neustálá vnitřní obnova.
Reformace a její názor na společnost
Na nové společenské a hospodářské podmínky reagovala i reformace, a to změnou uvnitř náboženského učení, zejména změnou pohledu na vztah boha, člověka a světa a z toho plynoucí změnou hodnocení lidské činnosti. Zatímco středověký katolicismus kladl hlavní důraz na náboženskou kontemplaci, reformace dokázala znovu zhodnotit aktivní lidskou činnost na tomto světě. Udělala to však náboženskými prostředky, přičemž i v ní zůstala myšlenka onoho světa a posmrtné spásy myšlenkou prvořadého významu.
Velký krok k tomu učinil už Martin Luther (1483-1546) se svou novou soterologií (= učení o spáse). Luther začal své náboženské působení jako horlivý mnich, člen řádu augustiniánů - kanovníků. Jako takového jej zaujala otázka, zda člověk může svou činností ovlivnit rozhodnutí o své spáse. Domníval se, že na tuto otázku odpovídá špatně jak katolická teorie skutků, dobrých činů, tak představa, že si spásu lze vysloužit askezí.²
Luther tedy vyslovil domněnku, že člověk je od boha tak vzdálen, je proti němu tak nepatrný, že jej svým životem ovlivnit nemůže. Jediné, co může dělat, je doufat v nekonečnou milost boha a dělat vše, co dělá, v nekonečné důvěře v něho. To je podstata Lutherovy myšlenky ospravedlnění vírou.
Z tohoto hlediska je devalvován rozdíl mezi kleriky a laiky (oba typy jsou od boha stejně vzdáleny a zprostředkovatelská činnost tedy nemá smysl) i rozdíl mezi lidskými činnostmi: i nejopovrhovanější práce je stejně hodnotná jako nejušlechtilejší, je-li dělána s upřímnou vírou v boha.
Ještě dále šel ve svých úvahách Jean Calvin (1509-1564). Základem jeho uvažování je myšlenka predestinace. Podle ní bůh už od počátku určil, kteří lidé budou spaseni a kteří zatraceni. Během svého pozemského života nemá člověk možnost toto rozhodnutí změnit.
Toto učení by mohlo vést k naprosté pasivitě. Ale kalvinisté - později také např. angličtí puritáni, kteří toto učení převzali - byli ve svém světském životě naopak velice aktivní. Bylo tomu tak proto, že podle jejich víry lidské chování na tomto světě už vypovídá, k jakému posmrtnému osudu byl člověk předurčen. Lidé, kteří žijí aktivně a mravně a jejichž práce přináší úspěch, tak už naznačují, že byli předurčeni ke spáse. Naopak lenoši a zločinci byli predestinováni k věčnému zatracení.
Kalvinismus tak podporoval to, čemu Max Weber říkal "vnitřněsvětská askese", tj. zbožnost spojenou s pilnou prací ve světském povolání a skromností života.³ Kromě toho přispěl k omezení dobročinnosti, protože chudáci a lidé neschopní se postarat sami o sebe byli chápáni jako předurčení ke zkáze.
Utopické proudy v renesančním myšlení
Renesance je neoddělitelně spjata nejen se změnami kultury, nýbrž i se změnami ve způsobu hospodaření a z nich vyplývajícími změnami ve skladbě společnosti. Tomu odpovídala skutečnost, že se právě tehdy vynořilo poměrně dost prací, které se nezabývaly pouze teorií společnosti, ale snažily se vytvořit obraz společnosti ideální. Takovým pracem říkáme utopie.⁴
Jméno tomuto žánru dal Thomas More (1478-1535). More byl právníkem, členem parlamentu a určitý čas lordem kancléřem za vlády Jindřicha VIII. Nesouhlasil však s královou politikou v náboženských otázkách (podobně jako Erasmus Rotterdamský dával přednost vnitřní očistě katolicismu), byl obviněn ze zrady a popraven.
Kromě jiných prací je More autorem latinsky psané knihy Utopia (u-topos = místo, které nikde neexistuje). Utopie je ostrov, na němž vládne zřízení, které More považuje za ideální. Než však More přejde k popisu tohoto zřízení, podává ostrou kritiku současných anglických poměrů, které byly spojeny s procesem, kterému se v hospodářské historii říká ohrazování⁵ a který zbavil množství anglických rolníků půdy a uvrhl je do bídy.
Protikladem tohoto stavu mělo být utopijské zřízení. Utopia je ostrov v jistých ohledech podobný Anglii. Avšak společenské zřízení počítá s povinným vzděláním pro všechny, stejně jako s pracovní povinností. Protože na Utopii neexistují nepracující vrstvy a protože je tam zakázán jakýkoli luxus, může pracovní doba trvat pouze šest hodin denně a zbytek doby je věnován sebevzdělávání a ušlechtilým zábavám. (Neušlechtilé jsou zakázány.) V Utopii existuje (požadavky společnosti omezená) svoboda a relativní rovnoprávnost. Otroci jsou získáváni buď koupí - a ti jsou po jisté době propouštěni na svobodu a mohou se stát utopijskými občany - nebo jako odsouzenci za zločiny; k tomuto druhu otroků se Utopijci chovají drsněji. Existuje široká náboženská tolerance, ta se však nevztahuje na ateismus.
Toto zřízení je podle Mora umožněno spotřebním komunismem. Výroba v Utopii je soukromá, což odpovídá tehdejšímu vývoji řemesel, avšak výrobky jsou přidělovány podle potřeb, tj. tak, aby každý mohl pohodlně, ale ne luxusně nebo bezpracně, žít.
Po Morovi se objevilo množství podobných děl, z nichž za zmínku stojí především spisy Campanellovy a Baconovy.
Tommaso Campanella (1568-1639) sepsal v roce 1623 Sluneční stát. Dílo nese znaky jak Morova, tak především Platónova (Ústava) vlivu. Campanella vytváří společnost, která je stejně jako Morova podřízena pracovní a vzdělávací povinnosti. Ve Slunečním státě neexistuje soukromé vlastnictví, ani soukromý rodinný život. Ten je podřízen podobně jako u Platóna pravidlům eugeniky.
Společnost ve Slunečním státě je reglementována ještě více než společnost utopijská. Např. za používání luxusních věcí může člověk dostat trest smrti. Hospodářsky je založena na zemědělské a řemeslné malovýrobě, peněžní směna neexistuje, spotřební předměty jsou přidělovány podle potřeb.
Vláda je podobně jako u Platóna svěřena intelektuálům. Protože ti však zároveň zastávají kněžskou hodnost, mluvíme v Campanellově případě o vládě teokratické.
Francis Bacon (1561-1626) je znám spíše jako filozof zabývající se teorií poznání než jako spisovatel utopií. Přesto napsal knihu s názvem Nová Atlantis. Její námět však odpovídá jeho hlavnímu zájmu.
Konec 16. a počátek 17. století je doba, kdy pokrok poznání a počátky jeho spojování s výrobou vedly k myšlence, že vědění a věda v budoucnosti značně ovlivní lidský život. Už u Bacona se objevuje teze, že "vědění je moc", u Descarta pak, že "člověk je pánem a vlastníkem přírody". Baconova Nová Atlantis vychází z tohoto základu a líčí společnost, jejíž blahobyt je založen na pěstování a využívání vědy. Bacon v ní předpovídá různé vynálezy, které člověku ulehčí život. Ústřední institucí tu je Šalamounův dům, který koordinuje vědecké bádání a aplikaci vědeckých objevů do praxe. Šalamounův dům byl jedním z předobrazů londýnské Royal Society (založena 1662), první akademie věd moderního typu.

1

Guelfové byli stoupenci názoru, že v Itálii má převládat vliv papežův, ghibelini podporovali nároky císaře.
2

Význam tu má následující paradox: Představme si člověka, který plní všechna náboženská přikázání a žije naprosto zbožným životem. V okamžiku, kdy si uvědomí, že žije natolik bez hříchu, že by mohl být spasen, proviní se hříchem pýchy.
3

Max Weber (1864-1920) ve své práci Protestantismus a duch kapitalismu upozornil na tento vztah mezi protestantským náboženstvím a rozvojem akumulace kapitálu. Jeho řešení zachycuje pouze jeden aspekt rozvoje kapitalismu v Evropě, nicméně je to aspekt zasluhující pozornost.
4

Protikladem utopie je distopie, která líčí nejhorší možnou společnost. Příkladem jsou především některé sci-fi romány, nejznámější je pravděpodobně kniha Georgese Orwella (1903-1950) 1984.
5

Ohrazování vzniklo v Anglii v důsledku snahy anglické šlechty hospodařit na vlastních pozemcích. Protože v té době se díky rozvoji výroby sukna v Holandsku zvýšila poptávka po vlně, rušili šlechtici na své půdě dosavadní pronájmy, vyháněli nájemce, kteří pěstovali obilí, a měnili pole v pastviny pro ovce. Ty potřebovaly ke své obsluze daleko méně lidí a tak velmi mnoho prostých Angličanů přišlo o obživu.

Předchozí * Další