Křesťanská literatura (kultura) / Literatura a křesťanství / Křesťanství v literatuře / Literatura v křesťanství / Literatura a křesťanské církve: jak na to a jak dál?

Slovenská kresťanská kultúra. Osudy a osobnosti. Szlovák keresztény kultúra. Sorsok és Egyéniségek. Ed.: Marta Žilková.Ostrihom/Esztergom 2010.

Marta Germušková: Tvorba slovenských duchovne orientovaných spisovateľov. Verbum, Praha 2010.

Problém přesnějšího označování ideových pramenů literatury nese s sebou určité procedurální a metodologické nejasnosti. Označování literatury nebo jejích částí, směrů, jevů slovem „křesťanský“ je ovšem zcela legitimní, ale podle mého názoru nelze tento typ literatury, u níž zdůrazníme právě tento atribut, vydělovat z literatury nebo jednotlivých směrů. To se jistě týká i sekundární literatury. Další otázka je, jakou literaturu takto označovat a jakou nikoli. Na jedné straně je to zřejmé u autorů, kteří svou přináležitost ke křesťanství jakékoli denominace a jeho přítomnost ve svém díle sami deklarovali a my ji tam i nacházíme. Když tedy v prvním sborníku (s CD), jenž vzešel z ostřihomské konference roku 2010 v rámci slovenského Roku kresťanskej kultúry, vychází jako v pořadí první příspěvek Márie Bátorové o křesťanské tvorbě na Slovensku po roce 1945, objevuje v literárním proudění právě tyto autory, kteří tvořili tuto ideovou alternativu. Odkazuje k tradici katolické moderny a již tak se vlastně ocitá na půdě dominantní křesťanské denominace na Slovensku a její politické činnosti: upozorňuje také na pronásledování církve a jejích představitelů i křesťanských a přímo katolických tvůrců. Uvádí jména Štefana Sandtnera, Pavla Štrausse, jemuž se věnovala i monograficky, Jána Chryzostoma Korce, Ivana Polanského. Stranou zůstávají témata jako křesťanství a socialismus, případně křesťanský socialismus v minulosti a současnosti, dialog marxistů a křesťanů v 60. letech 20. století (příkladem z českého prostoru může být český reformně marxistický filozof, později oběť normalizačních čistek Ivan Gardavský, 1923–1978, a jeho kniha Bůh není zcela mrtev, Literární noviny 1966, knižně 1967, a jeho dramata na náboženské motivy, např. Já, Jákob, 1969) a zejména specifičnost tvorby, tedy poetiky a celkové podoby literárních artefaktů, jenž by charakterizoval křestanské nebo přímo katolické autory. Sborník je orientován spíše než úzce vědecky a metodologicky společensky, spíše slavnostně a místy panegyricky s předmluvami církevních činitelů a představitelů, někdy tedy deklarativně, i když i zde jsou výjimky. Podobně zásadní ráz má příspěvek Istvána Käfera V sedmobrežnom kruhu Ríma... Od obecnějších poloh se postupně dostáváme ke konkrétnímu materiálu, přičemž účast Petra Žeňucha v tomto slovensko‑maďarském sborníku příspěvkem o cyrilské tradici v prostředí řeckokatolické církve, je příjemným překvapením. O Jánovi Motulkovi a jeho spirituálním rozměru v kontextu zamlčovaných a umlčovaných křesťanských autorů, jako byli již zmiňovaný P. Strauss, M. Šprinc, S. Veigl, K. Strmeň aj., píše Jozef Brunclík. O Fridrichovi Jozefovi Kasanickém píše Slavomíra Očenášová‑Štrbová. Vynikající studii napsala medievistka Marta Keruľová (Adorovať nepochopiteľné), která zkoumá středověké inspirace v díle Milana Rúfuse. Nápaditý je příspěvek Tibora Žilky, mimo jiné také znalce díla Pavla Strausse, o lékařských anekdotách v díle tohoto křesťanského lékaře a spisovatele. Spíše materiálový charakter má příspěvek Ondreje Krajňáka Po stopách slobody o perzekuci slovenské křesťanské kultury v minulém režimu. Výbornou studií se na sborníku podílela jeho editorka Marta Žilková, jež zkoumá fenomén mučednictví v dramatech Karla Horáka. Vposled Eva Kapsová se zabývá obecnými věcmi tzv. křesťanského umění a již na počátku svého příspěvku uvedla jeho různé možné podoby (1. zpracovává křesťanskou ikonografii, 2. preferuje křesťanské hodnoty, aniž jsou vždy křesťanské obrazy a motivy přítomny, 3. autory jsou i křesťansky cítící umělci, kteří bud’ křesťanské obrazy a motivy využívají, nebo nikoli, 4. nejsou křesťansky orientovaní, ale jejich dílo saturuje křesťanské potřeby, 5. kombinace různých výše uvedených charakteristik). Dále analyzuje konceptuální postupy tzv. duchovního umění v dílech Františka Chudoby, Veroniky Noemi Nygard, Doroty Sadovské, Kamila Irba a v jiné poloze u Petra Bartoše a Matúše Lányie. Slovensko‑maďarský ráz sborníku podtrhují i maďarská resumé. Sborník je – nehledě na jeho reprezentativní a spíše společenský charakter – výrazným badatelským počinem.

Prešovská slavistka Marta Germušková pojala v své knížce toto téma šíře. Mluví dokonce o teopoetice jako speciálním oddílu klasické poetiky, která pracuje s obrazy božství a náboženství – to je docela dobrý počátek pro řešení dilemat uvedených v titulu této recenze. Bere křesťanské umění nikoli konfesně, tedy především katolicky, ale spíše obecně humanisticky (to se však zase někdy vylučuje, teocentrismus, nebo antropocentrismus), zde hrozí přílišná pojmová a obsahová mlhavost, neurčitost. Kromě úvodního metodologického oddílu o teopoetice je tu v druhém oddíle tvorba obecně humanistická, opírající se o křesťanství (Kristína Royová, Zuzana Kuglerová, Daniel Pastirčák) a v druhé části tvorba slovenských básníků s duchovní intencí (mj. Ján Švec, Svetoslav Veigl, Pavol Strauss, M. Rúfus).

Jestliže připustíme, že klasifikace E. Kapsové je v zásadě správná a maximálně bychom ji mohli rozhojnit nebo detailizovat, zůstává tu ještě problém nutnosti vydělovat taková díla a autory z komplexního panoramatu literárního vývoje. Potom bychom mohli speciálně vydělovat autory a díla s jakoukoli světonázorovou intencí, pokud jde o náboženství nebo podobné myšlenkové struktury, třeba buddhistickou, islámskou apod., stejně jako díla preferující určité filozofické směry nebo jejich fragmenty. To se ostatně běžně děje, tedy že se využívají různé filozofické prameny uvnitř literárního díla, dokonce i terminologicky, snad až příliš mechanicky (existenciální literatura apod.). Zkoumat náboženské motivy, obrazy, tedy i s křesťanskou nebo i přímo katolickou, tedy církevní doktrínu, je možné, užitečné, důležité. Problém nastává, pokud bychom měli umění takto klasifikovat a kde jsou hranice takové klasifikace a její smysl. Na to mohou být různé názory: v každém případě upozornit na specifikum takové literatury je užitečné a nutné. Mohli bychom uvádět i jiné, radikálnější a krajnější koncepty, např. Lva Tolstého, jenž existenci umění přímo spojoval s náboženstvím a bídu moderního umění vidí v odtržení od víry a v rozpadu etické a estetické jednoty. Jiní naopak poněkud extrémně vidí umění v neustálém konfliktu s náboženstvím, v strategii přibližování i vzdalování, tvrdíce, že estetické hodnoty vznikaly spíše náboženství navzdory. Problém je spíše v ozvláštňování této literatury a v jejím nadbytečném oddělování od jiné literatury, třeba jí i blízké. To se ani v jedné z publikací neděje. V českém prostředí máme také nová, aktuální díla sborníkového charakteru, která zdůrazňují křesťanský ráz nebo aspekt některých literárních směrů;1 problém je, že se někdy tyto jevy zkoumají izolovaně od obecného zkoumání tohoto jevu. Tedy asi by se neměl zkoumat romantismus a jeho vztah ke křesťanství, aniž by se vzala v úvahu dosavadní bádání o romantismu jako takovém. Jinak by se literární díla mohla takto poměřovat i axiologicky, mimo estetickou dimenzi a mimo širší kontexty. To je však otázka pro širší a kompetentnější fórum posuzovatelů. Osobně bych dal přednost obecnějšímu termínu „duchovní“: jednak tradičně býval a dosud je spojen s Bohem, transcendentnem, ale mohl by se chápat i šíře jako něco subtilního, spojeného s duší a s hlubším pochopením lidské existence a jejího přesahu ve světě a vesmíru jako projev citlivosti a pochopení: k tomu ostatně všechna náboženství svými myšlenkovými jádry – nikoli světskými projevy – vždy směřovala.

.
Ivo Pospíšil

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2018
  1. Levoboček: Původ T. G. M. tentokrát jako beletrie (Ivo Pospíšil)
1 | 2018
  1. Keď sa odkrývajú zrnká objektívnej pravdy (Viera Žemberová)
1 | 2017
  1. Poezie a čas (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Dom neviditeľných (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Zajímavá kniha na pomezí (Ivo Pospíšil)