Matěj Kos, Yana Dmyterchuk

Abstract: This paper presents the development of the use of the Ukrainian language on the territory of Ukraine between 1991 and 2023, noting changes in the population's reporting of Russian nationality, the Russian language, or the number of Russian-language schools in the context of political and social changes in 2004, 2014, and 2022. It further illustrates the changes with specific examples from Ukrainian cultural production.

Key words: Ukraine, Russia, language situation

Ukrajina, po Rusku druhý rozlohou největší stát ležící v Evropě – a zároveň největší evropský stát s celým svým územím na ploše Evropy, prošla v dějinách různými, vesměs pro tento stát negativními periodami. Tyto periody rozmachu, a především zmaru ovlivňovaly všechny aspekty života obyvatelstva žijícího na území dnešní Ukrajiny, a to i v rovině kulturní a jazykové. Nezávislost Ukrajiny na Sovětském svazu byla vyhlášena v roce 1991.

Do 21. století Ukrajina vstoupila jako do značné míry typický postsovětský stát – s nízkou životní úrovní, vysokou mírou korupce a oligarchizace¹ a především problematickou politickou reprezentací nevyzpytatelně oscilující na ose západ/východ, stejně jako s velkou ruskojazyčnou částí obyvatelstva jak etnických Rusů, tak i těch, kdo se identifikují jako Ukrajinci. V průběhu 21. století, a to v rozmezí 10 let, proběhly dvě silné vlny demonstrací běžně označované jako revoluce – Oranžová revoluce a Euromajdan – které se, pokud se budeme snažit jejich cíle stručně charakterizovat, pokusily orientovat směřování ukrajinské politiky dvěma směry: na západ a dovnitř Ukrajiny.

Právě období od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 do poloviny roku 2023 bude v předkládané práci sledováno z pohledu změn kulturních a jazykových kódů na Ukrajině. Výchozí teorie, podporována anekdotickou evidencí autorů, je, že během prvního desetiletí po rozpadu Sovětského svazu dále fungovaly ruština a ukrajinština de facto jako dva rovnocenné jazyky v popkultuře a běžné řeči (ač úředním jazykem byla od roku 1992, i přes četné diskuse a porušování tohoto pravidla, jak dále ukážeme v předkládaném příspěvku, pouze ukrajinština). Postupně se ale vlivem politických událostí toto paradigma měnilo. Nejdříve mírně po roce 2004 a ostře poté v roce 2014 s definitivním potvrzením jazykové dominance ukrajinštiny v roce 2022. K potvrzení této teorie budeme sledovat statistiky mluvčích jednotlivými jazyky, dále se pokusíme dohledat údaje o jazykové situaci v masmédiích a poté naše teorie podložit dobovými mediálními výstupy reflektujícími zkoumané téma.

Situace po rozpadu SSSR

Ukrajinský svazový parlament vyhlásil nezávislost Ukrajiny 24. srpna 1991 s podmínkou, že se 1. prosince uskuteční referendum. Ostatní státy vyčkávaly až do tohoto referenda s uznáním ukrajinské nezávislosti. Pokud se někdo divil hladkému průběhu československé sametové revoluce a pozdějšímu rozdělení federace na dva samostatné státní celky, v případě oddělení Ukrajiny došlo technicky ještě k plynulejšímu přechodu. Na jedné straně byl sice deklarován vznik samostatného státu založeného na nacionálním principu a už v srpnu byla pozastavena činnost komunistické strany, na druhou stranu první prezident Ukrajiny, Leonid Kravčuk, byl bývalý ideolog ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny, velká část úřadů setrvala podle sovětského vzoru a se sovětskými úředníky, pouze se nyní technicky hlásícími k Ukrajině, a Ukrajina byla jedním z aktivních zakladatelů Společenství nezávislých států.

Tato dichotomie do značné míry jako by předznamenávala následující potíže s různými typy obyvatelstva. Schematicky vyjádřeno: na jedné straně, především v západních regionech, které dříve byly pod polskou nadvládou a kde působila v 1. polovině 20. století poměrně silná nacionalistická hnutí, obyvatelstvo očekávalo silný a pokud možno unitární ukrajinský stát. Na druhé straně oblasti na východě, jako jsou Doněcká a Autonomní republika Krym, žily z určité nostalgie po Sovětském svazu a kulturně měly rozhodně blíže k postsovětské hegemonní Moskvě než k národnostně naladěnému Lvovu.

Toto rozdělení potvrzuje i referendum o nezávislosti Ukrajiny z 1. prosince 1991. Ve všech regionech se sice vyslovila nadpoloviční většina přítomných voličů pro nezávislost, ovšem procentuální hodnoty účastníků i těch, kteří hlasovali pro nezávislost, se v jednotlivých regionech diametrálně lišily. Zatímco na západě Ukrajiny v referendu hlasovalo zpravidla přes 90 % oprávněných voličů (např. Volyňská oblast 93 %, Lvivská oblast 95 %) a pro nezávislost se vyslovilo více než 90 % z hlasujících (Volyňská oblast 96 %, Lvivská 97 %), na území Autonomní republiky Krym hlasovalo pouze 67,5 % oprávněných voličů a pro nezávislost se vyslovilo 54 % z nich. Propad účasti v referendu můžeme sledovat i v Oděské, Charkivské a Doněcké oblasti (účast okolo 75 %, pro nezávislost okolo 85 % hlasujících) a rovněž v nové metropoli Kyjevě a Luhanské oblasti (účast okolo 80 %, v Kyjevě pro 92 %, v Luhanské oblasti 84 %). Zároveň ale v Luhanské oblasti hlasovalo proti nezávislosti 13,4 % hlasujících, což je po Krymu (42 % proti) a Sevastopolu² (39 %) 3. nejvyšší výsledek (CDAVO Ukrajiny, 1991). Výsledek tohoto referenda nám poskytuje první střípek do skládačky problematiky svébytnosti ukrajinské kultury.

Dalším střípkem je národnost obyvatelstva podle sčítání. První nezávislé ukrajinské sčítání lidu proběhlo v roce 2001, přičemž na Krymu se hlásilo k ukrajinské národnosti 24 % obyvatel, k ruské 58 %. V Doněcké oblasti se jednalo o 56 % občanů hlásících se k ukrajinské národnosti a k ruské 38 %. A v Luhanské 57 % Ukrajinců a 39 % Rusů. Podle celkových výsledků však na území Ukrajiny žilo 78 % občanů hlásících se k ukrajinské národnosti a 17 % k národnosti ruské. Pro porovnání ve Lvivské oblasti se podle stejného sčítání k ruské národnosti hlásilo pouze 0,03 % obyvatelstva (Deržavnyj komitet statystyky Ukrajiny, 2004). A podobná čísla můžeme vidět, i pokud se podíváme na rozložení ukrajinskojazyčných a ruskojazyčných škol, které mohly do roku 2014 na Ukrajině volně fungovat. Zatímco na západě Ukrajiny se v ukrajinštině ve školním roce 1991/1992 vzdělávalo přes 90 % žáků (Volyňská oblast 94,6 %, Lvivská 91,8 %), v nejvýchodnějších regionech Donbasu to byly pouze jednotky procent – Doněcká oblast 3,3 %, Luhanská 6,7 % (Statystyčnyj ščoričnyk Ukrajiny 1998, 1999). Vidíme tedy zjevné rozdělení Ukrajiny na dvě jazykové a patrně i kulturní oblasti, nové ukrajinské centrum na západě a ruskojazyčnou periferii na východě. Společenské pnutí demonstrují i sliby druhého ukrajinského prezidenta, Leonida Kučmy, které se týkaly zavedení ruštiny jako druhého oficiálního jazyka a dalšího sbližování s Ruskem (RYCHLÍK, ZILYNSKYJ a MAGOCSI, 2022, s. 405).

Jak příznačně glosuje v knize Donbas slovenský reportér Tomáš Forró, „Východ Ukrajiny naopak [ve srovnání s Gruzií] ruskému vlivu nakonec podlehl. Tam byl totiž tlak nesrovnatelně brutálnější. Stalinův hladomor ve dvacátých a třicátých letech, čistky a deportace si vyžádaly miliony obětí z řad etnických Ukrajinců. Právě na Donbas po nich přišly statisíce Rusů, kteří toto území přišli osidlovat. A tak dnes na tomto území mluví rusky drtivá většina lidí“ (FORRÓ, 2020, s. 25). Navíc na Donbase byly velké doly a těžký průmysl, tedy odvětví v SSSR vysoce protežované. A stejně jako je tomu v bývalých hornických a průmyslových oblastech České republiky (typicky Ostravsko), i zde se zachovala vysoká míra nostalgie po „starých dobrých časech“, kdy byli tito manuálně pracující chápáni režimem, jednak nastavením diskursu – kultu úderníka, jednak finančně kvůli těžké a rizikové práci v potřebném odvětví, jako součást elity. Tuto jazykovou a kulturní rozpolcenost Ukrajiny odrážela i dobová kultura, kdy vznikaly nadále ukrajinské filmy v ruštině, v televizi se mluvilo střídavě ukrajinsky i rusky.

Jako dva konkrétní příklady tohoto mísení jazykových kódů, bez jakéhokoliv problému pro dobového recipienta, můžeme uvést v době vzniku populární adaptaci Gogolových Večerů na samotě u Dikaňky v podobě televizního muzikálu z roku 2001, která vznikla v ukrajinsko-ruské koprodukci. Zde (menší) část herců hovoří ukrajinsky či spíše její nápodobou, většina poté rusky. Film se ovšem odehrává ve fikčním toposu jedné malé ukrajinské vesnice, přičemž se nad tímto faktem, že sousedé a kamarádi každý hovoří zcela jiným jazykem, nikdo nepozastavoval, bylo to chápáno jako elementární součást soužití v tomto prostoru³. Navíc se zde objevuje silná negativní stereotypizace Ukrajinců jako hloupých alkoholiků, což podporuje ruský narativ o vyšší kulturní úrovni Rusů (viz např. Zahin Kinomaniv, 2022). Druhým příkladem je skupina ukrajinských komiků Kvartal 95, mezi něž patřil i současný ukrajinský prezident Volodymyr Zeleneskyj. Tato skupina se prosadila v pro sovětský prostor kultovním improvizačním pořadu KVN, kde působila mezi lety 1997–2003. Veškeré scénky ale sehráli v ruštině (Studija Kvartal 95 Online, 2014).

První kroky po oranžové revoluci

S nástupem prozápadně orientovaného a západní Ukrajinou podporovaného prezidenta Juščenka po událostech tzv. oranžové revoluce, kdy bylo po odhalení volebních manipulací zopakováno druhé kolo prezidentských voleb, začaly pokusy o restauraci ukrajinštiny, která sice byla pořád jediným oficiálním jazykem, ale jak jsme uvedli v předchozích odstavcích, jazyková realita byla jiná. V roce 2006 tak například vyšlo nařízení ukrajinské vlády, že zahraniční filmy, které se mají promítat v ukrajinských kinech, nemohou být promítány s ruským dabingem a pouze ukrajinskými titulky (přičemž promítané filmy někdy nedisponovaly ani jimi), ale musejí být předabovány do oficiálního státního jazyka, tedy ukrajinštiny (OLSZAŃSKI, 2012, s. 32–33). Toto rozhodnutí vyvolalo nelibost jak u distributorů, kterým se zvýšily náklady na uvedení filmu v ukrajinských kinech kvůli nutnosti výroby dalšího dabingu (ibid.), tak i u ruské propagandy, která se zaštiťovala nelibostí samotných ukrajinských diváků (např. RIA Novosti, 2017). Nařízení s povinnými kvótami sice bylo po nástupu Viktora Janukovyče do funkce prezidenta v roce 2010 zrušeno (ibid.), ovšem dle dat z roku 2011 bylo v ukrajinských kinech 69 % filmů opatřeno ukrajinským dabingem a zbytek měl alespoň ukrajinské titulky (OLSZAŃSKI, 2012, s. 33 dle KUSHNIR, 2011). Tedy zpětně se toto opatření jeví jako účinné pro podporu ukrajinštiny u filmových projekcí. Pro porovnání ještě v roce 2005 bylo dle tvrzení Olega Medveděva (2010) do distribuce uvedeno 203 filmů, přičemž všechny tyto filmy byly pouze v ruskojazyčné verzi bez ukrajinského dabingu či jen titulků.

Současně se také v tomto období snižoval počet ruskojazyčných škol a rostl počet těch, kde se vyučovalo v ukrajinštině. Oproti datům z 90. let se na východě Ukrajiny vyučovalo v ruštině pouze na cca 16 procentech škol. Zároveň ale dle průzkumu⁴ absolutní většina (85 %) ruskojazyčných respondentů – obyvatel Ukrajiny – prohlásila, že necítí žádnou diskriminaci na základě jazyka, 86 % z nich vnímá Ukrajinu jako svoji vlast a 72 % se považuje za ukrajinské patrioty (POGREBINSKIJ a kol., 2010). I zde tedy můžeme vidět určitý posun k ukrajinštině jako národnímu jazyku, byť třeba částečně vynucený formou rušení ruskojazyčných škol, a současně uvědomění si i ruskojazyčné části ukrajinských obyvatel, že jsou Ukrajinci.

Jednalo se však pouze o drobné změny, navíc ještě zbrzděné po nástupu Janukovyče v roce 2010 do prezidentského úřadu. I nadále byla ukrajinská kultura silně provázána s ruskou. V televizi například dle dat z roku 2011 ruskojazyčné vysílání zaujímalo 47 % vysílacího času, vysílání bilingvní 31 % a pouze 22 % vysílání v ukrajinštině (OLSZAŃSKI, 2012: 31 dle KUSHNIR, 2011). Ovšem jak zdůrazňuje Olszański ve své studii (2012: 31), tato situace nemusí být spojena s protežováním konkrétního jazyka z nacionálních důvodů, ale s faktem, že průměrný konzument televize – a především konzument reklamy v ní – je obyvatel města s průměrným či podprůměrným vzděláním. A tato cílová skupina hovořila především rusky. Zároveň i v této době televize produkovaly v rusko-ukrajinské koprodukci, respektive ukrajinská televize přebírala ruské pořady. Dobře to lze vidět u novoročních estrád, které byly vyráběny buď v koprodukci, nebo rovnou přebírány včetně v té době čím dál tím silnějšího velkoruského diskurzu, který Ukrajince negativně stereotypizoval a potvrzoval jim, že jsou stále součástí ruského – bývalého sovětského – světa reprezentovaného na Ukrajinu importovanými kulturními tradicemi (Zahin Kinomaniv, 2022). Ovšem to je pouze jeden z nejvýraznějších příkladů tehdejšího kulturního propojení.

Euromajdan a definitivní renesance ukrajinštiny

Když v závěru roku 2013 čtvrtý ukrajinský prezident, Viktor Janukovyč, odmítl podepsat asociační smlouvu s Evropskou unií, studenti v Kyjevě vyšli do ulic. Protesty trvaly až do dalšího roku, kdy v únoru 2014 situace vyeskalovala. Speciální policejní jednotky, známé pod názvem Berkut, čím dál tím brutálněji zasahovaly proti demonstrantům, na konci února na náměstí Nezávislosti (Majdanu) došlo ke střelbě ostrými náboji. Při přestřelkách a násilnostech nakonec zemřelo cca 200 osob. I když se Janukovyč pod tlakem ze zahraničí pokusil ustoupit demonstrantům, nestačilo to, demonstranti obsadili 22. února parlament a vládní čtvrť. 23. února s pomocí ruské tajné služby Janukovyč utekl do Ruské federace, kde mu tamější vláda poskytla azyl.

Zjitřenou politickou situaci se Rusko rozhodlo využít a ještě v první polovině roku pomocí „zelených mužíků“ obsadilo Krym a pokusilo se obsadit Doněckou a Luhanskou oblast. V případě dvou posledně zmíněných oblastí však nebylo plně úspěšné – vznikly tam sice po vzoru Gruzie dvě separatistické republiky, ale nepodařilo se obsadit celou oblast. Ukrajina na rozdíl od Krymu, který prakticky nebránila, do těchto oblastí povolala armádu a spustila tzv. antiteroristickou operaci⁵.

Nová ukrajinská politická reprezentace představovaná ukrajinským podnikatelem Petrem Porošenkem nastoupila se silným protiruským (a s tím zároveň i protiruskojazyčným) diskurzem. Začaly být zakazovány knihy a filmy ruských proputinovsky orientovaných autorů, stejně jako filmy, ve kterých hráli herci, kteří buď aktivně podporovali Putina a jeho politiku, nebo například navštívili dočasně okupovaný Krym. Takovým hercem, na kterého padl zákaz, je například i Gérard Depardieu, který přijal ruské občanství. (Reuters Staff, 2015). Zároveň ale neprobíhala žádná kardinální změna v jazyku populárních ukrajinských zpěváků a dalších celebrit, jež pokračovali v ruskojazyčné komunikaci i po roce 2014, tedy vedli svoje sociální sítě v ruštině, skládali a zpívali písně také v ní. Jednalo se například o zpěváky Volodymyra Dantesa, Annu Trinčer, Olju Poljakovu nebo režiséra Alana Badojeva (CHMELNYT’SKA, 2022).

V roce 2017 byly zavedeny kvóty na ukrajinskou hudbu v rádiu, které se postupně zvyšovaly – od roku 2019 minimálně 35 % hudebního obsahu musí být v ukrajinštině, což se u většiny oslovených provozovatelů rádií i interpretů nesetkalo s odporem (Apostrof Lajm, 2017). Stejné změny doznala i televize, zde od roku 2017 u celoplošných kanálů mělo být minimálně 75 % obsahu v ukrajinštině (ZABELINA, 2017). To byl, pokud srovnáme data s výzkumem z roku 2011 zmíněným výše, poměrně velký skok znamenající nárůst obsahu v ukrajinštině o téměř 50 %. Zároveň je tento krok z pohledu probíhající hybridní války pochopitelný, neboť jak bylo již ukázáno výše, skrz ruskojazyčné převzaté či koprodukční pořady se mnohdy šířily protiukrajinské narativy. Avšak pořád byla zachovávána možnost mluvit rusky, častěji však lehkým suržykem⁶, například při anketách ve zpravodajství nebo v reality show.

Spolu s omezením klasických médií došlo i na nová média – v roce 2017 byly rovněž zakázány v postsovětském prostoru populární ruský internetový server Odnoklassniki, sociální síť V Kontakte nebo vyhledavač Yandex, neboť ukrajinská vláda vyhodnotila, že jsou tyto servery využívány ruskou vládou pro další vedení hybridní války formou (dez)informačních operací (Reuters Staff, 2017). Celkové omezení ruštiny se dotklo v roce 2017 i školství, kdy kontroverzní školskou reformou byly postupně omezovány ruskojazyčné školy – od páté třídy je možná výuka pouze v ukrajinštině, tedy počet ruskojazyčných škol se zmenšil na jednotky procent⁷. O dva roky později bylo toto omezování dovršeno novým zákonem o státním jazyce, kde byla ukrajinština prohlášena jediným státním jazykem a další jazyky menšin pouze pomocnými. Tento zákon sice neměl za cíl ihned zakázat používat v úředním styku ruštinu, jak to tlumočila prokremelská média (to by na východě, kde je běžně používán suržyk nebo čistá ruština, bylo pro státní správu absolutně paralyzující), ale rozhodně jedním z cílů bylo donutit východní oblasti Ukrajiny přejít postupně do komunikace v ukrajinštině (RYCHLÍK, ZILYNSKYJ a MAGOCSI, 2022, s. 426; SOLONYNA, 2019).

Společně s upevněním ukrajinského jazyka jako jediného státního jazyka se společenský diskurz zaměřil rovněž na upevnění ukrajinské kultury a definitivní desovětizaci (ČT 24, 2015). Byly zklikvidovány mnohé památníky ze sovětských dob – typicky pomníky Lenina, které doplňovaly kolorit téměř každého centrálního náměstí téměř každého postsovětského města –, přejmenovány ulice odkazující se k představitelům SSSR a například i pojetí poslední světové války v učebnicích historie se změnilo z Velké vlastenecké války na „západní“, tedy druhou světovou válku probíhající od roku 1939. Tato restaurace ukrajinské kultury a kulturního povědomí národa však s sebou nese ze středoevropského, především polského pohledu i kontroverzní kroky v podobě vyzdvihování postav UPA⁸, především Stepana Bandery.

2022: nemluv řečí okupanta

Emancipační snahy Ukrajiny o používání „svého“ ukrajinského jazyka a vybudování na sovětské minulosti a ruské přítomnosti nezávislé kultury rozběhnuté po roce 2014 se ještě umocnily po 24. únoru 2022, kdy Rusko otevřeně zaútočilo na ukrajinská území. Ruština se stala pro mnohé Ukrajince jedním ze symbolů okupantů, i když rusky či suržykem mluví část obyvatelstva. Je ale vidět tento posun i v médiích, například v sérii z roku 2023 ukrajinské mutace reality show MasterChef, že se všichni účastníci snaží mluvit alespoň suržykem, pokud už ne spisovnou ukrajinštinou. Stejně tak i při osobní návštěvě autorů ve Lvově na počátku léta 2023 bylo viděno několik tabulek při vstupu do prodejen, které žádaly, aby se zde mluvilo pouze ukrajinsky.

Ukrajinské celebrity si musely vybrat, kterou stranu konfliktu budou prostřednictvím jazyka reprezentovat. Tedy na rozdíl od roku 2014 zde musely buď plně přejít do ukrajinštiny, nebo se vzdát veřejného působení na Ukrajině. Některé osobnosti veřejného života tak provedly sebekritiku a například režisér Badojev explicitně do médií uvedl, že byla chyba po roce 2014 zachovávat komunikaci v ruštině, což si uvědomili až po začátku invaze v roce 2022 (CHMELNYT’SKA, 2022). Tedy z používaného jazyka se, alespoň v případě veřejně činných osobností, definitivně stala politická proklamace sounáležitosti se státem, jehož jsou občany.

Kromě kolokviálního společenského tlaku bylo používání ruštiny v médiích dále omezeno mediálním zákonem z března 2023, v němž se její používání v médiích de facto zakazuje. Vznikají tak i z pohledu nezúčastněného pozorovatele bizarní situace, kdy je ve zpravodajství veden rozhovor s ukrajinským vojákem, který komunikuje rusky, a proto je do finální reportáže předabován do ukrajinštiny. V rovině kultury zase oficiální přijetí gregoriánského kalendáře za církevní kalendář ukrajinské pravoslavné církve (VERNIHORENKO, 2023) ukazuje definitivní odstřihnutí od Ruska a moskevského patriarchy.

Na závěr

Je tedy možné konstatovat, že ukrajinizace probíhá poměrně úspěšně, byť za podmínek ne zcela idylických a z části v podstatě vynuceně potřebou bránit svrchovanost země před hybridními i konvenčními útoky ruského souseda. Z původního bilingvního prostředí, kde navíc například v masmédiích nebyla ukrajinština dominantním jazykem, se postupně stala skutečně jediným státním jazykem, jež drtivá většina společnosti uznává. Ruský jazyk je v současné době vytlačen na okraj a částí společnosti redukován na jazyk nepřítele, který je nehodno používat ve veřejné komunikaci na území Ukrajiny.

Do dalších let, především pak prvních poválečných, si však ukrajinská vláda i celá společnost nese další důležité otázky pro nabytí většího sebevědomí ukrajinského jazyka i ukrajinské kultury obecně. Takovými otázkami je například to, jak po válce bude zacházeno s obyvateli separatistických republik, kteří podlehli dnes již téměř desetileté rusifikaci. Jednou z možností je pokus o asimilaci do ukrajinizované společnosti. Asimilační kurzy se pořádají například v Jižní Koreji pro severokorejské uprchlíky. Zde se ovšem nacházíme v jiném kontextu. V případě asimilace obyvatelstva z Ruskem okupovaných území by se nejednalo o velký civilizační skok z pohledu zcela jiné technické, politické i sociální úrovně, jako spíše o zcela jiný kulturní a hodnotový diskurz, jehož působení byli dlouhodobě v různé míře vystaveni. Další možností by bylo, že tito obyvatelé budou ponecháni svému osudu v pro ně zcela jinak konstituované ukrajinské společnosti bez nějakých větších pokusů o sociální a kulturní smír. V tomto případě se do značné míry nabízí např. paralela s Němci během první republiky. Poslední, krajní možností, která se nabízí, je, že budou vyhnáni jako nespolehliví obyvatelé „pravými“ Ukrajinci – zde paralely netřeba explicitně uvádět.

Literatura

Apostrof Lajm. Kvoty v radioefire Ukrajiny: otzyvy ispolnitelej i radioveduščich [online]. Apostrof Lajm. 2017 [cit. 17. 8. 2023]. Dostupné na: https://apostrophe.ua/article/lime/events/2016-11-08/kvoty-v-radioefire-ukrainy-otzyvy-ispolnitelej-i-radioveduschih/8224

CDAVO Ukrajiny. Vidomosti pro rezultaty vseukrajinskoho referendumu [online]. Kyjiv, Deržavna archivna služba Ukrajiny. 1991 [cit. 19. 8. 2023]. Dostupné na: https://web.archive.org/web/20131203032951/http://www.archives.gov.ua/Sections/15r-V_Ref/index.php?11

ČT 24. Kyjev odsoudil nacismus i komunismus a zakázal jejich symboly [online]. Praha: Česká televize. 2015[cit. 17. 8. 2023]. Dostupné na: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1518836-kyjev-odsoudil-nacismus-i-komunismus-a-zakazal-jejich-symboly

Demoskop Weekly. Pervaja vseobščaja perepis naselenija Rossijskoj Imperii 1897 g.: Raspredelenie naselenija po rodnomu jazyku, gubernijam i oblastjam [online]. Moskva: Demoskop Weekly. 2023 [cit. 1. 9. 2023]. Dostupné na: https://www.demoscope.ru/weekly/ssp/rus_lan_97.php?reg=62

Deržavnyj komitet statystyky Ukrajiny. Vseukrajinskyj perepys naselennija 2001 [online]. Kyjiv, Deržavnyj komitet statystyky Ukrajiny. 2004 [cit. 18. 8. 2023]. Dostupné na: http://2001.ukrcensus.gov.ua

Evropský účetní dvůr. Boj proti velké korupci na Ukrajině: několik iniciativ EU, ale výsledky stále nejsou dostatečné [online]. Lucemburk: Evropský účetní dvůr. 2021 [cit. 17. 8. 2023]. Dostupné na: https://www.eca.europa.eu/Lists/ECADocuments/SR21_23/SR_fight-against-grand-corruption-in-Ukraine_CS.pdf

FORRÓ, T. Donbas: reportáž z ukrajinského konfliktu. Přeložil O. MRÁZEK. Praha: Paseka. 2020.

CHMELNYT'SKA, V. Badojev, Datnes, Bednjakov: Chto z ukrajinskych zirok perejšov na deržavnu movu vid počatku vijny [online]. TSN. Kyjiv: Televizijna služba novyn. 2023 [cit. 10. 11. 2023]. Dostupné na: https://tsn.ua/glamur/badoyev-dantes-byednyakov-hto-z-ukrayinskih-zirok-pereyshov-na-derzhavnu-movu-vid-pochatku-viyni-2079382.html

MEDVEDĚV, O. Sohodni kožnyj tretij film jde rosijskoju. Azarov vymagaje nehajno pokinčyty z ukrajinomovnym dubljažem [online]. Kyjiv: Ukrajinska pravda. 2010 [cit. 2. 9. 2023]. Dostupné na: https://blogs.pravda.com.ua/authors/medvedev/4c2c267080e5c/

OLSZAŃSKI, T. A. The Language Issue In Ukraine: An Attempt At A New Perspective [online]. Warszaw: Ośrodek Studiów Wschodnich im. Marka Karpia. 2012 [cit. 17. 8. 2023]. Dostupné na: http://aei.pitt.edu/58393/1/prace_40_en_0.pdf

POGREBINSKIJ, M. a kol. Russkij jazyk v Ukrajine – bez emocij [online]. Kiev: Zerkalo Neděli, 2010 [cit. 25. 8. 2023]. Dostupné na: https://zn.ua/EDUCATION/russkiy_yazyk_v_ukraine__bez_emotsiy.html

Reuters Staff. Actor Depardieu banned from Ukraine for stance on Russia [online]. Reuters. New York: Thomson Reuters, 2015 [cit. 20. 9. 2023]. Dostupné na: https://www.reuters.com/article/us-ukraine-crisis-depardieu-idUSKCN0Q30RM20150729

Reuters Staff. Ukraine slaps sanctions on Russia's Yandex, other web businesses [online]. Reuters. New York: Thomson Reuters, 2017 [cit. 20. 9. 2023]. Dostupné na: https://www.reuters.com/article/ukraine-crisis-sanctions-idUSL8N1II24F

RIA Novosti. Jazykovyje kvoty na ukrajinskom TV: šag k uščemleniju prav ruskojazyčných graždan [online]. Moskva: RIA Novosti. 2017 [cit. 21. 8. 2023]. Dostupné na: https://ria.ru/20170523/1494925910.html

RYCHLÍK, J., B. ZILYNSKYJ a P. R. MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Druhé vydání. Praha: NLN. 2022.

ŘEPA, T. Banderovci: politické souvislosti, následky zneužití tématu komunistickou propagandou, návaznost na hybridní konflikt v současnosti. 1938–1953. Praha: Academia. 2019.

SOLONYNA, J. Uchvaleno novyj zakon pro movu. Perelik oslovnych položeň [online]. Radio Svoboda. Praha: Radio Svoboda. 2019 [cit. 17. 8. 2023]. Dostupné na: https://www.radiosvoboda.org/a/29903678.html

Statystyčnyj ščoričnyk Ukrajiny 1998. Kyjiv: Deržstat Ukrajiny. 1999.

Studija Kvartal 95 Online. Kvartal i ego komanda – 1 serija HD – Dokumental'nyj serial: [online]. Youtube. 2014 [cit. 17. 8. 2023]. Dostupné na: https://www.youtube.com/watch?v=AMBNAvKWrn8

VERNIHORENKO, O. Reforma cerkovnoho kalendarja: "het vid Moskvy" čy vymoha času? [online]. Radio Kuľtura. Kyjiv: Ukrajinske Radio. 2023 [cit. 10. 11. 2023]. Dostupné na: http://www.nrcu.gov.ua/news.html?newsID=101510

VYŠNJAK, O. Movna sytuacija ta status mov v Ukrajini: dynamika, problemy, perspektyvy [online]. Kyjiv: Nacionalna akademija nauk Ukrajiny, Institut sociolohiji. 2009 [cit. 19. 8. 2023]. Dostupné na: https://i-soc.com.ua/assets/files/library/vishnjak_monogr_2009.pdf

ZABELINA, J. TV perechodit na ukrajinskij jazyk: iglu Rossii slomali, no jest neskolko ugroz [online]. Apostrof. 2017 [cit. 17. 8. 2023]. Dostupné na: https://apostrophe.ua/article/society/media/2017-10-12/tv-perehodit-na-ukrainskiy-yazyik-iglu-rossii-slomali-no-est-neskolko-ugroz/14919

Zahin Kinomaniv. HALUBOJ AHANOK, MJUZYKLY, BOLŠAJA RAZNICA: Čym nas hoduvav televizor pered Novym rokom? [online]. Youtube. 2022 [cit. 17. 8. 2023]. Dostupné na: https://www.youtube.com/watch?v=xNlkioGI6gU

Mgr. et Mgr. Matěj Kos je doktorským studentem na Ústavu české literatury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Zároveň je externím lektorem na Kabinetu češtiny pro cizince FF MU.

Kontakt: kos.matej@mail.muni.cz

Yana Dmyterchuk vystudovala mezinárodní vztahy na Lvovské národní univerzitě Ivana Franka a v současnosti studuje bohemistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Působí jako lektorka na Kabinetu češtiny pro cizince FF MU.

Kontakt: 491943@mail.muni.cz